Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Špína

10.03.2011 (15:15) • SweetgirlBella15 • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 2335×

„Beruško, žiješ?“ ozval se vytoužený hlas. Ne, vlastně jsem netoužila po něm, ale po tom, co nesl, snad nesl. Nevím ani s kolika chlápky jsem musela souložit, abych získala peníze. Brrr!

„Máš to?“ zavolala jsem a přestala sledovat třesoucí se ruce. Možná, že jsem zněla naštvaně, ale mluvilo ze mne něco jiného. Byla jsem na pokraji fyzického zvládání absťáku. Eric na tom býval vždycky lépe, než já, tedy pokud mluvíme o absťáku, i když v hlouby mysli si stejnak myslím, že mi občas lhal, když tvrdil, že nemá.

„Slíbil jsem to, ne?“ Vykoukl zpoza starého hadru vytvářejícího dveře. Mával malým pytlíčkem s bílým obsahem. Tělem se mi prohnal ten pocit, jako když máte něco na dosah ruky, ale přesto není snadné to získat. Myslí se mi prohnala představa na přípravu oné návykové látky a její nádherné účinky. Chtivě jsem natáhla ruku, tak strašně jsem se toho chtěla jen dotknout. To by mi na okamžik zabavilo smysly. Usmál se.

„Dej,“ kuňkla jsem nasucho a už skoro bez hlasu. Neměla jsem ani sílu se postavit, jen jsem seděla a nemohla udělat nic, aby mi to dal. On byl v pohodě, stoprocentně si píchl už tam, ale co já.

„Co mi za to dáš ty, Bello?“ vyklopil na mě a začal mi mávat sáčkem před obličejem. Sledovala jsem ho očima a toužila po něm víc, než před chvílí po smrti.

„Nedala jsem za to už dost, Ericu? Vždyť ty peníze, za který jsi to sehnal, byly moje,“ křičela jsem na něj a jediné, co jsem si zasloužila, byl pád na prašivou zem.

„Mně si nedala nic. Víš, jak riskuju, když to sháním?“ křikl a sáček položil na jednu napodobeninu skříňky. Klekl si ke mně a posadil mě. Jemně mě pohladil po tváři a usmál se. Sakra, proč je i ten dotek tak falešný? Je to už pár měsíců, co jsme o to začali bojovat. Už nebylo půl na půl. Bylo jen to, co sis sehnal sám, ale já neměla sílu něco shánět. Nabídl se, bude mít půlku.

„Víš, jaký to je, když se mě takhle dotýkají ti, od kterých to máš?“ Pomalu mi stekla slza. Ne, nesetřel ji, odstrčil mě tak, jako bych byla prašivá. Jako bych snad byla použitá šprcka. Dopadla jsem do improvizované postele a on si sundal bundu. Pevně mi jednou rukou spojil nad hlavou ruce a obkročmo si na mne sedl.

„Alespoň mám jistotu, že mi za to něco dají. Ty jen slibuješ a pak si to necháš pro sebe,“ zakřičela jsem mu do obličeje. Okamžitě mi pustil ruce a sedl si vedle mne. Nechal mi volný prostor.

„Promiň,“ hlesl a ukázal na poličku. Tak moc se přetvařoval. Vůbec mu to nebylo líto, byla jsem jen kus hadru, se kterým uklízečka denně vytírá podlahu, a občas ho nechá uschnout. Vsadím se, že těch hadrů má víc. Určitě má někde nějakou děvku, která je stejně stará jako on a chodí spolu. On totiž není tak závislý jako já. Jemu se to pod kůži tolik nedostalo, ale otázkou je, jak a proč?!

„Si to vezmi, když to tak chceš. Já jsem měl s ním." Každé z těch slov mě zahřálo u srdce. Konečně dodržel slib a dokázal mi, že mě miluje. Co to sakra plácám za hlouposti? Mozku, zrazuješ mě častěji a častěji.

Němě jsem na něj hleděla a vnitřně hromadila energii na to, abych proto alespoň došla. Tak strašně se za ten rok změnil. Když jsem s ním, jako s šestnáctiletým, utekla z domu, byl milý, hodný, laskavý. Tvrdil, jak bude všechno krásné a fajn, že budeme jen my. Teď je zlý a podlý. Nevím, jak jsem ho mohla milovat. Utekla jsem kvůli němu od Charlieho, který byl sice mým otcem, ale moc se o mě nestaral. Byla jsem mu spíš na obtíž, ale co na tom, alespoň občas jsem od něj slyšela, že mě má rád.

Utvrdil mě ale v opaku, když mě prohlásil za nezvěstnou hned po měsíci. Jsem s Ericem jen proto, že je mojí alespoň částečnou jistotou a oporou. Hned bych změnila tu volbu, řekla bych ne! Nešla bych s ním na to autobusové nádraží, nejela do Seattlu a nikdy bych si nepíchla. Jenže já to udělala a teď se s tím musím poprat jako velká holka.

Podařilo se mi postavit na nohy, ale neudělala jsem ani krok a ležela jsem na zemi. Před očima jsem měla černo a hučelo mi v uších a jediné, co jsem slyšela, byl hlasitý srdcervoucí smích.

„Měla sis to vzít, když jsem ti dal šanci,“ houkl na mě a nechal mě omdlít. Nenávidím, nenávidím, nenávidím ho!

***

Probrala jsem se na tom samém místě, jen na zádech a nahá, zase. Udělal to už víckrát, ale vždycky jen když jsem byla mimo po tom, co jsem si píchla. Ztěžka jsem otevřela oči a rozhlédla jsem se po místnosti, ležel v posteli a v ruce měl injekci. Nasucho jsem polkla a klekla si. Jako kočka jsem k němu došla, protože věřte nebo ne, touha po té látce mi zaplnila žíly krví a novou vlnou života. Je to až neuvěřitelné, co všechno touha dokáže.

Nezbylo v ní toho moc, ale lepší než nic. Strhla jsem mu z ruky škrtidlo ze staré auto - lékárničky a obmotala si s ním levou ruku nad loktem, utáhla a párkrát rukou zahýbala. Rozpíchaná žíla okamžitě vylezla a mě roztřesenýma rukama dělalo velký problém strefit se do místa, kde to bylo možné. Nijak jsem se nezdržovala s dezinfekcí, to fakt ne. Je ale pravda, že ze začátku jsme to vážně dodržovali, teď máme jednu jehlu dohromady už pár týdnů.

Jehla tiše proťala žílu a jen díky ní se mi do krve dostala vytoužená látka. Skoro okamžitě se dostavil pocit volnosti, svobody a štěstí. Bude mi dobře asi dvě hodiny, super vyhlídka. Okamžitě se mi v těle nahromadila energie, mohla jsem dělat, co jsem chtěla: běhat, zpívat, létat... Našla jsem po temné místnosti svoje zbytky oblečení a vykoukla zabedněným oknem ven. Pršelo a na nebi svítil měsíc, rozesmála jsem se dětským smíchem.

„Ericu, vstávej,“ budila jsem nadšeně Erica. Nic, ani se neošil, přešla jsem k němu a drkla do něj. Nic, jen mu sklouzla ruka, kterou měl položenou na prsou. Vykřikla jsem a klekla si k němu. Radostná eufórie okamžitě zmizela.

„Ericu, sakra, no tak, nedělej si ze mne legraci,“ křikla jsem na něj a znovu s ním zatřásla. Zamručel a zachvěla se mu víčka. Oddechla jsem si, ale zároveň si uvědomila, že probudit ho, nebyl nejlepší nápad.

„Co se do mě vrtáš?“ vykřikl a okamžitě se zvedal. Byl rozzlobený a já věděla, že to nedopadne dobře. Zakryla jsem si obličej a čekala na ránu, nepřišla.

Jeho problémem bylo, že na něj drogy působily opačně, než na mě. Já jsem po nich byla šťastná, bez problémů, ale on ne. Probudila se v něm zuřivost a chtíč. Ne, že by mi to druhý vadilo, ale čeho je moc, toho je moc.

„Omlouvám se,“ řekla jsem smířlivě, ale odpovědí mi byl řev: „Co mi je po omluvě. Teď už neusnu. Couro!“

Přiblížil se ke mně jedním krátkým krokem a napřáhl se. Jeho ruku odrazila moje ruka, což ho naštvalo ještě víc. Vím, neměla jsem to dělat a skončilo by u jedné rány, ale já se bránila vždycky. Schytala jsem to z druhé strany přesně do lícní kosti. Hlava se mi zvrátila do zadu a jeho pevná ruka mě chytla za pravou paži, aby se nemusel ohýbat.

Jeho stisk zákonitě vytvářel sraženinu, ucukla jsem a vymotala se z jeho sevření. Natlačil mě na zeď s výrazem „kam si myslíš, že jdeš a vlepil mi facku. Tvář se mi otočila ve směru rány, až jsem ucho opírala o stěnu. Příjemně chladila. Dost, nejsem hračka!

Kopla jsem ho do rozkroku, shýbl se pod bolestí, ale netrefila jsem přesně to místo, které jsem chtěla. Smůla na každém kroku. Shodil mě směrem k zemi, zabrzdila jsem o ruce, ale ty mi podtrhl, takže můj obličej rozeznal každou nerovnost chladné a špinavé podlahy. Sykla jsem, protože moje koleno zavadilo o špatně zatlučený hřebík.

Stál nade mnou a usmíval se, kopl mě do ramene a já se stočila na bok, tím jsem mu ale usnadnila přístup k břichu. Vyloženě ho každá rána těšila a uspokojila.  Jeden, dva, po třetím úderu do břicha se mi zamlžilo vidění a bolest ještě zesílila, když mě udeřil znovu. Přestala jsem to počítat a schovala tvář. Je až k neuvěření, co všechno s vámi drogy dokážou udělat.

Zřejmě do ní chtěl vidět, protože moje ruce odtrhl a sevřel je pod koleny, když si na mě klekl. Uhodil mě jednou do tváře a chytl mojí čelist, hrubě mě políbil a já měla sto chutí mu ukousnout jazyk, jenže mi to nedovolil. Když odtrhl svoje rty, uhodil mě znovu. Jeho klouby se mi na okamžik otiskly v horní části rtu, přejely jím po zubech a zmizely stejně rychle, jako se objevily.

Chtěla jsem, strašlivě jsem chtěla, aby mě někdo vysvobodil, aby mě někdo zbavil nejen Erica, ale i závislosti a tohohle živoření. Chtěla jsem, aby mě někdo doopravdy miloval, chtěla jsem zpět alespoň takovou část rodiny, jakou jsem měla. Chtěla jsem být s tím, který mi neublíží, stát se princeznou a pokaždé, když vás obejme, společně zmizet z reality. Ta ale byla až moc tvrdá…

V puse se mi objevila hořkosladká pachuť krve. Odplivla jsem si a vyprostila jednu ruku, kterou jsem okamžitě použila k obraně a udeřila ho do brady. Pustil mi nechtěně i druhou a já ho začala mlátit do hrudi a břicha, jak malá holka. Jedním pohybem se zmocnil mojí pravé ruky a přetočil. V ruce něco zapraskalo a já věděla, že je zlomená.

Zařvala jsem bolestí, ruka bolela jako čert a on si se mnou jen tak hrál. Přála jsem si, aby ten křik někdo slyšel, ale kdo by se v téhle čtvrti pohyboval přes den, natož v noci.

Snažila jsem se bránit druhou rukou, ale tu bez větších problémů opět uvěznil pod kolenem a znovu a znovu mi zkrášloval tvář ranami. Cítila jsem jen, jak se množství krve v mých ústech zvětšuje. Přestávala jsem nějak doufat, že to dneska přežiji. Byl agresivnější, než kdy dřív. Jeho obličej byl tak chladný a úsměv tak cizí. Kdysi bych za jeho úsměv i zemřela, ale dneska (vlastně už delší dobu) to ten úsměv není…

Přemohla jsem bolest v oblasti břicha a kolenem ho kopla do zad, jen díky tomu, že seděl až na mém hrudníku. Prohnul se, kopla jsem ještě jednou a udeřila ho, rukou z pod kolena, spodem do brady, protože se naklonil ke straně, když schytal tu druhou ránu do zad. Padal k zemi a já měla jedinou příležitost, jak si alespoň postavit, dělalo se to hůř, než jsem si myslela. Byla to chvilka, než se vzpamatoval. Byla asi taková, abych se stihla postavit a udělat krok s tím, že jsem váhu měla pořád na té noze v zadu.

Během okamžiku moji nohu držel a tahal za ni, nakonec se rozhodl, že asi bude lepší, když si lehnu a strhl mě k zemi. Padala jsem k zemi a opět se snažila brzdit, dopad na poraněnou ruku ji ještě více rozmašíroval. Ležela jsem na břiše s rukama pod tělem a on klečel z boku.

„Mrcho!“ křikl na mě, zvedl mi za vlasy hlavu a poslední, co jsem viděla, byla silueta za závěsem. Poznala jsem jen, že je to muž a pak jsem ucítila tupou ránu do obličeje a ucítila zimu, tmu a bolest.

***

„Slečno,“ zaslechla jsem tichý hlas. Muž měl příjemnou barvu hlasu a krásný britský přízvuk. Ovšem, že se ale nevyrovnal tomu, co se teď odehrávalo v mém těle.

„Ahh,“ vydechla jsem, ne úžasem, ale bolestí. Nemohla jsem mu odpovědět, protože kdybych otevřela ústa, vyšel by v nich jen a jen křik. Zřejmě mu to jako odpověď stačilo.

„Klid, nehýbejte se, ani nemluvte. Sanitka už je na cestě,“ řekl a jemně mě pohladil po tváři. Opatrně mi nadzvedl hlavu a něco mi vložil pod krk. Slyšela jsem trhání látky a cítila, jak mi obvazuje koleno. Místo, které mě bolelo nejméně. Dalším kouskem látky mi otíral tvář a dotkl se nosu. Sykla jsem.

„Promiň,“ hlesl a znovu mě ohladil po tváři. Byl milý a jeho dotek chladil. Zaslechla jsem přibližující se zvuk sirény. Začalo se mi špatně dýchat, začala jsem kašlat. Což moc nešlo, protože mě od toho bolelo břicho ještě víc, než původně.

„Ššš, klid, nádech, výdech. Pomalu, vím, že to jde špatně. Za chvíli ti pomohou,“ mluvit tak konejšivě. Možná, že to byl anděl a jen se mi to zdá zatím, co mě Eric ještě stále mlátí.

Siréna se přiblížila a pak ztichla. Vypnuli motor a bouchly dveře od spolujezdce. Chvíli jsem myslela, že se to zlepšilo, ale opět mě tělo zradilo a donutilo si odkašlat. Zasténala jsem.

„Tady jsme, rychle, nevypadá to dobře,“ křikl ten anděl a za chvíli už byly slyšet rychlé kroky několika osob. Strašně jsem ho chtěla vidět, chtěla jsem andělu pohledět do tváře a zapamatovat si ji. Zkusila jsem otevřít oči.

„Nenamáhej je, ještě je budeš potřebovat,“ hlesl a já ztratila jeho dotyk na svém těle. Byl nahrazen dotyky v igelitových rukavicích.

„Slečno, nemluvte, jen to trochu zabolí a nebude to bolet,“ řekl hrubší starší mužský hlas. Ucítila jsem na zápěstí jemný tlak a bolest injekční jehly, pak už mě nic nebolelo a usnula jsem.

***

Pomalu jsem otevřela oči, byla jsem vyděšená, protože mě probudil nepříjemný pravidelný pípavý zvuk. Obávala jsem se toho, co uvidím, ale vlastně mě ta bílá místnost s mnoha přístroji uklidnila.

Po mírném prozkoumání okolí jsem prozkoumala sebe. Měla jsem obvázaný obličej, to jsem věděla. Jednu ruku v něčem, co vypadalo jako sádra, a nemohla jsem se posadit. Do ruky mi vedla infuze krve a naproti mně bylo plexisklo, za kterým seděla sestra v zeleném oblečení a telefonovala s pohledem upřeným na mě.

Za několik málo okamžiků přišel lékař. Vypadal mile, ale když promluvil, absolutně mě zklamal, nebyl to můj anděl. Přistoupil ke mně, zkontroloval přístroje a usmál se.

„Slečno, vy jste nám ale dala. Báli jsme se, že vás nezachráníme. Jak se jmenujete a kolik vám je let?“ říkal mile a bral do ruky kartu s údaji. Chtěla jsem mu odpovědět, ale bylo to těžší, než jsem předpokládala.

„Isabella Swan,“ zachraptěla jsem a on to zapsal do karty, „je mi šestnáct.“

„Alespoň už víme, jak vám máme říkat. Moc se neunavujte a hlavně spěte. Spánek vyléčí všechno. Budete v pořádku. Kontakt na někoho blízkého?“ ptal se tak samozřejmě, jako by nevěděl, kde jsem byla, než mě přivezli. Třeba se mnou můj anděl přijel. Byl jediný, koho jsem chtěla vidět.

„Kluk,“ rozkašlala jsem se, „který volal sanitku?“ Zvedla sem odpověď do otázky a lékař posmutněl.

„Nevím, kdo vám volal záchranku, ale co třeba rodiče?“ ptal se, ale já nechtěla nikoho jiného, než anděla. Pomalu jsem věděla, že mě zradí slzné kanálky.

„Ne, nemám,“ hlesla jsem a nechala slzu vpít se do obvazu na tváři.

„Dobře tedy. Tak já si zkontroluji vaše stehy a sundám vám ten obvaz, nos vám už jen zafixujeme.“ Dál už nemluvil a já taky ne. Lékař odkryl deku a já viděla několik stehů, jak jsou obaleny desinfekcí. Byly skoro po celé délce mého břicha.

„Vnitřní krvácení, bylo obtížné ho zastavit, ale nebojte se, už nejste v ohrožení života. Nos by měl být taky v pořádku, koukneme se na něj,“ řekl jen pro moji informaci, ale mně to bylo jedno. Já očima sledovala sestru naproti mně, jak mluví s velmi krásným hochem. Jenže jsem nic neslyšela a neviděla mu do tváře.

Doktor mi pomalu sundával obvaz z obličeje a já cítila, jak se sterilní čtverce odlepují od poraněné pokožky. Ve tváři lékaře jsem viděla smutek. Na okamžik se obrátil k sestře do okna a pokynul hlavou. Sestra se okamžitě zvedla a přišla s vozíkem plným obvazů, desinfekce a spousty dalších věcí.

„Pane doktore Cullene, čeká na vás syn,“ řekla mile a pomáhal mu do sterilních rukavic. Jen kývl a podíval se na mě.

„Musíme to ještě jednou vyčistit a zafixujeme to, ano?“ Neptal se mě, jen konstatoval, co se bude dít. Bylo mi to jedno. Jediné, co jsem chtěla, bylo opět slyšet Jeho hlas. Hlas mého anděla.

Ani jsem si nevšimla, že už skončil. Slyšela jsem jen zvuk, jak si sundával rukavice, a jak sestra odchází společně s vozíkem.

„Takže, slečno Swanová, necítíte bolesti?“ zeptal se ještě pro kontrolu. Jemně jsem zatřásla hlavou na znamení nesouhlasu, „dobře tedy. Kdyby se něco změnilo, bylo vám špatně, nebo jste něco potřebovala, zazvoňte si tady na sestru.“

„Dobře, děkuju,“ zašeptala jsem a odvrátila od něj tvář. Odešel, ale neslyšela jsem, že by bouchly dveře. Stekla mi další slza. Nikdy se nepodívám do tváře anděla a co hůř, nikdy neuslyším jeho hlas.

Musím moc poděkovat TorencCullen, která mi pomohla. Děkuju :)

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Špína: