Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Proměň slova v činy

19.01.2010 (13:30) • Neyimiss • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2916×

Proměň slova v činy

„Edwarde? Vzpomínáš na to, co jsi mi na jaře slíbil?“ optala jsem se ho. Opět jsme byli na naší louce, tentokrát byl podzim, pořád stejně šťastní. Ale něco tomu chybělo. A já věděla co.

Přikývl a jeho obličej odrážel smířenost. Věděl, že jednoho dne to přijde, možná myslel, že to bude později, ale já nemohla čekat tak dlouho. Začala jsem vzpomínat…

Byl krásný jarní den, jako stvořený pro procházku. A toho jsme s Edwardem využili. Slunce nesvítilo, ale přesto bylo teplo. Vydali jsme se ruku v ruce do nedalekého parku. Byla jsem šťastná, nejvíc, jak může člověk být. Kdyby to bylo možné, štěstím bych i zářila. A Edward na tom byl podobně. Od naší svatby, která se konala loni v létě, jeho tvář neustále zdobil přenádherný úsměv.

Ještěže jsem si na něj zvykla, jinak bych na tom byla jako ostatní ženy, které jeho úsměv dostával doslova na kolena. Zprvu jsem žárlila, děsně žárlila, ale časem mě to přecházelo. Hodně mi v tom pomohl právě Edward. Jiné ženy pro něj nic neznamenaly, měl oči jenom pro mě. Nevychloubám se, tohle ani nepochází z mé hlavy. Řekli mi to ostatní - a já jim věřila.

Měli jsme šťastné, fungující manželství, i když jsme byli „tak mladí“. Žili jsme s ostatními Cullenovými, moje místo u Charlieho částečně nahradila Carol, jeho přítelkyně, teď už vlastně snoubenka. Táta se holt nechal inspirovat svou dcerou, no. Pořád jsem byla jeho holčičkou, ale jeho místo už okupoval i někdo jiný, ne jen já. Takže jsem se mohla odstěhovat bez výčitek svědomí, že tam bude sám.

Harmonie. Tak se dal vyjádřit můj současný život. Vše fungovalo, jak mělo. Edward už nebyl tak opatrný, nebál se tolik, jako na začátku. Sice si pořád dával pozor na svou sílu, ale byl uvolněnější než dřív.

Procházeli jsme celým parkem, sem tam, sem tam. Někomu by se to mohlo zdát nudné, ale nám to nepřišlo. Hlavní přece je, že jsme jeden s druhým, ne? Pro nás to hlavní bylo - a na ostatním nám nezáleželo.

Když se začalo blížit poledne, dostala jsem pozvání na oběd. Od nikoho jiného než od Edwarda. Společně jsme vybrali malou restauraci s venkovním posezením, v takový den by byl přímo hřích sedět vevnitř. Zatímco jsem jedna, Edward mě s úsměvem pozoroval a svou rukou mi přejížděl po noze, což rozechvívalo celé mé tělo. Toužila jsem po něm a on to věděl. Zkusmo jsem na něj zavrčela a on se zasmál. Poměrně hlasitě, protože se celé osazenstvo terasy po nás podívalo. Omluvně jsem se po nich podívala a pokračovala v jídle, abychom mohli popojít.

Když Edward zaplatil, teď už pro to měl důvod, byl to přece můj manžel, a co je jeho, je moje, jak mi několikrát opakoval, takže jsem se ani nenamáhala vytáhnout svou naplněnou peněženku a hnát se platil, opět jsme se chytli za ruce a zamířili k autu. Byl čas změnit působiště.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se po pár minutách cesty.

„Nech se překvapit,“ řekl a nádherně se na mě usmál.

Nakonec jsem byla ráda, že mi to neřekl. Bylo to nejkrásnější ze všech překvapení, jaké mi kdo nachystal.

Zavezl mě totiž na louku, ale ne na ledajakou louku. Byla překrásná sama o sobě, natož když tu všude byly poházeny růže. Rudé. Ty jsem měla nejraději. Celou tu krásu doplňoval můj nádherný manžel, který stál na kraji a díval se na mě. Se slzami v očích jsem šla k němu, abych ho mohla obejmout. A pak se uvolnila stavidla a já mu máčela košili. A on mě gentlemansky nechal.

Když mi vyschly slzné kanálky, podívala jsem se mu do očí. Zářily, jiskřičky v nich patrné, jen je chytit.

„Děkuji,“ poděkovala jsem. To poděkování šlo od srdce. Z jeho nejvzdálenějšího koutku. Mělo být jedinečné, ale nevím, jestli se mi to povedlo.

Jeho oči se ještě víc rozzářily, což jsem brala jako potvrzení, že se mi to podařilo. Sklonil se ke mně a políbil, nádherně políbil. A pokračovali jsme dál.

Na té louce jsme vydrželi až do večera. Leželi jsme vedle sebe, nebo spíš na sobě. Já byla hlavou opřená o jeho hruď a on si pohrával s mými vlasy. To ticho, které tu vládlo, bylo sice příjemné, ale já ho přece jenom prolomila.

„Edwarde?“

„Ano, lásko?“ Podíval se po mě, ale nepřestal se mi vískat ve vlasech.

„Přemýšlela jsem… O budoucnosti,“ řekla jsem váhavě. Bylo vidět, jak ztuhl.

„Nechci, aby… aby ses na mě zlobil, ale… Nemůžu žít v nejistotě, to prostě nejde,“ řekla jsem opatrně, ale byl v tom náznak smutku.

„Nemůžu říct, že bych o tom taky nepřemýšlel. Právě naopak. Přemýšlel, mockrát. Snažil jsem se najít nejpřijatelnější řešení, jenže nenašel,“ povzdechl si a po chvíli pokračoval.

„Pokud je to tvoje přání, přeměním tě, ale ne hned,“ řekl rozhodně, ale přesto váhavě.

„Vážně?“ vypískla jsem radostně a objala ho kolem krku. Šlo to sice špatně, když jsme leželi, ale já si poradila.

„Miluji tě,“ oznámila jsem mu předtím, než jsem spojila naše rty.

„Já tebe taky,“ odpověděl a úkolu spojování rtů se zhostil on.

Usmála jsem se na něj a políbila ho na krk. Byla jsem ráda, že se z toho opět nechce vykroutit. To už tu bylo tolikrát…

„Miluji tě,“ pošeptala jsem do jeho studené kůže. Přitáhl si mě blíž a políbil na rty. Ale dřív, než jsem se stihla do polibku zapojit, se odtrhl.

„Já tebe taky. A navždy budu.“ V jeho hlase zněla odhodlanost. Řekl přesně to, co před půl rokem, jen k tomu dodal pro mě důležité slůvko – navždy. Teď už jsem si byla naprosto jistá, že ta chvíle, ta pravá chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekala, právě přišla.

Odklonila jsem se od něj, pořádně jsem si ho prohlédla. Chtěla jsem, aby byl to poslední, co mé nedokonalé oči uvidí. Pak jsem zakryla své čokoládové tůně oponou víček, odhrnula si vlasy a nastavila mu krk.

„Tak proměň slova v činy, Edwarde…“

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Proměň slova v činy: