Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sestra za všechny šaty - 1/3

26.01.2011 (15:30) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2280×

Sestra za všechny šaty

Alice

To musela přijít zrovna teď? Konečně se naskytla šance a to přímo ohromná. Tenhle nový klient není jen zazobaný a žádoucí, ale navíc i galantní, okouzlující a hlavně, má o mě zájem! Jistý pán Edward Cullen. Že právě on má zájem o mé služby burzovní makléřky, mě příjemně překvapilo. Ale je to logické. Jsem nejlepší. Ovšem dnešní večeří se překonal.

Dostala jsem ho až k sobě do bytu a už jsme se blížili k polibku, když v tom...

„Alice! Ahojky, segrá! Já u tebe dneska přespím, jo? Je! Ty tu máš chlapa!"

Zarazila se v prostředku svého vtrhnutí do mého života, upustila kufry a okamžitě se vrhla k Edwardovi.  Chtěla jsem situaci uvést na pravou míru. Říct jí, že tu jen probíráme práci a jemu zas, že to šílené a blonďaté je moje nezvladatelná sestra, ale nestihla jsem to. Ona mě předběhla. Popadla ho za ruku a začala s ní zběsile třást. Nakrucovala se při tom jak manekýna. Zatraceně, ona je manekýna. Možná i hezčí. A to mě štvalo ze všeho nejvíc. Jestli se o něj bude takhle otírat, můžu rovnou jít.

„Páni! Tak konečně si někoho našla. A zrovna takovýho fešáka. Já už myslela, že zůstane nadosmrti panna.“

„Rosalie!“ vykřikla jsem. Tohle mě opravdu urazilo. Popadla jsem ji za paži a odvlekla ji do koupelny. Na Edwarda jsem se radši ani nepodívala. Musela jsem být absolutně zrudlá.

„Co to děláš?“ rozkřičela jsem se tam na ni.

„Ahoj sestřičko!“ začala žvatlat. „On mi nezavolal taxíka. Já chtěla jet domů a pak jsem zjistila, že doma nemám.“ Její věty nedávaly moc smysl. Došlo mi, že je totálně opilá. Po tváři jí stékaly slzy. Otřela si je a úplně si tím rozmazala make-up. V mých očích už zdaleka nebyla tak krásná. Přesto jsem teď v srdci cítila mnohem větší náklonnost než před chvílí.

„Alice, nemám kam jít,“ fňukala.

„Můžeš u mě zůstat,“ svolila jsem nakonec, když mi bulící vpadla do náruče. Moc dobře jsem věděla, že budu litovat, ale já kráva vždycky povolím.

„To je báječný!“ zase se rozzářila a chtěla vypadnout z koupelny.

„Ale jen, když se teď osprchuješ a půjdeš si lehnout.“

„Rozkaz madam!“ zasalutovala. Chtěla si rozepnout šaty, ovšem nedařilo se. Byla se schopná jen chechtat.

Napustila jsem jí vodu do vany, pomohla z šatů, utřela nepořádek, který při tom nadělala, pobrala její věci, co neměly v koupelně co dělat a konečně odešla. Úplně jsem zapomněla, že Edward zůstal v pokoji. Díval se celkem v klidu na televizi.

„Promiň,“ šeptla jsem. Musela jsem vypadat děsně. Ale nějak tu trapnou situaci chtěla zachránit. „To je moje sestra. Ona je dost nezodpovědná. Momentálně přespává u známých a když nemá zrovna kam, jde ke mně. Moc se omlouvám, chovala se hrozně trapně a všechno zkazila a já...“

Přerušil mě přiložením prstu na mé rty. Usmál se, odložil sklenici vína a přitáhl si mě k polibku. Byla jsem tím natolik ohromena, že jsem chvíli jen prkenně stála. Pak mi konečně došlo, že mě líbá a spokojeně jsem se zapojila. Byl to moc pěkný polibek.

„Jé!” ozvalo se sladce za mnou. Hodila jsem po sestře v županu nenávistivý pohled a ta poslušně zalezla do ložnice. Edwardův pohled se ale změnil.

„Promiň, už je hrozně pozdě. Budu muset jít. Jsem moc rád, že jsme uzavřeli tu smlouvu. Těším se na zítřek.“ Přešel ke dveřím a vzal si kabát.

Trochu mě to zklamalo, ale asi bylo dobře, že odchází. Dokud tu Rosalie je, tak ať radši nikdo jiný.

Čekala jsem, že další večer ji tu už nenajdu. Ale zmýlila jsem se. Vypadalo to, že má dokonalá sestra má nějaké problémy s muži. Nikdo ji už druhou noc nepozval k přespání. Pro mě to znamenalo, že Edward zase musel odejít již od dveří. Byla jsem neskutečně vytočená. Ale nevyhodím ji. Je to moje sestra. A Edward k tomu má taky poměrně velké porozumění, to mě příjemně překvapilo. Snad nebude dlouho trvat, než zmizí.

Edward je báječný. Pozval mě na operu. Nic krásnějšího jsem nikdy neviděla. Je tak milý a šarmantní, dokonce se mi o něm už i zdá. Je tak zvláštně chladný a odtažitý. Dokonce i jeho rty zebou. A při tom jediný pohled jeho očí mě naprosto rozpálil. Měli tak podivně hnědorudou barvu... Jestli Rosalie rychle nezmizí, budu asi muset k němu!

Když jsem se vrátila ve středu z porady až kolem sedmé, málem jsem zděšením omdlela. Nejen, že můj byt vypadal jako kůlnička na dříví, všude byly sestřiny kusy oblečení a v koupelně byly poličky zastavěné jejími krémy. Na věšáčku dveří vyseli její klíče s růžovou ozdobou. Rozpoznala jsem v nich jeden od mých dveří.

„Rosalie?“ Hledala jsem ji a prodírala se při tom hromadami oblečení. „Ty sis nechala udělat kopii klíčů?“ Neodpověděla. Šla jsem dál až ke své ložnici, odkud vycházel šramot. Další výbuch vzteku přišel, když jsem pod jednou z košil prošlápla kelímek od jogurtu. Narůžovělá tekutina se rozplizla na koberci.
„Rosalie!“ vykřikla jsem.

„No, co je?“ ozvalo se konečně od mé šatny. Děsem se mi roztáhly zorničky.

„Opovaž se na ně jen sáhnout!“ Vyřítila jsem se k ní. Jedna noha se mi zamotala do hadru na zemi a já spadla. Naštěstí do další kopy. Sestra se zasmála.

„Co je? Jen se dívám? Proč máš vlastně tolik krásných šatů, když je nenosíš?“

„Na svoje oblečení ses taky jen dívala, když dopadalo na podlahu vedle jogurtu!“ křičela jsem. Asi přehnaně moc, ale nebyla jsem se schopna uklidnit. Přibouchla jsem jí šatnu před nosem.

„Do toho ti nic není. Jsou to moje šaty a ty se jich ani nedotkneš. A jestli tu chce bydlet, budeš muset začít trochu klidnit!“

„Mám taky svoje nejlepší oblečení zapečetit a zakopat pod zem? Nemůžeš se divit, že nemáš žádnýho chlapa, když se oblíkáš takhle. Co by za tyhle šaty jiný holky daly," meldovala dál a já se nebyla schopná udržet. Už mi pila krev hrozně dlouho. Nechtěla jsem, aby mi dál ničila vztahy i domov. Chtěla jsem zase svůj klid.

„Myslíš děvky?“ vyprskla jsem.

Rose zůstala opeřeně stát. „Tak to si o mě myslíš? Že jsem děvka?“

Okamžitě jsem si uvědomila svou chybu. „To ne, já jen že...“ Nenechala mě domluvit.

„Děvka? Já nejsem děvka!“ Její hlas přeskakoval pomalu v pláč. „Jak to o mně můžeš říct? Vlastní sestra! Já tě mám přece tak strašně ráda, Alice!“

Snažila jsem se rychle vrátit do racionální pozice. „Chtěla jsem tím jen říct, že způsob života, který teď vedeš, není pro tebe zrovna ten nejlepší. Žít jen z toho, co ti zrovna dá chlap, který projde kolem. Takhle krásná nebudeš na do smrti, Rose. Taky tě mám ráda.  Záleží mi na tvém štěstí. Měla by sis najít práci.“

Rosie se svezla na zem a hlavu vložila do dlaní. Její ramena se roztřásla vzlyky. Zatraceně, tahle její krása platí i na mě. Přidřepla jsem k ní a začala ji hladit po vlasech.

„Když copak mě někde vezmou? Vždyť já nic neumím,“ natahovala.

„Ale to víš, že ano. Hned zítra ti začneme něco hledat."

A našly. Po dalších třech děsivých dnech se konečně sebrala a vyrazila na konkurz do reklamy. Se svojí krásnou tvářičkou ji snad vezmou všude. Já mezitím dodělala poslední podklady pro Cullenovu rodinnou firmu a odešla na jejich schůzi. Nebyla jsem se ale moc schopna soustředit. Neustále jsem čekala sestřin telefonát.

Rosalie na castingu

„Dobrý den slečno. Vaše jméno a pořadové číslo prosím,“ řekl ten dědula s trapně vybarvenou kravatou. Nejspíš režisér. Přečetla jsem si to na jeho židličce.

„Rosalie Lilien Hale,“ zacukrovala jsem, „218.“

To čekání bylo úmorné. No snad aspoň co k čemu. Alespoň ten svalovec za kamerou se na mě usmíval velice povzbudivě. Měla jsem ze sebe radost. Konečně dostanu nějakou práci, dokážu sestře, že nejsem neschopná a ještě možná budu mít kde spát. Rozhodně už jsem nechtěla dál přidělávat potíže Alice. Je mi smutno z toho, jak ji trápím. Ale to se teď změní.

Měla jsem ze sebe upřímnou radost, když mi řekli, abych se s krabicí cornflakeů postavila před kuchyňský pultík a usmála se. Režisér byl zjevně spokojen a fešák ze mě nespouštěl objektiv kamery.

„Tak a teď vám pustíme znělku sloganu a vy do ní zanotujete. Text se naučíte až případně při natáčení.“

Zrudla jsem jako jahoda. Zanotovat? Já neumím zpívat! Okamžitě jsem si vzpomněla na školní besídky a hlasitý smích spolužáků. Vím moc dobře, proč jen tančím. Nervozitou jsem nebyla schopna vydat ani hlásku.

„No?“ pokynul režisér, když se melodie rozehrála. Otevřela jsem rty a vydala krátké A, ale hned jsem zase přestala. Trapnost situace mě přemohla a já s pláčem vyběhla na záchodky. Tak tohle je konec.

Stála jsem opřená o zrcadlo a snažila se zachránit alespoň trochu šminek, když se ozvalo zaklepání.

„Slečno, jste v pořádku?“ Do dveří nahlédl kluk od kamery.

„Co? A jo, jistě,“ snažila jsem se na sobě nedat nic zdát, ale asi marně.

„Bez zpěvu to v téhle reklamě asi nepůjde,“ nadhodil s úsměvem a setřel mi slzu z tváře. Jeho dotek příjemně chladil. „Ale mám známého fotografa. Možná bych vás mohl seznámit.“

„Vážně?“ pousmála jsem se. Byl tak milý a krásný. Bože, dej ať má peníze.

„Jsem jen pomocník u kamer, ale zeptat se můžu. Dáte mi na sebe číslo?“

Škoda. „Ale jistě.“ Nadiktovala jsem mu své číslo a on mě prozvonil. Zasmál se mé vyzváněcí melodii. Ach bože, usmíval se nádherně.

„Jak si tě mám uložit?“

„Emmett, McCarty.“ Vysekl mi poklonu a tomu jsem se zas zasmála já.

„Tak dobře, Emmette, moc děkuju. Už je mi úplně dobře.“

„I já. Zas mám na koho myslet.“

Ještě jednou jsem se uchichtla a pak už se rozeběhla pryč. Musím to jít okamžitě říct sestře! Vyřítila jsem se ze studia, chytla prvního taxíka a nechala se dovést k místu, kde měla zrovna pracovat. Vyběhla jsem schody a cestou omylem vrazila do toho jejího milence. Fakt fešák, ale na kameramana nemá. Měla jsem tak báječnou náladu. Vážně mě nenapadlo, že jí vrazím do prostředku jednání.

„Alice! Já budu asi fotit...“ začala jsem radostně výskat, ale ona mě uzemnila zničeným pohledem.

„Rosalie co tady děláš? Ty opravdu musíš zkazit všechno, že jo? Baví tě mě ztrapňovat a ničit mi život? Proboha proč? Vypadni odsud! Hned!“

„Ale, ale...“ chtěla jsem něco říct na svoji obhajobu.

„Hned!“ Takhle rozsoptěnou jsem ji ještě nikdy neviděla. Sklopila jsem hlavu a vyšla ze dveří.

„Promiň,“ špitla jsem jen, ale asi mě neslyšela.

„Omlouvám se. Ona je strašná. Je totálně nezvladatelná a neschopná,“ slyšela jsem ji, jak o mně ještě dodává.

Tak já jsem neschopná? To teda nejsem! Popadl mě vztek. Já jí chtěla jen říct, jak se mi dařilo. Že mám před sebou velkou šanci, a že jí dám zase pokoj. A ona takhle. A to si říká sestra? Ale to teda ne. Takhle to nenechám!

Kráčela jsem rázně chodbou firmy a vymýšlela, jak děsivě se jí pomstím. Objedu jí to její svaté porschátko klíčemi, rozcupuju ty nádherné šaty, rozhlásím o ní, že je lesba!

Minula jsem zřejmě největší dveře v celé budově. V tu chvíli mě napadlo něco mnohem lepšího. Mr. Edward Cullen stálo na nich. Vůbec jsem neuvažovala a vedena vztekem vzala za kliku.

„Rosalie?“ podivil se Edward mému příchodu.

„Je, ty si pomatuješ mé jméno! Jak rozkošné! To nádherná košile. Mohu se podívat?“ nahodila jsem flirtující tón a bez jeho vyzvání se k němu přitočila. Mezi prsty jsem nechala prokluzovat tu drahou látku. „Ale aby se ti nezmuchlala. Neměli bychom ji radši sundat a složit?“

Věděla jsem, že tuhle otázku už nevydrží. Popadl mě silně za krk a začal líbat.

2/3

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sestra za všechny šaty - 1/3: