Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sestra za všechny šaty - 3/3

29.01.2011 (15:15) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2098×

Sestra za všechny šaty

Alice

„Andílku, nechceš to už konečně zvednout?“ zeptal se mě Jazz, když jsme vycházeli z divadla a já už posedmé zaklapla telefon.

„Ne,“ odpověděla jsem stroze.

„Kdo to je? Proč jsi kvůli němu tak podrážděná?“ Začínám si pomalu zvykat, že pozná, jak se cítím. Jindy mi to přijde dokonalé, ale teď se to nehodí. Nevím, proč mi Edward pořád volá, ale nechce se mi to řešit.

Zase volal. Jasper vzal telefon z ruky, zrovna když jsem ho zaklapávala.

„Můj bratr. Proč ti volá?“

„Copak já vím?“ odsekla jsem. V tu chvíli začal zvonit telefon i Jasperovi.

„Omlouvám se, miláčku… Edwarde? Jo, je tu se mnou. Co chceš?“ Poslouchala jsem jejich rozhovor. Jeho hlas zvážněl a to mě vyděsilo. Edwardovu hlasu jsem ale nerozuměla. Mluvil schválně moc potichu. „Co se stalo? Proboha. Ano, řeknu, přivezu ji. Dobře. Dobře, to až na místě. Ještě dnes dorazíme.“

Prudce zaklapl telefon a vlekl mě k autu.

„Musíme okamžitě do New Yorku.“

„Proč proboha tam?“ zastavila jsem se a dožadovala se nejdřív vysvětlení.

„Protože tam je teď tvoje sestra. Povím ti to cestou.“

Zmlkla jsem a poslušně nastoupila. Proboha, co se stalo? Co se jí stalo? Musí být v pořádku! Jestli jí někdo ublížil… Měla jsem se o ni starat! Jak jsem ji mohla nechat samotnou. Tak co se stalo?

Jasper mě objal kolem ramen a chvíli uklidňoval. „Ty za nic nemůžeš, Alice. Všechno ti povím, ale nejdřív se musíš trochu uklidnit.“

Jak ví, že se cítím provinile? „Dobře, dobře. Jsem v klidu. Tak mluv!“ vyštěkla jsem.

„Tvoje sestra si měla v New Yorku brát Royce Kinga. Můj bratr se s ním zná. Je to známý fotograf. Rád si vybírá mladé a krásné ženy. Prostě bratrova společnost. Je mi to moc líto, Alice. Skočila mu na to i ona. Na rozlučovacím večírku zůstal jen ze svou partou prasat. Asi se hrozně opili. Potkali pak Rosalie a…“

Nebyl schopen tu větu dokončit.

Před očima se mi prohnala děsivá představa. „Panebože!“ vykřikla jsem a do očí se mi vervaly slzy.

„Alice, Alice, andílku, bude v pořádku. Je teď u mého bratra a známého. Má to pár komplikací, ale to ti vysvětlíme až tam. Zatím se nemusíš znepokojovat. Bude jí dobře.“

Jeho hlas a náručí mě klidnily. Přesto jsem byla schopna jen jediné úvahy: „Měla jsem to vědět. Jak jsem ji jen mohla nechat samotnou. Moje Rose!“

Konečně jsme dorazili do bytu, kde měli být. Ozýval se z něj odporný křik. Poznala jsem sestřin hlas.

„Co se jí děje, Jaspere?“ zeptala jsem se zděšeně.

„Až uvnitř,“ odpověděl jen a zaklepal.

Otevřít přišel obrovský černovlasý kluk. „No konečně! Pojďte dovnitř.“

Zavedl nás do pokoje, kde nervózně přecházel Edward. Vypadal mnohem ztrhaněji, než jak jsem si ho pamatovala. Jeho oči byly černé jako uhel. Vzlyky se ozývaly z vedlejšího pokoje. Chtěla jsem tam jít, ale Jasper mě nenechal. Posadil mě na pohovku v pokoji.

„Emmette, nemůžeš s tím něco udělat?“ zeptal se a já nechápala proč.

„To bych moc rád, ale nevím jak,“ řekl ten velký kluk. V jeho hlase byl smutek.

„Chce tě tam. S tebou bude klidnější.“

Kluk kývl a zmizel za dveřmi. Proč? Křik se po chvíli pomalu změnil ve vzlyky a trochu utichl.

„Jak jsi to věděl?“

Jasper neodpověděl. Jen se otočil na Edwarda. Ten sklopil hlavu.

„Musel jsem. Emmett mě žádal a ona nechtěla zemřít.“

„Zemřít? Co musel?“ už jsem byla vážně vyděšená a rozčílená.

Jasper si klekl přede mě. Ruce mi položil na kolena a zadíval se mi do očí. Ty jeho zářivě rudé příjemně uklidňovaly.

„Andílku, chtěl jsem ti to beztak už brzo říct. Teď je vhodná chvíle. Potřebuju, abys mě pozorně poslouchala. Nekřičela, netvrdila, že je to nesmysl, a podobně. Jen mě poslouchala, ano?“

Kývla jsem. Přejel mi ledovými prsty po tváři. „Miluji tě, Alice. Dobře to víš. Já ani mí přátelé ti neublížíme. Ani tvé sestře. Musíš mi věřit.“ Opět jsem kývla. Tak už konečně mluv! Edward se pousmál. Přišlo mi to nemístné. Pohled jsem zase stočila na Jaspera a poslouchala.
„Dobře. Tak tedy, Alice, já, Edward i Emmett, my nejsme lidé. Tedy už nejsme. Byli jsme, ale… prostě jsme upíři.“ Udělal pauzu, abych se vyjádřila. Je to nesmysl, napadlo mě, ale nebyla jsem to schopna říct.

„Vím, zní to absurdně, ale je to tak. Jsme upíři. Proto jsem stále ve stínu, proto ty rudé oči, stíhám všechny naše schůzky a dvě práce. Nejím, nepiju, nespím. Však sis všimla.“ Měl pravdu. Všechny tyhle podivnosti v jeho životě zapadaly.  Ale to přece není možné! „Bojoval jsem v občanské válce. V té době mě přeměnili. To z té bitvy mám jizvy. Jsou od dalších upírů. Edward není můj opravdový bratr. Muž, který ho přeměnil, nás oba adoptoval. Emmett málem zemřel po napadení medvědem. Dostali jsme nový život. Tenhle, upíří.

Vím, že tomu nebudeš chtít věřit, budeš si myslet, že jsem blázen a chci tě zabít nebo tak něco, ale tak to není. Musíš mi teď zkusit věřit. Miluju tě.

Tvoje sestra včera večer málem zemřela. Kdyby ji Edward nezachránil, byla by už teď mrtvá. Znásilnili ji, Alice, a málem ubili. Je mi to nesmírně líto. Ale je to tak. Ona… přeměnil ji. Až se jí uleví, stane se taky jednou z nás. Bude upír, Alice. Musíš to vědět.“

Domluvil a sklopil mi hlavu ke kolenům. Edwardův pohled byl zničený. Můj mozek se křečovitě bránil uvěření. Ale já věděla, že to není jen noční můra. Je to vážně tak. Srdce se mi rozbušilo jako blázen a slzy proudily po tvářích. Jasper mě pevně objal. „Odpusť,“ šeptal stále dokola.

Snažila jsem se vydrat ze sebe alespoň nějakou rozumnou reakci. „Mohu za ní?“ zeptala jsem se nakonec.

Edward mi pokynul ke dveřím. Opřela jsem se o Jaspera a vešla. Rosalie se zmítala v peřinách. Po celém těle měla rány a rty rozhryzané od bolesti. Emmett jí křečovitě svíral ruce. V očích neměl slzy, a přesto plakal. Uvnitř, věděla jsem to.

Zděšením jsem se odvrátila. Co jsem to provedla? zeptala jsem se zase sama sebe.

„Není to tvá vina,“ odpověděl mi Edward. Cože? Jak ví, že… „Vím, co si lidé myslí. Jasper zas dovede vycítit emoce. Je to spojené s naší existencí. Ty máš taky dar. Vidíš budoucnost. Proto jsem za tebou přišel s prací. Omlouvám se.“ V jeho hlase byla cítit upřímná vina.

„Ale mohu za to já! Kdybych ji nenechala samotnou…“ Chtěla jsem začít křičet, ale Emmett mě přerušil.

„Kdybych jí nedovolil odejít.“

„Kdybych tě nepřesvědčoval, abys na ni zapomněla,“přidal se Jasper.

„Kdybych se mezi vás nepletl.“ Dokončil Edward a mně došlo, co tím chtěli říct. Vinu neseme všichni. Celý svět. Je nesmysl to řešit. Podstatné je, co se děje teď. Podstatné a děsivé.

„Vy za nic nemůžete!“ vzlykla jsem znovu a objala Edwarda, jak jen to šlo. Všechno zlé odpuštěno. Jen díky němu má sestra ještě žije. Budu mu vděčná do konce života. Neřekla jsem to nahlas. Ale on to takhle ví a to je hlavní.

„To já. Kdybych nebyla tak hloupá,“ ozvalo se mi za zády. Stála tam Rosalie. Emmett jí svíral za ruku. Vypadala překrásně. Všechna zranění zmizela. Jen rudé oči jí zůstaly. „Slyšela jsem vás,“ mluvila dál. Nikdo nebyl schopen pohybu. „Díky, Edwarde,“ dořekla, ale hlas jí v tu chvíli přeskočil jako vždy před brekem.

Chtěla jsem se jí vrhnout do náruče, ale Emmett mě odstrčil. „Musí se okamžitě najíst,“ sykl na Edwarda a ten přikývl. Pak ji oba rychle popadli a zmizeli s ní ven.

Otočila jsem se k Jasperovi. „Co teď bude?“ ptaly se ho mé oči. Přistoupil ke mně a objal mě. „Bude dobře. Jen se podívej a sama to zjistíš. Bude dobře, andílku, uvidíš. Zvládneme to.“

Na pozítří nás Edward odvezl do jejich rodinné vily a seznámil se svými rodiči. Pan a paní Cullenovi byli báječní lidé. Ať už se to zdálo sebepodivnější, cítila jsem se u nich dobře. Jasper mě ještě pořád nechtěl pustit za Rosalií. Byla jsem z toho rozčílená.  S ostatními upíry v domě být můžu a s ní ne? Carlisle mi vysvětlil, že mladí upíři se ještě neumí kontrolovat a byla by mi nebezpečná. Ale je to přece má sestra!

Seděla jsem v pokoji, který mi byl přidělen. Byl nádherný. Ale byla jsem v něm sama. Můj mozek chtěl začít zpracovávat informace z uplynulých dnů a to nebylo dobré. Zmatení mě celou pohltilo a já začala pomalu šílet.

„Alice,“ zaslechla jsem zpoza dveří Rosaliin hlas. Nezněla nijak nebezpečně. Došla jsem potichu ke dveřím a pustila ji dovnitř. Vpadla mi do náruče. Neubránila jsem se slzám. Konečně jsem ji měla zase u sebe.

„Ach, Alice, tolik si mi chyběla. Odpusť, odpusť mi to všechno!“ vzlykala.

„I ty mně, sestřičko. Nikdy bych se na tebe nedokázala zlobit. Jsi to nejdůležitější v mém životě, Rosalie.“

Plakala jsem, jako by mi doopravdy zemřela a přitom jsem byla tak nesmírně šťastná.
„A, A, Ali…“ zadrhával se jí hlas, jako by se snažila něčemu vzepřít. Pak mě prudce odstrčila a zvedla se. Její obličej byl vyděšený a oči černé jako uhel.

Do pokoje okamžitě vtrhl Jasper a postavil se přede mě. „Ještě není čas!“ řekl prudce. Popadl Rosalii za paži a odvlekl ji z pokoje.

„Co se to, proč?“ zeptala jsem se, když se vřítil a přibouchl dveře. „Řekl jsem ti, že k ní ještě nemáš chodit. Není připravená. Nemáš tušení, jak je to těžké. Zatraceně, Alice!“

Vztekle došel až na balkon. Sevřelo se mi srdce. Nechtěla jsem ho pohněvat.

„Omlouvám se. Já… už jsem ji tak moc chtěla vidět. Jaspere, promiň.“

Políbil mě. „To je v pořádku. Alice, tohle bude ještě těžké. My všichni se budeme muset naučit žít jinak. Nemůžeme dál sát lidskou krev, když budeš u nás v domě. Navíc už nechci dál být od rodiny. Bude to ale ještě dlouho trvat. Musíš být silná.“

Při jeho slovech mě napadlo něco, co bych kdykoli jindy prohlásila za šílené. Teď jsem si tím ale byla stoprocentně jistá.

„Nebude. Nemusíte se kvůli mně omezovat.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se zmateně.

„Stanu se jedním z vás. Chci, abys mě přeměnil, Jaspere.“

„Cože? Ale to ne! To nesmíš. Nemáš tušení, jak…“

„Jak je to těžké? Že žít navěky není žádná slast? A zabíjet nevinné jen pro vlastní hlad, že trápí svědomí víc než vlastní smrt? Vím. Až moc dobře. Vím, jaké to přináší těžkosti. Ale má sestra je jediná, koho na tomhle světě mám. Ona a pak ještě ty. Nebudu bez vás už ani vteřinu. Chci, abys to udělal. Rozhodla jsem se a vím, že to bude dobré rozhodnutí.“

Zahleděl se mi do očí. Bylo vidět, jak poznává, že jsem si tím stoprocentně jista.

„Vlastně jsem za tebou přišel s jednou otázkou. Možná se teď vcelku hodí. Vím, že to tak asi nebylo ve tvých dívčích snech. Po tom, co tě málem napadla vlastní sestra, já na tebe křičel a ty ses rozhodla zemřít. Ale vím, že se tě musím zeptat. To je zase mé rozhodnutí, o kterém předpokládám, že povede k dobrým věcem. Tedy,“ povyšel ještě víc na balkon a přitáhl si mě do objetí. Měsíční světlo se jemně odráželo od jeho dokonalé pokožky.

„Vezmeš si mě, Alice Hale?“

Byla to ta nejkrásnější noc v mém životě. A nebylo to proto, že byla poslední. Vím, bude to bolet, přesto jsem se na svůj nový život těšila. Zítra přijde. Od zítřka už budu patřit k Jasperovi navěky. Dnes nám k tomu ještě požehná Bůh. Oslava už se pomalu blížila ke konci. Povedla se přesně tak, jak jsem si ji vždy vysnila. Přišla jsem si dokonale. Ale hlavně, byla jsem jeho. Nikdy by mě nenapadlo, jako moc si budu přát někomu patřit. Ale Jasper byl jiný. S ním jsem viděla celou svou budoucnost. Navíc to znamenalo být i se sestrou.

Začínala se pomalu uklidňovat. Už jsem mohla být i u ní. Jediný, koho dalšího z rodiny snesla, byl Emmett. Ale mohl vedle ní jen sedět a mluvit na ní. Jakmile se k ní přiblížil někdo jiný, rozkřičela se. Carlisle říkal, že je to přirozené. Stala se jí děsivá věc. Bude trvat ještě dlouho, než ji to přejde. Nikdy v životě si to nepřestanu vyčítat.

„Alice, v pořádku?“ Jasper mi vtiskl polibek do vlasů.

„Ano, ano jistě,“ vydechla jsem.

„Dobře. Jdu se převléct. Ne, že mi někam utečeš.“

Zasmála jsem se, ale vlastně jsem chtěla odejít. Chtěla jsem ji najít.
„Neviděla si Rosalii?“ zeptal se mě Emmett, když jsem ho míjela.

„Taky ji hledám,“ odpověděla jsem a on se ke mně přidal.

Našli jsme ji sedět u řeky. Zpívala. Od doby, co je upírkou, má překrásný hlas. Znala jsem tu píseň. Byla z jejího oblíbeného filmu. Vehnalo mi to slzy do očí. I Emmett vedle mě smutně vzdychl.

„Bude to někdy dobré, Alice? Bude zase šťastná?“

Neviděla jsem ve svých myšlenkách nic, co by to potvrzovalo. Přesto jsem mu odpověděla s plnou vírou: „Ano, ano bude. S tebou jí bude dobře.“

2/3

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sestra za všechny šaty - 3/3: