Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Střípky budoucnosti - 1. část

15.09.2010 (16:00) • MaiQa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2076×

Alice:

Jako každý den tohoto týdne, i dnes jsem s novou dávkou naděje vstupovala do již známého, ničím se neměnícího baru. Jednomu z mnoha, co byly v Philadelphii postaveny. Ničím se od těch ostatních na první pohled nelišil. Jen pro mě byl něčím víc.

Dnes pršelo. Přesně jak v mé vizi. Dnes jsem jej snad měla potkat. Vyhoupla jsem se na barovou židli a z tašky vytáhla knihu. Pýcha a předsudek. Půjčila jsem si ji včera v menší knihovně na kraji města. Měla nažloutlé listy a bylo na ní vidět, že toho hodně zažila. Otevřela jsem ji na první stránce a rozečetla se. Vnímala jsem jen napůl. Soustředila jsem se hlavně na to, kdy se otevřou dveře kavárny. Pokaždé byla možnost, že by to byl Jasper.

„Dáte si něco?“ zeptal se mě barman.

„Jako obvykle,“ odpověděla jsem mu. Usmál se a přikývl. Každý den jsem chtěla to stejné. Čaj. Bylo mi jedno jaký byl, já jej nepila. Ani to nebylo nikomu divné. Hlavní bylo, že jsem zaplatila. Porozhlédla jsem se po baru. Jen pro jistotu. Nikde nebyl. Bylo tu až na pár lidí prázdno. Barman mi donesl čaj.

„Děkuji,“ usmála jsem se na něj vděčně. Vykolejeně se na mě podíval a oplatil mi jej. Vrátila jsem pozornost zase ke knize. Dnes jsem měla dobrou náladu. Jistě, byla tu ta možnost, že Jasper dnes nepřijde, přeci jen, déšť bude podle vizí trvat ještě alespoň týden. Ale měla jsem tušení, že dnes se něco stane.

Každou chvíli jsem pohledem zavadila o dveře. Dlouho nikdo nevcházel a ani nic nenasvědčovalo tomu, že by se sem někdo chystal vejít. Déšť zesílil, lidské oko by přes něj moc daleko nedohlédlo. Vrátila jsem se ke čtení knihy. Byla jsem již skoro na čtvrtině, podívala jsem se na hodiny nad barem. Už bylo skoro poledne. Tak dlouho jsem tu již byla. Jak dlouho tu ještě budu muset být? Začaly se mě zmocňovat pochybnosti, je možné, abych se spletla? Mohla ta vize být nepravdivá? Neuskutečnitelná? Setkám se s ním vůbec někdy?

‚Tak dost,‘ okřikla jsem se v duchu. Nesmím nad sebou ani trochu pochybovat. Já jej najdu, i kdyby mi to mělo trvat dalších sto let. Dveře se po dlouhé době otevřely. Nadějně jsem se otočila, ale okamžitě se dostavilo zklamání. Nebyl to on. Odvrátila jsem zrak. Ten mi spočinul na šálku čaje. Měla bych si alespoň trochu cucnout, ale nechám to na později.

Hodiny plynuly jako voda ve mlýně a já začala pomalu ztrácet dobou náladu. Setkání bude přesunuto na jiný den. Dveře se v nepravidelných intervalech ještě několikrát otevřely. Pokaždé, když někdo nový přišel, podívala jsem se tím směrem. Pokaždé jsem byla zklamaná. Naděje mě pomalu, ale jistě opouštěla.

Seděla jsem bez pohnutí celou tu dobu, nikdo o mě ani pohledem nezavadil. Až do teď. O dvě židle dál si sedl mladík, nemohlo mu být víc jak dvacet let, delšími vlasy mahagonové barvy si kryl obličej. I přesto jsem si ale všimla, že po mně po očku pokukuje. Podepřela jsem si rukou obličej a nasadila znuděný výraz. Druhou rukou jsem si prohrábla vlasy a mrkla na něj. Polkl a odvrátil tvář. Pousmála jsem se a začetla se zase do knihy.

Začala jsem se bát, že Jasper třeba změnil své rozhodnutí. Že sem nepřijde vůbec. Začala jsem se obávat možnosti, že mé vize nejsou zas tak spolehlivé. Když jsem ho naposledy viděla, byl rozhodnutý odejít z New Yorku do Philadelphie, jestli se nerozhodl jinak, měl by již být ve městě. Povzdychla jsem si a začetla se zpět do knihy.

Za dobu, co jsem ji četla, přišlo jen pět lidí. Bylo to míň, než v jakýkoliv den před tímto. Pokaždé jich tu bylo více. To mi dávalo alespoň menší naději, pro dnešek poslední, které jsem se mohla uchytit. Jasper by nikdy nešel nikam, kde by bylo moc lidí. Bylo to moc nebezpečné. Jak pro něj, tak pro ně. Vrátila jsem se zpět ke knize. Po dočtení poslední stránky jsem zjistila, že je již skoro šest.

Nepamatovala jsem si, že by v mojí vizi o našem setkání byla tma. Dneska už se jej nedočkám. Položila jsem knihu do tašky a chtěla zaplatit. Chystala jsem se k odchodu.

‚Možná by jsi mohla ještě chvíli počkat,‘ nabádalo mě moje hodné já.

‚Kdepak. On se dneska neukáže. A pochybuji, že se již někdy vůbec ukáže,‘ odpovědělo mu to horší. Tomu jsem z poloviny musela dát za pravdu. Už jsem o tom taky pochybovala.

Otočila jsem se do místnosti. Bylo tu již jen pár lidí. Každý seděl po jednom. Jen jediný pár tu byl. Podívala jsem se zasněně k oknu. Stále pršelo. Počasí ukazovalo, jak jsem se cítila uvnitř. Déšť plakal místo mě a blesky, které chvílemi rozčísly oblohu, ukazovaly moji náladu. Byla jsem smutná a naštvaná. Smutná, že nepřišel a naštvaná na sebe. Mohla jsem udělat chybu, třeba sem ani nemířil. Ještě týden to tady vydržím, ale poté… poté odejdu. Někam. Pokusím se jej hledat jinak, nežli jen s pomocí vizí.

„Hezký večer,“ usmála jsem se na barmana.

„I vám, slečno,“ odpověděl mi. Rychle jsem si usrkla čaje a zaplatila. Dveře se zase otevřely. Ze stereotypu jsem se podívala, jestli to není on. Už jsem věděla, že to nebude. A taky že nebyl. Přišel chlapec a posadil se vedle toho, co seděl obmísto ode mě. Musel tam být již skoro půlku dne. Váhala jsem, jestli odejít. Normální člověk by mé zaváhání přisuzoval tomu, že se mi nechce do toho počasí. Podívala jsem se ještě jednou na hodiny a konečně se rozhodla. Dnešní čekání je u konce. Bylo něco po šesté. A právě ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, se ty dveře znovu otevřely.

Vzhlédla jsem a podívala se, jestli nepřišel. Tentokrát jsem nebyla zklamaná, byl to on. Podívala jsem se mu do obličeje. Zračila se mu tam zloba a zmatenost. Jeho oči byly černé a bylo vidět, jak nepříjemné je mu být ve společnosti s tolika lidmi a ovládat se. Nadšeně jsem seskočila ze židle a šla k němu. Stále mě pozoroval. Došlo mi, že ta zloba a zmatení byla z toho, že jsem zde. Usmála jsem se na něj. Chlapci, jež seděli se mnou na baru, se o něčem zaujatě bavili a vypadalo to, že zrovna o nás dvou. Jasper vypadal, jakoby o něčem přemýšlel a mně se ihned vybavila vize, kterou jsem měla před dvěma týdny. Takhle se tvářil pokaždé, když se chystal zmizet. Nemohla jsem to dopustit. Přešla jsem k němu ještě blíže.

„Nechal jsi mě dlouho čekat,“ vydechla jsem. Jeho výraz se změnil.

„Promiňte, slečno,“ omluvil se a sklonil hlavu. V jeho hlasu jsem poznala upřímnost, bylo mu opravdu líto, že nechal dámu čekat.

Napřáhla jsem k němu ruku a on mě za ni bez přemýšlení vzal. Pousmála jsem se. koutkem oka jsem zkontrolovala, jestli jsem si vzala vše a po přesvědčení jsem jej vytáhla z baru.

Vedla jsem jej pro mě známými ulicemi, k mému současnému bytu. Pronajala jsem si jej na dobu neurčitou u postarší paní. Byla velmi milá, ale snažila se mi stále vnutit svého syna. Ne, že by nebyl hezký, ale mě k němu nic netáhlo. Vstoupila jsem s ním do staršího domu, v němž bylo cítit ztrouchnivělé dřevo. Vypadal, jako by se měl každou chvíli srovnat se zemí, ale to v současné době ještě nehrozilo. Žilo tu ještě pár lidí, ale ti sem přicházeli jen na večer. Aby se vyspali a poté šli zpátky do práce. Ve dne byl dům prázdný, až na paní domácí. Vystoupala jsem do nejvyššího patra, kde byl můj byt a na druhý pokus odemkla. Vešla jsem dovnitř, počkala až vejde i Jasper a zavřela za námi. Pro jistotu jsem i zamkla. Sedla jsem si do proutěného křesla a pobídla jej, aby tak taky učinil. Když to udělal, začala jsem.

„Trvalo mi měsíce, než jsem tě našla,“ usmála jsem se na něj. Zaraženě se na mě podíval.

„Vy jste mě hledala?“ zeptal se nevěřícně.

„Ano, ale ještě předtím než začnu vysvětlovat. Jmenuji se Alice,“ podala jsem mu ruku.

„Jasper,“ odpověděl mi. Usmála jsem se na něj.

„Já vím. Tak Jaspere, pro to, abych mohla začít vysvětlovat, potřebuji znát odpověď na jednu otázku. Máš nějaký talent?“ zeptala jsem se. Přikývl.

„Tím jsi mi to ulehčil. Víš, já jej mám taky. Vidím budoucnost. Moje vize nejsou objektivní. Vidím pouze to, jak se lidé rozhodnou. Vždy se to může změnit. Stačí jedna věc a budoucnost je jiná. Nejsou tedy zrovna moc spolehlivé, ale našla jsem díky nim tebe. Abys lépe pochopil. Sledovala jsem to, jak se bude vyvíjet můj život. Před pár měsíci jsi se v mých vizích objevil ty. Mátlo mě to. Nikdy předtím jsem tě neviděla, ani jsem o tobě neslyšela. A najednou jsi v nich byl čím dál častěji. Z vizí jsem pochopila, že něco hledáš. Později i to, že hledáš mě.“

„Proč bych…“ skočil my do řeči. Avšak ani on nedomluvil.

„Nevím. Naše budoucnost musí být nějak spojená. Jak, to nevím, Ale musí to být něco zásadního. Copak ty už víš, co hledáš?“ zeptala jsem se jej vykuleně, jakmile jsem si něco uvědomila. Zakroutil hlavou.

„Hledal jsem způsob, jakým bych změnil to, co jsem. Chtěl jsem se nějak změnit. Změnit svoji podstatu. Nechci být zabiják,“ řekl mi nakonec. „Ty mi v tom pomůžeš?“

„Ne tak docela. Může s tím začít, ale naše pátrání ještě není u konce. Musíme nalézt Cullenovi. Je to klan, nebo spíše rodina vegetariánů. Nepijí lidskou krev, loví jen zvířata. I já to zkouším. Musím tě varovat, že to není nic v porovnání s lidskou krví. Ale nasytí tě to a změní se ti barva očí. Na karamelovou.“

„Kolik jich je?“ zeptal se.

„Pět. Tři muži, dvě ženy. Jsou spárovaní. Až na jednoho. Když jsi vegetarián, dokážeš se zase chovat více jako člověk. Naučíš se ovládat svoji touhu po krvi,“ pokračovala jsem.

„Pět? To je nezvyklé,“ přemýšlel nahlas.

„Já vím,“ usmála jsem se na něj.

„Jak dlouho jsi po mně pátrala?“ zeptal se.

„Něco málo přes půl rok. Vždy když jsem byla blízko, odešel jsi jinam. Nikdy jsem nestihla dorazit dřív než ty. Až teď,“ odpověděla jsem mu. „Pomůžeš mi je najít? Pak můžeš jít, kam budeš chtít,“ zeptala jsem se ho. Poslední větu jsem říkala šeptem. V ni jsem nedoufala. Nechtěla jsem, aby odešel, když jsem jej konečně našla. Můžu mít přítele. Někoho, komu můžu bezmezně důvěřovat. Čekala jsem na jeho odpověď a bála se, že odmítne ihned. Soustředila jsem se na svoji budoucnost. Myslí mi proběhl záblesk, byly jsme na něm všichni. Jak my dva, tak Cullenovi. Usmála jsem se.

„Mám takový dojem, že není potřeba odpovídat,“ konstatoval, jakmile jsem se rozzářila.

„Víš kde jsou?“ zeptal se.

„Ne, jsou stále na stejném místě. Hádám, že se budou stěhovat nejpozději za rok nebo dva. Pak to uvidím. Budu se na ně soustředit. Nic mi neunikne,“ odpověděla jsem mu. Kolem mého bytu prošel člověk. Neuniklo mi, že se v tu chvíli napjal.

„Asi bychom měli jít na lov,“ konstatovala jsem. „Doufám, že ti bude zvířecí krev chutnat,“ doplnila jsem ještě. Co kdyby. Přesunula jsem se k oknu a ujistila se, že je za mnou. Poté jsem jej otevřela a vyskočila ven. Následoval mého příkladu.

Běžela jsem co nejdál od turistických tras a posledních domů. Nechtěla jsem nic riskovat. Ani já bych se nemusela ovládnout. Byla jsem na zvířecí krvi teprve rok.

Po pár desítkách minut jsem se zastavila. Nadechla jsem se. Nikde nebylo cítit člověka, byly jsme dost daleko. Nemohlo se nic stát.

„Připraven?“ otočila jsem se na Jaspera.

„Ano,“ odpověděl mi. Gestem jsem mu dala prostor na začátek lovu.

Jasper:

Postával jsem u dveří nejbližšího baru. Celý den pršelo. Můj kabát byl promoklý a kdybych byl člověkem i já bych na tom nebyl zrovna nejlépe. V zájmu neprozrazení bych měl jít dovnitř. Bylo tam jen pár lidí. Ale stále tu byla možnost, že to nedokážu. Moje ovládání bylo slabé. Jen menší závan větru, který by přinesl vůni krve, by mě vyburcoval a neudržel bych se. To jsem nechtěl.

Kolem mě prošel objímající se pár. Dívka se na mě soucitně podívala. Chlapec po mně střelil jedním krátkým pohledem. Pak zrychlil.

Risknout bych to mohl. Kdybych se neudržel, nikdo se nedozví, že jsem to byl zrovna já. Rozhodně jsem se vydal ke dveřím. Za zkoušku nic nedám.

Při vstupu jsem ucítil na mě se upínající pohled. Vzhlédl jsem. Střetl jsem se s párem karamelových očí. To, co mě více překvapilo bylo to, že jejich majitelka byla upírka. S nadšením seskočila z židle a mířila ke mně. Moje mysl začala na plné obrátky pracovat. Je drobná, tu bych přepral a zničil raz dva. Vymýšlel jsem různé taktiky zničení. Všechny byly primitivní, ale proti této upírce zcela jistě ihned účinné.

Možná bych mohl prostě jen zmizet. Proč by mě pak hledala?

Zastavila se. Vypadalo to, jako by váhala. Čekala, co udělám. Téhle chvíle jsem mohl využít. Zmizím.

Jako by to uhodla. Ve chvíli, co jsem se rozhodl, se ke mně ještě přiblížila.

„Nechal jsi mě dlouho čekat,“ vydechla. Byl jsem překvapen. Něco takového jsem tedy nečekal.

„Promiňte, slečno,“ omluvil jsem se. Bylo mi to v té chvíli upřímně líto. Podala mi ruku, bez přemýšlení jsem ji za ni vzal. Usmála se.

Stále ruku v ruce se mnou se vyšla z baru. Táhla mě neznámými ulicemi. Na chvíli se zastavila před postarším domem. Pak do něj vstoupila. Vystoupali jsme do nejvyššího patra. Tak se zastavila před jedněmi dveřmi a snažila se odemknout. Copak ona tady bydlí? S lidmi? Vešla dovnitř a počkala na mě. Po chvilkovém zaváhání jsem také vešel. Zamknula za mnou. Posadila se do proutěného křesla a pobídla mě k tomu stejnému. Sedl jsem si do dalšího naproti tomu jejímu.

„Trvalo mi měsíce, než jsem tě našla,“ promluvila.

„Vy jste mě hledala?“ žasl jsem. Proč by mě proboha měla hledat? Jak o mě vůbec věděla?

„Ano, ale ještě předtím než začnu vysvětlovat. Jmenuji se Alice,“ podala mi ruku.

„Jasper,“ odpověděl jsem. Usmála se.

„Já vím. Tak Jaspere, proto, abych mohla začít vysvětlovat, potřebuji znát odpověď na jednu otázku. Máš nějaký talent?“ zeptala se. Přikývl jsem.

„Tím jsi mi to ulehčil. Víš, já jej mám taky. Vidím budoucnost. Moje vize nejsou objektivní. Vidím pouze to, jak se lidé rozhodnou. Vždy se to může změnit. Stačí jedna věc a budoucnost je jiná. Nejsou tedy zrovna moc spolehlivé, ale našla jsem díky nim tebe. Abys lépe pochopil. Sledovala jsem to, jak se bude vyvíjet můj život. Před pár měsíci jsi se v mých vizích objevil ty. Mátlo mě to. Nikdy předtím jsem tě neviděla, ani jsem o tobě neslyšela. A najednou jsi v nich byl čím dál častěji. Z vizí jsem pochopila, že něco hledáš. Později i to, že hledáš mě,“ vysvětlovala. Ta poslední věta mě zmátla.

„Proč bych…“ skočil jsem jí do řeči, ale utnula mě.

„Nevím. Naše budoucnost musí být nějak spojená. Jak, to nevím. Ale musí to být něco zásadního. Copak ty už víš, co hledáš?“ zeptala se.

„Hledal jsem způsob, jakým bych změnil to, co jsem. Chtěl jsem se nějak změnit. Změnit svoji podstatu. Nebýt zabijákem. Ty mi v tom pomůžeš?“ zeptal jsem se jí změteně.

„Ne tak docela. Může s tím začít, ale naše pátrání ještě není u konce. Musíme nalézt Cullenovi. Je to klan, nebo spíše rodina vegetariánů. Nepijí lidskou krev, loví jen zvířata. I já to zkouším. Musím tě varovat, že to není nic v porovnání s lidskou krví. Ale nasytí tě to a změní se ti barva očí. Na karamelovou,“ řekla. To leccos vysvětlovalo. Proto ta nezvyklá barva očí.

„Kolik jich je?“ zeptal jsem se.

„Pět. Tři muži, dvě ženy. Jsou spárovaní. Až na jednoho. Když jsi vegetarián, dokážeš se zase chovat více jako člověk. Naučíš se ovládat svoji touhu po krvi,“ odpověděla mi. Pět? Nikdy jsem neslyšel ani nepotkal tak velký klan.

„Pět? To je nezvyklé,“ řekl jsem nahlas.

„Já vím,“ usmála se na mě.

„Jak dlouho jsi po mně pátrala?“ zeptal jsem se na otázku, která mě již nějakou tu minutu trápila.

„Něco málo přes půl rok. Vždy, když jsem byla blízko, odešel jsem jinam. Nikdy jsem nestihla dorazit dřív než ty. Až teď. Pomůžeš mi je najít? Pak můžeš jít, kam budeš chtít,“ zeptala se mě nakonec. S obavami se na mě dívala. Najednou se její pohled upřel na něco do dálky. Asi měla vizi. Usmála se.

„Mám takový dojem, že není potřeba odpovídat,“ konstatoval jsem. „Víš, kde jsou?“

„Ne, jsou stále na stejném místě. Hádám, že se budou stěhovat nejpozději za rok nebo dva. Pak to uvidím. Budu se na ně soustředit. Nic mi neunikne,“ odpověděla mi. Podruhé za náš rozhovor jsem se nadechl. Tentokrát jsem to riskl a udělal to pořádně. To se mi vymstilo. Kolem bytu prošel člověk. Moje tělo se automaticky napjalo. Byl jsem připraven začít lov.

„Asi bychom měli jít na lov. Doufám, že ti bude zvířecí krev chutnat,“ zašeptala Alice. Zvuk jejího hlasu mě probudil z transu. Přikývl jsem. To bylo pro tuhle chvíli nejlepší řešení. Přesunula se k oknu. Před otevřením zaváhala, podívala se na mě. Pak jej otevřela a vyskočila ven. Následoval jsem jejího příkladu.

Alice:

Zhluboka se nadechl a vyrazil. Byla jsem mu těsně v patách. Na paloučku před námi se v klidu páslo stádo srn. Neměli ani tušení, že některé z nich čeká smrt. Jasper si za oběť vybral tu nejbližší. Já jsem běžela směrem za běžícím zbytkem stáda a skočila po té nejpomalejší srně. S takovou by její konec stejně přišel jen o něco později.

Po zahnání žízně jsem se přesunula zpět na místo, kde jsem opustila Jaspera. Byla jsem zrovna v půli cesty, když přišla ta vize.

Jasper:

Běžel jsem celou dobu těsně za ní. Byli jsme již daleko od lidských obydlí a turistických tras. Byla jen malá pravděpodobnost, že by nějaký člověk v tomhle kousku lesa byl. Svobodně jsem se nadechl. Po dlouhých minutách zastavila. Obezřetně se nadechla.

„Připraven?“ otočila jsem na mě. Otazníky v očích.

„Ano,“ odpověděl jsem. Rozmáchla se rukou. Zhluboka jsem se nadechl. Cítil jsem všechny vůně lesa, avšak jediná z té spousty vůní mě lákala. Vůně krve, kterou jsem cítil. Ničím se nedala porovnat s vůní té lidské, ale moje smysly z ní byly i tak poblázněné. Vyrazil jsem za jejím zdrojem. Alice běžela za mnou, slyšel jsem ji. Ale na to, abych ji zcela vnímal, jsem byl až velmi hladový. Vběhl jsem na palouk, na němž se páslo stádo srn. Za oběť mi padla ta první. Zakousl jsem se jí do krku a lačně sál tu blahodárnou tekutinu. Nebyla sice tak lahodná jako lidská, ale k nasycení stačila. Žízeň se mi, po vysátí srny, jen trochu zmenšila. Ale stále tu byla. Nadechl jsem, zda náhodou neucítím další oběť. Opět mě udeřil silný pach krve, lidské krve. Bez přemýšlení jsem se za pachem krve vydal.

Děkuji, pokud jste se dočetli až sem. Doufám, že se vám první část alespoň trochu líbila. Budu ráda za jakýkoli komentář. A doufám, že se ještě vrátíte k přečtení připravované další části.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Střípky budoucnosti - 1. část: