Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Procházečka snů

Procházečka snůJe tu jeden muž, jménem Doktor. Žije v oblacích a jediné co celé dny dělá, je to, že zabraňuje tomu, aby měli děti špatné sny... Ale co když je to celé jinak?

Konečně se zastavila. Po dlouhé době pronásledování konečně zůstala v okolí tohohle malého městečka Forks. Na první pohled docela obyčejné, ale něco se mi tu nelíbí. Je tu spousta psích značek a pachů. Tak proč neslyším žádný štěkot? Zvláštní, ještě něco tu je. Určitě. To teď ale není důležité. Ztratila jsem ji. A musím ji znovu najít a zabít. Je velice chytrá a rychlá to se musí nechat. Jen málo lidí pronásleduju tak dlouho.
A stopa! Šla do lesa. Vypadá tajemně a magicky, takové si pamatuju ze svého dětství. Teď jsou jen v dětských knížkách. Něco se mihlo mezi stromy, spíš někdo. Je jako blesk. Snad ji doženu. Cítím ji. Je blízko. Zatraceně blízko. Myslím, že je nade mnou. Taky že jo. Skočila mi přímo na hlavu. Ale asi neví s kým má tu čest. Holka, já si podala i pana Hyda. Přeprala jsem ji a přitlačila na široký kmen stromu. Vykouzlila ohnivou kouli a chystala se to s ní skoncovat. Moment! Je tu ještě někdo další. Ne, další upíři. Rychlí. Blíží se. A už jsou tady. Celá skupina. Vypadají dost nasupeně.
„Jé, čarodějka,“ vyhrkl ten nejvíce svalnatý. Co to? Někdo se mi snaží dostat do hlavy? To nepůjde, hošánku, mám ochranná kouzla. Jak by se ti líbilo, kdyby se ti někdo juknul do tvé rozkošné hlavinky s medovými vlasy?
(V Edwardově hlavě, současně):
Somnia: „Páni, tady to vypadá! To je bordel, ale na hlavu Van Gogha to nemá. Byl jste tam někdy někdo? To bylo něco, opravdu chaos…“
Edward: „Co to? Je v mé hlavě?! Mluví mi tam!“
„Já nemám v hlavě bordel!“ Zařval již nahlas. Zbytek se na něj tázavě podíval. Já stála stále u stromu a jednou rukou jsem držela tu zrzku pod krkem. Plamen jsem radši zhasla.
„To bych se hádala…“ odfrkla jsem si a pokračovala: „Tak, Victorie, honím se za tebou už pěknou dobu a doteď jsem nevěděla, jak se jmenuješ. A tu čarodějnici si vyprošuju. Vidím, že tady s Viky máte nevyřešené účty. Tak vám ji přenechám. Nepodělejte to!“ a s těmito slovy jsem zmizela.
„Kdo to sakra byl? Vlezla mi do hlavy!“ vrčel naštvaně Edward.
„Čarodějnice! A jak rychle zmizela! Ani neběžela, jen se vypařila,“ vydechl s úžasem Emmett.
„Neslintej!“ odfrkla si podrážděně Rose.
„Myslím, že možná vím, kdo to je. Ale ne, ne, to asi ne. To není možné, nechme to být,“ mumlal si pro sebe zmateně.
„Tohle není poslední setkání. Myslím,“ uvažovala Alice.
„Hlídá někdo Victorii?“ optala se z ničeho nic Esme hlasem plným obav.
„Ale ne, sakra, utekla nám.“ Zaúpěl Carlisle. Všichni začali nadávat, jen Emmett byl stále hlavou jinde: „Kouzlila, kouzla existují! Myslíte, že je i víla Zuběnka?“ Dostalo se mu jen zamumlání ostatních, jdoucích otráveně domů.

Práci jsem v podstatě splnila. Přenechala jsem ji upírům. Ti už si poradí. Myslím, že v tomhle městečku ještě chvilku zůstanu. Něco se mi tu pořád nelíbí. Mám štěstí, že tento týden jsou ještě prázdniny. Mohla bych se přihlásit na školu a pořádně to tu prozkoumat. Nebude to problém. Upíři mě nepoznají. Měla jsem koženou kapuci, která mi zakrývá celý obličej a plášť. Sakra, a jo! Vždyť já vypadám jak z nějakého filmu fantasy. Kožené vojenské boty, tmavě hnědé kožené kalhoty, kožené brnění, meč u pasu, rukavice a ruksak na zádech plný zbraní a drobností, které by se mi na lovu mohly hodit. Už jsem skoro u města, musím s tím něco udělat.
Hele, na zemi se válí nějaký katalog. Mám štěstí. Tohle je pěkná košile. Lusknu prsty a máme tu moderní převlek, černé kalhoty, košile, sako, meč hodíme do ruksaku a voilá, je z něj kufr na kolečkách. Miluju kouzla.  
Už jsem skoro na náměstí. Na nástěnce jsou domy a byty k pronájmu. Tenhle vypadá docela pěkně. Sice trochu rozpadlý, ale to pár kouzlíček zpraví. Teď už jen počkat, až otevřou a koupit ho. Kam jsem jenom zase dala tu kartičku? Sakra, že by do kufru? Nebo do kapsy?
„Á, tady je!“ vykřikla jsem nadšeně a nahlas. Člověk kousek ode mě se na mne vyděšeně a tázavě podíval.
„Hehe, kreditku, našla jsem svoji kreditku...“ Začala jsem koktat. Tu malou mrchu vždycky někam založím a pak ji nemůžu najít. Podobně to mám i s pasem, řidičákem a všemi lidskými nesmyslnými doklady. Tak jak se na táhle kreditce jmenuji? Sandra Grace Clarková, to je hezký. Teď k tomu dokouzlíme zbytek dokladů, peněženku, peníze a je to.

Odpoledne mi ukázali dům. Byl na kraji městečka, což mi vůbec nevadilo. Hned jak odešel realitní makléř a vyřídili se papíry, jsem začala s přestavbou. Nahodila a obložila zdi, spravila střechu a teď na interiér. V realitní kanceláři jsem si vzala prospekty s interiérem. Šlo to rychle. Když jsem po čtyřech hodinách přesouvání gaučů, stolů a křesel skončila, byla jsem nadmíru spokojená a taky mě to pořádně unavilo. Vyrazila jsem na průzkum města a vůně nezdravého, mastného, smaženého jídla mě zavedla až k malé hospůdce/restauraci. To jsem potřebovala. Trochu prohlédnout místní nevalný ruch. Proklepnout si pár lidí a zjistit pár novinek. Nic moc zvláštního. Největším skandálem tu bylo rozbité okno. Najednou mě ale zastavil veliký titulek o roztrhaném těle. Prý zvíře, nic tak velkého jsem tu ale neviděla. Asi to bude jeden z těch, kterého jsem nezachránila před kamarádkou Viky.
Nakonec jsem se rozhodla si ještě pořídit nějaké ojeté auto. Skoro každý student nějaké měl. Koupit ho nebyl problém. Najednou jsem měla před domečkem obrovský černý Nissan Navara. Hned jsem vyrazila do školy s jako zázrakem vyplněnou přihláškou. Ředitel se dost divil, že už mám zaplacené školné a nastupuji po pololetních prázdninách. Úplně na mě zapomněli. Čím to? Nicméně mi sekretářka nadělila učebnice a dala číslo skříňky. Nejsem jediná, kdo je tu nový. Snad to půjde hladce. Nikdy mi nedělalo problém být jedním z neviditelných, na které každý zapomene. Ale hned jak jsem vešla do školní haly, mé představy o anonymitě se rozplynuly. Hned u vchodu mě odchytil nějaký kluk: „Á, ty jsi ta nová. Rychle si zvykneš. Věř mi. A nejsi jediná, letos se nám to sem hrne. To se vám všem zachtělo po Forks? No nic, jsem uvítací výbor,“ sypal ze sebe. „Jo, to mi došlo, jsem Sandra Clarková,“ trochu jsem zaváhala, než jsem si vzpomněla na jméno. Snad si nevšiml. „Jo, já jsem Erik, oči a uši tohohle ústavu, kdybys něco potřebovala, přijď za mnou, nováčku!“ a zase odběhl někoho uvítat.

První hodina biologie, no sláva. Po kolikáté už uslyším o buňkách?!
Třída se rychle zaplnila. Mezi nimi byl i můj kamarád z lesa, telepat. Vypouštěla jsem opatrně myšlenky. To aby si mě nevšiml. A hele, ta nová. Stejně jako já. Ale na rozdíl ode mě náramně voní. Myslím, že tady upírek bude mít co dělat. Podle myšlenek rodiny jsou vegetariáni, uvidíme. Ta holka s hnědými vlasy a kaštanovýma očima byla podivná. Ani náznak myšlenek, nic! Necítila jsem žádné sny, myšlenky, dojmy. Myslím, že místo žab budu raději pozorovat tajemnou Isabellu. Ta holka je tajemná a to já jsem na tajemnost expert.
Tělocvik taky nebyl špatný, voleyball sice nemusím, ale alespoň jsem se protáhla. Byla to vlastně docela sranda. Bella okamžitě trefila míčem nějakého kluka do hlavy. Myslím, že při sportech se jí pro jistotu vyhnu.
Oběd nebyl zase tak špatný. Seděla jsem s Erikem, Michaelem, Angelou, Jessicou a Bellou. Zjistila jsem, že je z Phoenixu a tady je u táty. Její táta je Charlie, policista. Taky, že upíří rodina se jmenuje Cullanovi a sedí u svého stolu. Nikdy neobědvají a nejsou přátelští. Mají svůj dům za městem. Jejich „táta“ je Carlisle, doktor. Snad zjistím něco víc, ale teď raději zůstanu v ústraní a večer si zapátrám po lese. Pořád mě znepokojují ti psi.

 

* * *



Konečně pryč ze zkostnatělé školy. Výuka se za posledních sto let skoro nezměnila, až na tělesné tresty. Potulovala jsem se po potemnělém lese a přemítala, na kolik nadpřirozena tu ještě narazím. A hle, nějaké myšlenky. Že by někdo na procházce? Půjdu se podívat. Obešla jsem pár stromů a zpoza jednoho vyšel nahatý kluk. Vypadal, jako že něco hledá.
„Á! Úchyl! Úchyl!“ začala jsem ječet jako pominutá. „Pomóc!! Slyší mě někdo?! Úchyl!“
„Ne, ne, ne to není tak jak to vypadá!! Klid! Přestaň křičet, já…“ začal mě konejšit a omlouvat se.
„Hahaha, já to nevydržím! Já nemůžu, já se snad potrhám!“ smála jsem se jak šílená.
„Co je? Co se děje?“ vyhrkl překvapeně
„To snad… ha, jak dlouho už tohle dělám a nikdy nevydržím s vážnou tváří. Tolik vlkodlaků už jsem nachytala.“ Stále jsem se zalykala smíchy.
„To nechápu. Jak jsi poznala, že jsem vlkodlak?“ tvářil se stále zmateně
„Než se začneš ptát, najdi ještě ty kalhoty!“ celý zčervenal a rychle vytáhl igelitku s kalhotami.
„To je lepší, teď už si můžeme promluvit. Jen tak na okraj, jsem přítel, pokud nepatříš ke druhu požírající lidská srdce a pijící kaluže krve.“
„Ne, jsem Jacob, a jak tě to sakra napadlo?!“
„Fajn, tak tebe nezabiju,“ prohlásila jsem úsečně.
„To si jako lovec příšer?“
„Dejme tomu, ale teď by mě spíš zajímalo, jak to tu chodí.“
Kdybych byla normální, řekla bych, že tu všichni žijí tak dlouho, že už jim z toho hrabe. Málo sluníčka a fůra deště, to zadělává na pořádnou depku. Díky bohu normální nejsem. Cullenovi jsou upíři a žijí tu už opravdu dlouho. Když sem přišli, okamžitě se potkali s místním kmenem vlkodlaků. Lovili na jejich území, popřeli to a začaly hádky. Mezi vlkodlaky a upíry byl od vždycky trochu konflikt, ale Cullenovi jsou jiní. Nedávají si k svačině lidi jako ostatní. Tak se s vlkodlaky rozhodli, že si území rozdělí a nepolezou si do zelí. A vlkodlaci neprozradí, kdo vlastně jsou. Férová nabídka.

Dalších pár dní si také neodpustilo svou zvláštnost, ale já se královsky bavila. Nejen že tu mám pár vlkodlaků, upírů a do toho tajemnou krásku, ale ti všichni se tak oklepávají, jsou nervózní a ty vystrašené myšlenky. Edward na pár dní zmizel, a když se konečně objevil, celou biologii s Bellou „nenuceně konverzovali“, oba nervózní. Musela jsem se plně soustředit na mikroskop, abych se neřehtala. Musím uznat, že Bella je i velice bystrá a není jedna z těch blbek, kterým nakecáte, co se vám zachce. Hned si všimla, že jsou Cullenovi jiní a myslím, že to jen tak nepustí. Přispělo tomu také to, že se Edward málem prozradil, když jí zachránil před jedoucím autem. Svým trysko – během chvíle přeletěl půl parkoviště a do auta promáčkl obrovskou díru. Cullenovic rodinka okamžitě vyklidila pole a všichni ostatní se nahrnuli okolo Belly. Já jsem zmizela taky, nemusím být u toho, až bude Charlie vyvádět a strachovat se. Slyšela jsem, že je velice starostlivý.
No nic, vyrazila jsem na vycházku do lesa. Musím si to tu pořádně nastudovat. Mám takový zvláštní pocit, že se něco semele.

 

* * *


Myslím, že jsem to asi přehnala. Za posledních pár dní tu jediný vzrůšo bylo, když jsme vyrazili se školou na biofarmu. Spousta kompostu, bakterií a kluků křičících: „Hele, žížala! Koukni, žížala!“ Občas bych nejradši zažehla temný plamen, jako to moje ruka umí, a strčila jim ho přímo až do… No nic, dechová cvičení. Můj život se tu scvrkl na stravování v bistru a dechová cvičení. Už ani běhat s vlkodlaky mě moc nebaví. Dnes večer si půjdu prozkoumat pár nevinných duší a užít si nějakou srandu do města. Z Edwardova slovíčkaření, že je padouch, není hrdina, patří k těm špatným a že nemohou být přáteli, i když by si to moc přál, z Bellina odporu, že přeci nemůže být tak špatný a že si nemá vymýšlet a z Jasperovy snahy měnit náladu na dobrou, už se mi dělá zle. Musím alespoň na chvíli vypadnout a přesně vím, komu zavolám. Kain (čte se /kejn/), jediná správná volba. Jeho pravé jméno je vlastně Kasadya. Má přezdívku, stejně jako já, a navíc se to líp vyslovuje. Je můj jediný živý přítel. Stačí zvednout telefon a je tu. Myslím to doslova, Kain je démon. On není jen tak obyčejný démon, je něco mezi Maikinem a Matache Chavala, padlým andělem a škodícím duchem. Přesně tak, není milost sama, ale je s ním sranda. Zavolala jsem a dostalo se mi rychlé odpovědi na mou nabídku: „Rád bych přijel, ale momentálně mám plné ruce práce s vražděním, tedy chci říct navštěvováním lidí v L.A. Kdykoli jindy bych do toho nádherného městečka Forks přijel, ale teď se mi to nehodí.“
Z telefonu zaznělo řinčící sklo a výstřel. „Promiň, musím jít.“ A vrhl se do davu. Alespoň někdo se tu baví.
Z donucení hladu jsem vyrazila do ošuntělého bistra a sedla si do prvního boxu, co byl po ruce. Objednala si, čapla noviny, snad se alespoň venku něco děje. A taky že ano! Článek o zabijáckém zvířeti, snad medvěd nebo dravá šelma. To určitě. Nejsem tak neschopná a poznám práci upíra. Blíží se k městu, ale kdo by to tak mohl být. Že by někdo z Cullenů zradil přísahu a vyrazil na piknik? Asi se zastavím na přátelské návštěvě.



Vyrazila jsem přes les. Myslela jsem, že se tu porozhlédnu sama a vyhodnotím situaci. Stála jsem přede dveřmi a přemýšlela, kudy se vloudím do domu, když v tom se dveře otevřely. Stála tam Alice, snad jediná z jejich rodiny, které nikdy neopadne z tváře úsměv.
„Ahoj, čekali jsme tě, pojď dál,“ pozvala mě dovnitř. V němém úžasu jsem překročila práh upířího doupěte. Další nepodařený neohlášený vstup. V tomhle městě se mi nevede, anebo jsem vyšla ze cviku. Tohle jsem opravdu nečekala. Moderně vybavený uklizený dům a opravdu krásné závěsy. Hned jak přijdu domů, musím si vykouzlit, chci říci opatřit podobné. Zavedla mě do obývacího pokoje, byli tu všichni až na Edího. Vyzvali mě, abych se usadila. Žuchla jsem do bílého křesla a uvelebila se s výrazem, jako by mi to tu patřilo.
„Je milé, že jsi se stavila na návštěvu,“ uvítal mě Carlisle.
„Ano, přišla jsem se seznámit s novými sousedy.“
„Všichni víme, že lže,“ prohlásila rozhodně Rossalie, které jsem zjevně nepadla do oka. Možná to bylo kvůli tomu, že si mě ten její silák zaujatě prohlížel. Přišla jsem si jako autíčko v hračkářství, které nemůže dostat.
„Nebudeš jen tak obyčejný soused.“
„Vy taky nejste k zahození.“
„Tak ale teď už vážně. Potřebujeme vědět, kdo jsi. Musíme vědět, že nejsi hrozba.“
„Ehm, teď už mi asi neprojde výmluva, že roznáším sušenky a s někým si mě pletete,“ zavtipkovala jsem kapku přízemně, reakci jsem ale dostala. Bohužel od Rosalie.
„Já ji nesnáším!“ zaúpěla nadutě
„Určitě je čarodějka, nebo víla!“ hádal Emmett.
„Jsem procházečka snů,“ oznámila jsem sebevědomě.
Nikdo nechápal, jen Carlisle se zatvářil zaraženě a svižným krokem vyrazil do knihovny a začal se hrabat v knihovně. U toho si tiše něco šeptal.
„Eh, procházečka snů?“ ptal se Emmett.
„A kdo sis myslel, že zabíjí strašáky z pod postelí?! Sněhurka?“ byla jsem za ty roky už unavená z toho, jak mě nikdo nezná a nedokáže docenit mou práci.
„Tý jó, chtěl bych tvoji akční figurku, pokud teda umíš hustý věci,“ té kupě svalů je snad pět, napadlo mě.
„Procházím lidské sny a vyhledávám noční můry. Jak je najdu, zabiju je. Vlastně cokoli co se lidem, nebo komukoli jinému zdá, má svůj odraz. Honili jste někdy po lese zombie v růžových plesových šatech a s kulometem v ruce? Já ano. Nejhorší jsou pošuci, kterým se zdá o Apokalypse a podobných věcech. Jsem vlastně lovec monster.“
Carlisle se konečně vrátil z kanceláře a v ruce s tlustou koženou knihou. S žuchnutím ji položil na stoleček a začal listovat. „Tady to máme!“ zatvářil se nadšeně a zabodl prst na zažloutlou stránku: „Procházeči snů.“ Rychle si to přečetl, vstřebal informace a začal je sypat na ostatní. „Jste velice staří. Myslel jsem, že lidi nenávidíte, vlastně vás vyhnali z vašich obydlí. Mám tu spoustu zmínek o válkách, vypalování vesnic...“ troch to zabolelo, ale vypadalo to, že si tu začínám nacházet nové přátele. Rozhodla jsem se všechno vysvětlit.
„Moje pravé jméno je Somnia. Pokaždé si ale vyberu nějaké krycí jméno. Jsme pravěká rasa, žili jsme na téhle planetě spokojeně dlouhá tisíciletí, co já vím. Pak se začali vyvíjet lidé jako naše slabší část. Začali se rychle množit a šířit. Bylo jich víc než nás, ačkoli jsme byli a stále jsme silnější, začali nás vytlačovat. Já sama jsem se narodila do doby vyvražďování a válek. Učili mě nenávisti lidí, jak je ničit a skrývat se. Postupně jsme ustupovali, pak přišla doba upalování čarodějnic, vymítání ďábla a podobné hlouposti. Mohly za to hloupé vymyšlené příběhy o netvorech, zrůdách a nadpřirozenu. Lidé dříve měli také kouzelnou moc, jak se tomu říká, ale ztratili ji. Tak jsme se stali jinými. Mě pomluvy o lidech nezastavily, vlastně mě lidé zaujali. Jejich city, malichernosti, naděje a sny. Jsem jedna z mála procházečů snů, kteří se rozhodli pomoci lidem. Dívám se do snů a dělám svou práci. Ještě mě to neomrzelo, mají obrovskou představivost. Pár procházečů snů ještě žije, ale já se s nimi nestýkám. Jsme staří, dožíváme se vysokého věku a nezapomínáme na křivdy, které nám byly způsobeny. Myslím, že by mě neuvítali s otevřenou náručí. Ukrývají se v temných koutech Země, jsou tu všude, jak kdysi řekl můj přítel: „Jsou tu. V koutu oka..."
„Páni! To chci taky!“ no jo, zase Emmett.
„To je zajímavé, ale mě by spíš zajímala ta kouzla. Ten plamen v lese nebyl jen tak ze zapalovače.“
„Svoji kouzelnou moc máme díky magii zlých duchů našich předků. Grif je v tom to ovládat. Já jsem na tomhle světě taky nějakej ten pátek. Sleduju lidi, jak se vyvíjejí, vyrábí své stroje, vymýšlí nové věci, ale stejně je škoda, že už na svou moc zapomněli. Víte, jak se říká, že člověk využívá jen malou část svého mozku? Tak to je přesně ono. Několika lidem v historii se to podařilo, ale nedopadli nejlépe.“
„Jak to myslíš, že nedopadli nejlépe?“
„Jak to jen… BUM!… nebyl to hezkej pohled…“ konstatovala jsem.
„Takže vlastně umíte to, co upíři. Tím myslím rychlost a nějaké zvláštní vlastnost,“ zajímala se Esme.
„No, síla, rychlost, kouzla, teleportace a přecházet ze snu do snu, ale v podstatě ano. Také zastavíme stárnutí na libovolném věku. Tenkrát mi osmnáct přišlo jako skvělý nápad. Teď mě to spíš dohání k šílenství.“
„Jo, tak v tom tě chápeme. Jsme na tom podobně,“ přitakala Alice, byla skvělý posluchač.
„Ne, myslím, že ne dostatečně. Je mi 3024 let. To je teprve nepříjemných hodin matematiky a nucené filozofie.  Buďte rádi, že jste nepotkali Sokrata. Tvrdohlavý mužík.“
„No, teď bych přešla k pravému důvodu mé návštěvy,“ zabrali jsme se do pokecu tak moc, že jsme si ani nevšimli zapadajícího slunce. Už se stmívalo a já tu seděla a ještě se nezeptala na přicházející trable.
„Kde je vlastně Edward?“ trklo mě až teď.
„Jel do Port Angeles, mumlal si něco o jehňátku a masochistickém lvu. Moc jsem neposlouchal,“ přiznal Jasper.
„To nevadí, na tohle ho nepotřebuju. Zahlídla jsem v novinách článek o šelmě vraždící lidi. Byla jsem se podívat v márnici. Je to práce upíra. Přišla jsem se zeptat, jestli tu nemáte nějakého příbuzného nebo tu někoho nepřepadl absťák. Blíží se to k městu. Victorii můžeme vyloučit, ve snech jsem nic neviděla, ale cítím velice silného jedince se společností.“ Při slově „Victorie“ začali těkat pohledem jeden na druhého. Začalo mi svítat. Podělali to!
„To se mi snad zdá!“ rozkřičela jsem se. „Už vím, proč platí, že když chceš něco pořádně, udělej to sám! Z toho zas bude zbytečně moc práce,“ posteskla jsem si
„To nebylo úmyslně,“ dušoval se Carlisle.
„Nebylo, tak dlouho jsme se dohadovali, jestli nejsi…“
„Prostě utekla,“ přerušila Emmetta rázně Rosalie s výrazem vražedkyně. S tou bude ještě sranda, pomyslela jsem si.
Naše úvahy přerušil Carlisleův telefon. Volali ho k ohledání mrtvoly. Další, pomyslela jsem si. Blíží se k městu, kdy asi dorazí? Carlisle odjel dělat svou práci, já se rozloučila a šla si po svých.

Teď už jsem měla konečně jasno. Alice vidí budoucnost, Jasper mění nálady, Emmett je silný, Edward čte myšlenky, Rosalie je krásná, Carlisle má velice silnou vůli a Esme je prostě přátelská a skvěle se hodí na mámu. Myslím, že jsou takovou předlohou amerického snu, být normální. Ležela jsem v posteli a přemítala, co bude vlastě dál. Určitě půjdu po Victorii. Tentokrát to udělám sama a bez váhání. Těšila jsem se na další den, konečně se tu začne něco dít. Cítím to.
A měla jsem pravdu! Tento den se zapsal hluboko do dějin této školy. Bella přijela v Edwardově autě. Byli roztomilí. Každý se na ně otáčel a zíral. Ed se velice dobře bavil. Celý den všichni strhávali pohledy jen na náš roztomilý páreček. Dali se dohromady včera v Port Angeles. Musím uznat, že Bella je rozhodně jiná, než všechny ostatní. Ví, že je Edward upír, miluje ho a přitom on by ji z části své duše nejraději posnídal. Nebyla jsem si zrovna jistá, kam až tento vztah dojde, ale přeju jim to. Musela jsem se také pousmát nad tím, když jsem si v Edwardovi přečetla, že pozval Bellu na rodinnou večeři a jediné, co ji zajímalo, bylo, jestli ji přijmou. V domě plném upírů se i já cítím trošku nesvá a to stačí zažehnout jen malinký plamínek. Je fajn mít všechny nejlepší drby a historky z první ruky bez lží a přetvářek. Také jsem zahlédla, jak moc se těší na baseball. No, to zase bude, Bella a sport.

Dlouhou dobu se nic nedělo, a tak jsem si vymyslela vlastní zábavu. Začal jsem si pohrávat s vlkodlaky v lese. Vždy jsem si nějakého vyhlídla. Pohodlně se usadila na stromě nad ním a začala mluvit v jeho psím mozečku.
Obvykle to probíhalo takto:
„Ahoj, jsem tvoje svědomí. Moc se mi nelíbí, co jsi udělal,“ vybrala jsem si vždycky nějaké tajemství a začala tvořit pochyby. Bylo vtipné pozorovat, jak urputně přemýšlí a přecházejí od stromu ke stromu. Většinou mi to vydrželo tak pár hodin. Ale taky mi to občas překazil vtěrka Edward. Zrovna když jsem byla v nejlepším a probírali jsme problém, aby jeho milenka nepřišla na jeho holku a naopak, objevil se Edward.
„Když už jsme u těch problémů, ahoj, Ede. Potřebuješ něco?“ povzdechla jsem si.
„Co to tu děláš?“ začal vždy stejně dotěrnou otázkou. Jako by mu do toho něco bylo.
„No, já tu… tak si tu tak sedím, odpočívám...“ snažila jsem se pokaždé vybruslit, ale marně. Je to hrozná stíhačka.
„Nechceš raději zmizet?“ nabídl milosrdně.
„Ehm, to není tak špatnej nápad. Teď jsem si vzpomněla, že mám něco moc důležitého. Uvidíme se zítra!“ a rozplynula jsem se v obláčku dýmu. Stejně si myslím, že mi jen závidí. On sám tyhle psí kusy dělat nemůže.


* * *


    
Nemohla jsem si také nevšimnout, že se začínají shánět lístky na maturitní ples. Mohla bych se taky po dvou porozhlédnout. Tyhle věci mě moc nebraly, ale cokoli mě tu zabaví, beru. Rozhodla jsem se o přestávce vyrazit ke stánku a dva si koupit. K mé smůle je prodávala Jessica. Bůh ví, proč mě neměla ráda. Nic jsem jí neudělala. Poctivě jsem si vystála řadu, což moc často nedělám. Dostalo se mi Jessčina kyselého obličeje s otázkou: „Kupuješ dva lístky?“
„Jo, proč?“ odsekla jsem
„Není jich škoda? Nemáš ani partnera. Šaty jsi s námi taky nekupovala. Vymluvíš se na nemoc? Jak otřepané.“
„Není místní!“ vyštěkla jsem. Čapla lístky, vrazila jí pár dolarů a naštvaně odkráčela.
„Je mi přes 3000 let, ale takhle protivnou holku jsem snad ještě nikdy nepotkala!“ cedila jsem si mezi zuby.

Dorazila jsem domů a svalila se na svůj obrovský gauč v obýváku a zapnula televizi. Vůbec mě nepřekvapilo, když jsem zjistila, že zase nic nedávají. Znuděně jsem přepínala z kanálu na kanál. Nakonec jsem to vzdala a vytáhla módní časopis, který mi vhodili do schránky. Měla bych už si konečně vybrat šaty na ples. Je přeci už příští týden.  Téma bylo Monte Carlo, hazard, ženy a Bond! To se hodilo, zrovna jsem popíjela martini. Protřepat, nemíchat! Z mého poklidného večera mě vyrušil zvonek. Rozječel se na celý dům a ne a ne přestat.
„Ježiši, už jdu! To hoří nebo co?!“ snažila jsem se ho překřičet.
Otevřela jsem dveře a uviděla Edwardovu ztrápenou tvář. Musí to být něco vážného, jinak by ke mně nešel. Po těch pár incidentech se čtením myšlenek a hraním si na svědomí mě nemá moc v lásce. Nikdy by sem nepřišel jen tak.
„Co se děje?“ snažila jsem se zjistit. Měl v hlavě takový chaos a nepořádek, že jsem z toho nic neměla. Chytil mě za ruku a táhl do auta. Nastartoval a začal se řítit přes město k jejich domu. Ne že bych na zemi nebyla už dost dlouho, ale nechtěla jsem, aby to skončilo autonehodou s vynervovaným upírem. Ještě než jsem se zeptala znovu, začal se z něj sypat nával informací.
„Byli jsme na louce a hráli baseball. To děláme vždycky, když je bouřka. Oni nás zaslechli a chtěli se přidat. Myslím Victorii, Jamese a Laurenta. Už jsme byli s Bellou na odchodu, když zafoukal vítr a James na Bellu přišel. Svojí reakcí jsem z toho udělal hru. On je stopař. Dostane ji. Je to jen moje vina. Vymysleli jsme jak se jich zbavit. Mohlo by to vyjít. Já s Rosalie a Esme půjdeme po lese a uděláme falešnou stopu. Alice a Jasper pojedou i s Bellou do Phoenixu. Pohlídají ji. My se tu zbavíme upírů a Bellu dostaneme zase zpátky.“
„To je sice fajn nápad, ale jak chcete Charliemu vysvětlit tenhle malý výlet?“ byla jsem opravdu zvědavá. Charlie není z těch lidí, kteří vás pustí, kam si zamanete.
„No, to vymyslela Bella. Udělali jsme, jako že jsem se s ní rozešel a ona musí odjet do Phoenixu. Nechce tu být. Zatím je u nás doma, vše se připravuje.“
„A moje úloha v tomhle všem je?“ chtěla jsem vědět, proč podnikám tuto automobilovou honičku. Konečně jsme zastavili a já stála na pevné zemi.
„Půjdeš s námi a okamžitě je všechny zničíš,“ řekl rozhodně.
„To by šlo. Fajn plán,“ konečně nějaká akce, myslela jsem si. Já věděla, že s Victorií ještě budou problémy.


Konečně bylo vše připraveno a vyrazili jsme do lesa. Dobře nám to vycházelo. Stopař nám byl v patách a Bella dorazila do Phoenixu. Vypadalo to, že všechno vyjde, když v tom stopař změnil směr. Otočil to a vyrazil do Phoenixu. Nasedli jsme do auta a jeli za ním. Edward byl jako na trní. Několikrát si s Bellou volali. Mohli jsme to zvládnout, když zavolala Alice. Bella není v hotelu. Po autě se rozhostilo ticho. Byli jsme tak blízko. Vjeli jsme do města a hned zamířili k hotelu. Edward přečetl Alice myšlenky a vyrazil. Byla bych tam dřív než on, ale mám problém se teleportovat někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Musela jsem se pořádně zahledět Alici do mysli a zaměřit se na baletní studio. Zabralo to a objevila jsem se přímo uprostřed zrcadlového sálu. Přišla jsem ale pozdě. Edward už tu byl a zrovna odtrhl Jamese od zraněné Belly. Krvácela a ležela v křečích. Přiběhla jsem k ní, zatím co Edward se na druhé straně rval s Jamesem. Popadla jsem Bellu a teleportovala ji před baletní studio. Ležela na trávě a nelétalo tu sklo a parkety. Její stav se vůbec nezlepšil a víc a víc se svíjela. Konečně dorazili i ostatní. Ze dveří se vypotácel Edward a řekl, že mu James utekl. Vrhl se k Belle a začal se o ni starat. Všichni ostatní kromě Carlislea se odvrátili od krvácející Belly. Její voňavá lákavá krev bylo až příliš veliká zkouška. Začali se spíše starat o rozmlácené studio a založili požár. Dost špatně by se vysvětlovala rozbitá zrcadla a vytrhané parkety. Takhle to svedeme na únik plynu.
Zjistili jsme, že James stihl Bellu kousnout. Nevypadalo to s ní dobře. Museli jsme jednat, protože Edward jí nechtěl dovolit přeměnu. Jak jsme tam tak všichni stáli uprostřed noci před hořící budovou a nastalo hrobové ticho. Přerušil nás až zvuk houkaček policejních vozů a hasičů. Edward se musel rychle rozhodnout, než sem celé procesí dorazí. Nakonec Bellu zachránil. Kousl ji a vysál jed. Chvíli to vypadalo, že nepřestane a z Belly nezůstane nic. Naštěstí se zarazil. Popadli jsme Bellu a utíkali k hotelu. Skoro hned jak jsme zmizeli ve tmě, dorazila policie.
V hotelu jsme to pro lidi nastražili, aby to vypadalo jako nehoda. Carlisle a Edward měli přijet přemluvit Bellu, aby se vrátila. Bella se hádala. Šla ke schodům. Zakopla a skutálela se. U toho si zlomila nohu. Prostě typická Bella.
Zatím co Charlie, Bella, Edward a Bellina matka trůnili v nemocnici, všichni ostatní se vytratili do Forks s tvrzením, že ve Phoenixu nikdy nebyli. Já jsem se ještě chvíli zdržela. Porozhlédla jsem se po Jamesovi a Victorii a usoudila, že pojedu taky. Ve Forks zůstanu na ples a pak o prázdninách zmizím. Nemám tu už co dělat.


* * *



Konečně je to tu. Den, na který se těšila celá škola. Přišel ples! Já jsem si pořídila černé šaty z katalogu a Bella měla vnucený komplet od Alice. Musím uznat, že jí to velice slušelo.  Její modré šaty a sádra na jedné a teniska na druhé noze tvořily zajímavá komplet. Čekala jsem na ně před tělocvičnou. Dost mě pobavilo, že hned, jak šel Edward zaparkovat auto, začali se sbíhat vlci. Z lesa se vynořil Jacob a začali o něčem diskutovat. Výjimečně jsem neměla náladu na to je špehovat. Tenhle kluk za ní doslova slídil jako pes.

„Tak co? Kde je ten tvůj amant? I když musím uznat, že ses na tu ostudu hezky vyfilkla,“ začal mě Edward popichovat. Myslím, že byl ještě podrážděný kvůli Jacobovi.
Na oplátku jsem mu věnovala otrávený pohled a vytáhla telefon.
„Bude tu hned,“ oznámila jsem sebejistě a začala vyťukávat číslo.
„Ahoj Kaine, slíbil si návštěvu, tak se koukej vyšvihnout ve stylu Jamese Bonda a koukej…“ než jsem dořekla větu, zformoval se přede mnou Kain ještě s telefonem v ruce. Měl na sobě černý smoking a motýlka. Radši ani nechci vědět, kde to zase ukradl. Na tváři se mu objevil jeho šibalský úsměv. Musím uznat, že mu to opravdu slušelo. Vlasy měl načesané dozadu a jeho modré oči doslova zářily.
„Ahoj, zlato! Sekne ti to!“
„Jo, a teď hraj to naše divadýlko. Opravdu ráda tě vidím a díky,“ věnovala jsem mu škodolibý výraz. Věděla jsem, že se strašně těší. Hlavně na jednohubky a punč.
Bella se s ním zdvořile přivítala, ale z Edwarda vypadlo jen zaražené: „E?“
Rozhodli jsme se popovídat si až uvnitř. Přijala jsem Kainovo rámě a vyrazili jsme ke vchodu. Nakráčeli jsme si tam, jako by nám to tu patřilo. Nemohla jsem si nevšimnout Jessičina výrazu. Musela jsem se pousmát. Usadili jsme se u stolku a Kain okamžitě popadl jednohubky. Zvědavou Bellu velice zajímalo, jak jsme se seznámili a co je vlastně Kain zač.
„Kain je vlastně démon,“ začala jsem opatrně. Bellu to moc nepřekvapilo, ale Edward se zatvářil nevěřícně.
„Neměl by nám tu všem utrhat hlavy, někoho posednout nebo tak?“
„To je ironie. Ty sám nesnášíš, co si o vás lidé myslí na základě filmů a knih, a sám odsuzuješ. Kain je umírněný démon. V rámci možností…“ nepočítám vypálení pár měst, pády letadel, vykradení pár bank a zabití několika zlých lidí.
„Vynořil se ze snu jedné poblázněné dívky, honila jsem ho padesát let. Byl opravdu dobrý. Podařilo se mi ho dostihnout až v Londýně a tam jsme rozpoutali trošku pozdvižení. Rok 1666 pro ně nebyl nejlepší,“ snažila jsem se trošku zlehčit největší požár v Londýně všech dob.
„Myslím, že to ani nebyla moje vina,“ začal se ospravedlňovat Kain.
„Já to nezapálil!“ jasně, on je z toho venku. Jen počkej! To si ještě vyříkáme, chlapečku.
„No každopádně jsme tu došli k názoru, že to nemá cenu. Uzavřeli jsme mír a začali být přátelé. Společně jsme se zúčastnili těch největších a nejlepších bitev, ale poslední dobou se nic moc neděje. Tak se nudíme,“ v tomhle jsem s ním musela souhlasit. Už dlouho jsem nezažila pořádnou válku.
„No nic,“ ukončila jsem naši debatu „Jsme tu na plese! Šup, jděte se bavit a my si vezmeme další punč,“ poslala jsem Bellu s Edwardem na parket. Já jsem zůstala s Kainem sedět, ani jeden z nás na tohle moc není. Za těch 392 let co se známe, jsme tančili jen dvakrát.
Večer poklidně plynul a ples se začínal dostávat do nejlepšího. Já s Kainem jsme nakonec vstali a pohupovali se na okraji parketu. Samozřejmě, bez jednohubek by se to neobešlo. Vypadalo to naprosto skvěle. Nebezpečí zažehnáno. Rok skoro za námi. Teď už jen užít si prázdniny. Kéž by to bylo tak snadné. Věděla jsem, že se Victorie vrátí a pomstní ponížení svého miláčka, ale že to bude tak brzy, nikdo netušil.



* * *


 *pohled Belly*

Bylo to úžasné. Tančili jsme s Edwardem v altánku. Venku už byla tma. Hudba byla pomalá a bylo opravdu příjemné mít ho tu u sebe. Pořád jsem měla obavy, jestli mě neopustí. Teď ne. Náš tanec v tom nejlepším přerušila Somnia. Přeletěla po cestičce k altánku, černé šaty za ní jen vlály. Hned v patách měla Kaina. Opravdu by to byl hezký páreček.
„Máme problém!“ křičela už z dálky. Zarazila se těsně před námi.
„Cítím Victorii. Za chvíli je tady. Musíte…“ nedořekla to. Z lesa vyrazila rudovlasá Victorie i s Jamesem. Usmála se a ukázala zuby.
„A teď to skoncujeme. Bello, rozluč se se svým miláčkem,“ přikázala mi, jako by to byla jasná věc. Já se nevzdám! A Edward mě určitě ochrání. Než jsem stačila cokoli namítnout, Victorie se vrhla přímo ke mně. Byla jako vítr. Chytila mě za ruku a přehodila mě přes zábradlí altánku. Ještě než jsem dopadla, Edward byl okamžitě u mne a zmírnil můj pád. Hned za ním se objevila Somnia a u pasu se jí objevil dlouhý, úzký meč. Tvářila se odhodlaně. A naštvaně. Na rozdíl od Edwarda, kterému se na tváři objevil ustaraný a lítostivý výraz.
„Co chceš? Jsme čtyři, nemáš šanci.“ Začala sebevědomě Somnie. Dívala se zrzce zpříma do očí. Vypadalo to, jako by vedly nějaký neviditelný souboj. V tu chvíli jsme všichni zapomněli na Jamese. Přikradl se ke mně a vrhl se na Edwarda. Využil jeho nepozornosti. Chytil ho za krk a jen zašeptal: „Dokončíme, co jsme ve Phoenixu začali.“  Edward se zhluboka nadechl a odstrčil Jamese. Ten jen zavrávoral a opakoval útok. Pokusila jsem se narovnat. Strašně mě zabolela noha v sádře. Sádra se mi v půlce zlomila. Somnia se ke mně otočila, pokusila se mi pomoct. Byla to chyba. Nechala si nechráněná záda. Victorie vytáhla z opasku dýku s dlouhou na konci zahnutou čepelí. Rozmáchla se a jediným rychlým pohybem ji hodila přímo na nás. Nikdo se ani nepohnul. Bylo to, jako by se zastavil čas. Najednou se ozvalo tiché šustnutí. Kain se postavil mezi nás a letící dýku. Zarazila se mu přímo do srdce. Zčernaly mu oči a zhroutil se k zemi. Najednou jako by přestal existovat okolní svět. Somnie se rychle otočila a zachytila Kainovo padající tělo. Vytáhla dýku z nehybného těla. Z rány pomalu stoupal temný dým. Z dálky byly slyšet zvuky Edwardova boje s Jamesem. Jinak byl slyšet jen můj dech. Somnia tiše trpěla, když v tom se rozezněl hlasitý pobavený smích. James s Edwardem přestali. Victorie stála na druhé straně bojiště a zalykala se smíchem. Její vítězství. Pomsta.
V tu chvíli vyběhl Carlisle s celou Cullenovou rodinou v patách.
„Ale ne, dorazili jsme tak rychle jak jen to šlo. Alice měla vidění...“ Přestal mluvit hned, jak uviděl klečící Somnii u těla rozpadajícího se v dýmu. Už tam nebylo skoro nic. Jen dým. Všichni se instinktivně rozestavili okolo mě a zaujali bojovou pozici. Trochu pozdě, pomyslela jsem si. Victorie se nepřestávala smát. Příchod upírů jí spíš ještě přidal na veselí.
Najednou začala od Somnie stoupat slabá fialová záře. Ve vlasech se jí objevily temně fialové až černé pruhy. Oči potemněly a na rukou se jí vynořily zářivé ornamenty.
„Pravá podoba Procházeče snů,“ zašeptal si pro sebe Carlisle s trochou vzrušení v hlase.
Somnia zvedla hlavu od místa, kde ještě před chvílí leželo tělo. Upřeně se zadívala na smějící se Victorii. Zvedla pravou ruku, která zazářila temným světlem a zlostně zašeptala „Argentum sanguine,“ Victorii zamrzl úsměv na rtech. Padla na kolena a začala se cukat v bolestech. Začala se jí propalovat kůže, z pod které prosvítala stříbrná místa. Hned jak si toho James všiml, vrhl se na Somnii. Ta na něj jen obrátila svůj pohled. Zastavil se uprostřed pohybu a rozpadl se na černý popel. Musím uznat, že mě to vyděsilo. Takhle si získala můj respekt. Z Victorie už nezbylo skoro nic. Zůstaly tu ležet jen stříbrné provazy. Somnia se postavila, narovnala a zhluboka nadechla. Pohledy všech se na ni upíraly v němém úžasu.
„Co, co, co jsi jí to udělala?“ vykoktala Rosalie, která vypadala nejvíc v šoku.
„Proměnila jsem její krev na tekuté stříbro,“ oznámila, jako by to bylo něco všedního. Setřela si slzy z tváře a rozmazanou řasenku. Věnovala nám zkoumavý pohled a nakonec vyrovnaným hlasem řekla „Myslím, že si dám dovolenou. Za těch 3000 let, co to dělám, jsem žádnou neměla. Mám na to právo!“ a zmizela. Bez rozloučení nás nechala stát na prázdné louce před školou. Hrála tu jen tichá hudba, která byla slyšet z tělocvičny. Všichni byli tak zabraní do zábavy, že si toho celého ani nevšimli.


Od bitvy s Victorií už uběhlo několik týdnů. Všichni jsme se tvářili, že se nic nestalo. Se Somnií odešla i její kouzla a z domku na kraji města byla zase rozpadlá chatrč. I její auto zmizelo. Všem jsme namluvili, že odjela domů, kvůli rodinným problémůmm a asi se jen tak nevrátí. Seděli jsme na obědě u stolu Cullenů a obědvali. Teda vlastně JÁ jsem obědvala. Cullenovi se jen šťourali v jídle. Z ničeho nic z venku přiběhl Jasper.
„Taky jste dneska viděli v lese pavouka na kolečkových bruslích?“ tvářil se dost polekaně. Usmála jsem se a zeptala se, jestli si náhodou nepřidal nějakou náladu. Zatvářil se ukřivděně. Jen Edwarda něco napadlo. Postavil se a zavolal na celou jídelnu „Kdo se tu tenhle týden koukal na Harryho Pottera?!“ Nejdřív dostal jen pár nesouhlasných pohledů, ale nakonec se zvedlo pár rukou.
„Tak tady to máte. Somnia má dovolenou a ta její snová monstra se tu prohánějí.“
„Jééé! Já chci být lovec příšer! Viděl jsem o tom film,“ rozmachoval Emmett nadšeně rukama a Rosalie mu věnovala znechucený pohled. „Neměl jsem v noci co dělat!“ dodal na svou obhajobu.

 

A tak začali Cullenovi lovit přízraky.




The End



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Procházečka snů:

 1 2   Další »
13. Sisi
08.01.2014 [21:09]

Wow. Bylo to.... zajímavé. Místy takové, zmatené, ale jakmile jsem se začetla, nemohla jsem toho nechat Emoticon Moc pěkná povídka Emoticon Jdu číst pokráčko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20.09.2013 [15:05]

něco se mi líbilo, něco ne, ale ten konec byl nejlepší Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. :D
15.09.2013 [18:28]

to by jeden neřekl že se z noční můry stane takový hrdina Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jinak super povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. kiki11
14.09.2013 [12:28]

kiki11Nápad je perfektní, některé scény se mi líbily, některé ne. Ze začátku se mi to moc nelíbilo, přišlo mi to takové zmatené, nedokázala jsem se do toho pořádně vžít. Ale čím déle jsem četla, tím vìc se mi to začínalo líbit. Celkový dojem - pěkný, ale četla jsem i lepší povídky. Emoticon Emoticon

9. lucy
09.09.2013 [18:02]

Moc se ti to povedlo. Jen škoda Kaina. Byl tam jen chvíli, ale mohl být fajn. Přeji mnoho nápadu do dalších povídek Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. bflmpsvz
08.09.2013 [20:25]

Good!!!! :)

7. Sandner
08.09.2013 [16:59]

Emoticon pěkný

6. Paxl
08.09.2013 [15:25]

Pokračování mám skoro hotový, ale teda není tam jak loví přízraky. Možná to tam nějak nacpu.. někde,ale nejsem si jistá, že to pokračování někam zveřejním.

5. Bella
08.09.2013 [15:06]

Krásné. Povededené. Perfektní. Úžasný nápad. Moc pěkná jednorázovka... Neplánuješ pokráčko? Protože Cullenovi, jak loví přízraky... Skvělá představa Emoticon

4. Teyla
07.09.2013 [19:56]

Takéééé.. ehm zvláštne. Neviem sa rozhodnúť či sa mi to páčilo, alebo nie. Niektoré scény boli perfektné, u iných som bola trochu sklamaná, ale pozitívum vyhralo! Emoticon Zaujímavé. Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!