Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » První setkání

02.06.2010 (18:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3392×

První setkání

Na Ohio začala padat podzimní noc. Paní Plattová stála pod vysokým javorem a utrápeně volala na svou neposlušnou dceru.

„Esme, zlato, pojď už domů. Brzo bude tma. Nastydneš a nebudeš moct jít zítra na tu slavnost.“

„Jasně, mami. Už letím.“

Vlastně vůbec neměla v plánu slézt dolů. Milovala tohle sezení mezi větvemi. Pozorovala odtud celé město, jak se pomalu ukládá ke spánku. Připadala si daleko od všeho toho denního shonu. Mohla dělat a myslet si cokoli a nikdo na ni nepřišel.

A zrovna dnes měla spoustu věcí na promyšlení. Natalie, jedna z jejích nejlepších kamarádek, se zasnoubila. Za půl roku bude mít svatbu s velmi honosným kupcem z vedlejšího města. Přála jí to. Půjde za družičku a už se nemůže dočkat. Připomnělo jí to ale, že ona ještě s nikým není.

Ne, že by snad o ni chlapci nestáli. Na svých šestnáct to byla krásná dívka. Vypadala starší než ostatní holky v ročníku. Mohla mít každého, na koho jen mrkla. Ale ona nechtěla. Užívala si toho množství nápadníků a toho, že s nimi může být jen kamarádka. Vždycky byla radši mezi chlapci. Ale lidé se mění.

Matka vzdala volání na ní a zase zašla do domu.

Seděla v dřepu na jedné z větví už asi půl hodiny. Sukni měla zamotanou mezi koleny, aby pod ni nebylo vidět. Začínala být zima a tak si sundala šátek z vlasů a hodila ho přes ramena.

Možná, že už jí dál nebaví být jedna z holek. Možná by chtěla začít být trochu dospělá. Zítra je ta slavnost a ona si na ni půjde vybrat nové šaty. Natalie by chtěla, aby družičky měly světle modrou. Ta jí zrovna moc sluší. Bude tam spousta bohatých rodin. Třeba si tam někoho vybere. Někoho, s kým by mohla mít děťátko, jako má teď její sestřenice Helen. Malé rozkošné miminko by moc chtěla.

Rozhodla se, že poslechne matku a půjde už dnes spát. Byla vážně zima a začínalo krápat. Každopádně však nehodlala slézt ze stromu na zem a prozradit tím své útočiště. Měla osvědčenou cestu, jak se dostat přesně z téhle větve k oknu svého pokoje.

Mrštně se zvedla a v přikrčení přecházela na druhou větev. Spustil se opravdu silný déšť. Voda jí stékala po vlasech a padala jí do očí. Musela se držet. Nemohla je odsunout dál. Šla vlastně úplně poslepu.

Znala tuhle cestičku mezi větvemi nazpaměť, ale teď bylo vše kluzké od deště. Sukně jí překážela. Posouvala se po malinkých krůčcích. Čekala ji nejtěžší část cesty. Přes den to byla hračka, ale teď se jí zdálo nemožné přeskočit na menší větev druhého stromu u jejího okna. Zhluboka se nadechla a skočila.

Nohy dopadly tam, kam zamýšlela. Ale na mokré kůře se neudržely a podklouzly jí. Zachytila se ještě jednou rukou větve, ale ta už nápor nevydržela a ulomila se. Esme se zřítila na zem. Tvrdě dopadla na jednu nohu. Silná bolest jí vystřelila až k hlavě. Kolena se jí podlomila a její tělo se zhroutilo na zem. Omdlela.

Pan a paní Plattovi jsou dobří rodiče, ať si každý říká, co chce. Dělají, co mohou, aby z jejich jediné dcery vyrostla pravá dáma. Ona je zkrátka ještě pořád dítě. To jí časem přejde. Jednou bude po matce. Usadí se, založí rodinu a bude vychovávat své děti. Tak jak by každá správná žena měla.

O tom byli oba rodiče pevně přesvědčeni. Proto si nelámali hlavu z dceřiných nočních toulek po městě, ani z lezení po stromech.

Seděli u krbu. Maminka pletla a otec popíjel čaj a četl noviny. Vše bylo podle nich zcela v pořádku. Očekávali bouchnutí okna v druhém patře. To by znamenalo, že už se jejich holčička dost nazlobila a půjde spát.

Místo toho se však náhle ozvalo křupnutí dřeva a hlasitá dutá rána. Oba byli ihned na nohou a běželi před dům.

Mladá dívka tam ležela bez hnutí na zemi. Vlasy se jí rozprostíraly kolem půvabného obličeje. Kdo ji neznal, musel si myslet, že to je hvězda, která spadla z nebe. Jen nepatrně se zvedající hrudník vrátil rodičům naději, že ještě žije. Ihned ji odnesli domů a poslali pro doktora.

Čeledín se vrátil za pár minut. Místní lékař byl pryč. Odjel prý za svou nemocnou matkou.

Celá farma byla na nohou. Pomohli rodině naložit Esme do bryčky a odvezli ji do nemocnice v sousedním městě. Ujal se jí tam jeden zdánlivě mladý doktor. Byl to údajně ten nejlepší z okolí. Rodiče věřili, že dali dceru do dobrých rukou.

Místní nemocnice není zvyklá na speciální hosty. Ale když doktor Marlow musel odejít, byli rádi, že přišel tenhle. Říká se o něm, že je to mistr v oboru. Prý má doslova zlaté ručičky na to, jak je mladý. Vždyť mu nemohlo být víc dvacet pět.

Editě, staniční sestře, se moc líbil. Vypadal prý jako herec z divadla v New Yorku, které nedávno navštívila.

Vlastně všechny sestry z něj byly paf. Kdo by nebyl. Jeho dokonalé zlatavě-hnědé oči úžasně ladily k blonďatým vlasům a rudým rtům. A byl to gentleman, na jakého v dnešní době jen těžko narazíte. Díky svému talentu na medicínu byl navíc už v této době poměrně dost bohatý. Zkrátka úžasná partie.

Místní doktoři z něj tak nadšení nebyli. Ze začátku si o něm mysleli, že je to nafoukaný mladý floutek. Ale po těch dvou měsících spolupráce zjistili, že je vážně výborný a že je to vlastně i dobrý chlap. Škoda jen, že tenhle týden tu už končí.

Co se Carlislea Cullena týče, tahle nemocnice pro něj nebyla nijak důležitá. Byla to jen zastávka cestou na východ států. Protáhla se na nečekané tři měsíce. Zalíbilo se mu tady. Lidé tu byli milí a otevření a okolní lesy skýtaly velké možnosti k lovu. Proto ho zpráva, že jeho místo v New Hampsiru bude volné až za tři měsíce, zas tak moc nezarmoutila. Užíval si zdejší klid jako dovolenou.

Toho večera seděl ve své pracovně a houpal se na židli. Pozoroval pramínky deště, proudící kolem oken. Myšlenky měl někde na cestě z tohoto města a nevěděl jistě, jestli se těší, nebo je mu smutno.

Nepočítal s tím, že by se tak pozdě večer mohlo v okolí něco přihodit. Náhlé ho z myšlenek vytrhla jedna ze sester.

„Doktore Cullene! Doktore Cullene! Vezou sem mladou dívku z vedlejšího města. Jejich doktor je pryč. Je v bezvědomí. Rychle!“ křičela na něj a tahala ho za rukáv pláště. Na takové náhlé případy tu nikdo nebyl připravený.

„Jen klid, Terezo, podívám se na ní.“

Sestra ho dovedla až k Esme ležící na sanitárním lehátku. Doktor, o jehož zkušenostech neměl nikdo ani tušení, ihned poznal těžkou zlomeninu nohy.

„Vezměte ji na sál. Uděláme něco s tou zlomenou nohou. Edit, mohla byste se prosím mezitím postarat o její rodiče? Nebojte se, vše bude zase v pořádku.“ uklidnil galantně rodiče a odešel na sál.

Rodiče se nepřestali o svou holčičku strachovat ani, když je Carlisle přesvědčoval, že už jen spí. Zlomená noha není konec světa. Za pár měsíců je zase v pořádku. Ale jejich dcera se zranila. A teď leží v nemocnici a ještě pořád není vzhůru. Přirozeně, že se báli.

Nakonec oba usnuli. V pokoji zůstal vzhůru jen doktor Cullen. Za prvé proto, že spát mu nešlo, za druhé, protože na ní chtěl dávat pozor a za třetí, protože se na ni rád díval.

Takhle nějak si představoval hvězdu spadlou z nebe. Její vlasy hrály do všech odstínů hnědé, jemná pleť odrážela světlo ze stolní lampy. Kolik jí mohlo být? Typoval tak osmnáct. Byla to krásná žena. Čišelo z ní mládí a veselost. Ta dívčí prostopášnost, kterou tyhle holky z ranče mívají.

Již dlouho cestuje po státech sám. Jeho přátelé jsou jen kolegové z práce. Ženskou společnost zatím nepostrádal. A nechyběla mu ani teď, když pozoroval tuhle spící dívku. Netoužil potom s ní být. Ale její přítomnost a možnost se dívat na její sladký spánek byla příjemná.

Esme ucítila tlak v levé noze a pach nemocničního povlečení. Spojila si je v hlavě a došlo jí, co se přihodilo.

Tohle si od rodičů ještě vypije a na zítřejší slavnost může zapomenout. Proboha! Snad bude moct jít za tu družičku! Nenávidí se za tyhle hloupé nápady. Copak je ještě pořád ta pitomá holka?

„Esme, co to vyvádíš?“ zeptala se sama sebe v duchu.

Pomalu rozlepila oči a přejela pohledem po místnosti. Bylo někde uprostřed noci. Vytrvalý déšť ještě stále bušil do oken začerněných tmou. Její rodiče spali na válence. Vynadáno dostane až ráno.

Nakonec její pohled padnul na muže sedícího vedle ní. První si všimla lékařského pláště, až pak viděla obličej.

Carlisleovi se pobaveně zacukaly koutky. Aby ne. Rozespalé Esme se při pohledu na něj roztáhly zorničky a maličko pootevřela pusa. Hned si to uvědomila a zatvářila se normálně. Bohužel, on už si všiml.

„Tak konečně vzhůru,“ usmál se na ní, „jsem doktor, Carlisle Cullen a budu tě teď chvíli ošetřovat. Spadla jsi ze stromu a omdlela, že ano? Máš zlomenou nohu. Není to moc pěkné, ale než se vdáš, tak se ti to zahojí,“ řekl to zvesela, aby jí zvedl náladu. Ovšem Esme si jen pomyslela, že to tedy určitě. Než se ona vdá, zahojí se jí i pupík.

„Děkuju,“ odvětila jen a hned se zeptala na to nejdůležitější, „nebudu mít tu sádru celý půlrok, že ne? Mám totiž jít za družičku a...“

Carlisle jí přerušil naznačením, že se má ztišit. Nechtěli přece probudit rodiče. Musel se v duchu smát. Byla přesně taková, jak si jí představoval, tak dívčí.

„To už budeš určitě v pořádku. Bude z tebe krásná družička. Jak se vlastně jmenuješ?“ Řekl to tak sladce až se Esme za své dětinské chování zastyděla. Tak dost. Ona se už musí začít chovat jako dospělá.

„Esme Anne Platt. Děkuji, doktore, že jste se o mě postaral.“ Dospěleji už to nedokázala. Tahle snaha o změnu jen přispěla k dalšímu pobavení Carlislea. Byla vážně roztomilá.

„Dobře, hvězdičko. Teď si vezmi tyhle prášky proti bolesti a ještě si odpočiň. Čaj ti nechám na stole. Kdyby něco, zavolej. Sestřičky se o tebe postarají,“ dořekl a zvedal se k odchodu.

Esme vrtalo hlavou oslovení hvězdička. Až pak si všimla, že jí ten krásný anděl odchází. Všechna předsevzetí byla v tu ránu pryč. Proč by se měla chovat jako dospělá? Je jí teprve šestnáct.

„Počkejte! Neodcházejte prosím. Já se tu trochu bojím,“ řekla, jen aby tu zůstal.

Carlisle se musel alespoň usmát. Malá holka je zase zpátky. Vrátil se k posteli. Posadil se na roh a povytáhl jí přikrývku ke krku. Mimochodem to byl moc krásný krk. Nemohl si ho nevšimnout stejně jako té omamné vůně její krve. Rychle vytřásl tu myšlenku z hlavy.

Esme spokojeně zavřela oči. Cítila jeho pohled na sobě. Na rozdíl od jeho ledových rukou, ten pohled hřál. Trvalo dlouho, než zase usnula. Neustále se snažila vypadat hezky a udělat na něj dojem i ve spánku. Přemýšlela nad tím celou tu dobu a nakonec si to musela přiznat. Líbil se jí.

Carlisle počkal, až si bude jistý, že spí. Pak se potichu zvedl a odešel do pracovny. Musí začít uklízet a balit si na cestu. Nechtělo se mu. Teď už vůbec ne. Po takové době ho dostane do kolen sotva dospělá holka. Nemohl uvěřit vlastní hlavě. On nad tím vážně přemýšlel! Podíval se do její karty.

„Šestnáct! Teprve šestnáct! Co to vyvádím?“

Hodil kartu na stůl a začal kvapem balit věci do krabice. Musí se uklidnit a vzpamatovat. Nemá čas na takové hlouposti… ale ať dělal cokoli, pořád jí měl před očima. Zřejmě je na čase odtud rychle odejít.

Bylo už asi půl třetí, když se Esme probudila. Bylo jí mnohem lépe než včera. Ale měla žízeň a čaj na stole byl hrozně studený. A také měla pomuchlané povlečení. Prostě se snažila najít důvod, proč zavolat sestru a s ní i doktora.

Sestřička Terez dorazila za chvilku, ale sama. „Potřebujete něco, slečno Evenson?“

„Chtěla jsem mluvit s doktorem Cullenem. Na něco se ho zeptat,“ snažila se nenápadně vyptávat Esme.

„Doktor Cullen už tu bohužel není. Odjel spěšně vlakem. Nechal vám tu tohle.“

Esme seděla zaraženě na posteli. On odešel? Udělala něco špatně? Neměla se chovat jako malé děcko. A nechal jí dopis.

Když sestřička odešla, rozlepila obálku a přečetla si obsah.

„Musel jsem odjet, kvůli práci. Neboj se, postarají se už o tebe. Škoda, že tě neuvidím, jako družičku. Ty modré šaty ti určitě budou moc slušet. Nezlob se na mě. Ještě se určitě potkáme. Najdu si tě, hvězdičko.“

Zmateně pozorovala vykreslená písmena podpisu na obálce. Doc. Carlisle Cullen

Shrnutí

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek První setkání: