Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Procházečka snů 3

Procházečka snů 3

IN LOVING MEMORY

SOMNIA DREAMWALKER

AGE 3035

I catch you!

A tak jsem zemřela...

Obraz znovu zablikal. To blikání ji dohánělo k šílenství snad víc než samotné ukázky. Zobrazil se les. Ponurý, temný, znala ho. Stála tam celá rodina Cullenových. Skláněli se nad jedním plochým kamenem v zemi.

„Myslíte, že by se jí líbil?“ ptal se starostlivě Emmett.

„Určitě, byla to mrcha. Může být ráda, že má alespoň něco,“ pokrčil rameny Edward.

„Edwarde!“ zaječeli všichni naráz.

„Jasně, jasně, o mrtvých jen dobře,“ odkašlal si a upřeně se zahleděl na kámen. Stálo tam:

 

IN LOVING MEMORY

SOMNIA DREAMWALKER

AGE 3035

 

„I catch you!“

 

„Ale do háje!“ ulevila si Somnia. Nebylo to, protože zjistila, že je nejspíš pod drnem.

„To písmo je zatraceně hnusný!“ zamračila se na plátno.


***

 

Dívka procházela prašnou cestou středem města. Pohrdavě shlížela na místní obyvatele. Její rudé vlasy jí ještě přidávaly na pozornosti. Cestu si razila svižným krokem, nezastavovala se. Pohrdavě shlížela na děti u cesty a ignorovala ranní ruch. Kráčela naprosto neohroženě. Nezastavil ji ani pozdrav.

Ahoj! Ty asi nejsi místní, že? optal se mladík. Otráveně se ohlédla, spíš jako by hleděla skrz něj. Otočila se zpět a pokračovala v cestě. Nedal se odbýt. Dostihl ji a poplácal přes zadek. Otočila se, vztekem zářící oči byly starší, než na kolik vypadala. Popadla ho za zápěstí, zakroutila jím. Svezl se do prachu cesty s křečí ve tváři. Než stačil kdokoli cokoliv udělat, zmizela v lese. Byla to určitě jedna z nich. Mall to právě potvrdil, muž dočetl další stránku starého ručně psaného deníku, který nedávno našel. Otočil na další stranu:

ˏTo není fér? Jak to, že jsi lepší než já?' vztekal se mladík snažící se prolomit obranu rusovlasé dívky. ˏMusíš tajně cvičit!' hádal.

ˏNa to jsem příliš líná,' odpověděla mu.

ˏTo je pravda, Somnie.' Konečně jsem zjistil její jméno. Mávnutím ruky opět zmařila jeho pokusy. Do poslední chvíle se má skupina brodila trávou skryta štíty, jinak by nás již dávno objevili. Obestoupili jsme mýtinu a pod vahou jednoho z mých mužů praskla větvička. Dvojce zbystřila. Bylo již ale pozdě. Vyrazili jsme ze svých úkrytů. O většinu družiny se postarala ona sama, nakonec jsme zůstali jen my dva. Jedním pohybem vytáhla strom ze země a poslala Malla k zemi. Opět. Odrážel jsem slabá kouzla jejího bratra, zatímco jsem se k němu pomalu přibližoval. Snažila se mě zastavit. Měl jsem lepší štíty než kdokoliv jiný. Rány se rozléhaly do celého lesa. Když jsem se k němu konečně dostal, zvedl jsem od pasu dýku z Alaezerova kovu. Hned jak jsem mu ji přitiskl na krk, ozvalo se syčení a vzduchem se šířila vůně spáleného masa.

V očích se jí leskly fialové stíny. Nechal jsem od mého pasu vystřelit okovy z černého kovu. Odrazila je, ale nebylo to bez účinku. Omotaly se kolem těla její matky, která sem vběhla. Padla k zemi. Okovy se utahovaly. Spalovaly ji. Somnia stála jako přikovaná.

Ještě ten večer se na náměstí postavilo popraviště. Setnout hlavy. Spálit. Ke špalku vyslali bratra. Z matky zbyla hromádka prachu. Somnia přivázaná Alaezerovým kovem, který z Procházečů snů vysával magii, život. Spokojeností jsem nemohl ani sedět. Konečně mu sťali hlavu. Prachem se skutálela až k jejím nohám. Nepohlédla na ni. Neustále hleděla do dálky. Cítil jsem její bolest, když se to pokazilo. Vlasy jí zčernaly, oči zářily. Vypadla z pout. Jediným pohledem spálila vesnici na popel. Zabila každého, kdo jí přišel do cesty. Byl jsem svědkem její první přeměny. Doufal jsem, že i poslední. Tak začal můj lov. Muž zaklapl deník a nevěřícně nad ním kroutil hlavou. Najednou se začal oddalovat. Brzy byla vidět pouze budova, ve které měl svou kancelář...

 

Prudce jsem otevřela oči. Nadechla jsem se. Ihned jsem se posadila a praštila se do hlavy o spodek sedadla. Kde to jsem? Vyhrabala jsem se na nohy. Jsem v kině? Co tu dělám? Zabolela mě hlava. Nahmatala jsem bouli. To by se nemělo stát. Zkusila jsem kouzlo. Nic. Teleport. Nic. Rozběhla jsem se po schodech dolů ke dveřím. Rozrazila jsem je a vběhla do sálu druhou stranou. Naštvala jsem se a nakopla sedadlo. Nohou mi projela příšerná bolest.

„Kruci!“ zaklela jsem.

Sálem se rozezněl zlý známý hlas. Jeho hlas! „Vítej v pekle, Somnie!“ Pak se ozval jen tichý smích. Tohle nebylo Peklo. To poznám. Pravidelně tam chodím hrát poker. Jasně, metafora. Někdy jsem natvrdlá. Konečně mi to došlo.

„Inter caelum et terra,“ mezi nebem a zemí, zašeptala jsem. Musela jsem být mrtvá, jinak bych se sem nedostala. Ale jak to? Nepamatuju si... nic! Před očima se mi znovu zatmělo. Nemohla jsem nic dělat. Musela jsem všechno prožít znovu a znovu. Nic jsem neovlivnila, všechno je stejné. Slyšela jsem myšlenky, cítila pocity, své vlastní v té době... První byl vztek.

 

 ***

Po dlouhých měsících, kdy jsem utíkala od svého rodného města, jsem se ukryla v malém městečku. Zůstávala za mnou krvavá stopa, a ano, i tohle město bylo v plánu vyhladit. Došourala jsem se k prvnímu, možná jedinému hostinci v bezvýznamné vesnici jménem Volterra. Bylo to poprvé, kdy jsem stála u lidí tak blízko, aniž bych jim okamžitě prorazila hrdlo, ani Caesar mě nedokázal zastavit.

Byla už noc, kouzlem jsem obelhala hostinskou. Dali mi nejlepší pokoj a nejvybranější pokrmy. Plácla jsem sebou na slamník a bylo. Skoro to vypadalo, že se mi zdá sen.

Tmavovlasý upír ve vedlejším pokoji vysával mladou dívku. Stála jsem hned u postele. Celé to pozorovala a nemohla se hnout.

S hrůzou jsem se vzbudila, vyskočila z peřin a proběhla zdí do vedlejšího pokoje. Stál tam a opravdu ji vysával. Vyrušila jsem ho. Vyjekla jsem. Taky vykřikl. Tohle nečekal. Vyskočil oknem, nechala jsem tam umírající dívku a běžela za ním. Hnal se k ohromnému kamennému hradu. Nechala jsem vybouchnout tlusté dřevěné dveře a už se hnala spletí chodeb. Poslední dveře jsem rozrazila. Vpadla jsem do rozlehlého trůnního sálu. Kolem dokola stály rudooké postavy v hábitech. Pronásledovaný upír klečel na stupínku a něco šeptal trojici upírů sedící na trůnech. Vyrušila jsem je přímo uprostřed věty. Dveře se za mnou zabouchly s hlasitým cvaknutím zámku. Začala jsem couvat. Dlouhovlasý muž sedící uprostřed vstal a natahoval ke mně ruce.

„Fascinující!“ zářivě se na mě usmíval. Hned stál vedle mě a popadl mě za ruku. Vkradl se mi do mysli. Hned jsem se obrnila a vyslala myšlenku bodající jako kopí. Okamžitě mě pustil a chytil se za hlavu. Stále se ale usmíval a byl zcela fascinován.

Kruh upírů se neustále zmenšoval. Hlasitě jsem polkla. Chtěla jsem toho upíra dohnat jen proto, že by mi mohl vysvětlit, jak jsem se dostala do toho snu. Co jsem to zase provedla? Vyčarovala jsem oheň. Z ruky byla rázem zářící pochodeň.

„Já, já vás zapálím! Ustupte!“ vyhrožovala jsem a oháněla se kolem dokola. Pár jich ucouvlo, ale jejich vůdce se nenechal zastavit.
„Zdravím, jsem Aro a vy jste určitě Somnia.“ Ten chtíč v jeho hlase! Díval se na mě jako na výstavní kousek. Jak zná moje jméno?!

„Pojďte, přidejte se k nám, do mé sbírky!“ lákal mě.

Představila jsem si sebe sama stojící nehybně ve vitríně. Kolem davy diváků a děti tisknoucí své opatlané ruce na sklo.

„Blé, nesnáším opatlance!“ Zatvářila jsem se znechuceně. Upíři to nepochopili. To jim ale nezabránilo v tom, aby se na mě vrhli.

„Asi je čas jít,“ usoudila jsem, ale neměla jsem šanci. Vymrštila jsem ohnivou kouli. Moc to nezabralo. Aro se šíleně smál. Moc jsem si přála se nějakým způsobem dostat k oknu. Děsem jsem zavřela oči. Když jsem je otevřela, zjistila jsem, že stojím přímo u okna. Pálila jsem záclony, ne přímo úmyslně, ale pomohlo to.
„Hups!“ zašveholila jsem a skočila z okna. Nezastavovala jsem se. Neohlížela jsem se. Když jsem konečně stála pod městskou branou, odhodlala jsem se otočit. Polovina hradu již byla v plamenech. To je ale neodradilo. Ucítila jsem pach svých pronásledovatelů. Vzala jsem nohy na ramena a hnala se pryč.

Po několika dnech útěku jsem zastavila a měla konečně čas zamyslet se nad svou nově objevenou schopností teleportovat se. To by byl skvělý způsob útěku. Zatím jsem se pokoušela teleportovat jen o pár metrů. Třeba by to šlo i na větší vzdálenosti... Hned mě napadlo místo, kam jsem se vždy chtěla podívat, Albion neboli útesy v Doveru. Představila jsem si je a...

Povedlo se to. Mělo to jen malou vadu. Stála jsem dva metry od břehu. Podívala jsem se dolů na rozbouřené moře a zaklela. Neměla jsem síly na další teleport. Zkratkou přímo ke koupeli, pomyslela jsem si.

To mě vrátilo zpět do kina. Ulevilo se mi. Pamatuji si ty zplihlé vlasy a neodbytnou oliheň.

Zase se setmělo. Vše se zrychlilo. Pocity vířily, myšlenky mě přímo trhaly na kusy. Hučelo mi v hlavě, nemohla jsem se ničeho chytit. Krátce jsem zahlédla, jak mě upalují jako Johanku z Arku. Obraz zmizel. Bylo to jako světla míhající se v tunelu. Jedno z nich mě pohltilo.

 

„Ne, ne, ne!“ ječela jsem a propadala se do neznáma, Je to už týden, co mi můj přítel poslal vzkaz, že má potíže. Ale dřív to prostě nešlo.

„Au!“ dopadla jsem s hlasitým žuchnutím.

„Sakra,“ ulevila jsem si, když jsem zjistila, že mám přistávací dráhu z hromady knih. Kýchla jsem si a dala tak do pohybu další obláček prachu. Kde to jsem? V pracovně? Kumbálu? Ach ne, v obývacím pokoji, samozřejmě. Vyhrabala jsem se na nohy, oprášila šedý povlak a vydala se ho hledat.

„Williame? Williame?“ zavolala jsem na celý dům. Povedlo se mi uklouznout po dalším papíře.

„Marná lásky snaha,“ přelouskala jsem nadpis, „to se nikdy neuchytí,“ soudila jsem. Stála jsem ve vstupní hale a nevěděla co dál. Vynutí si setkání a nakonec tu není? Typické.

„Williame?“ zkusila jsem to. Cítila jsem ho. Ale teleport neriskuji, mohla bych klidně skončit ve zdi nebo napůl v knize a to nechci. Oklepala jsem se. Jednou stačilo.

„Jdu do pracovny!“ oznamovala jsem mu.

„Som? Somnie?“ konečně se ozval. „Tak, kde jsi? Já v hale,“ řekl mi.

„Já v pracovně!“ zvolala jsem nešťastně.

„Co tam děláš?“ nechápal.

„Hledám tě!“ Co asi?

„Jdu tam,“ volal, neslyšela jsem ho.

„Jdu za tebou.“

„Williame?“ rozhlížela jsem se po hale.

„Somnie?“ volal z pracovny.

„Víš co? Jdu ven, tohle je děs,“ oznámila jsem ve snaze ukončit naši nepovedenou hru ˏMarco Polo'. Začala jsem se soukat uličkou plnou rekvizit, scénářů a knih. Celá jedna kupa spadla a strhla s sebou další. Rychle jsem odskočila a povalila další.

„Tsss,“ zkřivila jsem obličej do grimasy.

„Co to bylo? Slyšel jsem to,“ hrozil mi.

Slyšela jsem, jak dupe po schodech. Nepřehlušilo to ale hluk zvenčí. Ozval se naštvaný hlas.

„Williame Shakespeare, jménem města Stratford, vydej nám tu čarodějnici!“

Vykročila jsem na balkon, to nebylo nejmoudřejší. Zamžourala jsem do světla a nad hlavou mi proletěly vidle. Teď jsem se tu zjevila, jak... Do zad mi narazil William. Zmateně těkal pohledem ze mě na dav stojící před jeho domem, zpět na mě a pak na vidle zaražené v rámu dveří. Zapadli jsme dovnitř. Zvenku se ozvalo něco jako bojový pokřik. Ozvaly se duté nárazy do dveří. Držela jsem je venku a chtěla jsem, abychom uprchli zadem. Otevřela jsem dveře. První, co jsem spatřila, byla louže nějakého slizu, šupinatá kůže zašustila o podlahu a těsně před mým obličejem se sklaply čelisti čehosi... Otočila jsem to, William ke mně dobíhal, popadla jsem ho za ruku a táhla ho na druhou stranu.

„Ohledně toho tam dole,“ zadrhla se mu slova v krku, když kolem nás proletěla hořící pochodeň. Utíkala jsem k dalším dveřím. Když jsem je otevřela, nestála tam sice příšera, zato pastor. Fajn!

„Jakožto pastor Carlisle Cullen, z moci mně svěřené...“ odříkával.

„No, když myslíš,“ zavrčela jsem a znovu dveře zabouchla. Chaosu bylo dost. Naštvala jsem se a luskla prsty. Všichni v dosahu sta metrů by měli znehybnět. Pohlédla jsem na svého společníka. Křečovitě mi svíral ruku a ani se nepohnul. Zabralo to. Vymanila jsem se z jeho sevření. Pokojně jsem přešla byt, otevřela jsem zadní dveře. Pomalu jsem vytáhla dýku, setla jsem stvůře hlavu. Nabodla jsem ji na vidle. Otevřela jsem přední dveře, opřela jsem ji na zápraží. Obešla jsem pobouřené vesničany. Pozhasínala jsem jim pochodně, sebrala zbraně. Když jsem se vracela na své původní místo, pozastavila jsem se u blahořečeného pastora. Nechala jsem mu zmizet kalhoty, sebrala Písmo svaté a na tvář mu namalovala uhlem knír. Spokojená se svým dílem jsem opět uchopila Willovu ruku a luskla. Zvenčí se ozvaly překvapené výkřiky a pak výsměch. Byla jsem na pokraji svých sil, ale stálo to za to.

„Stvůra zabita, budeš hrdina, ale být tebou, tak se na nějaký čas odstěhuji,“ věnovala jsem mu úsměv a přičarovala si křídla. Neohroženě jsem vyšla ven.

Na tváři všech se objevil údiv. Poklekli. Uvnitř jsem se dusila smíchy. Dokonce jsem křídly zamávala a vznesla se.

„Byli jsme zachráněni, osvíceni! Anděl strážný!“ Volali také něco o záchraně, vděčnosti a blahosklonnosti. Jen jedna jediná osoba mi nevěřila ani nos mezi očima. Carlisle Cullen.

 

Opět světla v tunelu. Všechno se změnilo na rychlé převíjení dopředu, začalo se mi dělat nevolno a najednou jsem se soukala do těch zatracených punčoch! Co to? A jistě, přípravy na ples na počest narození Anny Medicejské, nebo tak nějak. Natáhla jsem si modré šaty z předražené látky obsahující nespočet spodniček a zašněrovala nesmysluplně vysoké boty, které vymyslel nějaký ignorant rozhodnutý mě týrat. Vypravila jsem se na večírek do Paláce Pitti ve Florencii. Říká se pod svícnem největší tma. Stejně jsem hned po příchodu spatřila tu ženu. Tak moc mě lákalo jít za ní, podrobit se jí, jít s ní až do Volterry... Tak počkat! Kam to?! Ne! Zastavila jsem se ve středu parketu. Její dokonalý úsměv najednou opadl. Všimla jsem si dvou upírů, kteří se ke mně „nenápadně“ přibližovali.

„Tak, z jednohubek a nadívaných holubic zase nic nebude,“ povzdechla jsem si a dala se k odchodu.

Další z Arovy skupiny slídilů. Pořád se zoufale snaží. Ubožák. Večer jsem měla zkažený a čekala mě práce. Vydala jsem se toulat městem. Hned jsem ucítila noční můru a byla ta tam. Nechala jsem pronásledující mě Heidi i s jejími nohsledy stát a tápat uprostřed ulice. Aro bude zklamaný. Opět.

Brodila jsem se hustým temným lesem plným pavučin, bažin a bahna. Pro mé šaty to byl učiněný ráj. Po zemi se valily chomáče mlhy, daly tomu tady korunu. Pořád jsem hledala strašidelné monstrum. Něco, co vyběhne zpoza stromu a s vervou se mě pokusí sežrat. Takových už tu bylo. Rozhrnula jsem další pichlavý spletenec větví, když se přede mnou otevřela mýtina. Uprostřed na pařezu seděla shrbená babička nad hromadou klubek. Ruka mi automaticky sjela k rukojeti meče.

„Babička? Jako vážně? Dnešek se povedl!“ Začala mě napadat spousta vtipů a pohádek, ale babička mě přerušila.

„Ochraň své přátele. Zachovej světu řád,“ mumlala strojovým hlasem. Z ničeho nic mi před očima proběhly tváře lidí, které jsem v životě neviděla. Utkvělo mi jich jen pár: blonďatý muž, zlatavé oči; kluk s hnědýma očima a lví hřívou, smutný pohled; blonďatá krásná dívka, černé oči; vysoký muž se hnědými vlasy a zelenýma očima; drobná hnědovláska s hnědými vlasy a s úsměvem; žena s karamelově hnědými dlouhými vlasy, zlaté oči; svalnatý hnědovlasý muž.

„Však až splníš svůj úkol, tak z –“ Probodla jsem ji dřív, než stihla dokončit větu. Má práce tu skončila, prostě další blázen, ale tohle bylo trochu šílenější než obvykle.

Náladu mi spravilo, když jsem ucítila další noční můru. Najednou opět rychlé odvíjení. Co to? Povedlo se mi zapomenout, kde vlastně ve skutečnosti jsem a… Najednou byla jsem ve snu smrtelně nemocné dívky a pojídala kaviár s černovlasým elegánem.

„Kain,“ vydechla jsem do prázdna. Usmíval se na mě a rychle se mi ukázaly všechny ty chvíle. Jak mi poprvé zmizel. Vrátil se zpět v ruce se sýrem a ještě mi nabídl kousnout, ten nejsilnější démon, jakého jsem potkala.

 

***

 

Běžela jsem tmavou uličkou, ano, pyramidy jsou prý úžasná věc, ale už nejsou tak skvělé, když se v nich honíte za démonem, na hlavě máte vylitou růžovou barvu a na zadku nalepené peří. Ano, Kain se velmi nudil. Taky jsem zde potkala upírku, kterou uctívali jako boha a pak ji sem zavřeli. A potom, kdo si tu hraje na boha! Musela jsem ji zklamat a oznámit jí, že nyní není faraon, ale je rok 1620. Už čtyři roky jsem se honila za Kainem. Byl neodolatelný, ale na zabití. Nějakým záhadným způsobem jsem se dostala ven z pyramidy a vrazila přímo do turistů. Kousek od Nilu jsem uviděla Kaina válejícího se v písku. Pozoroval dění a křenil se. Všichni hleděli nahoru nad pyramidu. Taky není divu. Z nebe padaly žáby. Ta kniha, kterou jsme omylem zapálili v hrobce, byla asi důležitá. Unaveně jsem se svalila vedle Kaina. Nabídl mi placku a zeptal se:

„Ta kniha, ten Korán, co přesně tam bylo?“ nadzvedl obočí. Povzdechla jsem si a pozorovala, jak se vody Nilu barví na červeno.

 

Další převíjení. Já a Kain potápějící nějakou loď, krádež korunovačních klenotů, jejich následné vrácení, vybílení volterských sklepů, to, jak jsme obsadili Palác Louvre, dokud nás nevykopla garda, a také to, jak jsem pronásledovala Kaina přes papežské sídlo, když si přičaroval rohy. No, starý dobrý Inocenc X. se z toho už nedostal. Obraz se konečně ustálil. Akorát bylo všechno obráceně. Visela jsem hlavou dolů v Katedrále svatého Pavla v Anglii. Konkrétně? Londýn. To vše vysvětlovalo. Visela jsem přímo nad přední řadou lavic, byla to parádní výška. Sukně mi již dávno přepadla přes hlavu, takže tu k obdivu nebyla jen krásná výzdoba katedrály, ale i mé spodní prádlo.

„Hezká budova,“ utrousil nade mnou Kain.

„Měl bys vidět vnitřek... ty malby,“ hučela jsem sarkasticky. Můj vak s veškerými věcmi, které by se mi teď mohly hodit, zůstal nahoře. Byla jsem si vědoma, že už se v něm Kain horlivě hrabe. Něco zacinkalo.

„Hups!“ zaslechla jsem Kainův hlas.

„Co?!“ zařvala jsem vztekle.

„Co se stane, když se smíchá ta zelená lahvička s fialovou?“ zeptal se nevinně.

„Všichni ven!“ zaječela jsem, co nejvíc to šlo. Můj hlas přerušil výbuch. Vše hořelo. Tlaková vlna přetrhla lano a já sletěla dolů volným pádem. Dopad mezi mohutné dřevěné lavice byl tvrdý. Hned za sebou jsem slyšela padat Kaina, neutrpěl žádné zranění. Přistál do měkkého, na mě! Zaklela jsem. Všude pobíhaly zmatené davy lidí. My jsme se raději začali pakovat k odchodu, když jsem v rohu uviděla známou tvář. Blonďák z té vize! Doběhla jsem k němu. Strop se začal propadat a lavice hořely. Ležel pod jedním z trámů a byl pořádně mimo. Začalo to dávat smysl, jakmile jsem vedle něho našla tu zelenou lahvičku.

„Kaine!“ volala jsem.

„Pojď, než nás to tu pohřbí!“ pobízel mě.

„Dělej, pomoz mi!“ přikázala jsem.

„Vždyť je to upír, tak pojď!“ Poskakoval mezi plameny.

Vrhla jsem na něho rozzuřený pohled a bylo vymalováno. Popadli jsme upíra za ruce a táhli ho ven. Opřeli jsme ho o zeď protějšího domu. Než se stačil úplně vzpamatovat, vytáhla jsem mu z kapsy vizitku se jménem Dr. Carlisle Cullen. Zarazila jsem se a oklepala. Nakonec jsem ji rychle schovala do brašny. Začínal pomalinku otvírat oči a šeptal:

„Boží trest, stihl nás boží trest.“

S Kainem jsme se na sebe pobaveně podívali. Kain si okamžitě přičaroval plnovous a začal mi hrozit ukazováčkem. Nakonec jsme raději zmizeli jako pára nad hrncem.

Nebylo to myslím ani poprvé, ani naposledy, kdy jsem se setkala s panem Cullenem. Naše další setkání bylo poněkud na domácí půdě.

Předstírala jsem omráčenou a nechala se táhnout dvěma nabručenými upíry. K jejich překvapení, hned jak vkročili do sálu, jsem záhadně ožila.

„Hm, pořád stejná díra,“ ušklíbla jsem se při pohledu na ohořelé zdi. Když zanechat stopy, tak věčné. Už jsem se hnala k Arovi, který na mě chvíli překvapeně hleděl. V místnosti jsem cítila ještě něco, někoho. Nevěnovala jsem tomu pozornost a poslušně se nechala odvést do sklepení. Měli poslat doktora, aby proklepl, co jsem zač. Bude sranda. Neměla jsem si s kým popovídat. Z bůh ví jakého důvodu mě nechtěl nikdo hlídat. Mohla jsem kdykoli utéct, ale proč nenasypat Arovi trochu soli, chci říct stříbra do ran? Usmála jsem se. Chodbou se rozezněly kroky.

Konečně přišel Carlisle. Milý úsměv opadl nám oběma.

„Ty?“ zeptal se mě.

„Já,“ potvrdila jsem.

„Já tě znám, vytáhla jsi mě z toho hořícího domu!“ usmál se.

Kdyby věděl, kdo ho zapálil, asi by ho ta vděčnost přešla.

„Nudím se, kdybych chtěla, byla bych na míle daleko,“ pokrčila jsem rameny a vyšla z cely.

Ve tváři se mu zjevila naděje.

„Daleko...“ zasnil se. Cítila jsem jeho touhu utéct.

„Co takhle kolonizovat?“ navrhla jsem, „Dostanu tě odtud, daleko, do Ameriky!“

„Měl bych si asi nejdřív dojít pro –“ Než dokončil větu, čapla jsem ho za ruku a stáli jsme na nějaké pláni na kontinentu Amerika.

„– věci,“ dořekl větu. Rozhlédl se kolem.

Oddechla jsem si.

„Volturiovi, další na seznamu mých nepřátel. Zvláštní, přísahala bych, že ten seznam nikde nekončí,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Otočil se ke mně. „Co prosím?“

„Vítej v zemi Indiánů,“ uvítala jsem ho a zároveň mu smazala vzpomínky na mě, nesmí se to už opakovat. Mizela jsem z dohledu, ale stále slyšela jeho myšlenky.

Jak jsem se sem sakra dostal?

 

 

***

 

Znovu se zatmělo. Seděla jsem zpět v kině. Že by přestávka? Rozhlédla jsem se po místnosti. Prostoupil ji nepřirozený chlad. Z těch všech výjevů se mi motala hlava. Když jsem se vzpamatovala, vize neváhaly a opět jsem spadla do víru. Tentokrát jsem byla v Mexiku.

„Pálí, pálí, pálí!“ zaslechla jsem z vedlejší místnosti Kainův přidušený křik.

„Můžeš už přestat jíst ty pálivé papričky?“ otočila jsem oči v sloup. Tohle trvá už nejméně půl hodiny. Přišoural se za mnou na verandu. Oči mu slzely, ale v ruce držel další papričku.

Slunce svítilo, ptáčci zpívali a kousek od domu probíhala jedna z válek mezi novorozenými. Hověla jsem si na zápraží a spokojeně pozorovala bitevní vřavu. Nesměla jsem zasáhnout, i když bych ráda. Tohle byla záležitost upírských smeček a Volturiových. Ti mi zrovna moc nefandí. Užívala jsem slunka, když mi v talíři přistála něčí ruka.

„Tak, a dost,“ zvedla jsem se od stolu a šla přímo do středu konfliktu. Neohroženě jsem přešla bitevní pole. Vzduchem létající končetiny, všudypřítomné tesáky ani občasný dar některého z upírů mě nezasáhl. Jediné štěstí. Přešla jsem až ke staré stodole. Vypadala opuštěná, nebyla. Podlaha byla plná uválené slámy. Mezi rámy prosvítaly jen slabé paprsky světla. Dřevo tlumilo zvuky bitvy, ale celý prostor prostupovalo tiché hučení. Znělo podivně známě, ale nedokázala jsem ho přiřadit.

„Mario?“ procedila jsem.

„Co chceš?“ zeptala se naštvaně. „Snažím se tu vyhrát válku,“ oznámila mi.

„Jo, a já se snažím naobědvat!“ posadila jsem se na stůl s plánem bitvy. Podařilo se mi povalit několik panáčků a vlaječek. Snad to nevadí. Mariin nesouhlasný pohled mě vyvedl z omylu. Hned jsem seskočila, ale tím jsem povalila vše ostatní. Pokusila jsem se pár figurek narovnat. Když jsem se otočila, přímo před nosem jsem měla strčenou dýku z černého kovu. Nepříjemně pálila. To je to hučení! Zaradovala jsem se, ale brzy mě to přešlo.

„Eh?“ zvedla jsem jedno obočí. „Já to narovnám, snad se tolik nestalo, koukej...“ začala jsem figurky opravovat ještě rychleji.

„Víš, že za tvou zrzavou hlavu vše, co si jen budu přát? Jen si to představ!“ usmívala se. Co mají pořád všichni proti mým vlasům?! Tak počkat, za mou hlavu?!

„To není...“ snažila jsem se ji nějako zastavit. Třiceticentimetrové ostří dýky mě zastavilo. Rozřízla mi skoro celou paži. Bolestivě jsem sykla. Cítila jsem, jak z rány sálá moje energie, mé schopnosti. Unikaly pryč. Začala jsem couvat. Snažila jsem se ji zastavit několika kouzly, ale čepel ji chránila před jakýmkoli vlivem kouzla Procházeče snů.

„Mohly bychom si promluvit,“ zkusila jsem to.

„Sklapni!“ zpražila mě a opět se na mě vrhla. Její šaty zavířily vzduchem. Tak tak jsem uskočila. Moje krev postupně obarvovala podlahu stodoly. Za ty roky jsme si docela sedly, trocha špionáže, pár vražd, jakou cenu měla moje hlava? Teď nebyl čas na to se tím zaobírat. Uskočila jsem dalšímu útoku. Dveře stodoly se otevřely a vešel blonďatý mladík.

„Nepřátelé se stahují, máme je pronásledovat?“ naprosto mě ignoroval. Maria jen přikývla.

„Ano, má paní,“ zamumlal a zase tiše odešel.

Využila jsem její nepozornosti a dýku jí vyrazila z rukou. Maria odletěla do stohů slámy, ale dýka se sama vznesla do vzduchu. Byla potřísněna mou krví a rozhodnuta dokončit práci. To je novinka. Rozrazila jsem dveře a vyběhla ven. Tam na mě čekali novorození. Všichni do jednoho na mě otočili své rudé oči. Moje krev se jim zamlouvala. S pořezanýma oběma rukama, dýkou a novorozenci za zadkem jsem utíkala k domu. Už z dálky jsem křičela, „Běž! Běž! Běž!“ Kain nechápavě vykoukl ven. Když uviděl můj doprovod, vyšel mi naproti. Z něho síly nic nevysávalo, a tak se mu podařilo přenést nás až... do Číny?! Po chvíli mi došlo, že jsme v Londýně v Soho.

Po dlouhých hodinách snahy se nám konečně podařilo uzavřít hluboké rány na mých předloktích. Jizev už jsem se ale nezbavila. Další.

Oči mě donutilo otevřít prudké světlo. Vycházelo z mých rukou. Jizvy zeleně zářily. Kůže kolem nich zrudla a zmokvala. Zavrtěla jsem se na sedačce, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Zeleně osvětleným sálem začaly znít hlasy, jakoby z dálky.

Stála jsem ve spoře osvětlené kanceláři a natahovala si doktorský plášť. Bílé rukávy zakryly jizvy. Uznávám, žena doktor není obvyklé, ale chvilku to snad vydrží. Dozvěděla jsem se o dívce, která vidí budoucnost. Jdeme to prověřit. Rychle jsem prošla pokoje a chodby, nikde nikdo, kdo by odpovídal popisu. Vydala jsem se na zahradu. Dlouhými kroky jsem si to rázovala po cestičce. Když jsem procházela kolem lavičky, za ruku mě chytla malá černovlasá dívka.

„Jdeš pozdě,“ usmála se na mě, „jak je to jenom možné? V mé původní vizi jsi tu byla již před dvaceti minutami,“ znovu se usmála. Změřila jsem si ji pohledem. Svezla jsem se vedle ní na lavičku.

„Budu hádat, Mary,“ znovu jsem si ji prohlížela. Byla nenápadná. Úplně bych ji přehlédla.

„Raději Alice, ty jsi Somnie,“ oznámila mi.

„Ohledně mé nedochvilnosti se omlouvám. Můj kamarád říká, že jednou prošvihnu i vlastní smrt,“ rozesmála jsem se.

„To bohužel ne,“ úsměv jí opustil a hlas potemněl, „byla jsem u toho. Tedy pardon, budu u toho. U smrti vás obou,“ podívala se na mě svýma tmavě hnědýma očima.

„Aha,“ na víc jsem se nezmohla.

„Je mi to líto,“ zahleděla se do zahrady.

Zběsile jsem přemítala, kde bychom se mohli všichni společně potkat. Byla smrtelnice, kdy může zemřít? Kdy můžu já zemřít? Co Kain?

„Jdeš pozdě,“ řekla najednou.

„Co prosím?“ Tak jsem se zabrala do panikaření, že jsem na ni úplně zapomněla.

Pouze se usmála.

„Do háje!“ vyskočila jsem při pohledu na hodinky. Už mám být v opeře. Něco jako Figaro, nebo tak. Navíc k nám po uličce svižným krokem mířili muži v bílém. Jejda. Nechtělo se mi tu Alici nechat. Byla to milá dívka, ale doufám, že se již nikdy nesetkáme. Natáhla jsem k ní ruku. Zastavila mě.

„Jen se mi opovaž smazat paměť!“ pohrozila mi.

Pokrčila jsem rameny a začala se pomalu vytrácet. Pohledem jsem znovu zabrousila k mužům v bílém. Zarazili se ve středu pěšiny a zírali. Brzy z nich zbyl jen bílý flek....

 

 

Cítila jsem vůni sena, letního dne. Vtáhlo mě to přímo na svatbu. Hlavu mi pokrýval klobouk s širokou krempou. Právě jsem blahopřála nevěstě. Esmé měla krásné bílé šaty, splývající až k zemi. Carlisle se vyfikl. V černém fraku a cylindru mu to moc slušelo. Neušlo mi, že bratr Esmé na mě podezíravě kouká. Co ho žere? Jen se usmál. To nebylo možné, napojila jsem se na jeho vlnu a vida! Pán čte myšlenky! Okamžitě jsem zahájila blokádu. Zamračil se, když jsem ukončila spojení. S úsměvem hodným Kočky Šklíby jsem vykročila jeho směrem. Úsměv mě opustil hned po tom, co jsem si přišlápla šaty a málem upadla. Kdy už někdo vymyslí něco normálního. Tolik jsem toužila po kalhotách!

„Těší mě,“ podala jsem mu ruku a on ji políbil. Ani v nejmenším mě netěší, ale co mohu dělat, pomyslela jsem si. Pohlédla jsem mu do očí a vše se zatočilo. Svět přešel do černobílé. To je zas jednou kvalita.

„Nudím se,“ zopakoval mi Kain již posté.

„Já vím, já taky,“ ujistila jsem ho.

„Nerozumím jí ani slovo,“ vzdychl si a pokynul k buclaté ženě zpívající něco z Figarovy svatby.

„Myslíš, že když začnu skandovat Přestávka! Přestávka!, tak se něco změní?“ ptal se ze zájmem.

„Brzy se dočkáš,“ – snad – ujistila jsem ho.

„Čí to byl blbej nápad vyrazit za kulturou?“ začal filozofovat.

„Pšššt!“ ozvalo se ze zadních řad. Loktem jsem dloubla do Kaina.

Po několika minutách nastala kýžená přestávka. Všichni se hrnuli k rautům, my samozřejmě vpředu. Usadili jsme se k jednomu z nazdobených stolů. Společně s námi tu seděly ještě dvě ženy a muž. Netvářil se příliš společensky, zato Kain již plně flirtoval se vším, co mělo sukni. Zaměřila jsem se na toho chlapíka naproti mně. Uštvaný smutný pohled. Konečně jsem přišla na to, odkud ho znám. Je z mé vize od té babky v lese na pařeze. Musela jsem na něho příšerně zírat, protože se na mě otočil a zeptal se:

„My se známe?“

Kdybys jen věděl, pomyslela jsem si. Narafičila jsem zmatený výraz. „Proč si to myslíte?“

„To to podivné světlo vašich očí,“ dumal.

Usmála jsem se a zoufale se snažila zmírnit ty sálající otazníky v mých očích.

„Odkud jste?“ připomenul se.

„Odkud si jen budeš přát,“ odpověděla jsem sladkým hláskem.

„Jste... zvláštní,“ vybral to správné slovo.

„V to doufám,“ usmívala jsem se.

„Ten přízvuk, jste z Evropy, Rusko?“ zamýšlel se. Já mu zatím prohrabávala vzpomínky, myšlenky. Nuda, nuda, Carlisle, nuda, he? Carlisle? Vyléčil ho, stará se o... jasně, jméno. Při jméně Edward Anthony Masen Cullen jsem zalitovala, že nejsme přátelé. Už se mi podařilo vymyslet tucet rýpavých vtípků.

Zpět na zem. Říkal Moskva? Zima, kožichy, vodka, vodka, trojité vidění, ach ano, tolik věží. Nakonec ze mě vypadla naprostá hloupost.

„Spousta sněhu a domečky s kopulkama!“

„Myslíte Chrám svatého Blažeje v Moskvě?“ nakrčil čelo. My jsme nějaký vzdělaný.

Zakroutila jsem hlavou.

„Francie?“

„Žabožroutští pošuci,“ odfrkla jsem si.

„Belgie?“

„Bože, to by byla jako koule!“ rozesmál se Kain a sám se cpal trubičkami. Za několik málo minut mě Kain táhl od stolu. Protože zaprvé nám docházely země a zadruhé naše mučení mělo pokračovat. Zazněl zvonek na ukončení přestávky. Obraz se vracel do normálu a přes hučící dav se rozeznělo cinkání o skleničku. Bude přípitek.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Edward.

„Jasně!“ vyhrkla jsem možná až příliš nadšeně.

„Jasně!“ řekla jsem znovu, ale bohužel už v jiné události mého života. Začínalo mě štvát to, jak skáču z děje do děje.

Když máte Cullenovy pod drobnohledem, tak prostě poznáte, že se k jejich skupině má připojit někdo nový. Navíc, když ten „někdo nový“ býval velmi dobrý kamarád upírky, která se vás pokusila zabít za nemalou odměnu. Jaspera jsem sledovala již před tím, než se setkal s Alicí. Byl něco jako pravá ruka mé bývalé kamarádky Marii. Snažila jsem se od nich držet zdravý odstup už jenom proto, že mi Alice řekla, že mě uvidí zemřít. Kde jsem byla teď? Hrabala jsem se v jednom bytě přechodně obydleném Jasperem a Alicí. Snažila jsem se najít... Vlastně ani nevím co. Zrovna jsem byla strašně zabraná do prohrabávání šuplíku s ponožkami, když se za dveřmi ozvaly kroky. Zpanikařila jsem. Jak tak byl ten šuplík otevřený, proměnila jsem se v ještěrku a skočila do něj. Krčila jsem se mezi smradlavými ponožkami a čekala, co bude. Třeba něco vyčmuchám. V tomhle smradu určitě. Já jsem ale blbá! Teď mi je teleport k ničemu! Moje zlost musela být silná, protože jsem uslyšela Jasperův hlas. „Může být prádelník naštvaný?“ A mířil přímo ke mně.

Vysunul šuple a zahleděl se do něj. Kdybych nebyla v ještěrčí podobě, tak bych se tvářila jako neviňátko. Místo toho jsem rychle vyběhla z šuplete a šupky dupky ke dveřím. Ano, já si umím vybrat. Je tolik ještěrek, které vidí barvy a které jsou rychlé. Já musela být malá, zelená ještěrka s termoviděním. Což vzhledem k tomu, že upíři nevyzařují teplo, bylo matoucí. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli nemířím přímo na jednoho z nich. Už jsem skoro prolezla ven škvírou pode dveřmi, když se Alice z ničeho nic zeptala:

„Můžu vidět budoucnost ještěrky?“ podivila se. To už jsem se proměnila zpět a stála ve dveřích. Termovize mi moc nepomáhala a dokonce jsem vyplazila jazyk. Zatřásla jsem hlavou. Brrr...

Alice se pomalu dostávala do tranzu a Jasper se na mě chtěl v ochranářském gestu vrhnout.

„Prosím tě,“ zvedla jsem ruku a oběma jim vymazala paměť. Stáli tam a zírali na sebe. Zmizela jsem.

 

***

Někteří lidé mají noční můry silné a časté. Ti pak svítí jako maják a většinou je musíte navštívit každou noc. Za celý svůj život jsem se setkala pouze s několika případy, proto mě tolik překvapila ta malá holka. Pod můj rajon spadala pouze jeden rok, ale tolik příšer jsem neviděla ani nepamatuji. Co to bude dnes večer? přemýšlela jsem, když jsem stála přede dveřmi mně již nepříjemně známého domu. Byly případy, kdy se lidé z nočních můr zbláznili. Čekala jsem, kam až tohle zajde. Většinou jsem počkala, až se běs dostane ven. Nemám ráda dětské můry. Dětský mozek nezvládá Procházeče snů. Musíme se na ně napojit. Dnes večer jsem to musela udělat. Holčička se třásla, potila, po tvářích jí stékaly slzy, ale ne a ne se probudit. Natáhla jsem k ní chladnou ruku. Utrpení, smrt, zrada, smutek, jen malé světlo, malá naděje. To nebyl sen, byla to budoucnost. Lekla jsem se, než jsem stihla ruku odtáhnout, síla její mysli mě odhodila. Zády jsem narazila přímo na skříň naproti posteli. Pomalu jsem se drápala na nohy. Hlavou mi neustále vířily její myšlenky. Zády jsem se opírala o skříň a zjišťovala, kde je nahoře a kde dole. Zahleděla jsem se na postel. Dlouhý černý kabát se vlnil jako stvořený z temnoty. Šedá kůže se leskla. Zelená světla jeho očí se odrážela od ostří stříbrné dýky, kterou svíral svými dlouhými prsty zakončenými drápy. Neměl téměř žádné rty, a přesto jsem viděla jeho úsměv. Cítila potěšení. Stál nad malou dívenkou, hodlal ji probodnout. Okamžitě jsem se na něho vrhla. Má ruka prošla mlhou. Dobře, manuálně to nepůjde. Zapojila jsem stará dobrá kouzla. Zašklebil se. Chytila jsem ho za ruku, ve které držel dýku. Stlačila jsem ji dolů. Také jsem vysílala silné výboje proti jeho mysli. Nic, žádná odezva. Jako by byl jenom otisk. Oblak ničeho. Stín. Zvedl ke mně druhou ruku. Nedokázala jsem ji nijak zastavit. Druhou rukou jsem si Stín držela dál od těla. Pomalu jsem začínala panikařit. Pod jeho sevřením se mi nepovedlo uplatnit žádné kouzlo. Jeho ruka se neustála přibližovala. Dráp se mi zaryl do středu čela. Nebolelo to. Jako kdyby přes mě přehodil prostěradlo. Všechno zežloutlo, shnilo. Tak, a dost. Silou vůle jsem zvedla svůj meč z vaku. Zezadu se mu probodl zátylkem a čepel mu vesele trčela ven pusou. Zastavila se až těsně před mým obličejem. Stín zmizel, ale pochybovala jsem, že je opravdu pryč. Všechno se zhouplo. Sesunula jsem se na koberec. Rychle mi ubývalo sil. Hlava mě bolela. Zhluboka jsem se nadechla. Chystala jsem se zmizet. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že děvčátko nás celou dobu pozoruje.

Sakra, sakra, sakra! S otevřenou pusou hleděla přímo na mě. Pousmála jsem se. Úsměv se ale hned vrátil do nepřirozené bolestivé grimasy. Najednou jsem nevěděla co říct, a tak jsem plácla to první:

„Jsem víla Zuběnka!“ blábolila jsem.

„Ale mně žádný zoubek nevypadl,“ zahleděla se na mě skepticky.

Pohlédla jsem sama na sebe. Mé hnědé kožené kalhoty byly potrhané a od bahna. Původně bílá košile byla od nějakého neidentifikovatelného zeleného slizu. V ruce jsem stále svírala meč a vlasy, které byly kdysi spletené do pevného copu, nyní poletovaly, kde se jim zachtělo. Z jednoho pramene jsem si pracně vymotala bodlák. Chtěla jsem ho odhodit a pohled mi padl na mé boty. Tmavě hnědé kozačky sahající mi až po kolena. Na jedné botě jsem měla podivnou modrou substanci a druhá bota byla rozseknutá v půl. Moje oblíbené boty! Rychle jsem si začala čarovat nové šaty. Abych tady mladou dámu uklidnila, oblékla jsem si nadýchané hedvábné šaty s fialovým nádechem a dočarovala si motýlí křídla. Zírala ještě víc.

„No, občas se stane administrativní chyba a pošlou mě o dům vedle,“ uculila jsem se.

„Maminka říkala, že neexistuješ,“ odporovala mi. Ono to prostě nemůže být snadné.

„No, já...“ snažila jsem se odlákat její pozornost. Nechtěla jsem se jí už znovu dotknout. Potřebovala jsem ztlumit to světlo, které z ní vycházelo. Lákalo všechny nestvůry a nadpřirozené bytosti. Hlavou mi projela nová vlna bolesti.

„Sakra,“ zamumlala jsem si.

„To by víla neměla dělat,“ poučila mě. Zamyslela jsem se.

„Tohle je jen tvůj sen,“ zašeptala jsem,

„Jsi si tím jistá?“ nakrčila čelo. Proč?!

Mávla jsem rukou a vyčarovala tančící králíčky, létající labutě, zářivé barvy. Povedlo se mi ji zcela upoutat. Ruce jsem položila kousek od její hlavy a začala budovat stěny. Oddělovala jsem běsy, budovala zeď kolem jejího nitra, bylo jich tolik. Bolest hlavy mi postupovala dál do těla. Musela jsem dokončit práci. Nakonec jsem otevřela oči. Děvčátko zářilo jen slabě. Už jí nehrozí noční můry. Měla tak silnou obranu, že jsem jí nepronikla ani já. Holčička mezitím usnula. Svět se opět zhoupl. Pomalým krokem jsem se vyšourala z domu. Zastavila jsem se před domem a oběma rukama se zachytila o plot. Pomalu jsem slabikovala rozostřená písmena na jejich schránce.

„Swa... no... vi,“ zamumlala jsem. Musela jsem do New Yorku, měla jsem tam byt, musela jsem... Hlava bolela, svět se točil, vše se rozostřilo. Teleportovala jsem se. Byla jsem šťastná, že jsem trefila svůj byt. Přistála jsem přímo na kuchyňské lince. Podařilo se mi svrhnout vše, co na ní původně leželo. Hlava mě pálila, převalila jsem se na bok a přepadla z linky dolů. Bolest hlavy sílila, svět začínal šednout. Zavřela jsem oči.

 

„Lásko! Jsem domá!“ prořízl ticho Kainův sametový hlas. Bože, mám hlavu jako střep. Očividně mě neviděl okamžitě, ležela jsem za kuchyňskou linkou. Pokusila jsem se postavit. Podklouzla jsem na látce hedvábných šatů a spadla na zadek. Proboha. V hlavě mi příšerně hučelo, jako v úlu. Rukou jsem se zachytila za okraj linky a vytáhla se nahoru. Padl na mě pohled jeho pronikavě modrých očí. Hvízdl. No, asi mi to sluší. Kdybych ho ze začátku neviděla třikrát, skoro bych si ani nevšimla tašky, kterou držel v ruce. Zakymácela jsem se, a to jsem měla pouze kozačky bez podpatku. Pohlédl na mě a svraštil čelo.

„Neměla bys pít, když procházíš sny.“ Položil tašku na stolek u vstupních dveří a pomalu se ke mně blížil. Sešel stupínek až za kuchyň a znovu si mě přeměřil pohledem.

„Proč máš ty šaty? A křídla?“ podivil se. Proč vypadám tak, jak vypadám? To bych taky ráda věděla. Když jsem neodpovídala, natáhl se políbil mě na tvář. Když se odtáhl uculil se. „Vypadáš roztomile.“

Odpovědí mu bylo moje zamručení. Přešla jsem k naší béžové pohovce a pohodlně se usadila. Bolest hlavy odeznívala. Konečně. Usadil se na pohovku vedle mě a zeptal se:

„Jak bylo ve Phoenixu? Prověřila jsi tu věc, co nás tam tak táhla? Myslím, že ano, protože ji už necítím. Zničila jsi to?“ vyzvídal.

„Ale já nebyla ve Phoenixu. O jaké sálající věci to mluvíš?“ nechápala jsem, co tu hraje.

„Je ti dobře?“ zamračil se.

„Fajn,“ vydechla jsem. Jestli ,fajn' vystihovalo to, jak mě bolí celé tělo a hlava mi může prasknout, tak ano, bylo mi fajn. Stvrdila jsem to svým úsměvem. Očividně mu to stačilo. Musela jsem se převléct. Šaty byly krásné, ale prostě šaty. Zamířila jsem do koupelny.

„Takže, co dnes podnikneme?“ zavolala jsem z koupelny na Kaina. Když jsem se pokoušela odčarovat si křídla, nic se nestalo. Zpanikařila jsem. Zkusila jsem kouzlo. Nic. Ne že by mi nějak extra vadilo, že se s křídly nevejdu do sprchy, spíš mě děsilo mít je napořád.

„No, většinou v tenhle den zůstáváme doma, ale jestli chceš někam vyrazit, beru to,“ odvětil mi.

„Jak to myslíš, tenhle den?“ Tedy, ne že bych s těmi křídly někam mohla.

„Som, je Valentýn,“ oznámil mi.

Začala jsem nadávat, zabalila se do ručníku a vyšla ven.

„Co s tím?“ pokrčila jsem rameny.

Přejel mě pohledem. „To jsem sice nečekal, ale...“ nasadil svůdný pohled a vstal.

„Ale ne, blbečku, myslím křídla!“ Chtěla jsem ho praštit, ale to by mi ten ručník nejspíš spadnul.

„Určitě není Valentýn, nemůžu kouzlit, nemůžu si vzpomenout, proč mám křídla a nevím, proč jsem měla šaty. Taky netuším, proč jsem ležela pod kuchyňskou linkou.“ Začala jsem přecházet před gaučem. Kain se posadil zpět na gauč. Sedla jsem si vedle něho. Nejspíš moc blízko, protože jedno z křídel mu málem vypíchlo oko. To trochu ukojilo mou krvelačnost. Natáhl ke mně ruce. Uchopil křídla tam, kde mi vyrůstala ze zad, a nechal je pomalu rozplynout. Ulevilo se mi.

„Takže jsem ztratila čtyři dny?“ povzdechla jsem si.

„To si nemyslím, je úterý a mluvila jsi se mnou před dvěma dny. Vzpomínáš?“ hleděl na mě trochu jako na blázna. To potěší.

Ne. „Ano,“ odpověděla jsem. Snažila jsem si vzpomenout.

„Tak si to shrneme: Ať to bylo cokoli, je to ve Phoenixu, ten případ jsi vyřešila, protože už to necítím. Pár věcí si nepamatuješ, ale to bude v pohodě,“ poplácal mě po rameni. Vstal a zamířil do kuchyně. To na něm bylo nejlepší. Brát to, jak to je a nestarat se. Já se vracela do koupelny. Byla jsem člověk a tak nějak jsem se nemohla zbavit dojmu, že páchnu. Ručník jsem někam odhodila a teď jsem ho poslepu nemohla nahmatat. A hele, najednou mi přistál v ruce. To bylo nějako moc snadný. Otřela jsem si obličej a otevřela oči. Stál tam usmívající se Amor.

„A ven!“ zařvala jsem. Myslím, že mým dnešním jediným outfitem bude tenhle ručník. Rychle jsem vyklusala z koupelny. Než jsem přeběhla do svého pokoje, uviděla jsem Kaina u plotny. Měl bílý oblek a vařil. Povzdechla jsem si. Ještě mu nechám chvíli tu iluzi, že to umí. Byl ve slavnostním. Taky bych se měla vyfiknout, nějak mu to oplatit. Otevřela jsem skříň, kromě kalhot, triček a košil tu nebylo naprosto nic. Když je stav nejvyšší nouze, něco jsem vykouzlila. Dnes mi byla odebrána moc a ten, kdo za to mohl, se rozvaloval v obýváku. Zoufalé situace si žádají zoufalá řešení...

„Amore?“ procedila jsem. Z naší dvojice má raději Kaina, zaprvé, že náš posel lásky nejspíš kope za druhou stranu a taky, protože moje setkání s Amorem zahrnovalo kouzlo lásky, hořící plínu a trombón. Mlčeti zlato, pomyslela jsem si. Možná jindy. Nemyslím si ale, že by si nechal uniknout jedinečnou příležitost přeměnit mě k obrazu svému. Nic.

„Prosím!“ Tak tohle mě málem skolilo, a jak na to slyšel.

Koukl na mě, koukl na skříň a bylo rozhodnuto. Mávl rukou a stála jsem tam v černých šatech splývajících k zemi. Černá látka se mi ovinula kolem ramen, která byla pokryta mými rezavými vlasy. Koukla jsem do zrcadla a jen vytřeštila oči. Už jsem šla k mým botám, když je Amor uviděl. Neschválil je. Najednou jsem začala růst. Dobrých patnáct čísel nad zemí se to zastavilo. Zakymácela jsem se. Neudělala jsem ani krok a letěla k zemi. Rezignovaně povzdechl. Začala jsem se snižovat. Konečně jsem vyšla z ložnice. Překvapilo mě, že obývací pokoj ještě není v plamenech.

Pokusem o elegantní krok jsem se dostala až ke stolu slavnostně prostřenému pro dva. Seděl u něho samozvaný host. Amor se rozvalil na jedné z židlí, ruce položil za hlavu a cípy pleny se nebezpečně rozevřely. Odvrátila jsem pohled.

„Rád vás zase vidím, přece jste si nemysleli, že nenavštívím svůj nejoblíbenější valentýnský pár,“ pronesl sladce.

Kain zvedl hlavu od trouby a pohledem se zastavil na mně. Brada mu poklesla.

„Kde jsi je...“ vydechl.

„Vzala?“ hlavou jsem pokynula k andělíčkovi rozvalenému u stolu. Nasadil samolibý výraz.

 

Nechápala jsem, proč mi ukázali tak hezkou vzpomínku. Pak už bylo ale pozdě. Klečela jsem na sněhu a Kain mi padal do náruče. Z rány po dýce mu stoupal temný kouř. Jeho modré oči přestávaly jiskřit. Pak se rozplynul úplně. V pozadí byl slyšet Victoriin vítězný smích.

Padal mi do náruče znovu a znovu. Po tvářích se mi řinuly slzy.

„Kapesník?“ zeptal se povědomý hlas vedle mě. Nadskočila jsem. Byl to lovec, nabízel mi krabici kapesníků, jako by se nechumelilo. Usmíval se.

Pořád jsem hleděla na místo, kde ještě před chvíli ležel Kain. Milovala jsem ho.

„Oh, vážně?“ podíval se na mě se zdviženým obočím.

Před očima se nám objevila ukázka, jak sedím na Islandu v hospodě a Emily se ptá na mého nejlepšího kluka. Výjev se zastavil.

„Pán zlodějů, lhát se nemá,“ zašklebil se.

Ptala se na kluka, nebyl můj kluk, neměl jím být. Ne opravdu. Hráli jsme spoustu manželských párů, milenců, ale nikdy to nebylo pravé. I tak byl mým nejlepším přítelem. Jedinou stálou osobou mého života a Victoria mi ho vzala.

„Myslíš, že by ji napadlo přijít? Myslíš, že by kohokoliv napadlo zničit vás?“ vytrhl mě ze sebelítosti.

„Poslal jsem ji, jako jsem poslal všechny ostatní,“ pokrčil rameny a usmál se.

„Proč?“ nechápala jsem.

„Nechali zabít mou ženu, ty jsi zabila mého syna, vypálila mé město a připravila mě o moje tělo,“ rozkřičel se, „potřeboval jsem, aby sis to vychutnala do poslední chvíle,“ úplně šílel. Vystartovala jsem po něm, chtěla jsem mu ublížit, pomstít se. Má ruka jím neškodně prošla. Byl to hologram.

„A kdopak že to vyhrál?“ promnul si ruce.

 

Letěla jsem vzduchem, padala jsem už strašně dlouho. Před několika týdny mě zavolal běs. Z hlavy mladého muže vyšel lovec. Lovec, který nastrčil svůj deník, aby jej bylo možno oživit. Můj odvěký nepřítel konečně dostal své vytoužené tělo. Konečně dostal šanci vyhrát. Od chvíle, kdy jsme se setkali poprvé, se mi vrátily všechny vzpomínky, jak jsem napříč časem potkávala Cullenovy. Lovec mi pohrozil, že zabije všechny, které chráním. Mohli to být Cullenovi? Možná. Každopádně, mířila jsem právě tam. Když jsem konečně poznala stromy rostoucí kolem Forks. Doufala jsem, že alespoň zbrzdí můj pád. Nestalo se. Vyhloubila jsem pomenší kráter. Vyhoupla jsem se na chatrné nohy a pokusila se zorientovat. Byla jsem asi kilometr od domu. Vyrazila jsem, jak nejrychleji to šlo – šnečí chůzí. Došla jsem na mýtinu, musela jsem být blízko, když se mi povedlo zakopnout o pařez. Zadržela mě něčí ruka. Dlouhé vlnité vlasy barvy mědi jí poletovaly kolem obličeje. Hleděla na mě čokoládově hnědýma očima, které vypadaly, že mě rády vidí. Jedním pohybem mě vytáhla na nohy. Omylem zavadila o mou ruku. Hlavou mi proletěly všechny její vzpomínky, veškeré zážitky, myšlenky. Podařilo se mi zachytit tu jedinou, která mi byla původně určena.

„Alice říkala, že přijdeš.“

Rychle se odtáhla. Přesně takhle působím na upíry, když nemám žádný štít. Paráda! Zavrávorala jsem. Renesmé. Myslím, že by to bylo dojemné shledání, kdyby se mi za zády neozval povědomý šustot. Ohlédla jsem se. Z portálu vystoupil muž, obličej mu zakrýval šedý klobouk, šedý kabát se vlnil větrem, který nefoukal, a v ruce si pohazoval holí.

Kretén.

Podívala jsem se na Ness a zašeptala:

„Promiň.“ Následně jsem ji odhodila, co nejdál to šlo. Nahodila jsem umělý úsměv, otočila se na lovce a zahájila útok.

Renesmé nemohla nic dělat. Proměnili jsme se v kupu rukou, nohou, krve a kouzel. Odněkud z dálky jsem zaslechla známý hlas.

„Copak? Letěla jsi okolo, a tak ses rozhodla, že se stavíš? Neviděl jsem koště,“ zvolal ironicky. Edward. Ještě nás neviděli, tak měli čas na vtipy. Nemohli ho cítit, lovec byl přelud, noční můra. Konečně dorazili na mýtinu.

„Udělejte něco,“ slyšela jsem Renesmé. Upíři se chtěli vrhnout na pomoc. Lovec mě na chvíli pustil. Otočil se k nim, mávl holí a zamumlal:

„Prozři.“

Celá jejich skupina se najednou chytla za hlavu. Jejich bolest, vzpomínky a pocity zaplavily i mě. Padly na mě jako hromada kovadlin. Některým to udělalo radost, někdo se zlobil, Edward nevěděl, co si má myslet a Rosalie mě chtěla zabít. Vrhla se přímo na mě, zastavili ji několik centimetrů od mého obličeje. Měla důvod. Když jí ublížili, přilákala mě její hrůza. Nedokázala jsem ji odprostit od bolesti, ani ji zahubit. Myšlenkami jsem zavolala Carlislea a pak zmizela. Edward byl zcela pohlcen myšlenkami ostatních a Jasper zase náladami. Jejich emoce, myšlenky, všechno mě to dusilo. Jen lovec se královsky bavil. Všechny nás ochromil. Sledovala jsem, jak pochybují o tom, jestli mi věřit. Jen z pohledu na Alice jsem poznala, že se vyplní druhá část její vize. Lovce potěšil jeho vlastní úspěch a rozptýlil se. Mnou projela vlna naděje.

„Poslal jsi Victorii, poštval jsi Volturiovy. Vše kvůli pomstě. Chceš trofej na zeď. Moji hlavu.“ Ne že by to nebylo něco jako uznání za celoživotní dílo, být na něčí zdi, ale moc se to nehodilo. Stál tak blízko mě, že se mi podařilo zespoda do jeho hrudního koše zabodnout meč. Jeho špička vyjela lovci pod bradou. Zapotácel se a padl na mě. Na krku jsem cítila jeho dech.

„Kdo říká, že potřebuji hlavu?“ hlas zněl vítězně. Od kříže mnou projela bolest. Černý kov mi zajel do těla. Lovec zmizel, tak jak přišel. Klesla jsem na kolena. Teď už jsem nebyla ve svém těle. Celé jsem to sledovala shora. Rozseknutou košilí na zádech byla vidět černá rukojeť dýky. Od rány se linuly černé klikyháky. Postupovaly mi po zádech. Bylo divné vidět sama sebe. Po tvářích mi stékaly zlaté husté slzy. Černá klikatice se dostala až ke krku, přešla k očím. Vlasy mi zfialověly, později začaly černat. Oči se mi naplnily černou tekutinou. Rozplynula jsem se. Nezbylo nic. Na zem s cinknutím dopadla dýka s Alaezerova kovu.

Sálem se rozezněl potlesk.

„Musím uznat, velkolepý odchod,“ pohlédl na mě.

„Musím jít, ale ještě poslední věc. Užij si to.“ Tleskl a zmizel. Sálem doléhal jeho hlas.

„Pohlédni do tváří těch, které jsi zabila. A že jich bylo.“

Místnost naplnil křik, poslední myšlenky. Pocity před smrtí. Trhalo mě to na kusy. Někteří mě nenáviděli, jiní doufali, že je zachrání. Byla jsem tam, v jejich hlavě. Umírala jsem s každým z nich. Přitiskla jsem si ruce na uši, i když jsem věděla, že je to zbytečné. Najednou zazněla hlasitá rána. Řev ustal. Oči jsem držela pevně zavřené, uši si zakrývala rukama. Byla jsem schoulená na sedačce a čekala, co bude dál. Něčí ruce mě zvedly do náruče.

„Mrtví musí držet pohromadě,“ pronesl Kainův hlas. Skoro mě to vyděsilo. Otevřela jsem oči a pohlédla přímo do jeho nebeských očí.

„Jsi opravdu tady?“ Zkusila jsem to.

„Ano, a už se mě asi nikdy nezbavíš,“ usmál se. Myslím, že to by nemuselo být zase tak špatný. Políbil mě na čelo a odnášel pryč. Spokojeně jsem položila hlavu na jeho rameno a usnula.

 

The End

 

Konec dobrý, všechno dobré.

 


 

Po dlouhém dohadování se s programem, který neukládal opravy, konečně poslední část...

Paxl


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Procházečka snů 3:

 1
8. LuLu
23.09.2018 [0:54]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon kraaaasa!!! Holka máš talent!!! Čítala som všetky časti prechádzačky snov...úžasne vymyslený príbeh!!! Tak som sa zacitala a zrazu koniec...úžasne napísané perfektne sa to čítalo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon škoda že to nieje dlhšie Emoticon Emoticon Emoticon urcite si to znova za čas prečítam Emoticon naaaaaaaadhera!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Emmett
20.06.2014 [13:36]

Četla jsem všechny tři procházečky a dovoluji si komentovat až zde. Nápad na příběh mě velmi zaujal a musím říct, že jsi nezklamala. Ztvárnění procházečky bylo úžasné! Její chování a všechno okolo ní...
Musím říct, že stálo za to se tou hromadou textu prokousat. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. janevolturi
16.06.2014 [16:50]

Zvláštně napsané... Ale hlavní hrdinka je skvělá! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. sara
14.06.2014 [22:41]

Bylo to takové zmatené, ale moc pěkný nápad Emoticon A jsem moc ráda že je -v rámci možností- s Kainem Emoticon

4. :D
14.06.2014 [15:01]

Ehm Emoticon zajímavé, potěšil mě ten konec s Kainem Emoticon

3. Myfate admin
12.06.2014 [21:57]

MyfateAhoj,
článek jsem Ti opravila, jen si, prosím, dej příště pozor na:

- příliš velký perex obrázek (zmenšen pomocí /thumbs/)
- chybějící odkaz na předchozí díl
- volné řádky před a za textem
- shoda přísudku s podmětem
- větička –> větvička
- jsem/jsme
- skloňování jmen: Esmé, Alice, Maria
- dělení slov
- mi/my

Děkuji. Myfate Emoticon

2. Myfate admin
25.04.2014 [21:56]

MyfateAhoj,
je mi líto, ale článek Ti musím bohužel vrátit, protože v textu máš stále ty samé chyby, které Ti vypsala adminka přede mnou.
Projdi si znovu text kvůli chybám, změň formátování textu na "Písmo" a velikost písma na "Velikost".
Až si vše opravíš, zaškrtni "Článek je hotov".
Děkuji. Myfate Emoticon

17.01.2014 [18:26]

NeyimissAhoj, článek ti bohužel musím vrátit.
* Máš příliš dlouhý perex (má mít kolem 20-25 slov). Zkrať si ho.
* Máš špatnou velikost a typ písma, vždy se nechává ta základní. Oprav si to, prosím.
* V článku máš chyby (namátkou třeba v přímé řeči, jsi/si, čárkách, oddělování oslovení, dělení slov, máš špatné uvozovky, atd.) Článek si znovu projdi a pokus se je opravit.

Až to budeš vše mít, zaškrtni "Článek je hotov". Děkuji. =)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!