Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Strážný upír

19.10.2009 (17:30) • Petronela • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 4471×

Bella byla jiná než ostatní dívky na škole. Hned první den upoutala mou, cizími myšlenkami přeplněnou, mysl. Bylo to tím, že její mysl byla stejně tichá jako ona sama. Ten den neupoutala pouze mou pozornost, ale také mnoha dalších kluků. Hlavně tedy pozornost Mike Newtona. Jeho myšlenky jsem nemohl vůbec poslouchat.

Poprvé jsem ji vlastně zahlédl v jídelně, odnášela prázdný tác od jídla a zapackala o svoje vlastní nohy. Emmetovi to přišlo hrozně směšné, ale mě té dívky bylo líto. Pokud se jí tohle stává častěji, musí mít těžký život, chudák holka.

Společnou jsme měli jenom jednu hodinu a to biologii. Ve třídě bylo volné pouze jedno místo. Vedle mě. Když procházela uličkou k našemu stolu, v rukou si nesla učebnice a nevnímala svět kolem sebe. Prostě jen šla a sledovala vlastní nohy, přesto se jí opět pomotaly, ale tentokrát zastavila svůj pád, když se chytila nejbližší lavice. Na mnohých tvářích se potom objevil úsměv, ale já dále skrýval své pocity. Chtěl jsem jí pomoct a okřiknout všechny, aby ji nechali na pokoji, ale tím bych na sebe zase přilákal zbytečně moc pozornosti.
„Můžu ti pomoct?“ zeptal jsem se, když si začala sbírat své knížky, které se jí rozsypaly po zemi. Byla tak nervózní, že každý papír musela zvednout snad dvakrát, tak strašně se jí klepaly ruce. Nechápavě se na mě podívala a její tvář hořela jasně červenou barvou, která se jí vehnala do tváře. Neodpověděla mi, jenom se na mě dívala a tak jsem se sklonil a sešity jí posbíral sám.
„Děkuju.“ špitla a už si mě nevšímala, jelikož přišel do třídy profesor a zahájil hodinu. To byl náš první vzájemný rozhovor, tedy pokud by se to za rozhovor dalo považovat.

Ve škole se bavila pouze s Angelou. Jedinou dívkou, která mou hlavu nezaplňovala myšlenkami na kluky a svůj šatních nebo podobnými holčičími věcmi. Toužil jsem nahlédnout do Belliny hlavy, ale nemohl jsem. Přesto jsem ji sledoval díky Angele. Angela se stala mýma druhýma očima, díky nimž jsem měl Bellu stále pod dozorem. Její nešikovnost byla opravdu hrozná.

Jednou spolu s Algelou vyrazily na nákupy. Nemohly se srovnávat s nákupy mé sestry Alice, ale pro lidi to byly i tak velké, prošly spoustu obchodů a já seděl ve svém autě a sledoval Bellin usměvavý obličej, který jsem viděl pouze tehdy byla v místnosti i Angela. Moc si toho nekoupily, tedy oblečení je moc nezajímalo. Angela se zastavila u obchodu s barvami a Bella pokračovala do blízkého knihkupectví. V tomhle byla stejná jako já, stejně jako já rády četla. Díky knihkupcově mysli jsem zjistil, že miluje klasiku. Koupila si hned dvě knihy.

Než se nadála a vyšla z knihkupectví, byla už tma a nějak se nemohla zorientovat v ulicích, kterými přišla. Právě procházela jednou ulicí, kde svítila pouze jedna pouliční lampa a v tom jsem zaslechl něčí myšlenky. Nebyl jsem si jistý, odkud přicházely, ale byla v nich Bella a byla v nebezpečí. Vydal jsem se po její vůni a brzy jsem také našel zdroj těch myšlenek. Byla to skupinka podnapilých mužů, kteří stáli kousek od místa, kudy šla Bella.

Díky mému včasnému zásahu se jí nic nestalo a v pořádku se dostala za Angelou, se kterou dojely domů. Nevěděla, že jsem ji právě ochránil před myšlenkami opilců a ani jsem nechtěl, aby to věděla. Stačilo mi, když byla v pořádku.

Ten večer jsem si byl poprvé navštívit v jejím pokoji. Spala poklidně, přestože jí déšť bubnující na střechu vadil. Začala dokonce mluvit ze spaní. Měla strach, ale ne o sebe. Měla strach o svou matku, kterou nechala ve slunném Phoenixu. Byla jako anděl, nejdříve se zajímala o ostatní a jako poslední až o sebe. Jak já jí záviděl noci, které může prospat. Sám jsem nespal už rovných osmdesát let. Nebyla to nutnost, ani potřeba. Nebyl jsem nikdy unavený, pouze žíznivý.

Tu noc v jejím pokoji jsem si uvědomil jednu věc. Jako upír ji nikdy nebudu moct milovat, ale mohu ji alespoň chránit. Stát se jejím andělem strážným nebo lépe řečeno upírem strážným. Nelíbila se mi ani představa, že se Belle něco stane. Podle toho jak jsem ji mohl zatím poznat je to hotový magnet na potíže. Vždyť jí život zachraňuje upír! Upír, který se do ní beznadějně zamiloval a touží jí mít neustále po svém boku.

Její život plynul dál a já ji zachraňoval. Nikdy, pokud to nebylo nezbytně nutné, o mně nevěděla. Snažil jsem se být pro ni stejně neviditelný, jako byly neviditelné její myšlenky pro mě a ono se to dokonce dařilo. Sem tam se sice stalo, že se pozastavila nad tím, co se jí mělo stát a nestalo, ale nikdy nepřišla na to, komu za to vděčí. Jednou jsem ji dokonce zachránil před autem, které dostalo na mokré vozovce smyk. Díky mým rychlým reakcím, utrpěla jenom lehký otřes mozku a to bylo vlastně naše předposlední setkání, kdy mě viděla. Zmizel jsem z jejího života. Zmizel jsem z Forks, každý si myslel, že jsem se s rodinou přestěhoval na Aljašku, ale já i nadále zůstával v přítomnosti dívky, která mě učarovala svou mlčenlivostí i nešikovností. Dny, kdy chodila do školy, jsem trávil v lese, hned za školou, aby byl neustále v její blízkosti, a v noci jsem sledoval, jak pokojně spí. Někde, ale nebylo to moc často, se jí zdály i noční můry a já si tolik přál, abych ji mohl utěšit, ale nemohl jsem.

Následoval jsem ji, i když se odstěhovala od svého otce a jela studovat na univerzitu. Tam také poznala svou lásku. Roberta. I já jsem musel uznat, že je to milý mladý muž. Přestože jsem ji miloval, nemohl jsem být sobecky a když jsem viděl, že je s ním Bella skutečně šťastná, byl jsem šťastný i já. Bella s ním byla v bezpečí a já jsem ji častěji nechával bez dozoru.

Jednou se vracela od Roberta domů. Nabídl se, že ji doprovodí, ale potom zjistili, že si Bella u něj nechala klíče. Nebyli daleko a tak se Robert vrátil. Bella pokračovala v chůzi. Avšak … jedna dlaždice v chodníku chyběla, a když Bella špatně našlápla, opět spadla. Dopadla, ale přímo do vozovky a jejím směrem se rychle blížilo auto. Protože jsem, ale zahlédl Roberta, nemohl jsem zasáhnout.

Bella se sice vzpamatovala brzy, ale ne tak, aby se dostala do bezpečí. Zahlédl jsem jenom děs v jejich očích a zaslechl, jak zašeptala
„Kde jsi, můj anděli?“ nemohl jsem se dívat, co přišlo v následujících vteřinách, které se pro mě, Bellu i Roberta změnily v dlouhé hodiny. Vnímal jsem jenom Bellu a její strach a někdy v dálce ke mně dolehl i Robertův hlas
„Ne, Bello!“ ten hlas, byl plný bolesti.

Nemohl jsem zůstat skrytý a tak jsem risknul prozrazení a své případné zničení. Vyběhl jsem na cestu a popadl Bellu do náručí a odnesl ji do bezpečí. V jejích očích byl chvíli ještě strach, ale potom se ji na tváři objevil milý úsměv.
„Já věděla, že mě zachráníš.“ stále mě považovala za svého anděla strážného. Když jsem se ujistil, že je Bella v pořádku, doprovodil jsem ji na chodník, kde stál Robert a zmateně se rozhlížel po všech stranách. Když nás zahlédl, úleva z něj přímo čišela.

„Dovol, abych ti představila svého strážného anděla.“ Chtěla mě Robertovi představit, ale mě stačily jenom otázky v Robertově hlavě, abych poznal, že bych mohl být odhalen. Na nic jsem nečekal a opět se schoval do stínu. Když Bella zjistila, že už vedle ní nestojím, začala se, stejně zmateně jako před chvílí Robert, rozhlížet.

Tolik jsem si přál se jí ukázat, ale nemohl jsem. Musel jsem zůstat urytý ve stínu stromů a nadále ji hlídat jenom z povzdálí. Někdy, když byla sama, ke mně dokonce mluvila. Tehdy jsem jí mohl i odpovídat. Poprvé jí můj hlas překvapil, ale vypadala šťastná.
„Anděli, jsi to ty?“ její otázka mě už nepřekvapila, považovala mě za anděla, jelikož jsem jí už nesčetně krát zachránil život.
„Ano, ale neříkej mi anděli.“
„Jak ti mám říkat, když ne Anděli?“
„Vymysli si jméno.“ nechtěl jsem, aby mi říkala anděli, protože anděl nejsem. Tolik jsem chtěl, aby to oslovení mělo ke skutečnosti aspoň kousek a ne takový kus, jako je vzdálenost mezi upírem a andělem.
„Budu ti říkat … Edward.“ tohle mě velmi zaskočilo, ale také potěšilo. Nevěřil jsem, že by si mě mohl za školy pamatovat, ale byl jsem rád, že se pro toto jméno rozhodla. A tak probíhaly naše rozhovory, aniž by Bella někdy zjistila, že nejsem anděl, ale upír.

Bella prožila nádherný život po Robertově boku, vychovala s ním dvě nádherné děti. Dívka zdědila něco z Belliny nešikovnosti, ale také hodně z její krásy. Chlapec se více podobal Robertovi, ale oba měli Bellinu milou povahu. Jejich život jim zpříjemňovali i vnoučata, kterých měli nepočítaně.
Před jedním jsem ji zachránit, ale nedokázal. Mohl jsem, to ano, ale nechtěl jsem. Nechtěl jsem ji život zachránit přeměnou v upíra. Věděl jsem, že jednou moje kamarádka, moje láska, můj důvod existence, moje Bella, že jednou umře, ale nikdy jsem si to nechtěl připustit. Natolik jsem ji miloval, že ani vrásky na její tváři moji lásku nezmenšili ba právě naopak, snad ještě prohloubily. I jako stařenka si se mnou povídala a vyprávěla mi o svých vnoučatech.

Bella zemřela v kruhu své milující rodiny a poslední co jsem zaslechl z jejich rtů, než umlkly navždy, bylo „Děkuji ti, můj anděli, Edwarde za tak nádherný život.“
„Snad se někdy ještě shledáme.“ Zašeptal jsem do ticha pokoje a na jejich rtech se ještě mihl náznak jednoho z nejhezčích úsměvů, jaký jsem u ní kdy viděl. Potom už jenom zavřela oči a zůstala nehybně ležet na posteli, kde ji ráno našla její dcera.

V průběhu těch let, co jsem s ní trávil, se z nás stali přátelé a i já jsem nesl její odchod těžce, přesto jsem věděl, že jsem se rozhodl dobře. Byl jsem jejím strážným upírem a svou úlohu jsem plnil, jak jen jsem mohl, vzhledem k utajení. Miloval jsem ji, ale ona o mé lásce nevěděla. Díky mému rozhodnutí, které jsem učinil v době, kdy jsem ji potkal, prožila nádherný lidský život, který by se mnou nikdy nepoznala.
Byl jsem vlastně rád, jak to dopadlo. Ke své rodině jsem se už, ale nevrátil. Pokračoval jsem v práci, kterou jsem si zadal. Chránit Bellu a teď po její smrti jsem se rozhodl ochraňovat i její nejmladší vnučku malou Marii Isabellu, která jí byla neskutečně podobná.

Tímto končí příběh jednoho strážného upíra, který se zamiloval do lidské dívky, o kterou se staral ve chvílích, kdy ho nejvíc potřebovala. Nikdy nezjistila pravdu a já v tom našel jisté poslání. Konečně jsem našel smysl své věčnosti.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Strážný upír: