Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Šťastný Valentýn, sestřičko!

21.10.2010 (16:00) • BreeTanner • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3200×

„Emmette, dej pokoj!“ křikl jsem, když do mne bratr strčil tak, až jsem spadl z lavičky.
Rosalie, jedna z mých nevlastních sester, se mi moc smála a mluvila o něčem s mojí sestřičkou Alice. Alice vypadala hodně zkroušeně a Rose jí povzbuzovala. Neměl jsem potřebu ptát se, co se děje. Jenže Rosalie nebyla jediná, kdo se smál. Zaslechl jsem i tichý smích vzadu u stromu. Podíval jsem se tím směrem a usmál se na dívku, která tam stála. Jen malou pozornost jsem věnoval tomu, že dal Carlisle Emmettovi facku. Trochu jsem se usmál.

„Carlisle?! Au, co mě mlátíš?! Jasper si začal!“ vykřikl Emmett. Chtěl jsem protestovat, ale nestihl jsem to, když jsem dostal pořádného facana. Křikl jsem, že tu s nimi nebudu a šel jsem rovnou k té dívce, co postávala u stromu. Emmett se také zvedl a někam šel, ale mne nezajímalo kam.

„Ahoj, nevadí, když tu budu s tebou?“ zeptal jsem se a usmál jsem se. Dívka se na mne podívala a usmála se.

„Jasně že ne! Já jsem Mia…“ řekla a natáhla ke mně ruku.

„Jasper,“ odpověděl jsem a ruku jsem zlehka stiskl. Všiml jsem si, že se Alice zvedla a šla k nám. Co je jí zase? Docela se mračila.

„Jazzi, nechceš jít na nákupy?“ zeptala se.

„Promiň, Alice, ale právě se tu bavím s Miou a…“

„A jistě na ni nezapůsobíš, když se ti párá košile,“ řekla Alice a zatáhla za nitku, kterou jsem měl na košili, z čehož vznikla díra. Zamračil jsem se. Zakřičel jsem na ni, ať vypadne. Právě mi rozbila mojí oblíbenou košili. Říkal jsem Mie, že chování své sestry vůbec nechápu, ale ona přišla s jednoduchým vysvětlením: Je prý do mne zamilovaná a teď žárlí. No, tak to jsem na to zvědavý. Náhle mi někdo poklepal na rameno. Nemusel jsem se ani otočit, abych věděl, kdo to je. Alice. Řekla, jestli by se mnou mohla mluvit o samotě. Šel jsem.

„Jaspere… já… já… já tě miluju! Hrozně moc tě miluju! Trápí mě, když se bavíš s nějakou jinou holkou…“ řekla, čímž potvrdila Miina slova.

„Alice… vůbec nevím, co na to mám říct… jsi moc hezká holka, jsi milá, hodná… ale já tě beru jenom jako svou sestru… promiň,“ řekl jsem.

„Jazzi… prosím… když jeden den budeš dělat, že se mnou chodíš, slibuji, že tě nikdy neztrapním před žádnou holkou, která se ti kdy bude líbit, nikdy tě nebudu otravovat s nákupy a… a…“

„… a nikdy mě nebudeš navlékat do módních hitů, které já vážně nenávidím?“ zeptal jsem se.

„Přísahám!“ odpověděla Alice a pozorovala mě. Povzdychl jsem si.

„Tak dobře… kdy?“ zeptal jsem se.

„Zítra? Prosím…“ řekla Alice a mile se na mne usmála. Přikývl jsem, ale nedokázal jsem si to představit. Zítra je přeci Valentýn! Vrátil jsem se ke kašně, kde se Mia bavila s mojí sestrou Rosalií. Když mě viděla, odešla a já si sedl vedle Mii. Byl jsem ztrápený a bylo to na mně vidět.

„Co se stalo?“ zeptala se Mia a podívala se na mne.

„Ale, dostal jsem šílený úkol,“ pousmál jsem se.

„Jaký?“

„Zítra budu dělat, že chodím s mojí sestrou,“ zasmál jsem se a Mia také.

„Tak hodně štěstí při vybírání dárku na Valentýn,“ usmála se.

„No! Asi bych měl jít nějaký vybrat,“ usmál jsem se a zvedl jsem se. Mia se na mne povzbudivě usmála.

„Tak ahoj…“ špitla. Kývl jsem hlavou na pozdrav a šel jsem směrem k cukrárně. Co mám asi tak mé sestře koupit k Valentýnu? Plyšáka? Nebo snad bonboniéru? Ach Bože, cítím se tak trapně. Vybírám dárek k Valentýnu mé sestře. Lhal jsem sám sobě, říkám: Neboj se, Jaspere, je to úplně normální. No tak, je to jen holka! A ještě k tomu tvá sestra! Ale nevlastní… ale to je jedno, no tak, Jazzi, vzchop se! Jenže to nějak nefungovalo. Koupil jsem bonboniéru s jahodovou náplní. Alice je do jahod blázen. Jistě bude mít radost. Vrátil jsem se domů a s napětím očekával zítřek…

***

Probudil jsem se s podivným šimráním v břiše. Ale ne, je to tady. Valentýn. Dnes mám holku, dnes má moje sestra kluka. Dnes chodím s Alicí. Zhluboka jsem se nadechl a vyhrabal se z postele. Šel jsem ke skříni, kde jsem si vzal košili a džíny. Z nočního stolku jsem sebral bonboniéru a vyšel jsem ze svého pokoje. Zaklepal jsem na dveře Alicina pokoje. Čekal jsem a bonboniéru držel za zády. Dveře se otevřely a já viděl jako vždy usměvavou Alici, dnes však nějakou nervózní.

„Ehm… šťastný Valentýn…“ řekl jsem a podal jsem jí bonboniéru. To je snad ten nejtrapnější Valentýn, jaký kdo kdy zažil. Nebo spíš nezažil. Já a má sestra budeme první v historii. Alice se trošku začervenala, když si brala bonboniéru ve tvaru srdce z mých rukou.

„Tobě taky!“ řekla a dala mi do náruče medvídka se srdíčkem, které mělo bílou nití vyšitý nápis ´Miluji tě, Jaspere!´.
Vsadím se, že to vyšila sama Alice, protože jinak by se tak debilně neuculovala. Poděkoval jsem jí a políbil ji na rty. Srdce se mi rozbušilo jako zvon a já nechápal proč. Přeci Alici nemiluji. Sklopila zrak a usmála se. Polibek mi oplatila a nervózně přitom přešlapovala z nohy na nohu. Vtáhla mě k sobě do pokoje, zavřela a já si to uvědomil, až když zamykala. Uchichtl jsem se.

„Ale no tak, sestřičko…“ řekl jsem.
„Jazzi, no tak, dneska nejsem tvá sestra, ale tvá holka!“ usmála se a začala mě líbat. Nikdy jsem nevěděl, že má sestra tak úžasně líbá. Zajímalo by mě, kde se to naučila. Polibky jsem jí oplácel vášnivěji, než jsem chtěl. Přitáhl jsem Alici k sobě a zmocnil se mě zvláštní, ale krásný pocit, když byla tak blízko u mne. Její rty pro mne byly sladší než cokoliv jiného. Potom jsem se odtáhl a podíval se jí do očí. Opět na mne dolehla skutečnost, že to je vlastně má sestra a opět mi bylo nehorázně trapně. Ale nemohl jsem se vyvarovat skutečnosti, že ten pocit, kdy jsme se líbali, byla určitě láska. Byl jsem z toho zmatený, ale zároveň se mi to líbilo. Dnes jsme před sebou neměli žádné tajemství. Byli jsme teď pár a cokoli nám přišlo na jazyk jsme mohli říct.

„Alice?“ zeptal jsem se a ona se na mne podívala.

„Hm?“

„Miluji tě… myslím to vážně,“ řekl jsem. Podívala se mi do očí. Vypadala opravdu překvapeně.

„Myslíš… to vážně? Opravdu?“ Přikývl jsem.

„Opravdu, přísahám,“ řekl jsem. Alice se zvedla a já se zvedl také, protože jsem nevěděl, co má v plánu. Vrhla se mi kolem krku.

„Jazzi…“ zašeptala a tulila se ke mně.

„Lásko…“ odpověděl jsem a políbil ji do vlasů. Opravdu jsem ji miloval.

***

Na hodinách bylo za pět minut půlnoc. Za pět minut budeme zase jen bratr a sestra. Líbal jsem Alici na krk. Nemohl jsem předstírat, že nejsem smutný.

„Alice? Zopakujeme si to někdy?“ zeptal jsem se.

„Nikdy to nemusí skončit,“ špitla. „Oh, zlato, nechci, abychom byli jen sourozenci!“

„Tak nebudeme,“ řekl jsem a usmál se. „Vždycky budeme pár.“

Uslyšel jsem, jak dole v hale zabimbalo na hodinách. Dvanáct čistých, hlasitých úderů.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastný Valentýn, sestřičko!: