Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tajuplná cizinka - 2. část

17.05.2010 (20:00) • Lorenia • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3595×

Dny plynuly. Týdny, měsíce, čas se neúprosně posouval dál.

Když odešla, část mě se začala pomalu, ale jistě začala utápět v žalu a agónii. Co je fyzická bolest proti nářku duše? Byla pryč, bez jediného slůvka, bez jediného rozloučení… Ta noc s ní byla ta nejkrásnější, jakou jsem za svůj staletí dlouhý život prožil. Bylo to, jako by probudila mé mrtvé, chladné srdce k životu…

Stál jsem a poslouchal kapky deště, které třepotavě bubnovaly do oken. Dnes byla temná noc. Temnější než jindy. Jako by nemohlo nic na světě prostoupit tmou, která tu panovala…

Vzpomínal jsem na ni. Přál jsem si znát důvod jejího odchodu, ta nevědomost dala prostor mým nejhlubším myšlenkám, které mne tak sžíraly. Doufal jsem, že ten pocit prázdnoty se postupem času vytratí, ale mýlil jsem se. Den ode dne se prohlubovala a zanechávala ve mně neutišující bolest.

Někdo zaklepal na dveře mého pokoje a vyrušil mé myšlenky.

„Dále,“ promluvil jsem nepřítomně. Temnotu pokoje prozářilo světlo svící a v místnosti se zjevila Jane.

„Edwarde,“ řekla tichým vysokým hláskem. Otočil jsem se a zahleděl se do její tváře. Neměl jsem Jane rád. Její tvář byla andělská, ale o to se stávala nebezpečnější upírkou. Byla chladná a bezcitná.

„Co tu chceš?“ sykl jsem nepříjemně.

„Přicházím na přání Ara,“ odpověděla zdvořile, „mám ti vyřídit, abys jsi počítal se svou účastí na zítřejším plese, který Aro pořádá.“

„Nikam nejdu,“ odsekl jsem a Jane se zatvářila kysele.

„Tvá účast je povinná, Edwarde. Není moudré Ara rozhněvat, ale to víš sám velmi dobře,“ dořekla a rty se jí stáhly do úzké linky. V místnosti se rozhostilo ticho a až po krátké chvíli ho prolomil můj hlas.

„No dobře, přijdu,“ odpověděl jsem neochotně.

„Moudré rozhodnutí,“ zašeptala Jane, když odcházela. Během okamžiku zmizela v tiché chodbě a pokoj upadl zpět do černé nicoty.

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které mě pálily do zad. Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl se po pokoji. Byl jsem unavený z toho stereotypu. Jako by mě opustila radost ze života…

Zvedl jsem se z postele a vytáhl z mohutně vyřezávané skříně oblečení. Když jsem se převlékl, zadíval jsem se do zrcadla naproti posteli. Odraz v něm mi odpověděl na to, zda jít lovit nebo ne. Vypadal jsem naprosto ztrhaně a zničeně. Potřeboval jsem čerstvou krev…

Vyrazil jsem prudce z pokoje a procházel chladnou chodbou, kde jsem se střetl s Felixem.

„Edwarde,“ promluvil, když mě zahlédl.

„Teď ne, Felixi,“ utnul jsem ho a než stačil cokoli říct, byl jsem pryč.

Rozběhl jsem se do hustých lesů za hradbami Volterry. Moje myšlenky se vrátily opět k Isabelle. To kvůli ní jsem začal lovit zvířata a odpíral si lidskou krev. Ještě jsem si na to příliš nezvykl, už jsem alespoň dokázal ovládat svou žízeň a odolávat vůni lidské krve.

Mezi stromy se něco pohnulo.

Slastně jsem polkl, když jsem ucítil tep velkého tlukoucího srdce. Medvěd vyšel z křoví a zastavil se kousek ode mě. Neváhal jsem ani minutu. Než se stačil vzpamatovat, skočil jsem na něj a dravě se mu zakousl do tepny. Zvíře zoufale zařvalo a padlo k zemi. Žíznivě jsem hltal teplou krev, která prýštila z rány a vzrušeně zavrčel. Když jsem z medvěda vysál poslední kapku života, odstoupil jsem od mršiny.

Vrátil jsem se zpět do hradu a zoufale zaskučel, když jsem si vzpomněl na dnešní ples. Dnešní večer pro mě bude utrpením. Nevím, jak budu moct přečkat celou noc, musím se vytratit co nejdříve to jen půjde…

O pár hodin později…

Díval jsem se nepřítomně na odraz v zrcadle. Musel jsem samozřejmě vypadat co nejlépe, Aro si na takové věci velmi potrpěl. Takže jsem si oblékl černé kalhoty a bílou košili, kterou jsem nechal ledabyle odepnutou. Sako zůstalo ležel na židli. Do pokoje vstoupila Jane, která na sobě měla temně rudé šaty, které spadaly až k zemi. Vlasy měla vyčesané do zvlněného drdolu a oči jí žhnuly krvavou červení.

„Oh, Edwarde, vypadáš báječně,“ zkonstatovala, když mě spatřila.

„Díky,“ odpověděl jsem znuděně. Sklopila zrak a zůstala ztuhle stát na místě.

„Ostatní už na tebe čekají v hlavním sále,“ řekla a hlasitě se nadechla. Zadíval jsem se na ní.

„Ještě něco, Jane?“

„Ne,“ štěkla nepříjemně a já slyšel jen zabouchnutí dveří. Byla pryč.

Chvíli jsem ještě postával v pokoji a pak jsem se vydal do sálu. Byl přeplněn. Všude zněla hudba a veselí. Kolem mě se pohybovali upíři v ladném tanci. Nucená radost a zábava, nic pro mě. Pomalu jsem se propletl mezi tančícími páry až ke kamennému schodišti, kde seděl na trůně Aro s bratry. Přistoupil jsem k nim.

„Edwarde,“ vítal mě Aro, „jsem rád, že jsi přišel. Dobře se bav!“

„Díky, Aro,“ odpověděl jsem a zmizel v houfu.

Zůstal jsem stát v rohu sálu a sledoval šum v něm.

Musel jsem za ten večer odmítnout řadu upírek, které se pokoušely mě svést. Byl jsem přímo znechucen tím, jak se žádná nedokáže rovnat Isabelle. Navíc, patřil jsem mezi ty, kteří rádi sváděli sami, ale dnes večer to bylo zvláštní. Jako by Isabella byla perla mezi obyčejným kamením. A pak jsem to najednou ucítil…

Ta vůně mi ulpěla na rtech a roztříštila ledové střípky kolem mého srdce. Moje oči se rozšířily a znovu jsem nasál tu nejkrásnější vůni na světě. Její vůni.

Okamžitě jsem se rozběhl mezi tančící páry a hledal jsem, odkud ta vůně přichází. Zmateně jsem bloudil a narážel do ostatních. Ta vůně mě přilákala do zahrady. Tam byla nejsilnější. U tekoucí fontánky někdo stál. Rozběhl jsem se a zarazil o kousek dál. Zahrada byla zahalena do šera lampionků, ale nepochybně jsem rozpoznal ženskou siluetu. Dívka se otočila a já spatřil její tvář. Byla to ona… snad ještě krásnější než naposled. Temně fialové šaty jí obepínaly dokonalou postavu a hluboký výstřih odhaloval její nádherný dekolt. Dlouhé, tmavé vlasy ji zvlněně spadaly k bokům. Měla tvář anděla. Její rty byly plné, zbarvené pulzující krví a její překrásné oči mě sledovaly s jiskřivým nádechem.

„Edwarde,“ zašeptala do chladné noci.

„Bello,“ vyslovil jsem téměř neslyšitelně a přistoupil k ní blíž. Trochu sebou cukla, ale neustoupila. Prohlížel jsem si její tvář, jako bych ani nedokázal uvěřit tomu, že tu přede mnou opravdu stojí. Když jsem se ocitl přímo před ní, sklopila zrak. Něžně jsem jí zvedl bradu a zadíval se do jejích čarokrásných očí.

„Proč jsi zmizela? Kde jsi celou tu dobu byla? Jak jsi mě mohla opust…“

„Dost,“ zarazila mě.

„Zodpovím Ti na tvé otázky, ale pomalu. Noc je dlouhá.“ Zhluboka se nadechla a její tvář zvážněla, jako by jí bolelo mi vysvětlovat pravdu. Nenaléhal jsem, jen ji sledoval a vyčkával.

„Neodešla jsem z vlastní vůle, Edwarde,“ dořekla a mou mysl zaplavilo šílenství. Někdo jí donutil, vyhnal…proboha kdo a proč?!!Zabiju ho!

„Kdo to byl?!“ skoro jsem vykřikl.

„Edwarde, prosím, uklidni se. I teď se vystavuju velkému nebezpečí. Snaž se mě pochopit.“

„Dobře, Bello, ale vysvětli mi to prosím!“ dožadoval jsem se odpovědi.

„Tu noc, co jsme byli spolu, jak se mě pokusil napadnout Felix…“

„Ano?“ nechápal jsem.

„Byla jsem s Tebou opravdu šťastná, nemohla jsem však usnout. Proto jsem se šla projít na zahradu. Sledovala jsem hvězdy a snažila se uchovat každičký kousek věčnosti s Tebou uvnitř svého srdce.“

„Pokračuj prosím,“ žadonil jsem nedočkavě.

„Ale nebyla jsem sama. Sledoval mě Felix a začal mi vyhrožovat, že pokud Ti nezmizím ze života, zabije mě. Pak se mě znovu pokusil znásilnit, ale díkybohu jsem mu utekla.“

„Bello,“ špitl jsem nevěřícně.

„Ale už jsem to nemohla vydržet. Co je můj život bez Tebe? Proto jsem se odhodlala riskovat, jen abych tě viděla,“ dořekla a rty se jí nervózně zachvěly.

Sledoval jsem ji s nevěřícným výrazem. Moje pocity se mísily, ale jedno jsem věděl jistě. Dal bych život za jediný její polibek. A moje touha byla silnější než rozum. Chtivě jsem ji přitáhl k sobě a spojil své rty s jejími. Pod mým dotekem se lehce zachvěla. Líbal jsem jí horoucně a toužebně. Jako by jediný polibek dokázal spasit mou upíří duši. Vdechoval jsem její slastnou vůni, která mi mámila smysly, nutila mě ji chtít víc a víc. Pronikl jsem do jejích rtů jazykem a cítil, jak se její tělo chvěje a prohýbá vzrušením. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na to, že ji chci…

„Isabello!“ vykřikl mužský hlas. Odtrhla se ode mě a já se otočil na nově příchozího. Pár metrů od nás stál Felix. Oči mu žhnuly zlostí. Hlasitě jsem zavrčel a Isabella sebou vystrašeně škubla. Pevně jsem ji chytil a přitáhl ochranitelsky k sobě.

„Jak se opovažuješ, ty malá…“ Nenechal jsem ho doříct. Prudce jsem se rozběhl a skokem ho srazil k zemi. Šokovaně se zvedl ze země a hluboce zavrčel.

„Zabiju tě Felixi, rozumíš!!“ zařval jsem z plných plic.

„To není tvá věc, Edwarde,“ řekl znechuceným hlasem, „radši mi jdi stranou!“ Jeho reakce si ale vynutila další můj útok. Odhodil jsem ho a jeho tělo narazilo do kamenné fontánky, která se roztříštila na tisíce kousků. Bella se přitiskla ke mně a její vystrašený dech mi bubnoval do těla.

„Neboj se, lásko,“ zašeptal jsem něžně. V tu chvíli se Felix zvedl a zaútočil. Srazili jsme se ve vzduchu. Tentokrát jsem tvrdě k zemi dopadl já. Omráčeně jsem se svíjel na zemi a snažil se vzpamatovat. Pak jsem uslyšel křik, ale nedokázal jsem se zvednout ze země. Moje tělo bylo jako ochrnuté…

„Edwarde!“ vykřikla Bella vystrašeně. A pak jsem na poslední chvíli zahlédl její tvář. Felix prudce škubl s její hlavou a ona padla bezvládně k zemi.

„Nééééééééééé!“ zařval jsem a donutil svoje tělo k pohybu. S ukrutnou bolestí jsem se zvedl a dobelhal se k Isabelle. Vzal jsem její křehké tělo do náruče a snažil se ji probrat k životu. Slzy mi tekly po tváři, křičel jsem její jméno. Pozdě… byla mrtvá…

O pár let později...

Seděl jsem ve tmě svého pokoje. Do pokoje vešla Jane.

„Edwarde, pusť jsem trochu světla. Nemůžeš přece žít v neustálé tmě,“ řekla a pokusila se roztáhnout rolety na oknech. V tu chvíli jsem stál u ní a držel ji pod krkem.

„Nech mě na pokoji, Jane! Vypadni!“ zahřměl jsem. Vyděšeně na mě hleděla a dusila se pod mým stiskem.

„D-d-obře, jen mě p-pu-ss-ť,“ sípala zoufale. Odstrčil jsem ji stranou. Naposled se na mě podívala s výrazem lítosti a zmizela ve dveřích.

Byl jsem zničený svou vlastní bolestí. Zlomený a odsouzený k věčnému utrpení. Jediná žena, kterou jsem kdy miloval byla mrtvá. Její ztráta mi obrátila život vzhůru nohama. Jestli se tomu tedy dá říkat život…

Přežíval jsem s jedinou myšlenkou, která mě ještě držela při životě. POMSTA.

Felix zmizel před lety a nikdy se nevrátil. Zničil to, co jsem na světě nejvíc miloval. Toužil jsem po jeho bolestivé a pomalé smrti. Jenže jsem nevěděl, kde ho hledat. Aro přísahal, že Felix zemře za to, co udělal. Ale skutečnost byla taková, že ho nikdy nenechal ani hledat. Byly to jen milosrdné lži…

Můj život skomíral. Přestal existovat v ten večer, co zemřela Isabella. A já se s tím nikdy nedokážu smířit…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tajuplná cizinka - 2. část: