Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Rozhodnutí aneb Ne všechna rozhodnutí jsou správná

Rozhodnutí aneb Ne všechna rozhodnutí jsou správnáJednorázovka o životě Edwarda, který jednou nečekaně potká Bellu, ale za ne zrovna příznivé situace. A hlavně o jeho rozhodnutích, která ne vždy jsou správná, ale pořád má šanci vše změnit…
Doufám, že se to bude aspoň někomu líbit… A když ne, hlavu si kvůli tomu neutrhnu.

ROZHODNUTÍ aneb Ne všechno rozhodnutí jsou správná


 

 

Edward:

Seděl jsem na louce a myslel na nejhorší den mého života. Na den, kdy jsem jí řekl své „ANO".

 

°° Byl to den jako každý jiný. Byl jsem ve svém pokoji a čekal jsem na svou snoubenku, která se zatím chystala v koupelně. Upřímně řečeno, nepotřebovala to. Byla dokonalá, tak jako každá upírka. Nechápu, proč tráví půlku své věčnosti upravováním se.

Hrozně mi v tomhle připomínala moje dvě sestřičky, Rose a Alici.

Ach, tak moc se mi po nich stýskalo. Nejen po nich, ale po celé mé rodině.

Po Emmettových  vtípcích, po Jasperových sázkách, Esmeině laskavosti, Carlisleově chápavosti, Rosaliiných vrtoších a dokonce i po nákupech s Alicí.

Už dlouho jsem je neviděl. Vlastně od té doby, co jsem se rozhodl, že se ožením. Nikdo z mé rodinky nebyl nadšený z mé volby. Docela jsem je i chápal. Jasper jim určitě řekl, jaké emoce ze mě vyzařují, když je nablízku moje budoucí žena. Láska, ta to rozhodně nebyla. Z mé strany určitě ne, to jsem věděl i bez něho.

Ale zanedlouho je již uvidím. Přijedou dva dny před svatbou, aby se stihli přizpůsobit zdejším podmínkách. Zpočátku mě překvapilo, že mi Alice nechce zařídit svatbu, protože je do večírků a podobných akcí snad větší maniak než do nakupování.

Ale při jednom z občasných telefonátů jsem se dozvěděl důvod. Řekla mi ho, po pár hodinách přemlouvání.

Nechtěla mi zařídit svatbu, protože nechtěla mít nic společného s mým případným neštěstím.

Měl jsem ji rád, ale ani ona mě nedovedla přesvědčit, abych změnil svoje rozhodnutí. Už jsem nechtěl být sám, i kdybych měl být s osobou, kterou sice rád mám, ale nikdy ji nedokáži milovat. Milovat… to mi nejspíš není souzeno.

„Už jsi?“ zavolal jsem směrem ke koupelně.

„Ještě chviličku, zlato,“ dostalo se mi odpovědi. Zlato… Takovéhle oslovení bych já před rty nedostal. Aspoň ne v jejím případě.

Plácl jsem sebou na postel. Chviličku, jasně. Na to jí znám až moc dobře. Tohle slovíčko v jejím překladu znamená hodinku dvě.

***

(O 150 minut později)

„Už jsem,“ zvolala a s rádoby neodolatelným úsměvem vylezla ven z koupelny. Možná pro někoho ten úsměv neodolatelný byl, ale já si dovedl představit lepší.

Koukl jsem se na hodinky. Vždyť jsem to říkal!!

No, ještě že jsem s tím počítal, protože jinak bychom přišli pozdě.

„Sluší ti to,“ pochválil jsem ji, což očekávala. Milovala komplimenty, milovala obdiv, milovala mě. Z těchto věcí jsem jí mohl nabídnout jen jednu, a to právě tu první.

„Já vím,“ usmála se na mě. „Ale tobě víc,“ jakoby posmutněla, ale pak se jí tvář rozsvítila jedním z jejích (jistě předem nacvičených) úsměvů. Políbila mě na tvář, podívala se na mě a nahodila výraz a´la neviňátko.

Jasně, zase mi udělala na tváři červený otisk jejích dokonalých rtů. Šel jsem do koupelny si to smýt a za necelou půlminutku jsem byl zpátky. Měla na můj vkus až moc odolnou rtěnku. Podal jsem jí ruku, kterou z radostí přijala a vyšli jsme směrem k mému autu.

***

(Po představení)

Doufám, že se mě nebude nikdo ptát, o čem to bylo. Protože z toho nevím ani slovíčko, ani název, prostě nic. Kdyby to bylo možné, řekl bych, že jsem usnul, jenže to bohužel nemůžu, takže mám smůlu.

Abych pravdu řekl, celou dobu jsem přemýšlel nad tím, jestli je rozumné se ženit. Jestli nedělám chybu. Jestli ještě někdy s mou rodinou budu rodina. Jestli bych někdy potkal lásku, tu pravou, osudovou. Jestli bych někdy mohl být opravdu šťastný.

Všechno tohle se mi honilo hlavou celou dobu, co se herci proháněli po pódiu a ukazovali svoje pracné vystoupení divákům. Jestli každý poslouchal tak jako já, snažili se naprosto zbytečně. Jak říkám, ani název nevím.

Pomohl jsem své budoucí ženě vstát, obléct kabát a nabídl jí rámě, které jistě s radostí přijala a vydali jsme se k autu. Ona se usmívala od ucha k uchu, kdežto já se musel přemáhat, abych se vůbec usmíval.

Cestou se na nás každý díval, už jsem to ani nevnímal, nejspíš jsem si zvykl.

Já to ignoroval, moje „skoro“ žena si to vždy užívala. Jako zrovna teď. Celá se našponovala a kráčela chůzí modelky. Taky si to mohla dovolit. Asi bych na ni měl být pyšný, jenže já to prostě nedokázal. Tak jako jsem ji nedokázal milovat, tak jsem ji nedokázal obdivovat a vzhlížet k ní bůhví kolik metrů vysoko, tak, jak byla zvyklá od ostatních.

 

Dojeli jsme domů a oba se rozešli každý svým směrem. Ona jak jinak než do koupelny, já k piánu. Tak strašně dlouho jsem nehrál. Od té doby, co jsem tady. Od té doby, co jsem neviděl svou rodinu. Neměl jsem náladu.

Jenže teď to přišlo tak nějak znenadání. V mysli se mi začala formovat nová skladba. Měla začátek, měla pokračování, ale konec jí chyběl. Tak jako název. Nic ji nevystihovalo. Byla překrásná.

Vím, říká se, že samochvála smrdí, ale tohle byla pravda. Hraní, to byla jediná činnost, kterou jsem nikdy nepokazil. Začal jsem hrát už jako malé dítě a drží se mě to doteď. A že už to pár desítek let je, snad nemusím dodávat.

Najednou jsem na schodech uslyšel kroky, pro upírský sluch žádný problém. Otočil jsem se a viděl ji, jak tam stojí ve vyzývavém spodním prádle. Nic víc, nic míň.

Už zase si umanula, že mě svede. Ale já ji vždy odmítl. Vymlouval jsem se, jak nejdéle jsem mohl, ale už se pomalu blížil můj šibeniční termín. No, o svatební noci mě to čeká, z toho se už nevymluvím. Ale aspoň ty dva dny mi mohla dát pokoj!

Její myšlenky byli až moc hlasité, musel jsem ji trošku zkrotit, nebo bych se z toho asi zbláznil.

„Už stop, Tanyo! Nepovede se ti to, nemusíš se snažit,“ řekl jsem, no spíše zařval. Vypadalo to, jako by se .. lekla?! Tím líp. Aspoň bude vědět, že to myslím vážně.

„Ale Edwarde…“ začala kňourat, ale já na ni teď neměl náladu. Neměl jsem náladu na nic.

Stopl jsem ji pohybem ruky a vyběhl ven. Z její mysli jsem vyčetl, že chtěla běžet za mnou, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Přece se nebude vnucovat…

Urážení, to jí šlo moc dobře. A poslední dobou byla pořád uražená. Nelíbilo se jí moje pravidlo „až o svatební noci“, nechtěla čekat. Pokud bylo něco, co jí chybělo, byla to právě trpělivost. Všechno chtěla hned.

A vždycky to tak měla. Až se mnou ne. Ať si zvyká. Ona se chtěla vdávat, já o to nijak zvlášť nestál. Nepotřebuji kus papíru ke štěstí. Nepotřebuji nosit prstýnek, abych byl šťastný.

To ona. Chtěla všem ukázat, že jsem (konečně) její. Byla na můj vkus až přespříliš majetnická, a žárlivá…

Stačí, aby se vedle mě objevila nějaká dívka, je jedno jak vypadá, je jedno, kolik je jí let, už stojí vedle mě a vraždí ji pohledem. Věřím, že nebýt tam já, skočila by po ní. A to jsme si nemohli dovolit. Ještě bychom prozradili naše tajemství a měli „návštěvu“, což nikdo z nás nechtěl.

I když… Já si to už několikrát přál. Přál jsem si ukončit můj věčný život, jenže vždycky mi v tom někdo zabránil. Poslední dobou to byla Tanya. Nevím proč, ale nějak se jí nelíbila představa, že by jí někdo zabil snoubence.

To jsem, abych pravdu řekl, nechápal. Beze mě by byla svobodná, nespoutaná. Mohla by si dělat vše, co by se jí zachtělo, a ne brát ohledy na svého muže. Vůbec se mi k ní role manželky nehodila. Nebyla rodinný typ.

***

(Za tři dny, to jest 2 dny do svatby)

Dnes má přijet moje rodina. Těšil jsem se jako malé dítě na Vánoce, no, možná ještě víc. Však jsem je také pár měsíců neviděl.

 

Přijeli ve chvíli, kdy jsem se s Eleazarem chystal na lov, abych si ukrátil to čekání a nechodil po domě jako lev v kleci. Už jsem se chtěl rozběhnout směr les, když v tom jsem zaslechl, jak po nedaleké cestě jedou auta.

Okamžitě jsem se zarazil, protože jsem si uvědomil, že jsou to oni.

Nikdo jiný to ani být nemohl, protože nikdo nevěděl, že tady nějaký dům je. Kdo by taky chtěl mít dům ze tří stran obklopený lesy a z té čtvrté pečlivě střiženým živým plotem.

Odpověď je jednoduchá. My, upíři.

 

U příjezdové cesty domu zastavili tři auta. Černý Mercedes, červené BMW s odkrytou střechou a zářivě žluté Porsche svítící do dálky, které jsem neznal. Že by si Alice konečně vybrala auto svých snů?

Sotva zastavili, z mercedesu vyletěla jako střela Esme, moje adoptivní matka. Bral jsem ji tak už od začátku, ono se to ani nijak nedalo.

Vteřinku na to mě už držela pevně ve své náruči, a objímala mě tak silně, že nebýt upír, nevím nevím.

„Ach, Edwarde,“ schovala si hlavu do mé hrudi a kdyby mohla, jistě by plakala. Ale to i já.

To už ale z aut vystoupili i ostatní.

Z mercedesu Carlisle se svým moudrým výrazem, z BWM Rosalie v celé své kráse společně s Emmettem, který měl úsměv doslova od ucha k uchu a z Porsche Jaspera. Zarazilo mě, že řídil. Že by mu Alice půjčila auto? No, budu se jí pak muset zeptat, co se jí stalo.

Čekal jsem, až vystoupí i ona. Jenže… Ona nevylézala. Vyvlékl jsem se z mateřského objetí Esme a šel k autu. Třeba čekala, až pro ni přijdu.

Ale auto bylo prázdné, pokud nepočítám zaskládané sedačky různými taškami (určitě se cestou stavovali na nákupech, jak znám ženskou část mé rodiny, nenechala by si to ujít). Avšak Alice nikde.

Kde je? Kde je moje malá sestřička? Copak mi ani na svatbu nepřijede?

„Alice…“ hlesl jsem a svezl se na zem. Začal jsem vzlykat. Tohle bylo moc. Jak mi to mohla udělat? Proč mě musela zradit zrovna ona? Od ní bych tohle nečekal…

Já jí říkal, že to není dobrý nápad. Přiletěli ke mně myšlenky. Byli od Jaspera.

Podíval jsem se po něm. V očích se mu zablesklo pochopení a rychle si začal v duchu zpívat. Něco přede mnou tajil. A nejen on.

„Edwarde!“ To už se ke mně ale řítila Tanya. Podle jejích myšlenek považovala za svou povinnost pomoci mi v těžké chvíli (kdyby ji nezpůsobila ona, nejspíš bych jí byl vděčný, jenže až moc dobře jsem si uvědomoval, kvůli komu tu Alice není).

„Kde je?“ zašeptal jsem směrem k Jasperovi, když jsem ze sebe konečně setřásl Tanyu. Chtěl jsem být sám…

„Neboj, přijede,“ odpověděl mi, když vycítil moje pocity. Byla v nich zřetelná úzkost.

Jenom jsem přikývl a běžel co nejdál ode všech. Od mé rodiny, od mé budoucí rodiny, od jejich myšlenek.

 

Jak jsem tam tak seděl, přemýšlel jsem nad důvodem, který by mohl Alici zdržet. Nákupy jsem vyloučil. Těch si užije dost, má na ně celou věčnost. Vlastně ne, jenom polovinu, ta druhá právem náleží Jasperovi.

 

Seděl jsem tam až do rána, až teprve poté jsem se rozhodl vrátit se k rodině. Dřív to nešlo. Potřeboval jsem být sám, přemýšlet, bez toho, aby se mi do hlavy vkrádaly cizí myšlenky.

 

Byl jsem už na doslech domu, když na mě udeřily výčitky od mé ženušky. Musela mě slyšet přicházet, anebo…

Vletěl jsem do domu jako velká voda a pak se rozhlédl kolem. Zklamaně jsem svěsil ramena a naprosto ignoroval nadávky na mou adresu od Tanyi. Prý jak si to představuju, jenom tak beze slova utéct a nechat jí tu samotnou.

V tuhle chvíli jsem na to kašlal. Chtěl jsem jediné: obejmout svou sestřičku, říct ji, jak ji mám rád, jak mi chyběla, vynahradit si veškerý čas, který jsme zameškali… Mou vinou.

Jako za dnešek už několikrát jsem se zahloubal do svých myšlenek. Ty ostatní jsem potlačil, zněly jakou z velké dálky.

Dělám správně? Co když vzít si Tanyu není to nejlepší, co můžu udělat? Ale chtěl jsem být zase sám?

Jasně, ostatní by se mi to snažili vynahrazovat, jenže já potřeboval i víc než jen rodinnou lásku. Potřeboval jsem lásku, která předčí i tu sourozeneckou, otcovskou, a dokonce i tu mateřskou. Potřeboval jsem partnera, teda partnerku. I když vím, že Tanyu nikdy milovat nebudu, alespoň budu mít někoho, kdo na mě bude doma čekat, když se vrátím, někoho, kdo mi poradí, když budu potřebovat…

Všechny myšlenky v místnosti byli zmatené. Nechápali, proč jsem jakoby v tranzu. Jenom Jasper to mohl vědět, protože vycítil mou nerozhodnost. Jenže i tak byl zmatený. Ale když jsem se na něj podíval, uhnul pohledem a zadíval se oknem ven. Něco mi tajili, tím jsem si byl jistý.

Zase jsem pocítil potřebu být sám. S hlasitým „omluvte mne“ jsem opustil ostatní. Tanya mě sice chtěla následovat, ale zastavila ji Rosalie, která prý potřebovala poradit, co s vlasy na svatbu.

Pche, o tom pochybuji. Stejně všechno bude dělat Alice, pokud přijede… Ale byl jsem jí vděčný, že ji zadržela. Nestál jsem o to, aby tu byla se mnou. Musel bych se zase přetvařovat, a na to jsem už neměl sílu.

Už mě nebavilo dělat ze sebe zamilovaného manžílka, který obdivuje svou budoucí manželku. Potřeboval jsem si od toho odpočinout, nejlépe odjet na nějaký čas pryč, někam, kde bych se pořádně odreagoval, na chvíli zapomněl na všechno…

Jenže to nešlo. Protože zítra se mám ženit. Zítra… To slovo znělo tak hrůzostrašně.

 

Z mého zamyšlení mě vytrhlo až bouchnutí domovním dveří. Podíval jsem se na hodinky. Takhle jsem tu seděl už 7 dlouhých hodin. Bylo něco kolem půl dvanácté, čas, kdy normální lidé obědvali. Čas, kdy se u stolu shromáždila celá rodina, popovídali si, byli spokojení. Tohle mě nikdy nečeká…

Zatřepal jsem hlavou a svou přirozenou rychlostí běžel dolů. Pokud je můj odhad správný, přišla…

„Edwarde,“ uslyšel jsem zvonivý hlas mé sestřičky. Přiběhla ke mně a já ji začal drtit v náručí.

„Alice, ani nevíš, jak jsi mi chyběla,“ zašeptal jsem jí do střapatých vlasů, kde jsem měl položenou hlavu. Musel jsem se k ní sklonit, jak byla malá, ale to mi nevadilo a nijak mi to nebránilo.

„Myslel jsem, že nepřijedeš,“ řekl jsem vyčítavým tónem a ona se rozesmála. Co je tu směšného?

„Nepokoušej se to zjistit, nepřijdeš na to,“ udělala na mě škleb a znovu se rozesmála. Svou mysl si chránila, tak jako ostatní.

„Když myslíš,“ vzdal jsem se, hned to poznala, protože se její úsměv ještě více prohloubil a víc se ke mně přitiskla.

„Chyběl jsi mi, bráško,“ zašeptala mi do hrudi, na kterou byla namáčknutá.

V tohle objetí bych mohl být hodiny. Taky jsem byl. Pustil jsem ji až po dalších dvou hodinách, a i potom se u mě musela držet. Skoro jsem ji k sobě připoutal. Chtěl jsem, aby byla u mě co nejdéle. Její přítomnost měla podobný účinek jako Jasperova moc.

 

Držel jsem ji u sebe celé 2 hodiny, pak sebou začala šít. V myšlenkách se jí míhalo auto, cesta a město. To snad nemyslí vážně!!

„Alice?!“ řekl jsem podrážděně. Už zase chtěla jít nakupovat?! To jí to nestačilo cestou sem? Stejně mám podezření, že místo, aby jela s ostatními sem, byla na nákupech. Zprvu mi to připadalo přitažené za vlasy, jenže co jsem si o tom měl myslet? Nic mi nechtěla říct.

„Edwarde, já musím,“ v očích se jí zaleskl smutek, ale i přesto se vykroutila z mého objetí. Hodila po mě poslední omluvný úsměv a odešla.

Od té doby si všichni členové mé rodiny hlídaly své myšlenky. Co je to, co přede mnou tají? Však já na to přijdu…

 

Alice dorazila až k večeru. Nepřinesla si sebou ani jednu nákupní tašku. Co teda celou dobu dělala? Objala mě a odešla do kuchyně, kam se za ní rádoby nenápadně po jednom trousili ostatní.

Když už tam byli všichni, zaslechl jsem kousek z jejich rozhovoru.

„Je v pořádku,“ říkala Alice a já slyšel hlasité oddychnutí. Patřilo Esme. Kdo, nebo co má být v pořádku? Vůbec jsem to nechápal, proto jsem to hodil za hlavu a šel na své oblíbené místo v lese, dost vzdálené od domu, ale přesto blízko.

Nevím za jak dlouho za mnou přišla Alice. Sedla si vedle mě a položila si hlavu na moje rameno.

„Jsi šťastný?“ zeptala se po dlouhé chvíli ticha.

„Já… Já nevím,“ zašeptal jsem. Byla to pravda. Vážně jsem to nevěděl.

„To bude dobré, uvidíš,“ odpověděla stejně tiše.

Pak jsme tam už jenom seděli, v tichosti.

Musíme jít.

Přikývl jsem. Měla pravdu, měli bychom jít, nachystat se. No, spíš Alice musela jít nachystat ostatní.

A tak jsme šli. Neběželi jsme, šli jsem, já jako na popravu a Alice se mi přizpůsobila.

Byla to dlouhá cesta, ale mě by nevadilo, kdyby byla ještě delší. Aby nenastalo to, co má vypuknout za pár hodin. Vůbec jsem si nebyl jistý, ničím.

Ale i přesto jsem se vydal vstříc svému osudu…

***

(Svatba)

Poslouchal jsem monotónní hlas našeho oddávajícího. Bylo vidět, že ho to nebaví. Asi tak jako mě.

Neposlouchal jsem jeho řeč, znal jsem ji nazpaměť z nesčetných svateb členů mé rodiny.

Stál jsem na červeném koberci po boku s mou snoubenkou, která se jediným slůvkem měla stát mou ženou. Za námi stáli naši svědkové, můj dávný přítel Jeremy a Irina.

Po mé levici bylo krásné bílé piáno, u kterého stála Rose v okouzlujících červenorůžových šatech, kterou kolem pasu držel Emmett s výjimečně vážnou tváří a oděný v černém smokingu. A u nich pak celá moje rodina, až na Alici, která stála přesně na druhé straně s ostatními družičkami.

„Táži se Vás, Tanyo Anne Denaliová, berete se zde přítomného Edwarda A. M. Cullena za svého právoplatného manžela a budete ho milovat a ctít, dokud vás osud nerozdělí?“

„Ano,“ ozvalo se vedle mě a já si úplně představoval, jak Tanya září spokojeností a dme se pýchou.

„A táži se Vás, Edwarde Anthony Masene Cullene, berete si zde přítomnou Tanyu A. Denaliovou za svou právoplatnou manželku a budete ji milovat a ctít, dokud vás osud nerozdělí?“

Podíval jsem se po své rodině. Carlisle měl neutrální výraz, Esme mateřský, ale smíchaný z lítostí. To jsem nechápal, ale neměl jsem čas ho řešit. Emmettovi spadla ta vážná maska a ve tváři se mu zračil smutek, Rose měla svůj typický povýšený výraz, neprozrazující žádné emoce. Její myšlenky prozrazovali jedinou větu: jeho věc, jeho neštěstí. Jasper cítil mou nerozhodnost, povzbudivě se na mě usmál a nasadil hloubavý pohled.

Už zbývala jenom Alice. Otočil jsem se na druhou stranu a zalapal po dechu…

…Bum…

Vedle Alice, který měla na tváři takřka vítězný úsměv, byla ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl, včetně upírek, i Tanyi.

Měla dlouhé, vlnité hnědé vlasy, které jí sahaly do pasu. Rámovaly okouzlující obličej, do kterého byly vsazeny hluboké, čokoládové oči. V nich byl chabě maskovaný smutek. Její ústa byli v jemném úsměvu, který ozařoval celý její obličej.

Byla oblečena do jednoduchých světle modrých šatů, takových, jaké měly i ostatní družičky.

Počkat… Tenhle anděl je moje družička?

V té chvíli mi to došlo. Alice a ostatní to věděli. Sestřička měla určitě vizi, i když nevím jakou, jsem si jistý, že tam bylo něco s tou dívkou. S tím přenádherným člověkem. Ach…

Někdo si vedle mě odkašlal. Byla to Tanya. Její myšlenky byli rozzuřené, protože jsem dosud neodpověděl a to se jí nelíbilo.

Ale co mám říct? Mám si ji vzít?

Jedno jsem věděl. O té dívce se musím dozvědět víc. Jenže to nepůjde, dokud tu budu muset stát. Takže jsem musel odpovědět.

„A-a…,“ zakoktal jsem se. Věřím, že jsem první upír v historii, který koktá. V tom mě utvrdilo pár uchichtnutí, které se ozvalo z řad hostů. Většina byla upírského původu, ale i pár lidí by se mezi nimi našlo. Většinou našich spolužáků, jejich rodin a pár dalších známých.

„Ano,“ řekl jsem polohlasně, a tím jsem si podepsal vlastní ortel.

„Pokud má někdo důvod, pro který by neměl být tento sňatek uskutečněn, nechť promluví, nebo ať mlčí navždy.“

Všichni mlčeli, ale myšlenky je prozradili. Víc než polovina mé rodiny myslela na to samé: Námitka! Kdybych tu teď nestál já, nejspíš bych se zasmál, ale v téhle situaci…

Nikdo nepromluvil, takže nic nebránilo dalšímu průběhu obřadu.

„Prosím, vyměňte si prstýnky.“ Tak jsme učinili.

„Tímto prohlašuji vaše manželství za právoplatně uzavřené. Nyní můžete políbit nevěstu,“ s těmi slovy zaklapl desky, které měl celou dobu před sebou a pokynul nám, že už můžeme.

Nejspíš bych to měl udělat já, jenže než jsem se stihl pohnout, už na mě byla Tanya nalepená. Líbala mě vášnivě, dlouze.

Nechala mě až ve chvíli, kdy se okolo nás rozezněl potlesk. Zářivě se na všechny usmála a šla podepsat papíry, které ji definitivně učinily paní Cullenovou Denaliovou.

Já šel ke své rodině a přijímal blahopřání. Mezi nimi byla i ta dívka. Už jsem se nemohl dočkat, až se dozvím něco víc.

„Buď šťastný synu,“ řekl Carlisle a objal mě. Poté mě předal Esme, která mě také objala a vzlykala mi na hrudi.

Od ní jsem putoval k Emmettovi, který mě málem rozdrtil ve svém medvědí náruči.

„Přeju hodně výdrže a hezkou svatební noc,“ řekl, pustil mě a začal se smát, až se po něm polovina hostů otočila.

Pak přišel na řadu Jasper. Popřál mi hodně štěstí a taky mě objal a pustil k Rosalii.

„Doufám, že jsi neudělal něco, čeho by si mohl litovat,“ řekla, políbila na obě tváře a pevně objala.

Když mě pustila, sám jsem šel k Alici a objal já ji. Schoulila se do mé náruče.

„Hodně štěstí, šťastné manželství a pevné nervy,“ odtáhla se ode mě, zvedla koutky do úsměvu, který měl do šťastného celkem daleko a znovu mě objala.

Stáli jsme tak do té doby, než přišla moje žena. Odkašlala si a já Alici pustil a šel si stoupnout k ní.

„Edwarde, tohle je Bella,“ řekla Alice a ukázala směrem na anděla v lidském těle.

Ta ke mně natáhla ruku, zašeptala „hodně štěstí“. Přijal jsem její ruku, když jsem se jí dotkl, projelo mnou mravenčení. Když jsem její ruku pustil, šla k Alici, která ji chytila za ruku a šla s ní k nejbližší lavičce, kam si sedly.

Bylo divné, že ta dívka, Bella, jak mi ji představili, měla chraptivý hlas, jakoby probrečela celou noc. Ale jaký důvod by k tomu mohl tenhle anděl mít?

Musím zjistit, co jí je. Byla celá jakoby smutná. Však já se to nějak dozvím…

 

„Prosím novomanžele, aby se dostavili na taneční parket,“ ozvalo ze z mikrofonu.

Chytl jsem Tanyu za ruku a šli tam, kde byl udělán parket, okolo kterého bylo hosty vytvořené kolečko.

Rosalie začala hrát na ten překrásný klavír, který mezitím někdo přestěhoval blíž k místu určenému na tančení.

Odtančil jsem si tanec novomanželů a předal Tanyu dál. Ukořistil ji Jeremy, můj pohledný přítel.

Ti dva by se k sobě hodili víc než Ona s Edwardem. Zaslechl jsem Esmeiny myšlenky.

To mě přimělo pochybovat o tom, co jsem před necelou půlhodinou udělal. Zase ty pochybnosti, já se jich snad nikdy nezbavím.

Porozhlédl jsem se okolo. Hosté se bavili, všechno bylo perfektní.

Můj zrak zakotvil na lavičce, kde seděla Alice s tou dívkou. Bezmyšlenkovitě jsem se k nim vydal.

„Smím prosit?“ pronesl jsem směrem k Belle (krásné jméno, skvěle se k ní hodí), sotva jsem k nim došel.

Ona se na mě překvapeně podívala, pak se koukla na Alici, ta kývla, a tak se zvedla a vydala se se mnou na parket, kde Jeremy dosud protáčel mou manželku.

Až když jsem tam přišel, všiml jsem si, že Rosalie už nehraje, místo ní hrála kapela.

Začala nová píseň a já chytl toho anděla za ruku, druhou ruku zlehka položil na její útlý pas a začal tančit.

Připadal jsem si, jako bych létal. Tančit s ní bylo překrásné. Slovy se nedalo vyjádřit. Rozhodně se mi s ní tančilo mnohem lépe než s Tanyou, ale nedokázal jsem říct, čím to je.

Postupně se k nám přidávali další páry. Jak jsem zjistil, byla to moje rodina. Parketem plula Rosalie s Emmettem, naprosto synchronizovaní, vedle mě se točila Alice, objímaná Jasperem a kousek opodál tančil Carlisle s Esme s takovou elegantností, že to mezi lidmi syčelo závistí.

Píseň skončila a s ní i příjemná společnost v podobě Belly. Ta se zase vydala k té lavičce, na kterou si sedla, dala nohy nahoru a opřela si hlavu o kolena a koukala na nebe.

Podíval jsem se taky. Bylo nádherné. Temně inkoustová obloha ozářená tisíci lampiček. Hvězdná noc, ta se tu nevidí tak často.

Ještě stále jsem se díval nahoru, když jsem zaslechl tiché „chybíte mi“.

Koukl jsem se směrem, ze kterého jsem to zaslechl. A uviděl ji, jak kouká do té nekonečné modři a po tvářích se jí kutálejí slzy.

Chtěl jsem jít za ní, utěšit ji, ale někdo mě předběhl. K mému úžasu jsem poznal Rosalii.

Ale byla to vážně ona? Takovou jsem ji neznal.

Její povaha byla většinou panovačná, sebestředná a najednou se stará o člověka? Ona, která byla vždycky proti jakémukoli kontaktu s lidmi? Co se s ní stalo?

Zatímco jsem o tom přemýšlel, okolo nich se seskupila celá moje rodina.

Pak se od nich jeden člen odpojil. Byl to Jasper.

To byl další, kterého jsem absolutně nechápal. Jak může být v její blízkosti a neublížit ji?

Nechtěl jsem ho podceňovat, ale přece jenom voněla lépe než ostatní lidi a on byl vždycky ten, který měl největší potíže se sebeovládáním. A teď se s ní v klidu kamarádíčkuje a je naprosto v pohodě, v žádné své myšlence nepomýšlí na to, že by jí nějak ublížil nebo ji dokonce zabil. Že by se tak změnil, za tu dobu, co jsem s nimi nebyl? Že by se změnili všichni a já u toho nebyl?

„Edwarde?“ Zvedl jsem oči a uviděl Jaspera, jak stojí přede mnou. Kývl jsem, jakože ho vnímám.

„My teď musíme odjet, za hodinu nebo spíš za dvě jsme zpátky.“

„Kam chcete jet?“

Nejspíš vycítil ten zoufalý podtón v mém hlasu doprovázený zoufalými pocity, protože najednou mnou prostoupil absolutní klid a já se uklidnil.

„Potom ti to vysvětlíme,“ odpověděl a s tajemným úsměvem mířil k autům, ve kterých už byli ostatní, kteří čekali už jen a jen na něho.

 

Uplynuly dvě hodiny a ještě nedorazili. Nudil jsem se, protože nejenomže mi ujela moje rodinka, ale i Jeremy se jaksi ztratil, a s ostatními jsem netoužil se bavit.

Dál jsem vypozoroval, že se vytratila moje ženuška.

Když může ona, proč ne já, řekl jsem si a vydal se do domu, protože ten nabízel přece jenom víc možností na zabavení.

Jenže když jsem vstoupil dovnitř a zaslechl „divné“ zvuky z mojí, odedneška naší ložnice, přišlo mi to divné a tak jsem se tam rozběhl, rozrazil dveře a doslova zkameněl. Byl tam Jeremy a …

***

(O pár hodin později, přesněji o svatební noci)

„No tak, Edwarde!“ vztekala se Tanya.

Ani mě nehlo s ní komunikovat. Prostě jsem poloseděl, pololežel na posteli a četl si knížku.

„Vždyť se toho tolik nestalo! Jak dlouho se mnou nebudeš mluvit? No ták, Edwarde, odpověz,“ nasadila nevinný výraz a to mě rozzuřilo.

Tak ona se na naší svatbě vyspí s mým svědkem, s člověkem (no, spíš upírem), kterého jsem dodneška pokládal za svého přítele, a ono se nic nestalo?!

A ještě s výmluvou, že když jsem jí nedal já, musela si najít náhradu. Normálně bych to chápal, ale v den, kdy jsme se vzali?!

Zavrčel na ni, podle jejích myšlenek až příliš hrozivě, protože v té chvíli se mě bála. Raději mě dál nepokoušela a šla do tvého někdejšího pokoje.

Na jednu stranu jsem si připadal zrazený, ale na druhou stranu… Mám důvod s ní nespát. Ještě hodně dlouho.

 

Za tu noc za mnou přišla ještě několikrát, a našla mě pokaždé ve stejné pozici. Nikdy jsem jí neodpověděl.

Nakonec se naštvala a šla trucovat do svého pokoje. Tu noc jsem ji už neviděl.

 

Ráno, nevím kolik mohlo být, asi tak sedm, osm hodin, jsem z dolního patra zaslechl hovor a následný hurónský smích.

By mě zajímalo, jak se Emmett může pořád smát! V jakékoli situaci… To je pro mě nerozluštitelná věc, španělská vesnice.

Sešel jsem dolů, zvědavost zvítězila. Měl jsem zlé tušení, že vím, čemu se směje, ale to přece není možné…

Uviděl jsem ho, jak se válí po zemi a kdyby byl člověk, už je v márnici. Důvod smrti- nedostatek vzduchu/smrt smíchem.

„Co se tu děje?“ zeptal jsem se dostatečně hlasitě, aby mě vůbec slyšeli přes Emmettův smích.

Jak jsem si všiml, byl jediný, kdo se smál nahlas, ale všiml jsem si, jak Rosalii a Jasperovi cukali koutky. Alice zase chyběla. Už jsem si na to pomalu začínal zvykat.

„No, víš synu… Před chvilkou tu byl Jeremy… Přišel si pro věci. A při té příležitosti jsme se tak nějak dozvěděli ehm… no tamto,“ odpověděl mi Carlisle a bylo na něm vidět, že je mu to nepříjemné.

„Aha. Tak to ho plně chápu,“ a naznačil jsem pohledem Emmetta. A protože Alice tu beztak nebyla a já neměl náladu tam s nimi být, šel jsem zpět do pokoje.

 

Nevím, po jaké době, ale ozvalo se zaklepání na dveře. Něco neurčitého jsem zamručel a k mému překvapení vstoupil Emmett.

„Můžu?“ zeptal se, když si všiml mého překvapení. Kývl jsem. Nevyhodil jsem ho z jednoho prostého důvodu: chtěl jsem vědět, proč přišel.

„No… Já bych se ti nejprv chtěl omluvit. Asi to nebylo nejslušnější, jenže mě to přišlo tááák vtipný,“ řekne a nahodí výraz andělíčka.

„Odpuštěno. Ještě něco?“

„Ještě ti mám vzkázat, že zítra odjíždíme. Tak jestli se budeš chtít rozloučit s Alicí, což určitě budeš, ráno se tu pro nás zastaví. Je s Bellou, dřív sem nemůže,“ a omluvně se usmál. Na to jsem jen kývl.

„A pak… to je osobní rada. Zkus popřemýšlet o své svatbě. Možná se na ní něco dobrého přece jen stalo,“ domluvil a odmlčel se, dál se jenom tajuplně usmíval. Chvíli tu stál a pak odešel a nechal mě tu s mými zmatenými pocity.

Proč bych měl přemýšlet na svatbou? Co tam mělo být tak důležitého? To, že jsem udělal chybu, jsem už zjistil, ale co dobrého tam mohlo být? Jak to ksaksu myslel?!

 

Přemýšlel jsem nad tím celou noc, ale došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem slyšel přijíždějící auto. Nejspíš Alice s Bellou.

V tom mě něco napadlo. Myslel Emmett tím dobrým Bellu?! Co s ní mělo být? A proč ten úsměv, jakoby věděl něco, co já ne?

A najednou mi to došlo.

To proto jsem se víc usmíval, když byla nablízku. Proto můj úsměv byl upřímnější než ty, které ho předcházeli. Proto se mi svět zdál o něco barevnější, hezčí…

Zamiloval jsem se do ní. Na první pohled. Očarovala mě, přitáhla k sobě, aniž by o tom věděla.

Jenže… Já byl ženatý a ona člověk. To přece nejde.

Posmutněl jsem, ale nemohl jsem si nechat ujít příležitost se s ní ještě jednou vidět. Pokud jsem Emmetta dobře pochopil, teď by tu měla být taky.

Rychle jsem běžel ke schodům, u kterých jsem zpomalil a dolů sešel celkem pomalu i na člověka.

Byla tam. Tak jako celá moje rodina. Nejspíš čekali, až přijdu, aby se mohli rozloučit.

První ke mně přiběhla Esme a objala svou mateřskou náručí. Když mě po nějaké době pustila, putoval jsem ke Carlislovi. S tím jsem si řekl pár slov, objal ho a pak už si mě převzala Rosalie.

I tu jsem objal, hned po tom, co mě políbila na obě tváře. Pak přistoupil Jasper.

Měl rozzářený obličej, musel jsem uznat, že úsměv mu slušel, ale na něm byl celkem neobvyklý.

Pak jsem si došel za Emmettem, který mě začal drtit ve svém náručí a zašeptal mu do ucha, aby mě nikdo jiný neslyšel, tiché: „Děkuju.“

Usmál se na mě svým širokým úsměvem, rty naznačil „není za co“ a pustil mě. Úsměv na jeho tváři setrval a nevypadalo to, že by ho hodlal v nejbližší době sundat. Jeho myšlenky byli plné radosti, že nemá úplně nechápavého bratra a jak je geniální, že to tak pekelně skvěle vymyslel. Nad tím jsem se pousmál.

Potom jsem přistoupil k Belle a se slovy: „Měj se hezky.“ jsem jí podal ruku. Přijala jí. Když se mě dotkla, mými prsty projel jakoby elektrický proud. Jejími nejspíš taky, protože s rukou cukla a šla k Esme, která ji objala kolem ramen.

Poslední přišla Alice. S tou se mi loučilo opravdu těžce. Měl jsem ji moc rád, nejvíc mi chyběla. Stýskalo se mi po našich „vnitřních rozhovorech“, po tom, jak jsme společně provokovali našeho velkého brášku… Pak přijede, ale že bychom spolu strávili nějak moc času, to se rozhodně říct nedalo. Toho času bylo naopak minimum. Tolik jsem jí toho chtěl říct, ale nestihl jsem to.

Objal jsem její drobné tělo a její paže udělaly to samé. Alice začala vzlykat, a já jsem k tomu neměl daleko.

„Mám tě ráda, bráško,“ špitla mezi vzlyky.

„A já tebe, sestřičko. Budeš mi chybět,“ to bylo jediné, co jsem dokázal říct. I tak jsem se několikrát zarazil, protože jsem si nebyl jistý, jestli by se mi nezlomil hlas.

Šel jsem je doprovodit k autům. Naposled jsem je objal, všechny až na Bellu, která už nastoupila do Alicina Porsche. Nejspíš nechtěla kazit rodinné loučení, ale pochybuju, že by někomu vadilo, kdyby se přidala. A mě už vůbec…

 

Postupně se naskládali do svých aut i ostatní. Když už jsem venku zůstal jenom já, s hlasitým troubením pomalu opouštěli příjezdovou cestu k domu.

 

Odjížděli… Nemohl jsem je zastavit. Musel jsem je nechat jet a doufat, že je ještě někdy potkám… Všechny, i s Bellou.

Mával jsem jim, dokud mi nezmizeli z dohledu. Mizeli pryč, moje rodina, moje první a poslední láska, která ani neví o tom, že ji miluji…

 

***

(Posunuto o několik let dál)

Už je to tak dlouhých 9 let. Takhle dlouho už jsem ženatý. Už dávno jsem si uvědomil, že to byla chyba. Chyba, za kterou pykám.

Kdybych se tenkrát rozhodl jinak, mohl jsem být teď šťastný se svou rodinou. A mohl bych se stýkat s Bellou…

I přesto, že je to tolik let, nikdy jsem na ni nezapomněl, nikdy jsem ji nepřestal milovat. Každičkou noc po celých 9 let jsem myslel na ni. Nic lepšího na práci jsem neměl, co taky…

S Tanyou jsem se bavil sporadicky, a navíc, i kdybych se s ní bavil, ona noci doma netrávila. Proč taky, když si může nespoutaně užívat…

 

Jednoho nekonečného večera, když jsem opět seděl na své louce a přemýšlel, co bude dál. Nechtěl jsem, aby ten stereotyp, který se opakoval den co den, nijak se nezměnil, ještě pokračoval.

A najednou se mi v hlavě začal formovat plán… Plán, který by tohle všechno změnil.

Už jsem na nic nečekal a rychle se vydal domů, kde jsem se převlékl, nasedl do svého auta, které mi zůstalo jako jediná upomínka na svůj „starý“ život s mou rodinou, a vyjel do města…

***

(O týden později)

Zrovna jsem přijel od mého právníka a ve dveřích se potkal se svou manželkou. Co nejlépe jsem se na ní usmál, k jejímu velkému překvapení políbil na tváře a zmizel v domě.

Její myšlenky byly zmatené, ale i přesto se vydala na diskotéku, jak plánovala.

Všechno vycházelo tak, jak jsem potřeboval…

 

Před dveřmi do jejího pokoje jsem se zastavil. Věděl jsem, že je neslušné lézt tam bez dovolení, jenže tohle mělo být překvapení. Překvapení, na které nejspíš nezapomene.

Zhluboka jsem se nadechl (i když to nebylo potřeba, uklidnilo mě to) a vstoupil.

Byl to typický holčičí pokoj, půlku místnosti zabíraly skříně. Však taky na ní bylo vidět, že se stará o to, co má na sobě. Zbytek pokoje jsem neřešil, pro mě důležitá byla postel.

Přišel jsem k ní, položil na ní složku s papíry, které jsem držel v ruce, z prstu si sundal prstýnek, který mi v náš svatební den navlékla na prsteníček, položil ho vedle a hned zase odcházel.

Ve dveřích jsem se ještě otočil a zcela zbytečně zašeptal: „Sbohem, Tanyo,“ a už jsem vycházel z domu.

Ano, jediné dvě věci, které jsem své manželce po sobě zanechal, byl můj snubní prsten a žádost o rozvod. Nic víc, nic míň.

A pak jsem se konečně, po spoustě let plných utrpení, nechal vést svým zmrzlým srdcem…


KONEC

 


 

Pro ty, kteří by měli zájem... Rozhodnutí z Alicina pohledu - Správná volba


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Rozhodnutí aneb Ne všechna rozhodnutí jsou správná:

 1
02.10.2011 [21:51]

Kika57 Emoticon Já to říkám pořád... adminky jsou bohyně! Emoticon Tahle jednorázovka mi vyrazila dech. Nejdřív se Edward odstěhuje od rodiny, a pak se vezme Tanyu, i když potkal Bellu? Emoticon Je to originální, hezký, díky Emmettovi vtipný a moc se mi to líbí. Jsi v psaní machr a taky bych brala takové začátky... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.07.2011 [23:38]

BellaSwan1992Moje zlatá Neyimiss, šíleně moc Tě prosím na kolenou, zlato, napiš pokračování. Hrozně moc zoufale prosím. Myslela jsem, že se zblázním, když jí řekl "ANO", já sakra myslela jse, že žekne, ne a uteče s Bellou. A ty tohle? Ježíši Neyimis, chceš mě zabít? To je hrůza, já chci pokračování. Já si přeju pokračování. Já potřebuju pokračování. Tak Ti pěkně děkuju, dnes už neusnu. Jakoby moje spaní už tak nebylo nestálý a tahle povídka? Bože, bože, bože! Já Co je Bella zač? Proč se ní tak chovají? Bude Edward s Bellou, vždyť ona už musí být stará?! Co se stane? Proč Bella říkala chybíte mi? Proč mi tohle děláš? Co jsem ti udělala? ÁÁch, jsi obrovský talent, Neyi, ale to už víš. Umíš psát tak krásně, napínavě, profesionálně, bombasticky, úžasně, nádherně, dokonale, perfektně, fantasticky, skvostně, brilantně, bravurně, nenaraditelně, neuvěřitelně!!! Byla to jedna z nejkrásnějších povídek, které jsme kdy četla. Byla zoufalá, krásná, smutná, nádherná, napínavá... A já Tě hrozně, hrozně moc prosím!!! Napiš pokráčko, napiš ho, napiš o setkání s Bellou, napiš o vystvětlení, napiš o jejich životě, napiš cokoliv, prosím. POKRAČOVÁNÍ! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!