Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tatínku, neodcházej!

08.11.2021 (13:00) • petruss11 • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1481×

Nechtěl jsem, ale musel jsem jít. Nechtěl jsem opustit svá dvě sluníčka, ale musím. Jednou jsem si vybral a teď musím činit.

„Dávej mi tam na sebe pozor,“ šeptla mi má žena do ucha a políbila mě na rozloučenou. Miloval jsem ji. Více než kohokoli na světě. Tedy skoro. Pouze jedinou dívenku jsem miloval více. Naši maličkou Lucy.

Políbil jsem svou dcerušku do vlasů a vydal se na pryč. Nesnášel jsem to. Nikdy jsem je nechtěl opouštět. Vždy jsem viděl v očích své ženy tu starost. V očích mé dcery tu lítost. Všichni se mi diví, jak to můžu udělat. Opustit těhotnou manželku a maličkou dceru a vydat se do vřavy. Ale já musím. Jednou jsem si vybral a stal se vojákem.

„Neboj se, jedu pouze osvobodit vesnici žen a dětí. Nic se mi nemůže stát. Čekej tu na mě.“ Slíbil jsem své ženě a políbil ji na čelo. Bude mi chybět. Její droboučká postava, její kraťoučké hnědé vlasy, její milý úsměv.

„A ty dávej pozor a maminku,“ řekl jsem své malé princezničce a políbil ji na čelo.

„Neodcházej,“ špitla.

„Zlatíčko, ty víš, že musím. Ty víš, že mě potřebují.“ Snažil jsem se jí domluvit. Tu tvrdohlavost zdědila po své matce.

„Ale my tě také potřebujeme.“ Trvala dál na svém.

Víc jsem už nesnesl. Musím odtud pryč jinak tu navždy zůstanu. Přesně tak, jak by si to přálo mé srdce. Otočil jsem se a s těžkým batohem se vydal na cestu. Jen se ještě naposledy otočit. Naposledy jim zamávat, a pak bude na dlouho konec.

„Tatínku, neodcházej!“ vykřikla má princeznička a se slzami v očích se ke mně hnala. Klekl jsem si na jedno koleno a pořádně ji objal. Snažil jsem se načerpat její vůni. Snažil jsem si ji zapamatovat takovou, jaká je.

Pak jsem to ale musel ukončit. Již si pro mě přijeli. Přivedli mi mého věrného koně a čekali na mne. Neopovážili se nic říct. Nevím, zda z úcty ke mně, nebo k mé rodině, ale prostě tiše čekali. Pustil jsem tedy svou dceru a jedním ladným pohybem se vyšvihl na koně. Jako správný major jsem se v čele své jednotky vydal na stanoviště, kde se potkáme s dalšími.

Milovaný Jaspere,

moc nám tady chybíš. Lucy nechce vylézt z pokoje a jídlo do ní musím vpravovat násilím. Nevím, jak dlouho to tady bez tebe zvládneme. Dokonce i náš maličký by se měl každou chvílí narodit. Moc bych si přála, abys byl přítomen u porodu.

Dostala jsem nabídku, ale nesmím ti říci podrobnosti. Poskytnou nám za mé služby kompletní ochranu. Vím, že právě s mým rozhodnutím v duchu nesouhlasíš, ale pochop mne. Ty sám pomáháš zemi v armádě a já chtěla také pomoct. Jinak. Prosím nech mne. Nech mne pomoci alespoň takto.

Odepiš brzy,

Tvá milující žena

Drahá Nicolle,

také mi velice chybíte. Zkus Lucy nějak přesvědčit. Na maličkého se také moc těším a také chci být přítomen u porodu. Budu se snažit to stihnout. Měla jsi pravdu, s tvou odpovědí na danou nabídku nesouhlasím, ale chápu a podporuji tvé rozhodnutí.

Brzy zase napiš,

Tvůj manžel Jasper

Milovaný Jaspere,

jako vždy jsi měl pravdu. Neměla jsem tu práci brát. Náhle mám pocit, jako by mne někdo neustále sledoval. Jako by mne někdo chtěl zabít. Právě kvůli této hrozbě posílám Lucy ke svým rodičům. Třeba tam přijde i na jiné myšlenky.

Další důvod Lucyina odjezdu, je blížící se porod. Nechtěla jsem, aby u toho byla přítomna. Již si mne zavolali do nemocnice a za pár dní by se měl náš maličký narodit. 

Vrať se prosím brzy,

Tvá navždy milující žena

Znovu a znovu jsem si pročítal tyto dopisy. Poslední vzkazy mé lásky, které byly určeny mně. Nepřežila. Nepřežila porod. Stále to nemohu pochopit. V jeden den jsem ztratil ženu i syna. Jediný, kdo mi teď zbyl, je má dcera. O tu se postarám, i kdybych za ni měl položit život. Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že nás Bůh ochrání.

Přesně takové myšlenky mi proudily hlavou, když jsem se v noci střemhlav hnal z kolonizace žen a dětí. Tehdy jsem spatřil tři překrásné ženy. Ano překrásné, ale krásy mé ženy se nemohly nikdy vyrovnat.

Jako správný gentleman jsem jim ihned nabídl pomoc, avšak byla to past. Tyto ženy byly nemrtvé. Jedna z nich se mi tehdy zakousla do hrdla a začala lačně pít. Ten den jem zapomněl na všechnu tu psychyckou bolest. Té spalující fyzické se nemohla vyrovnat.

Nakonec jsem se probudil po třech dnech muk, jako krvelačná zrůda. Jako nemrtvý. Upír. Tehdy jsem zjistil, že mě ta nemrtvá zrůda chtěla pouze do své armády. Poznal jsem to podle jejích pocitů. Necítila nic jiného než potřebu vyhrát, být nejelpší. Avšak já s ní nechtěl zůstat. Musel jsem se postarat o svou dceru. I ta zrůda, co se ze mě stala, ji stále milovala. Stále byla ochotná za ni položit život.

Vzepřel jsem se tedy Marii a vydal se dále po své cestě. Tentokrát jsem však cestoval pěšky. Bylo to mnohem rychlejší než-li na koni. Celou tu cestu jsem myslel pouze na jedno. Musím ji ochránit.

Po dlouhých hodinách jsem doběhl až k domu prarodičů. Chvíli jsem jen vyčkával a přemýšlel. Nemohlo by jí být lépe beze mne? Mohla by si mne zapamatovat jako mladého a pohledného majora a ne jako nesmrtelnou a krvelačnou zrůdu.

Mé myšlenky však přerušil dívčí hlásek.

„Tatí! Ty ses vrátil, jak jsi slíbil!“ křičela má maličká a vybíhala z terasy, aby mi mohla skočit do náruče. Předtím jsem ji nechtěl moc objímat. Nechtěl jsem, aby se mi podívala do očí. Nechtěl jsem ji vyděsit. Avšak teď, když jsem ji objímal ve svém ledovém náručí, jsme si to uvědomil. Chci svou budoucnost strávit s ní. Pro ni.

O mnoho let později jsem jí řekl celou pravdu. O sobě, o tom, jak umřela její matka, o všem. Nabídl jsem jí tehdy také, že ji mohu přeměnit, ale to mi vyvrátila.

„Děkuji ti za nabídku, otče, ale já chci strávit spokojený život a poté umřít. Vidím, co nesmrtelnost provedla tobě a nechci si tím také projít. Omlouvám se ale ne. Těším se, až si jednou Bůh a ďábel zahrají karty nad mým mrtvým tělem a rozhodnou o mém osudu. Avšak chci, abys věděl dvě věci. Nejsi zrůda. Stále máš srdce, i když už ti nebije. A za druhé, miluji tě. Milovala jsem a navždy budu. Za pár let bude již mé tělo zchátralé a staré, ale já chci, aby sis mě pamatoval jako tu malou dívenku, jež tě nechtěla pustit do války.“

Ta řeč mě tehdy dostala. Chápal jsem ji. Také bych si radši vybral smrt. Nejhorší bylo, že jsem další léta mohl vidět svou dceru pomalu umírat. Nikdo by neměl přežít své děti. Nikdo.

Stále si pamatuji na tu větu, která mohla změnit vše. Tatínku, neodcházej!

Autor: petruss11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tatínku, neodcházej!: