Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Renesmé - dcera Ara

29.08.2013 (20:00) • Mea • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1848×

Renesmé - dcera Ara


Perex: Bitva se konala. Jacob s Renesmé prchali, ale Renesmé dopadli. Od té doby byla zvaná jako Renesmé Didyme Volturi. Všichni zemřeli, ale Jacoba na živu držela láska k Nessie, on jediný přežil a každou sekundu se ji snažil dostat nazpět. Pomůže někdy někdo Renesmé?


Renesmé Didyme Volturi – týden po bitvě


Chtěla jsem domů, ale věděla jsem, že nikdo nepřežil a asi nedokázala přežít pohled na prázdný dům. Přesně tak prázdný jako je teď moje srdce. Dokonce i můj medailonek mi sebrali. Připadám si hrozně ztracená a bezcenná.


Renesmé Didyme Volturi – deset let po bitvě


Jsem ve svém pokoji a čtu si knihy, které už znám dávno nazpamět. Můj pokoj má tři mřížovaná okna s masivními temně černými závěsy, nechybí ani obrovité dveře s mnoha zámky, které by normálně sloužily k obraně hradu. Monstrózní krvavě rudá postel je povlečená tím nejhebčím sametem a nad ní visí obrovský erb Volturiových. Zdi jsou obyčejně zděné a na nich jsou obrazy od známých malířů. Po stranách pokoje jsou starodávné sošky. Je tu i obrovitá knihovna plná starých knih a hned za zdí Arovy komnaty...


Aro se to snaží čím dál tím víc maskovat, ale nedokáže zamaskovat, že jsem tu jako ve vězení, za masivními dveřmi je i stráž, která ani neví, co hlídá. Dříve tu ta stráž nebyla a měla jsem i volnost...


Aro si mě hýčkal jako klenot, Marcus mě nejprve ignoroval, ale pak mi dával číst své staré svitky. Potom Caius, právě kvůli tomu jsem teď jako ve vězení. On jediný mě totiž opravdu chápal, vypadá sice jako nelítostný vrah, ale to je jenom maska, protože se tolik bojí smrti, a tak likviduje každou hrozbu. Hrozbu v něm viděl i Aro, bál se, že by mu mě mohl vzít, a proto všechno tohle nelítostné a věznící divadlo.


Aro je šílenec. Nechápu, jak někdo takový může vládnout upířímu světu, a vůbec, mně se zdá, že vládne celému světu. Nebo on si to alespoň myslí a přesvědčuje o tom i všechny ostatní a ten, kdo ho nerespektuje, ten za to zaplatí něčím víc než jenom životem.


Dveře se zprudka otevírají a vstupuje Aro. „Drahoušku, podává se večeře a mám pro tebe další knihy.“ Jenom na něj kývnu. Nenávidím pití lidské krve, je to jako kanibalismus. Jsem poloviční člověk a mám se krmit lidskou krví? Odporné! Ví, že se znovu chystám odmítnout. Volá Mirandu.


Mirandě je deset let a její život je proti zákonu, protože je ještě v dětském věku. Aro ji chtěl proměnit po uběhnutí jejích patnáctých narozenin a do té doby ji nechat žít svůj lidský život. Jenomže Felix netušil, že je jednou z Arových objevů, a tak se z ní chtěl napít. Zastavili ho a Mirandu nechali proměnit, že je až moc vzácná, aby ji nechali zemřít. Miranda dokáže každého přinutit dělat to, co sama ona chce. Je Arův klenot, ale nikdy ji nezval svou dcerou.


Jinak je Miranda chladnokrevná vražedkyně, normální manipulátorka a zmije, kolem vás se ladně ovíjí a pak vás uštkne. Vím, o čem mluvím. Kéž by i ona věděla, že i ji podvádějí. Miranda je také jedna z toho mála vyvolených, která ví, co Aro skrývá za těmi nedobytnými dveřmi...


Miranda na mě použije svůj dar a já už ani nevím, co se stalo, a na podlaze leží pouze do poslední kapky vysátá mrtvola mladé ženy. Je mi zle a do pláče. Chci domů, chci odsud pryč! Miranda na mě zkoumavě hledí, jako by mě litovala.
Rozeběhnu se k ní a bleskově jí přiložím ruku k tváři. Vím, že mě brzo zastaví, musím jí předat co nejvíce myšlenek. Říkám jí, že ji podvádí a využívají, ať mi pomůže a ať v žádném případě tohle Arovi neukazuje, ať mu v tomhle vzdoruje. Když už má ten dar, tak ať ho používá tam, kde je potřeba! Ať nezapomíná, že ji mám pořád ráda, že je to pořád moje kamarádka a že mě ničí vidět, co s ní udělali. Ať to vidí taky a začne opravdu žít!


Aro vlepí Mirandě facku a já sebou trhnu. Miranda se na mě ublíženě podívá a mně je do pláče. Aro okamžitě bere Mirandu za ruku a vím, že teď všechno ví. Vrazí facku i mně. Arovi prostě nesmí nikdo vzdorovat, ani jeho dcera. Vím, že už Mirandu nikdy neuvidím, Aro si určitě najde jiný způsob, jak mě přinutit pít lidskou krev...


Najednou mi to tady připadá více než jako vězení, tohle je hrob, hrob snů a radosti. Hrob lásky. Nejím, už to nechci déle zdržovat. Vím, že svobody se nikdy nedočkám. Aro se mě všemožně snaží přesvědčit, ale mě nezlomí. Teď už ne. Jsem pevně rozhodnuta! Týrá mě a já chci brečet. Je mi hrozně. Chci křičet! Křičet, aby mě všichni slyšeli!


Arovi se rozčíleně křiví tvář a odchází, když se obrací, zhnuseně po něm flusnu. Je mi z něj zle. Už nebudu klidný vězeň, už nebudu malá holka, která se jednoduše bojí...


Než se zavřou dveře, uslyším vrčení, ale není upíří, je vlčí!? Vrčení měniče, vrčení Jacoba, tím jsem si jistá. Aro se zděšeně otáčí a chystá se spěšně zavřít dveře, ale já se nedám! Na nic nečekám, vybíhám ze dveří a utíkám směrem k vrčení. Ozývá se z hlavní síně, nejvzdálenější místnosti. Nic mě nezastaví. Budu volná...


Něco mě přeskočí. Caius. Je přímo přede mnou, za mnou je Aro a stráže. Jsem v pasti. Tohle je konec... Ale Caius se usměje na Ara a uhne mi z cesty. Nezastavuji se. Všechno za mnou na celé tři vteřiny ztuhlo. Zvládnu to! Mám čas. Ale... nemohu uvěřit tomu, co slyším, Cauis s nimi bojuje, abych mohla běžet dál. Jsem tak blízko a přitom tak daleko...


Klátím se k zemi. Jane na mě používá svůj ohavný dar. To je konec. Slyším Jacoba, jako by stál přímo vedle mě, už nevrčí, ale kňučí, řve bolestí. Co mu provádějí! Nemůžu se ani nadechnout a přichází další salva bolesti. Felix mě zvedá ze země a za ním se řítí zhnusený Aro, bere mě za vlasy a vláčí mě směr k mému vězení. Nemůžu se bránit. Byl to chabý pokus, pokus, který nikdy nemohl vyjít. Pak znovu uslyším Jakea. Nic nevidím přes clonu nekončících slz. Chci mu pomoct. „Jakeu! Jakeu! Já jsem tady! Jacobe!“ křičím, vím, že nic jiného nezvládnu...


Nějakou látkou mi překrývají rty. Dotknu se Ara rukou a ukazuji mu to nejhorší mučení, všechnu bolest, utrpení, strach, strasti, nenávist, všechno to špatné, co jsem za svůj život zažila, tu hořkou pachuť toho všeho cítím na jazyku. Vím, že tak živě to cítí i on. Využiji chvíle jeho nepozornosti a vyškubnu se mu. Znovu utíkám. Vzpomínky na to všechno mi dodaly odvahu, že už jsem trpěla dost.


Běžím vstříc svému životu. Už vidím dveře do hlavní síně. Je to dokonalý pocit, už jenom kousíček a budu to jenom já a Jake. Vše bude v pořádku. Vím to... Ze dveří vybíhá Miranda, omluvně se na mě podívá. Ne! Ne, ne, ne! Mirando, ne! Nedělej to! Už to ale nestihnu říct nahlas, protože už stojím ztuhlá na místě bez možnosti pohybu. Ach, Mirando, co jsi to jenom udělala?


Je mi do pláče. Miranda přestane, i já to uslyším, a klátím se k zemi. Ne! Nestihla jsem to. Ze síně se totiž ozvalo poslední zaskučení. Chytám si hlavu do dlaní. Vše je pryč. Už nemám pro co žít. Je konec. Poslední kousky mého srdce se změnily na prach. Dusím se. Někdo mě bere do náručí a Aro mě uklidňuje. „Neboj, drahoušku, vše bude zase dobré. Felix tě odnese do tvého pokoje, na všechno zapomeneme...“ Chci zašeptat dobře, ale proč vlastně, už nic nemá cenu. Pak si vzpomenu, že Jacob zemřel, abych zase byla volná, abych mohla žít. A já budu.


Zatínám zuby a stírám poslední kousky slz. Začínám s hrou. Vyskočím před Ara a obejmu ho, nezapomenu ho sladce oslovit tati. Všechno mi skvěle baští. Cestou k pokoji mě pevně objímá kolem ramen. Je mi z toho zle, ale jsem odhodlaná svůj plán dovést až do konce. A už ho vidím... Obrovské okno na zarostlou zahradu bez stáží.


Zase začnu brečet, tentokrát to ale hraju. „Tati, chci být s tebou sama, jenom s tebou, ať jdou pryč!“ Aro mi to celé zbaští, a tak jsme jenom mi dva sami... Kousek od okna se mu vysmyknu a skočím. Cítím svou krev řinoucí se z řezných ran po ostrých střepech, ale nijak se tím nezatěžuji, mám totiž jasný cíl. Dopadám do vysoké trávy, přeskakuji masivní zděnou zeď. Slyším je za sebou. Tentokrát to určitě zvládnu, jsem si tím jistá! Dala bych nevím co za to vidět Arův výraz...


Jsem v lese. Je to blízko turistické stezky, tak blízko, že tam ostatní nemohou uskutečnit svou honičku...


***


Konečně jsem daleko za hranicemi. Jsem konečně volná! Po tolika letech volná! Je to překrásný pocit!


***


Renesmé Carlie Cullenová - deset let po útěku


Aro byl sesazen z trůnu... Teď vládne pouze Caius, Marcus a Gerard, což byl nově zvolený vůdce, původně nomád...


Jsem teď doktorka na dětském oddělení, mám to ráda... Před měsícem jsem se vrátila z Afriky, to víte, doktoři bez zábran, beztak nemám co ztratit... Dnes si dávám dovolenou a jedu do La Push a budu se jen tak poflakovat po lesích a vzpomínat...


***


Jen co v rezervaci smočím nos, potkám paní Rexxirovou, která ví o upírech, měničích, velkém souboji a taky o mně všechno. A tak se návštěva trochu protáhne a bydlím u nich... Má syna Stanleyho a malou dcerku Seline, která je nemocná, a tak jí tu i trošku pomáhám se uzdravit. Přemýšlím o tom, že tu zůstanu... Ze Stanleyho a mě se stali nejlepší kamarádi, nejhorší na tom je, že vypadá jako Jake... Ach jo...


***


Ležím na malém paloučku a dívám se na spleť větví stromů trčících nade mnou. V nedalekém křoví cosi zašustí a vykoukne Stanleyho hlava. „Ahoj, Stanley,“ pozdravím ho a dál se dívám do větví, ale on neodpovídá... Podívám se na něho a chci se zeptat, co se děje, ale nemůžu uvěřit tomu, co vidím...


Nedívá se na mě Stanley, ale Jake... Prudce vstanu. Nemůžu se nadechnout. Srdce mi prudce buší... Cítím na sobě jeho pohled, ale nedokážu se na něho podívat. Bojím se, že když to udělám, on tam nakonec nebude... Už to ale déle nevydržím a podívám se... A on tam je, dívá se na mě s takovou láskou, ten jeho úsměv, je na něm vidět, že i on tomu nemůže uvěřit...


Popadnu ho okolo krku. Je tady a já vím, že tady ještě dlouho bude...

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé - dcera Ara: