Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Třetí možnost

17.07.2010 (15:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4127×

Třetí možnost

„Pane bože.“

S výdechem jsem rozpřáhla ruce a svalila se na postel. Konečně klid. Copak jsem nějaká hadrová panna, aby se o mně ti dva takhle přetahovali?

Edward na mě kouká jak na malou holku. Já vím, že se o mě bojí, ale tohle už trochu přehání. Vždyť teď je relativně klid. Ti novorození, nebo jak se jmenují, zatím nehodlají odejít ze Seattlu. Alespoň Alice to říká. Nic nám tedy nebrání abychom… postoupili v našem vztahu dál. To on ale nedopustí! Bude mě chránit i před tímhle? Zdá se, že jsme ustrnuli na mrtvém bodě. Pomalu, ale jistě to začíná být nuda.

Jako by toho nebylo málo, vrátil se na scénu Jacob. Jsem z něj trochu zmatená. Přijde mi, že se přede mnou dost předvádí. Ovšem jeho galantnost, obětavost a pozornost vůči mé osobě vůbec není nepříjemná.

Není ale nic horšího, než když se tihle dva potkají. Natřepávají se přede mnou a perou se jako dva kohouti. Edward se snaží dát jasně najevo, že jsem jeho a Jake zase dokazuje, že rozhodně není bez šance.

Zprvu se mi tahle hra líbila, ale teď? Teď jen čekám, kdy mě každý z nich chytí za jednu ruku a roztrhnou mě vejpůl. Edward se mě snaží chránit před okolím, ale kdo mě ochrání před tímhle jejich rivalstvím?

Bože, kéž by se chtěli přestat prát a konečně jeden z nich něco udělal! Dřív jsem si myslela, že chci, aby to byl napoprvé Edward, ale už si nejsem tak jistá. Spíš je mi to jedno.

Hlava mi těžce dopadla na polštář. Propadla se až k podušce a z povlečení se zvedla jemná zrnka prachu. Ten závan rozhoupal peříčka na lapači zlých snů, dárek od Jacoba. Cestou zpět k polštáři se tak se směsicí větru dostala k mému nosu i neznámá vůně. Mužská vůně.

Měla jsem zavřené oči a moje hlava si s ní udělala své. Jako sen se mi v hlavě objevila mužská postava. V koženém, černém plášti se vysoký muž skláněl nad mou postelí. Nepatrně se dotkl houpajících se peříček a přejel prsty přes polštář. Pak zvedl hlavu a podíval se na mě. Měl kamenný výraz a jeho oči byly ďábelské. Naběhla mi husí kůže. Jakoby mou reakci znal, pozvedl levý koutek. Na tváři se mu udělal malý, vypočítavý důlek. Pak se obraz ztmavoval, až zmizel i se silnou a vábivou vůní. Usnula jsem.

O několik dní později mě Edward vyzvedl už před obědem a vezl mě ke Cullenům.

„Ahoj, Bello!“ vítala mě Alice. Byla nadšená, jako vždycky. Krátké modré šaty perfektně ladily s elegantním kabátkem a společně podtrhovali její drobnost a roztomilost. Jasper stál za ní a snažil se tvářit mile, ale bylo vidět, že mu to přemáhání stále dělá drobné potíže.

Zahlédla jsem blonďatý cop, jak se prosmýkl kolem schodiště. Rose se mnou prostě mluvit nebude. Potom, co mi vyprávěla, se už jejím reakcím ani nedivím.

„Koukněte, kdo to přišel!“ Řítil se ke mně Emmett následován Carlislem a Esme. Vypadali jako vždycky úžasně. Mezitím už z garáže dorazil i Edward. Chytil mě kolem pasu a odvedl ke gauči.

„Ahoj. Ehm, co se bude řešit?“ zeptala jsem se nervózně.

„Musíme se domluvit, jak budeme postupovat dál,“ odpověděl mi ne zcela jasně Carlisle.

„Kvůli upírům v Seattlu,“ dovysvětlil ležérně Emmett. Škubla ve mně nervozita. Victorie tedy opravdu něco chystá. Jasper vycítil mé obavy a položil mi ruku na rameno.

„Jen klid, Bello. Vymyslíme, jak nejlépe tě ochránit.“

Edward si mě přitáhl blíž a políbil mě do vlasů. Zmocnila se mě neskutečná touha mu to vrátit. Omotat mu ruce kolem krku, přitisknout své tělo k němu a dlouze ho políbit. Ovšem nebyla na to vhodná příležitost.

Náhle Jasper objal Alice kolem ramen. Její pohled se změnil, jako kdyby na okamžik opustila náš svět.

„Co jsi viděla?“ zeptal se ihned Carlisle.

„Armádu. Poslouchají jednoho z novorozených. Ale on není ten, kdo za tím stojí.“

„A kdo to je? Jak vypadá?“ Vůbec jsem si nevšimla, že se Rosalie vrátila.

„Jmenuje se Riley Biers. Je to ten pohřešovaný,“ odpověděl za ní Edward.

V jejích myšlenkách poznal kluka, jehož složka ležela již několik dní na Charlieho stolu. I mně se vybavila fotografie pohřešovaného. Měl jemnější rysy a hnědé oči. Přesto nebylo pochyb, že to právě on byl včera v mém pokoji.

Chystala jsem se to říct, ale pak se představa vrátila a mě probodl pár rudých očí. Mým tělem projel silný pocit. Dosud jsem ho neznala, ne v takové míře. Pálil jako oheň, ale zůstala po něm nádherná slast.

„Bello, děje se něco?“ Podíval se na mě Jasper.

„Ne, to nic. Já jen mám trochu strach o Charlieho. Půjdu se za ním raději podívat. Zatím ahoj,“ vychrlila jsem ze sebe rychle výmluvu, proč zmizet a zvedla se k odchodu.

K mému podivu se mě nikdo nesnažil zastavit. Jen Jaspera jsem zaslechla, jak domlouvá Edwardovi, aby šel konečně něco udělat. Tentokrát se ale v mých pocitech spletl. O Edův doprovod jsem nestála.

Vřítila jsem se k sobě do pokoje a opět se svalila na postel, tentokrát však obličejem do polštářů. Jeho vůně v nich již nebyla, ale dokázala jsem si jí představit. Byla tak lákavá, že jsem musela zavřít oči. Převalila jsem se na bok a pevné objala deku.

„Riley.“ Nechala jsem si to jméno proplout tělem. „Proboha, co to dělám?“

Rychle jsem se vedla a postavila se před zrcadlo. Nevěřícně jsem si prohlížela oči a tváře, ale byla jsem to pořád já. Ta stará Bella, jen s pomatenou hlavou.

V následujících dnech jsem se snažila pochopit sama sebe. Napadlo mě, že na tomhle mém chování nese velkou vinu věčné soupeření mezi Jacobem a Edwardem. Tedy to, co cítím, když myslím na Rileyho, si jen přenáším z nich dvou.

Jenže pak jsem si vzpomněla, že jsem toho kluka potkala již dřív. Bylo to v prvním roce zase tady ve Forks. Jela jsem do města a měla jsem problémy s parkovacími hodinami. On si mě všiml a pomohl mi. Nepřišel mi nijak významný ani důležitý, ale teď je. Je možné, aby se mi líbil už tenkrát?

„Bello? Jsi tam, Bello?“

Zaslechla jsem dopadající kamínky na sklo okna. Pod ním stál Jacob a čekal na mou společnost. Chtěla jsem toho muže vyklepat z hlavy – i ze zbytku těla – a tak jsem celkem s nadšením přijala.

„Je všechno v pořádku? Cullenovi se teď chovají dost zvláštně,“ začal se Jake vyptávat cestou kolem pobřeží. Jen ne další vyzvídání a ochraňování, prosím.

„Nevím, přijdou mi normální,“ odpověděla jsem suše.

Jake naštěstí pochopil můj nezájem to řešit a dál jsme pokračovali v rozhovoru na lehčí téma.

Večer přišel brzy. Jacob mě vyprovodil až ke dveřím mého domu. Ale sotva zmizel, vyplížila jsem se ven. Potřebovala jsem si provětrat hlavu. Běžela jsem až na kraj města. Tam jsem se na chvíli zastavila a zhluboka vydechovala. Spící Forks vypadalo jako to nejpoklidnější místo na světě.

„Pěkné městečko,“ řekl příjemný, ale neznámý hlas za mnou. Prudce jsem se otočila. Snažila jsem se mžourat do tmy, ale mé lidské oči nikoho neviděly. „Neboj se mě, Bello,“ řekl zase ten úchvatně mužský hlas. Pak se konečně zpoza stromů vynořila ta známá černá postava. Rudé oči mě svázaly pohledem. Nad koutkem úst mu naskočil malý, známý důlek. Hlava se mi zamotala, v břiše se cosi stočilo do klubíčka a kolena přestala zvládat váhu mého těla. Strachem to ale nebylo.

„Riley?“ zeptala jsem se stále ještě ochromena překvapením.

„Rád tě konečně potkávám, upíří holčičko.“

Přiblížil se prudce ke mně a prsty přejel po mé tváři. Jeho dotyk byl sice stejně ledový jako Edwardův, ale do mého těla poslal zase ten proud ohně. Nebála jsem se ho. Chtěla jsem jeho přítomnost.

„Nejsem holčička, Riley,“ řekla jsem asi prudčeji, než jsem měla v úmyslu.

„Co ta ostrá slova, holčičko?“ Při vyslovení posledního slova se mu zase pozvedly koutky. Všimla jsem si, že má ďolíček jen na jedné tváři. Nemohla jsem odtrhnout oči od těch sytých rtů.

„Nepatřilo by se nejdřív alespoň pozdravit?“

Celé mé tělo šílelo po těch dvou rudých půlměsících zakončených důlkem na levé tváři. Jeho sytá vůně mi zaplavovala smysly a vábivý hlas mátl rozum. Po všem tom odříkání a čekání na nějakou reakci od Edwarda a hádek s Jacobem jsem byla příliš vyčerpaná. Už jsem neměla chuť dále vzdorovat té touze. Místo přivítání jsem ho tedy políbila.

Nezaskočilo ho to, zřejmě s tím počítal. To bylo, proč přišel. Chytil mě kolem pasu a přitáhl tak blízko k sobě, že jsem cítila jeho svaly prodírající se skrz šedou košili. Potopila jsem se do těch nádherných rtů. Byly tak silné a šťavnaté. Nemohla jsem se ubránit směšnému srovnání s Edwardem. Oproti němu byl tak neskutečně vášnivý a divoký, že jsem musela slastí zavřít oči.

Nechtěla jsem se ho už nikdy pustit. Ale on mě po chvíli sám odstrčil. Jeho oči už vůbec nebyly tak plné touhy a částečně i laskavosti. Vypadali prázdné, téměř mrtvé.

„Promiň, holčičko, ale volá mě má paní,“ dořekl a zmizel mi.

„Riley?“ vypískla jsem za ním, ale už bylo pozdě. Victorie, až se s tebou setkám, zabiju tě sama! Zapřísáhla jsem si. Je to můj novorozený!

Ještě plná zmatených pocitů jsem se rozeběhla domů. Vztek na tu zrzavou mrchu, která mi dělá ze života peklo, střídaly pocity nenávisti vůči sobě, že jsem si ho nechala takhle utéct.

Až po velmi dlouhé době probírání se svými myšlenkami jsem si uvědomila, že vůbec neřeším svou změnu.

Najednou jsem nebyla ta hodná a poslušná Edwardova Bellinka. Celou si mě získal jeden zlý a nepředvídatelný novorozený a já ani nechtěla myslet na nikoho jiného. Ten pocit nebezpečí, zla a napětí z možné smrti od toho ďábelského muže mě dostával do kolen. Líbilo se mi to.

Od toho večera jsem Rileyho nepotkala. Chodila jsem každý večer běhat na kraj města, ale on nepřišel. Nedal o sobě nijak vědět. Zdálo se, že si ho Victorie hlídá.

Vše se zdánlivě vrátilo do starých kolejí. Edward mě zase líbal do vlasů a Jacob se mi zase snažil vysvětlit, že on je pro mě lepší. Já ale k oběma již necítila vůbec nic. Ani touhu, ani slast, jen nudou ozdobené přátelství.

Změnilo se taky chování Cullenů i smečky vlkodlaků. S narůstajícím nebezpečím v Seattlu se stále víc připravovali na konečnou bitvu.

Přála jsem si, aby konečně dopadli a zničili Victorii. Nebýt jí, Riley by mě určitě neopustil. Cítila jsem, že mi mé pocity opětoval. Takhle se přece nelíbá, když o druhého nemáte zájem. Na druhou stranu jsem nedokázala skrýt svůj strach při pozorování jejich výcviku. Díky Jasperovým zkušenostem byli pořád lepší a lepší. Jestli ho chytí, nepřežije. Budu ho bránit a doufat, že mně neublíží. Jiná cesta není.

„Edwarde, je tu strašná zima.“

Byla jsem celá zmrzlá. Ani ty tři deky nemohly zabránit vniknutí mrazu k mému tělu. Byl to jen plátěný stan. Drkotala jsem zuby a celá se třásla. Edward seděl v rohu a bylo na něm vidět, jak ho trápí, že mi nemůže pomoct.

„Dobře,“ řekl nakonec s obrovským sebezapřením, „dojdu pro Jacoba.“ Zvedl se a odešel ze stanu.

Zimou už jsem nedokázala mít otevřené oči. Stočila jsem se do klubíčka, ale moc mi to nepomohlo. Snažila jsem se usnout.

Cítila jsem něčí ruku, jak jemně přejela po mém boku. Myslela jsem, že si to jen představuji, jako téměř každý večer poslední dobou. Ten oheň, který projel mým tělem, ale rozhodně nebyl vymyšlený. Ucítila jsem jeho vůni, jeho tělo těsně vedle mého. Nedokázala jsem se ovládnout. Otočila jsem se k němu a propletla naše osoby.

„Ahoj, holčičko,“ zašeptal mezi polibky.

Jeho nádherné tělo bylo stejné chladné, jako ostatních upírů, ale mě hřálo. Svlékl mi košili a dostal se tak ke každičké mé části. Všechno ve mně hořelo. Jestli se takhle cítí i upír při přeměně, pak se toho nemůžu dočkat, napadlo mě. Má kůže toužila po každém jeho dotyku a já sama byla zcela odhodlána se mu odevzdat. Přála jsem si mu patřit a on neváhal si mě vzít.

Bylo to rychlé, silné a nádherné. Omámena jsem ležela propletená mezi dekami a svět kolem mě mi byl ukradený.

Zřejmě uslyšel Edwardovi kroky, protože zbystřel a zmizel bez jediného slova. Rychle jsem si natáhla košili. Víc jsem neřešila, víc mě nezajímalo. Dostal se do mě a já cítila, že tam ještě dlouho zůstane.

„Ahoj, Bello. Jak je ti?“

Jacob vlezl do stanu a hned si přilehl ke mně. Edward si zase sedl do rohu a nešťastně nás pozoroval. Mně na tom ale nesešlo. Byla jsem mimo reálný svět a to až do rána.

„Blíží se!“ Vzbudil mě Sethův varovný hlas.

„A nejde sama,“ dodal Edward.

Victorie jde k nám a má sebou společníka, Rileyho! Vyběhla jsem ze stanu. Málem jsem zapomněla na tu strašlivou zimu. Edward se Sethem stáli před stanem a vyčkávali na příchod vetřelců. Já cítila změť těch nejzvláštnějších emocí, jaké jen šly. Napětí z příchodu nepřátel, touhu spatřit ho znovu, strach o jeho i svůj život, nenávist k Victorii, tíhu tajemství předešlé noci a konečně radost z ukončení té bitvy o Victoriinu pomstu.

„Už jdou!“ vykřikl Edward a schoval mě za sebe. Seth na sebe vzal vlčí podobu a oba se připravili na útok.

Victorie se rychle pohybovala okolním lesem. Občas jsem zahlédla jen její rudé vlasy. Já ale pátrala po někom jiném, po něm.

Pomalu se blížil mezi stromy. Jeho oči spalovaly všechno kolem, jeho kroky byly klidné a vyrovnané. Podle Edwardova výrazu ho do své hlavy nepustil. Uvědomila jsem si, jak mě fascinuje. Byl dokonalý.

Přišel jen na několik metrů od nás. Edward se na něj zpříma podíval a snažil se mu domluvit. Věděla jsem, že je to zbytečné.

„Riley, nedovol jí, aby tě takhle ovládala. Jsi jen její loutka. Jen tě využívá ke své pomstě!“

„Říkala jsem ti, že jim nesmíš věřit, miláčku. Chtějí tě zmást. Chtějí mi tě vzít. Víš, že ty jsi pro mě vším.“ Měla ho docela obmotaného kolem prstů.
Těkal pohledy z nás na ni a v očích měl zase to mrtvolně prázdno. Nevěděla jsem, jakými slovy ho přesvědčit. Dokázala jsem se jen stále dívat do jeho rudých očí a věřit, že se mi vrátí. Že si zvolí mě.

Vím, že to nebyla reakce na Edwardovi vyčítavé rady. Rileyho obličej nicméně polevil z nenávistivého výrazu a jeho pohled se zaklenul do mého. V hlavě jakoby mi projely jeho myšlenky. „Dostanu tě od něj, holčičko!“ říkaly mi.

„Ne!“ stihla jsem jen zakřičet, ale to už se Riley vrhl na Edwarda. Seth mu skočil po zádech a já zděšením skryla hlavu do dlaní.

Když jsem ji zase zvedla, byl kolem cítit mrtví klid. Spatřila jsem Victorii ležící na zemi s hlavou kus od těla. Děsila jsem se pohlédnout vedle. Nakonec jsem ale musela pootočit hlavu.

„Ne! Riley,“ vydralo se sotva slyšitelně ze mě. Chtěla jsem se vrhnout k jeho rozdrásanému nádhernému tělu. Chtěla jsem ještě jednou políbit ty rty, chtěla jsem se pokusit ho ještě zachránit. Ale Edward mě chytil silně kolem ramen a odváděl pryč.

„Už je dobře, Bello. Jsou mrtví, už jsou oba mrtví. Spálíme je. Už ti neublíží.“

Jeho věty mi vehnaly slzy do očí. On je zřejmě a zcela mylně považoval za slzy úlevy. Veškeré mé naděje, mé touhy, má láska, to všechno s ním odešlo. Ne! Přece ho tam nemohu takhle nechat!

„Pust mě!“ štěkla jsem na Edwarda a vytrhla se mu.

„Jednou, jen jednou zkus poslouchat i mé myšlenky, Edwarde!“

Doběhla jsem k Rileymu a zhroutila se nad ním.

„Bello, Bello, už bude dobře, Bello."

Slyšela jsem, jak na mě stále něco říkal, když mě trhal od nehybného těla a vlekl lesem k domovu. Stále to nechápal, stále nerozuměl. Však on pochopí, až se to ve mně narodí.

Shrnutí

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Třetí možnost: