Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Temné noci zář

30.07.2010 (18:00) • Miamam • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1925×

Bylo to tak otupující, tak otravné.

Každý den chodit kolem všech těch lidí, cítit všechny ty pocity. Ach... Bože! Hlavně ty kladné, zamilované, toužebné... Ty ve mně vzbouzely zlost a žal. Tolik jsem záviděl zamilovaným!

Poposedl jsem si, abych nebyl příliš nápadný. Letmo jsem se ohlédl po spolucestujících v mém kupé, zase se zadíval z okna do noci a oddal se svým truchlivým myšlenkám. Snažil jsem se kontrolovat, striktně si udržovat neutrální náladu a nenechat prosáknout všechnu zlost do emocí ostatních pasažérů, ale stálo mě to mnoho sil.

Naproti mně seděla žena, která jednou rukou objímala malého chlapce. Klukovi mohlo být tak sedm, byl ještě dost malý. Měl zpocené čelo a opuchlé oči, asi byl nemocný. Nepokrytě na mě zíral, zatímco se jeho maminka dívala z okna na ztemnělou krajinu. Najednou se zhluboka nadechl a rozkašlal se, kulil oči a trhal sebou. Zapomněl si dát ruku před pusu a já fascinovaně pozoroval drobné kapičky, které vykašlával, rozprskávající se o tváře spolucestujících... Chtělo se mi smát, ale to bych se musel nadechnout. Ne, to by vážně nebylo dobré.

„Ale no tak, to si neumíš dát ruku před pusu?“ nazlobeně se po chlapci ohlédla maminka a podívala se na ostatní.

„Promiňte, je trochu nachlazený a občas zapomene,“ omluvila se a stáhla klukovi vlasy z čela. Lidé v kupé se jen smířlivě usmáli, jako že se nic nestalo.

Vlaková souprava se mírně naklonila, jak jsme vjeli do zatáčky. Za chvíli už bychom měli stavět v Montréalu. Vstal jsem, sundal z poutka kabát a klobouk a vyšel jsem z kupé. V chodbičce nikdo nebyl a dvě okna byla otevřená, došel jsem k nim a opatrně se nadechl. Čekal jsem omamující lidský pach... Byl však tak slabý, že jsem si dovolil hlubší nádech a vzduch v sobě zadržel. Bylo možné, že budu potřebovat mluvit. Oblékl jsem si kabát a zvedl límec, abych se uchránil od chladu – tak to ode mě očekávali ostatní lidé a já nechtěl být nápadný.

Vlak začal brzdit. Postavil jsem se blíže ke dveřím vagónu a čekal, až zastavíme. Po chvíli jsem se už motal na nádraží mezi davy lidí, které proudily z vlaku do čekáren a zpět, vypadalo to tu jako v mraveništi. Pomalu jsem chodil mezi lidmi, až jsem našel tichý koutek s lavičkou. Posadil jsem se na ni a nezúčastněně se rozhlížel po ruchu kolem. Co jen tu budu dělat? Kam teď zamířím? Je to hrozné, nemít žádný cíl, ale pořád lepší, než po nocích vraždit s Mariou v Mexiku. Zamračil jsem se pod tíhou vzpomínek plných krve, pomsty a žalu.

Nástupiště se pomalu vyprazdňovalo, ve tmě a takové zimě nechtěl nikdo zůstávat venku. Mě si zatím nikdo nevšiml. Utápěl jsem se ve svých žalostných vyhlídkách na budoucnost, když mi přímo nad hlavou práskla okenice. Vzhlédl jsem a viděl, jak se okenice pomalu otevřela a pak ji vítr znovu přirazil, až to prásklo. Přestal jsem si toho všímat. Sundal jsem si klobouk, abych si prohrábl a urovnal vlasy, když jsem zaslechl šepot.

„Čekám tě ve Westmountu.“

Nemělo by mě to tak znepokojovat, slyšel jsem spoustu lidských hlasů, i těch šeptavých, po celém nádraží. Jenže tenhle hlas byl tak jemný a... lákavý. Vycítil jsem napětí, které okamžitě zmizelo. Co to bylo? Hlas jsem už nezaslechl, nikde v budově nádraží nezněl žádný podobný...

Vyšel jsem ven a podíval se do temných uliček. Ledový vítr ke mně zavál slabý náznak vůně... Že bych v tomhle městě nebyl jediný nepatřičný tvor mezi lidmi? Ta cizí vůně mě tak zaujala, že jsem se rozhodl ji následovat. Musel jsem se plazit lidským tempem, po ulicích se pohybovaly všelijaké existence, které by rozhodně neměly spatřit mou pravou tvář. Doběhl jsem na křižovatku, kde jsem ten nádherný pach ztratil. Otáčel jsem se dokola, ale nebylo nic vidět ani cítit. Povzdechl jsem si a přemýšlel, kudy se vydat.

Někdo mi poklepal na rameno. Prudce jsem se otočil a málem zavrčel, ale ovládl jsem se, přede mnou stála jen nějaká běhna.

„Páni,“ ušklíbla se žena. „Takovýho krasavce tady jen tak nepotkám! Nechceš si trošku užít, chlapečku? Můžu ti slíbit, že na tuhle noc jen tak nezapomeneš, jestli se mnou pudeš...“ zašeptala rádoby sexy hlasem a rukou si hrála s klopou mého kabátu. Kdyby jen věděla, do jakého nebezpečí se sama nahnala... Přestože byla odpuzujícího vzhledu, který nezakryla ani silnou vrstvou líčidel, voněla úžasně sladce a mně se začaly sbíhat sliny. Ztěžka jsem polkl a žena si to vysvětlila po svém. Přivinula se ke mně blíž a přitiskla mě na roh domu, u kterého jsme stáli.

„Takže co? Nezatěžuj svou hlavinku přemýšlením, jsem tady, tak si mě prostě vem,“ zavrněla mi do ucha. Cítil jsem protichůdné pocity – ty moje byly strach, že ji zabiju tady na ulici a ty její byly toužebné a chtivé. Zavřel jsem oči a pomalu zavrtěl hlavou. Snažil jsem se v sobě zkrotit to zvíře, které by ji využilo a zabilo... Najednou se mi vybavila vzpomínka na tu zvláštní vůni a ten hlas a ženu jsem od sebe odstrčil. Soustředil jsem se a přiměl ji cítit odpor a strach. Povedlo se.

„No, jak myslíš!“ vypískla a couvala. „A už se ke mně nepřibližuj... Nebo uvidíš!“ Pár kroků ještě ušla pozpátku a pak rychle vběhla do nedaleké hospody.

Usmál jsem se. Po dlouhé době mě zalil pocit blaha. Jedno malé vítězství nad stvůrou...

Z ulice vpravo jsem slyšel klapot bot o dlážděný chodník – jeden pár byl mužský a druhý ženský. Kolem páru jakoby úplně zářila aura lásky a mě to tentokrát ani nerozhněvalo. Vstoupil jsem muži do cesty a pozvedl klobouk.

„Dobrý večer,“ řekl jsem jemně, aby se pár nevylekal.

„Dobrý večer,“ řekli téměř dvojhlasně, hluboký bas a tichý soprán, a zastavili se. „Můžeme vám nějak pomoci?“ zeptal se muž a trochu se nahrbil, měl trochu útočné pocity, snad aby ochránil svoji partnerku, která se k němu mírně naklonila pro oporu.

„Mohli byste mi laskavě poradit, kudy se nejlépe dostanu do Westmountu?“ Pár se uvolnil a žena si pro mě zcela slyšitelně oddechla.

„Westmount je odsud pár mil, bylo by lepší, kdybyste si vzal taxi, pane,“ odvětil muž.

„Raději bych se prošel, chladný vzduch mi dělá docela dobře,“ řekl jsem. Ve skutečnosti bych měl v taxi velmi omezený přístup k vůním na ulici, potřeboval jsem jít pěšky.

„Nu, pak tedy jděte stále rovně, až dojdete na rušnou křižovatku, dáte se doprava, půjdete pořád po hlavní silnici rovně a budete už ve Westmountu. Ale dejte si pozor, pane. Mohl byste snadno přijít o věci, v tuhle noční dobu. Pěkný večer,“ rozloučili se a spěchali zimou pryč.

Osaměl jsem. Vydal jsem se na cestu, jak mi poradil cizí muž. Jak jsem míjel různá okna, střídaly se ve mně pocity lidí, které ani nikdy nepoznám. Uchechtl jsem se. Vím o cizích lidech leckdy víc, než jejich nejbližší přátelé.

„Ale no tak. To mě necháš samotnou uprostřed takové noci?“ šepot. Moje uši ho tak tak zaznamenaly.

Naježil jsem se a zasyčel. Zase ten hlas. Ale byl teď tak blízko a přitom byla ulice prázdná. Ohlédl jsem se z jednoho konce ulice na druhý. Nikde nikdo. Bylo už moc pozdě v noci, město spalo. Alespoň tato jeho část. Nadechl jsem se a začal stopovat pach majitele neznámého hlasu. Běžel jsem tmou pořád vpřed a vůně cizince zesilovala... A pak náhle úplně zmizela. Kdo si to se mnou hraje? Stál jsem u nějakého parku ve Westmountu, zklamaný, že jsem možná přišel o možnou zajímavou známost.

Z protější strany ulice zapískala píšťalka. Otočil jsem se a zpozoroval policistu.

„Mladý muži! Copak tady takhle pozdě v noci? Snad na někoho nečekáte?“ výhružně vystrčil bradu. Tenhle muž by raději někoho spoutal a odvedl na stanici, aby sám nemusel mrznout venku. Nechtěl jsem dělat problémy.

„Já jen hledal tenhle bar, pane, a teď koukám, že jsem ho konečně našel.“ Ukázal jsem na pár metrů vzdálený noční podnik.

„No jen aby! Tak dovnitř! Jinak si vás pořádně proklepnu!“ pohrozil policista. Raději jsem mu neodpověděl, mohlo by to pana policistu ještě víc popíchnout. Poslal jsem mu uklidňující emociální vlnu.

„Tak tedy... hrm, pěkný večer, pane,“ zabrblal ještě tiše, zmatený svými novými city. Usmál jsem se.

Otevřel jsem dveře baru, vešel jsem dovnitř a vůně místa mě úplně paralyzovala. Stál jsem jak zkoprnělý, jen okrajově jsem postřehl, jak se za mnou zavřely dveře. Místnost byla přímo naplněná pachem, který jsem se snažil následovat. Rozhlížel jsem se kolem.

Pocity sedících lidí se mi mísily v mysli a ani trochu mě nezajímaly... Až jsem v zadním rohu u baru spatřil dívku sedící na stoličce. Zvědavě mě pozorovala.

Popošel jsem vpřed o pár kroků a zas se zastavil. Byl jsem zmatený, dívka ze mě pořád nespustila oči a její pocity byly... Klidné. Šťastné. Milující...? Vůbec jsem tomu nerozuměl. Jediné, co jsem pochopil, bylo, že není člověk. Já jsem se své oči snažil maskovat stínem krempy klobouku. Ona měla dámský klobouček s jemným závojíčkem, který jí zasahoval do očí, ale byl tak světlý, že bylo jasně vidět jejich barvu... Zlatou?

Vylekalo mě to. Co to znamená? Jasně jsem cítil, že je upírka, tak jak je tohle možné?

Sesedla ze stoličky a těch pár kroků došla ke mně. Široce se usmála.

„Nechal jsi mě dlouho čekat,“ zašeptala a zlehka mě políbila na ústa. Ztuhl jsem pod návalem tak příjemných citů, které z neznámé vyzařovaly. Objala mě a chytila mě za ruce.

„Měl bych vás znát, slečno?“ Připadal jsem si strašně hloupě, vůbec jsem si na ni nevzpomínal.

„Ještě ne, ale to brzy změníme, Jaspere,“ řekla a v očích jí tančily jiskřičky. Otevřel jsem ústa, že něco řeknu, ale zase jsem je zavřel. Došla mi slova.

„Já jsem Alice. Skutečně jsme se dosud neznali, ale já tebe vlastně tak trošku ano... Pojď, vysvětlím ti to cestou.“ Vzala si kabát a já jí pomohl obléknout se. Vyšli jsme do temných ulic, kde začalo sněžit. Vedla mě do parku, kde jsme se posadili na lavičku.

„Mívám vidění. Tebe jsem vídala prakticky od... Od začátku. Z některých vizí jsem pochopila, že děláš cosi s pocity jiných lidí,“ podívala se na mě tázavě. Pozoroval jsem její úžasné velké jantarové oči a pomalu se v nich utápěl.

„Jak,“ polkl jsem a nespouštěl z ní svůj zrak, „jak to děláš, že máš zlaté oči?“ Usmála se a sklonila hlavu. Pohrávala si s lemem kabátu.

„Ty bys opravdu chtěl žít jiný život?“ podívala se zpět na mě a než jsem jí stačil cokoli říct, odpověděla si sama.

„Ovšem, už to vidím, ano,“ přikývla si pro sebe. „Nemusíš lovit jen lidi, jak už asi tušíš. Můžeš se mnou lovit zvířata, naučit se žít mírumilovně. Pomohl bys mi najít jednu rodinu? Žijí tu někde na severu Ameriky, jen pořádně nevím kde. Vím jistě, že by nás přijali velmi vřele, jsou totiž jako my,“ usmála se opět. Bylo to takové malé sluníčko uprostřed zimy. Měl jsem v tu chvíli pocit, že bych ji následoval kamkoliv, natolik mě uchvátila.

Její pocity mě opájely a já se nechal. Mohl bych to zatrhnout, kdybych chtěl, ale Alice byla tak okouzlující, tak zvláštní... Věřil jsem jí každé slovo a chtěl jsem s ní odejít za lepším životem, něž jaký jsem dosud vedl.

Zvedla opatrně ruku a pohladila mě po tváři. To byl pocit! Už jsem to nevydržel a objal ji. Chtělo se mi plakat štěstím – pořádně jsem nerozuměl tomu, co se děje, protože to všechno je takové náhlé, ale naprosto jsem se tomu poddal. Alice se zvonivě zasmála a objímala mě a hladila po zádech.

„Viděla jsem hodně věcí, které se ti nedávno přihodily,“ zašeptala. „Ale odteď to vůbec nemusí být tak... Kruté. Uděláme si tu věčnost příjemnější, co myslíš?“

V odpověď jsem se odtáhl, ale jen tak daleko, abych se jí mohl zadívat do obličeje. Pomalu jsem se přibližoval k jejím rtům a políbil jsem ji. Došlo mi, co dělám a tak jsem přestal.

„Ne...?“ nedořekl jsem, Alice mě přerušila.

„Nevadí mi to,“ zašeptala a naklonila se ke mně, aby mě znovu políbila.

V tu chvíli jsem téměř úplně zapomněl na všechny prožité hrůzy a nechal se unášet vlnou štěstí, které jsem díky Alici poznal. Měl jsem pocit, jako bych ji znal dlouho, a přece jsem o ní nic nevěděl. Věděl jsem ale, že tuhle dívku už nikdy neopustím. Vydám se s ní hledat tu rodinu, jak říkala, ať už to bude kdokoliv. Cítil jsem, jak mým mrtvým srdcem cloumá cit tak silný, tak vřelý, jaký jsem poznal jen díky svému daru u úplně cizích lidí... Každou vteřinou jsem se do Alice zamilovával čím dál víc. Byla mou spřízněnou duší a já jí hodlal dát jen to nejlepší.

„Já už mám to nejlepší,“ řekla Alice a schoulila se mi v náručí.

Během pár hodin se mi změnil celý život. Už teď jsem zvědavý, co dalšího díky Alici poznám. A už se na budoucnost nemusím dívat tak ponuře. Díky ní.

Shrnutí

Co myslíte, je tohle aspoň malá kompenzace k původní jednodílné povídce o Alici? Budu ráda za každý komentář, i když se Vám povídka líbit nebude! Vaše miamam :)

Autor: Miamam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Temné noci zář: