Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tys přišel! aneb Zemře a půjdeš za ní!

Tys přišel! aneb Zemře a půjdeš za ní!Když Edward zjistil, že dítě, které v Belle roste, ji zabíjí, přemlouval ji. Ale ona nesvolila a chce si ho nechat. Tolik zoufalý a zároveň plný vzteku utekl do lesa a několik dní už se neukázal. Nastává den Isabellina porodu. Jak to dopadne? Podlehne vysílená, smutná a opuštěná svým zraněním, nebo se přeci jenom objeví záchrana?

Bella Swanová

 

Už jsem tu třetí den. Ležím na slámou pokryté ztrouchnivělé posteli v polorozpadlé chaloupce někde v lesích téměř bez hnutí. Po celou tu dobu jsem neměla nic k jídlu ani pití a naspala jsem necelých sedm hodin. Nebýt slunce, které prosvítá prasklinami ve střeše a prázdnými otvory, ve kterých kdysi bývala okna, bych ani nepoznala, že je ráno. Všechen čas mi splýval dohromady a já se ani nenamáhala ho vnímat. Jedinou činností, kterou jsem byla ochotná dělat, bylo ležet na té „posteli", jednu ruku položenou na břiše, které se neustále zvětšovalo, a v druhé jsem držela fotku. Já a on. Na naší louce. Jak už to je dlouho? Tři měsíce? Tolik se toho změnilo. Obrázek už byl celý promočený od slz, stejně jako můj obličej.

 

Ucítila jsem ostré dloubnutí v břiše a zaúpěla bolestí. Proč mě tak trápíš, miláčku? „Tolik jsem toho pro tebe obětovala,“ proběhlo mi hlavou. I přes všechno utrpení jsem k tomu malému stvoření ve mně cítila lásku a obětavost. Teď bych si tolik přála, aby stál vedle mě. On, má nejlepší kamarádka, kdokoli z mé bývalé rodiny. Dala bych vše za uklidňující objetí. Proč tu nejsi?! Opět jsem propadla v hlasitý, zoufalý pláč.

 

Ohavná vzpomínka mi opět proplula hlavou...

„Bello, zabije tě!“ naléhal.

„Já vím,“ řekla jsem klidně a dokonce se navzdory situaci usmála. „Zabije, pokud nebudu silná, a to já jsem.“

„Moc dobře víš, že nejsi,“ ušklíbl se. „Tvoje tělo na porod není stavěné. Je štěstí, že žiješ ještě teď.“

„O tělo se nestarám. Já to zvládám díky tobě. Jen tvá přítomnost mi dává sílu.“

„Všechno nejsem jen já! Nejsem nic, jen netvor, který to všechno zavinil.“

„To není pravda,“ oponovala jsem mu okamžitě. „Miluju tě, chci s tebou být navždy, chci být jako ty.“

„Ale já to nechci. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Ani aby ses stála tím, co já.“

„Edwarde, čekám dítě, tvoje dítě! Upírem se stanu tak jako tak. Buď mě přeměníš během porodu, nebo až po něm, ale už se z toho nevykroutíš. Neopustím tebe ani jeho.“

„Máš pravdu," řekl zahanbeně a já si oddychla. Předběžně a zbytečně. „To všechno jsem způsobil já a ty za to teď musíš pykat.“

„Copak mě nechápeš? Já jsem šťastná.“

„Ne, to nejsi!“ Zvedl se ze židle. „Nemusíme si nic nalhávat, vím, jak se cítíš, jak tě to pomalu, ale jistě připravuje o život.“

„Přestaň už konečně!“ Začínala jsem být zoufalá. Proč takhle mluví o našem dítěti?!

„Nepřestanu, Bello!“ zakřičel a mě po tvářích začaly téct slzy. „Nikdy si neodpustím a ani ty mi neodpustíš. Všechno jsem zkazil.“ Po těchto slovech se rozešel ven.

„Není co,“ pípla jsem naléhavě. Pozdě. Už byl pryč. Nechal mě tu samotnou. Nastávající tři dny mi byly oporou jen Alice a Rose. Všichni ostatní mě zahrnovali lítostivými pohledy a já se jim co nejvíce vyhýbala. Ale už jsem toho měla dost. Nebudu trávit poslední chvíle svého života zavřená v prostoru, kde mě všichni jen litují a není tu on. Není a nebude. V okamžiku, kdy jsem nebyla pozorovaná, jsem se vykradla ven jen s dekou a fotografií v ruce. Utíkala jsem lesem, co mi síly stačily a dítě dovolovalo. Neznala jsem cíl, jen to musí být co nejdál od toho všeho. Po několika hodinách putování jsem konečně totálně vysílená dorazila k jakési dřevěné zřícenině. Na věc, co asi původně byla postel, jsem rozprostřela slámu, která se válela okolo a přikryla ji dekou. Na to jsem si lehla a čekala...

 

Vzpomínka odešla. Zakručelo mi v břiše, ale já to stejně nevnímala. Svírající žaludek byl ten nejmenší problém. Proč se nejdu najíst? Zaprvé bych se asi nepostavila a za druhé nemá cenu snažit se sama sebe zachránit. Porod bych stejně nepřežila a nemám proč chtít žít. Život už ze mě dávno vyprchal, jen tělo ještě pořád přežívá a prodlužuje mi tak utrpení. Pohlédla jsem na své zápěstí a předloktí. Po masu ani náznaku, jen kosti pokryté tenkou kůží. Živá mrtvola. 

 

Náhle jsem opět ucítila bodnutí, ale tohle bylo nejsilnější ze všech. Neubránila jsem se bolestnému výkřiku, který prořízl lesní klid jako ostrá břitva. Už je to tady. Co budu dělat? Jak se dostane ven? Další výkřik následovaný slyšitelným trháním čehosi ve mně. Opět mi tekly slzy proudem. Bolest byla nepopsatelná. Znova se ozval zvuk, připomínající trhání látky, jenže tohle byla kůže. Teplá krev mi stékala po břiše a já se dívala všude možně, jen ne na mé dítě, které se chce dostat ven z dělohy po svém. Najednou jsem venku zahlédla barevnou šmouhu. Nevěřícně jsem se dívala na místo, kde ještě před pár vteřinami byla, když jsem na hlavě ucítila led.

„Bello, lásko!“ naléhal na mě tolik známý sametový hlas.

„Ed... Edwarde,“ vysoukala jsem ze sebe. Chtěla jsem se zvednout a obejmout ho, ale místo toho jsem opět vykřikla při dalším návalu bodavé bolesti.

„Pšt, lež. Jsem tu s tebou.“ 

„Pomoc, prosím!“ pípla jsem plačtivě.

„Já... Ovšem. Musím ti pomoct.“ Bylo vidět, že váhá a přemýšlí. Zhluboka se nadechl, ale potom se bez dalšího otálení zakousl do malé trhliny na mém břiše. Bolest, znovu a znovu. Po několika vteřinách, které byly dlouhé jako hodiny, jsem uslyšela pláč. Dětský nářek se nesl vzduchem jako rajská hudba pro moje uši.

„Renesmeé,“ vydechl Edward a poslední věc, kterou jsem zahlédla, byl obraz jeho a naší dcery, kterou držel v náručí. Usmíval se. Na ni. Se spokojeným úsměvem na rtech jsem vydechla naposledy a podlehla vytoužené smrti.

 

 Edward Cullen

 

Asi jsem neměl. Neměl jsem ji opouštět. Ale vztek naprosto uchvátil mou mysl. Tolik jsem se nenáviděl, že jsem sám se sebou už nemohl vydržet a rozhodl jsem se to řešit tolik sobeckým postupem. Zaprvé bylo na seznamu utéct a nechat mé já daleko za mnou, což se mi ale nepodařilo. Zadruhé zapomenout na tu hrůzu, co jsem způsobil. Pořád nic. A nakonec se po pořádné záplavě výčitek na mou hlavu vrátit. Jenže já to nedokázal. Copak se jí můžu podívat do očí po tom, jak jsem zbaběle utekl před zodpovědností? Celé dva dny jsem to nedokázal, ale potom mě něco napadlo. Je tam sama s vrahem, zanechal jsem ji napospas monstru! Musím se vrátit, a to okamžitě...

Jen pár kilometrů už zbývalo od mého cíle. Do běhu jsem věnoval veškerou svou energii a nebál bych se říct, že za mými nohami se rychlostí, kterou jsem vynaložil pro tento úkol, pálila tráva. Konečně doma. Pomalými kroky jsem šel až na verandu.

Stejně pomalu jsem otevřel dveře. Nic se nezměnilo. Vše bylo tak krásné a domácí, jako předtím. Jedna věc mě však zaskočila. Vůbec žádné zvuky. Nic, jen ticho. Ale Bella by přece měla dýchat a její srdce tlouct. Ne! To ne! Není mrtvá! Ona žije! Přece za tu dobu ten mučivý boj nevzdala! A to jenom kvůli mému odchodu?! Panebože, zabil jsem svou lásku!

Po pár krocích jsem se celý vyděšený dostal až do obýváku. K mému překvapení na pohovce seděla má nejmilovanější sestra. Určitě mi poví, co se stalo, utěší mě a usměje se, jako vždy, když mám špatnou náladu.

„Alice...“ zarazil jsem se. Co to kruci vyvádí? Proč si překládá skotskou hymnu do bulharštiny? Najednou zbystřila. Pomalým tempem začala otáčet hlavu směrem ke mně. Žádný úsměv a útěchu jsem u ní však nenašel, alespoň ne podle pohledu. Když jsem se dostal do jejího zorného pole, její tvář se ze smutné změnila na… Ona se na mě normálně dívá nenávistně! Byl bych mrtvý bolestí, kdyby vlastnila Janin dar a uměla tak vraždit pohledem. Překvapeně jsem ji sledoval.

Najednou zavrčela. Moje sestra na mě vrčí. Nestojí náhodou někdo za mnou? Dříve, než jsem si stihnul ověřit, jestli tenhle pohled patří mně, byl jsem přilepený na zdi a pod krkem mě silně svírala něčí ruka. 

„Idiote, tupče!“ zasypávala mě nadávkami a já se ještě ani pořádně nevzpamatoval z počátečního šoku, natož ne tolik, abych se dokázal bránit.

„Co to sakra vyvádíš?“ zasípal jsem a chtěl ji od sebe odstrčit.

„Mlč!“ zakřičela. V tu chvíli se po mně ohnala rukou a věnovala mi facku, přičemž její stisk zesílil. Ještě dvě facky přistály na mé tváři a potom mě vší silou ta malinká nevinná dívka s pohledem plným zášti a výčitek odhodila přes celý obývací pokoj. Přistál jsem na gauči, který se pod náporem síly odsunul až ke skleněné zdi, na které udělal dost ošklivý škrábanec.

„Můžeš mi říct, co to má znamenat?!“ Mnul jsem si svou tvář, která mě po jejím útoku dost štípala.

„Tak ty se mě ještě ptáš?!“ zuřila čím dál víc. „Tak poslouchej! Co slyšíš?“

„Nic.“ pípl jsem opatrně, jelikož dráždit ji by teď opravdu nemělo smysl.

„Výborně, Edwarde, uhádl si. Nic tu není slyšet. Ale neměla by tvá žena náhodou dýchat? Nemělo by její srdce tlouct?“ Po chvíli mi to konečně došlo. Takže ona opravdu...

„Je Bella mrtvá?“ zeptal jsem se s neskrývanou bolestí v hlase. Nestihnul jsem to.

„Nevím,“ odvětila chladně. To byl pro mě šok. „Potom co jsi odešel, jsme ji hlídali, ale lovit se musí. Esmé tu s ní měla zůstat, jenomže jí volali z města, že jí přišel naléhavý balík. Na deset minut si odskočila a co tu potom našla? Prázdnou postel a vzkaz. Bella utekla. Kvůli tobě se dobrovolně vydala napospas smrti.“ I její hlas byl znatelně protkaný bolestí. I přes to jsem se usmál. Možná ji ještě můžu zachránit! To jsem ale očividně neměl dělat. Ruka mé sestry mi opět přistála pod krkem a přirazila mě ke zdi.

„Něco je k smíchu?“ zasyčela.

„Ještě je naděje, můžu ji zachránit.“ Snažil jsem se vyprostit z jejího sevření, ale bylo to marné. Kolik má ta elfka v sobě skryté síly?

„To bych ti radila.“ Opět mě pustila a já s těžkostí dopadl na kožený gauč. Tomu se však po dalším nárazu zlomily všechny čtyři nohy a ještě se roztrhla bílá kůže, kterou byl potažený. „Protože jinak si mě nepřej! Pokud mě připravíš o sestru...“ Chtěl jsem něco namítnout, ale umlčela mě. „Pamatuj si, Edwarde Cullene, zemře a půjdeš za ní!“ Hrozba, kterou byl její tón naplněný, mě až děsila.

 

Vtom mě popadla za límec a vyhodila proskleným oknem ven. 

„Bez ní se nevracej, ale počítej s tím, že já si tě najdu. A v tomhle ohledu se za tebe Carlisle ani Esmé nepostaví." Po tom, co to dořekla, se otočila a ladným krokem odešla pryč. Když jsem si byl jistý, že je úplně z doslechu, hlasitě jsem si vydechl a odvážil se vstát ze země. Její poslední slova mi však neustále zněla v hlavě. Takže mě teď nenávidí celá rodina? Že se divím, mým sobeckým odchodem jsem odsud vyštval jejich dceru, sestru. Musím svou lásku najít, a pokud bude mrtvá, rád se postavím před Alice, která mě ze vzteku zbaví života a také toho nekonečně těžkého břímě. Na jejím místě bych se zachoval stejně.

 

Vyběhl jsem a několik hodin hledal. Všude, v lese, na polích i ve městě, ale nikde po ní ani vidu ani slechu. Byl jsem smířený s tím, že už ji nikdy neuvidím. Zamířil jsem proto na jediné místo, které bylo naplněné šťastnými vzpomínkami. Sesunul jsem se do trávy na naší louce a vložil si obličej do dlaní. Už jsem chtěl začít truchlit, když najednou jsem něco ucítil. Tak silná a vábivá vůně, vůně mé Belly. Jako blesk jsem vyrazil a co nejrychlejším tempem sledoval stopu. Zničehonic jsem uslyšel výkřik. Tak zoufalý a bolestný a zároveň jako rajská hudba pro moje uši se nesl vzduchem výkřik mé lásky. A další. Musel jsem se však vzpamatovat, potřebuje mě! Znovu jsem vyrazil vpřed a zanedlouho se přede mnou tyčila polorozpadlá trouchnivějící chaloupka. Ona byla vždycky něco extrémního. 

 

Když jsem uviděl svého anděla, jak trpí, bylo to nepopsatelné. Zrůda se z ní drala ven a nepohrdla tím nejdrastičtějším způsobem, a to roztrháním své matky zaživa. V mžiku jsem stál u její hlavy a odvážil se položit na ni svou dlaň. Nevím přeci jenom, jak zareaguje. „Bello, lásko!“

„Ed... Edwarde!“ Páni, řekla mi jménem. Byl jsem štěstím bez sebe, že mě neoslovila podobně jako Alice. Ovšem vzhledem k situaci jí to nesmím vyčítat. Bella se pokusila zvednout, ale evidentně jí to přivodilo akorát další vlnu nesnesitelné bolesti.

„Pšt, lež. Jsem tu s tebou,“ zašeptal jsem konejšivě.

„Pomoc, prosím!“ prosila mě se slzami v očích.

„Já... Ovšem. Musím ti pomoct.“ Snad si nevšimla mého zaváhání, mohla by si to špatně vyložit. Jenomže dokážu jí vůbec pomoci a ještě k tomu bezbolestně? Další slabý zvuk něčeho, co se trhá v jejím křehkém těle, mi nedovoloval dál tu jen tak postávat. Já z ní to dítě dostanu, ať už mě to stojí cokoliv.

 

„Renesmeé,“ vydechl jsem. Tolik krásná dcera. Naše dcera. Jak jen jsem ji mohl nenávidět? Je nevinná, jako poupě růže. Usmívat se bylo úplně přirozené. Jenomže potom opět nastalo to ticho. Dva zvuky bijících srdcí už se neozývaly, jelikož ten jeden ustal. Naše dcera se dala do usedavého pláče. Rychle jsem ji zabalil do dečky a odložil k Belliným, teď už nehybným nohám. Její oči byly prázdné a hrudník se nepohyboval. Přesto měla na rtech spokojený úsměv. Bez váhání jsem ji začal kousat po celém těle a doufal, že jed zabere. Kéž by. S nadějí jsem si vzal Renesmeé do náruče a sledoval mou ženu. Po chvíli se naděje vytrácela, až úplně zmizela. Nic, co by mě přesvědčilo o jejím životě. Jen to ticho. Tolik rád bych teď slyšel její bolestný křik způsobený proměnou. Tolik rád bych ji utěšoval. 

 

Přibližně dvanáct hodin jsem tam seděl u postele, na které leželo ono mrtvé tělo. Tělo, které už se nikdy nepohne a nikdy nevydechne. Jed už ji nedokázal oživit. Náhle se v mé náruči cosi zavrtělo. Renesmeé se probouzí. Bolestným pohledem jsem ji sledoval. Nemůžu s ní žít, jít jí příkladem. Pokazil jsem všechno. Zabil jsem jí matku. Vstal jsem a naposledy Bellu políbil na čelo. Potom jsem se rozhodným krokem vydal známým směrem.

 

O pět let později:

 

Tehdy jsem o ně přišel. O obě dvě. Přesně pět let tomu dnes je, pro upíra jako pár hodin, pro mě jako několik století. Nikdy bych nevěřil, jak je život bez milovaných osob těžký. Vzpomínky jsem vždy potlačoval, ale dnes jsem si je mohl dovolit.

Zastavil jsem se několik set metrů před naším domem. Určitě už o mně všichni ví, ale naštěstí se nikdo neodvažuje nijak jednat. Podíval jsem se do jejích hnědých očí, jakoby přesně věděla, co se děje, že ji opouštím.

„Neboj se, moje lásko, tady ti bude lépe než kdekoli jinde. Teta Rose se o tebe postará. Alice ti zařídí vše, co si jen budeš přát. Esmé ti bude matkou, jako kdysi bývala mně. Jasper, ten tě uklidní a pomůže ti, když bude potřeba. Emmett ti zvedne náladu, i když budeš na dně. A Carlisle? Vždy tě ochrání, ať už se děje cokoli.“ Po těchto slovech jsem ji se srdcem těžkým jako hora naposledy políbil na čelo, jako před chvíli její matku. Opatrně jsem svou dceru, zabalenou jen v dece, položil do mechu a s pláčem bez slz ji tu zanechal mé rodině. Okamžitě se rozbrečela, natahovala ke mně ručičky, ale já musel jít. Snad to jednou pochopí.

 


Toulal jsem se po světě sám, v naději, že přijde. Že se zjeví jako anděl, políbí mne, vezme do náruče naši dceru a budeme žít až na věky šťastní. Že bude vše jako dřív. Jenže ona nepřišla. Tehdy jsem pochopil, že svou naději už jsem dostal a i ta byla v mém případě až moc velký dar. Dostal jsem naději na lepší existenci tím, že jsem ji potkal. Tehdy jsem pochopil, že ne každý má právo na druhou šanci. Proč jsem se nezabil? Nezasloužím si to. Nezasloužím si ukončit své utrpení, které jsem sám zavinil. A tak jsem se teď, po pěti letech rozhodl, že se vrátím domů. Ať už pro život nebo pro smrt.

 

Nebudu Alice bránit ve splnění jejího slibu, na to nemám po tom všem právo. A ať už bude Esmé třeba plakat, naříkat a prosit, já z podmínky dobrovolně neustoupím. Ať se aspoň teď ukážu jako chlap a zbaběle neuteču, protože už nikdy bez Belly nebudu šťastný. Bude jen prázdnota.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tys přišel! aneb Zemře a půjdeš za ní!:

 1
11.07.2018 [20:20]

NatyCullenova Emoticon Emoticon Emoticon Nesnáším úmrtí Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. AliceCullen2
26.06.2013 [18:37]

nadhera hlavne to Edwardove utrpenie. Nech už to píše ktorýkoľvek spisovateľ pohľad z Edwardovich očí milujem je to nadhera

6. Alison
24.06.2013 [19:37]

Jedním slovem: nádhera!

5. BabčaS
24.06.2013 [14:18]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.06.2013 [17:43]

GabrielaVespucciKraaasaaaa Emoticon

22.06.2013 [17:22]

GabrielaVespucciKraaasaaaa Emoticon

2. kiki1
22.06.2013 [16:20]

Krása. Moc hezká povídka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.05.2013 [19:50]

WhiteTieČlánek ti bohužel vracím, kvůli chybám v textu.

+ přímá řeč (níže ti posílám její koncept),

Pokud za přímou řečí nenásleduje věta uvozovací (řekl, vykřikl, zeptal se, odpověděl, pozdravil, vyděsil se, souhlasil…), nesmí přímá řeč končit čárkou.
1) Po přímé řeči následuje činnost, kterou udělal někdo jiný:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Přikývl.
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ Otočil se a vyčkával.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ Jen přikývla.
2) Událost se stala až poté, co osoba domluvila, popř. popisuje své pocity:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Popadla jsem kufr a vydala se vstříc novému životu.
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Chtělo se mi plakat, ale nedala jsem na sobě nic znát.

Pokud věta uvozovací následuje, nesmí přímá řeč končit tečkou. Zde je více možností.
1) Může končit vykřičníkem nebo otazníkem:
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ žádala jsem, než stihnul odejít.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ vykřikla jsem.
2) V ostatních případech musí končit čárkou:
„Alice, za pět minut nastoupím do letadla. Nezabráníš mi v tom,“ řekla jsem odhodlaně.

Pokud mezi jednu přímou řeč vložíme větu, může to být napsáno dvěma způsoby.
1) „Pojď,“ řekla, „uvařím ti kafe."
2) „Pojď,“ řekla. „Uvařím ti kafe."

+ čárky,

+ dělení slov,

+ za diakritickými znaménky vždy následuje mezera.

Pokud si s opravou nevíš rady, navštiv Pomoc autorům a popros některého z korektorů o opravu.
Až si článek opravíš, zaškrtni "článek je hotov". Děkuji.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!