Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Servírka

03.03.2011 (19:00) • Bambulka • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2042×

Amber:

Vzdychla jsem. Neměla jsem tuto práci zrovna dvakrát v lásce, ale něco jsem dělat musela, jinak by mě táta vyhodil z domu. Možná bych byla šťastná, kdybych od něj odešla. Uživila bych se z platu, který mám tady... Ne, táta by mě šel hledat právě sem. A pokud bych tady nebyla, rozmlátil by to tady. Měla jsem tu kamarádky - nechtěla jsem, aby se dostaly do potíží.

„Taková drzost!" ulevila si Mia a usedla na židli vedle mě. „Kdyby nebyl tak hezký, něco bych mu řekla. A nebylo by to dvakrát slušné." Zvedla jsem oči s otázkou.

„Co se stalo?" zeptala jsem se unaveně.

„Jeden zákazník... Přišel sem s nějakou absolutně nemožnou holkou. Odvedla jsem je k našemu nejlepšímu stolu, ale on zavrtěl hlavou, že ne! Tak jsem je odvedla úplně dozadu do nejtmavší části a on řekl, že mu to dokonale vyhovuje. Pak se usmál. Ale tak úžasně!" Mia se zasnila. „Nejhorší je, že měl oči jenom pro tu holku - přitom je naprosto obyčejná - a na mě se ani nepodíval!"

„Nedělej si s tím starosti," řekla jsem, ale sama jsem na něj byla zvědavá. Nedokázala jsem si představit někoho, kdo by neocenil Miinu krásu. Byla vysoká blondýnka s panenskou kůží, zelenýma očima... Když ho neupoutalo tohle, tak už mohl jedině výstřih. Ale zdá se, že ani ten nezabral.

„Amber? Jdi za nimi," nakázala mi Mia. Chtěla jsem protestovat, ale ona byla rychlejší. „Chci, abys ho viděla. A tu holku," odfrkla si, „tu holku taky. Pak mi povíš svůj názor." Blýskla po mně úsměvem. Už jsem se nenamáhala protestovat. Mii jsem se trochu bála.

Došla jsem skoro až k nim a čekala někoho průměrného - pro Miu je krásný ten, kdo má hodně peněz. Ten, koho jsem uviděla, mi vyrazil dech. Potají jsem ho ještě chvíli sledovala, než mé oči zabloudily k té dívce. Nebyla až tak nemožná, jak říkala Mia. Vlastně byla celkem hezká a zdálo se, že její společník, byť se jí nedotýkal, o ni má zájem. 
Šla jsem k nim, zastrčila si vlasy za uši a vřele se usmála.

„Dobrý večer," řekla jsem. Dívala jsem se na toho muže, dívka mě nezajímala. „Jmenuju se Amber a dnes večer vás budu obsluhovat. Co vám mohu donést k pití?" Ani jeden neodpověděl, ale muž se podíval na tu dívku.

„Já si dám colu," řekla.

„Dvě coly."

„Hned je přinesu," usmála jsem se a odešla do kuchyně.

„No?" zvedla Mia obočí. Cukla jsem sebou - byla jsem ještě pořád obluzená přítomností toho neznámého, že jsem zapomněla, kdo jsem, co tady dělám, a že vůbec existuje někdo jiný než on.

„Promiň," zamumlala jsem. „Chce dvě coly." Mia se zamračila - na tohle se neptala. Rozhodla jsem se dělat hloupou. „Radši mu je donesu, nebo se bude zlobit."

Vzala jsem dvě coly, které stály připravené na pultu, a popadla košík tyčinek.

„Jste připraveni si objednat?" zeptala jsem se a položila před muže coly a tyčinky.

„Bello?" zeptal se. Neochotně jsem se otočila. Měla jsem chuť tu dívku uškrtit.

„Ehm..." Dívka si prohlížela jídelní lístek a plácla první, co jí přišlo pod nos. „Dám si houbové ravioli."

„A vy?" otočila jsem se zpátky k muži. Pořád jsem se usmívala, i když mi to už trochu lezlo na nervy. Co na té dívce vidí? Co je na ní tak zajímavého? Chtělo se mi skoro brečet.

„Já nic," řekl.

„Dejte mi vědět, kdybyste si to rozmyslel," řekla jsem a usmála se od ucha k uchu. On se ale díval na tu dívku, Bellu, tak jsem odešla.

„Houbové ravioli," řekla jsem unaveně kuchařce, ta hned začala chystat. Ach jo. Byl dokonalý, samozřejmě. Strašně jsem té dívce záviděla. Ale byl to jen obyčejný člověk, proboha. Za týden na něj zapomenu jako na všechny úžasné lidi v mém životě.

„Ignoruje tě, co?" zajímala se Mia. Zamračila jsem se.

„Jo. Nelhala jsi," přiznala jsem. Kdyby se na mě alespoň podíval... „To je jedno - je to jenom obyčejný člověk. Necháme ho být. Souhlas?"

„Souhlas," vzdychla Mia. „Stejně ani neví, že existujeme, to se vsaď." Zasmála jsem se.

„Ravioli jsou hotové!" zavolala kuchařka.

Rychle jsem popadla jídlo a kráčela k jejich stolu. Ještě jednu nebo dvě věty... Má zajímavý hlas. Potom ho nechám být, přísahám.

„Nerozmyslel jsem si to?" zeptala jsem se, když jsem před Bellu - bylo divné vědět, jak se jmenuje zákázník - položila jídlo. Jakmile jsem přišla, oba se napřímili. Hmmm... „Mohu vám něco nabídnout?"

„Ne, díky, ale hodila by se nám další limonáda." Ukázal na prázdné sklenice a já kývla hlavou.

„Jistě." Vzala jsem je a odnesla je zpět do kuchyně. Umyla jsem je a položila na pult.

Sklenice byly naplněny a já je odnesla majitelům. Tentokrát jsem už nic neřekla, jen jsem je položila - před tu dívku, mimochodem - a odešla jsem. Zdálo se mi, že se muž zahihňal.

Dívala jsem se, co dělají. Dívka jedla, muž mluvil. Ona poslouchala a příležitostně kladla otázky. Nebyla jsem tak blízko, abych zjistila, o čem se baví. Škoda.

„...jet domů?" Zaslechla jsem, jak muž promluvil hlasitěji než v rozhovoru s dívkou. Rychle jsem vstala a šla k nim.

„Jak jste na tom?" zeptala jsem. Už jsem se ani nesnažila být milá. Nemělo to cenu.

„Můžete nám donést účet, děkuji." Jeho hlas teď byl jiný, hrubší. To mě zmátlo - udělala jsem něco špatně? Vždyť se na mě ani nedíval a mluvila jsem stejně jako předtím.

„S-samozřejmě," zakoktala jsem. „Tady máte." Vytáhla jsem kožené desky a podala mu je. Ani se na účet nepodíval, jen tam vložil bankovku.

„Drobné si nechte," usmál se. Zdálo se, že teď to bylo na mně. Tak jsem to zkusila naposledy.

„Přeju vám hezký večer." Vyzývavý úsměv jsem si trénovala před zrcadlem, tak doufám, že se mi tentokrát povedl.

„Děkujeme," řekl, ale sledoval dívku. Takže nic. No, nevadí. Přijdou další muži. Odnesla jsem nádobí, koukla na hodiny a rozloučila se.

„Zajímavý člověk," mumlala si Mia. Musela jsem uznat, že má pravdu. Ale co, teď musím hlavně domů, nebo mě táta zabije.

Autor: Bambulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Servírka: