Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Příběh nového života

03.09.2010 (17:00) • Adrianne555 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1686×

Seděla jsem u okna a zírala do prázdna. Venku začalo pršet. Déšť nahrazoval slzy, které jsem neměla. Brečel za mě. Znělo to hrozně. Nemám slzy. Nemám život. Nemám už nic. Vlastně... něco přece. Mám před sebou pouze nekonečně dlouhou dobu. Dobu, která nikdy neskončí. Roky, desetiletí, staletí. Opřela jsem se o zeď a zavřela oči. Začala jsem si v hlavě rekapitulovat poslední dny.

Pamatuju si jen na oheň. Neviděla jsem ho, ale cítila. Cítila jsem, jak mi hoří celé tělo. Nevím, jak dlouho to trvalo. Připadalo mi to jako neskutečně dlouhá doba, ale pak to najednou ustalo. Oheň pohasl.

„Rosalie?“ Slyšela jsem v dálce.

„Rosalie, jsi v pořádku?“ Teď už jsem slyšela zřetelněji. Otevřela jsem oči a uviděla nad sebou dvě tváře. Nádherné bledé tváře dvou mužů.

„Slyšíš mě?“ zeptal se mě jeden. Měl blonďaté vlasy, zlaté oči, úžasné rysy obličeje a sametový hlas.

„Rosalie, vnímáš nás?“ To promluvil ten druhý. Vypadal podobně, jako ten předtím, jen vlasy měl hnědé. Posadila jsem se a pozorně si je prohlížela.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se a pak se zarazila. Můj hlas zněl nějak divně. Nebyl to rozhodně můj hlas. Bála jsem se znovu promluvit a tak jsem čekala na odpověď.

„Jsi v našem domě,“ řekl mi ten blonďák.

„Jsem Carlisle Cullen. Tohle je Edward,“ pokynul k tomu tmavovlasému.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Carlisle. Až teď jsem si všimla ostrého pálení v krku.

„Pálí mě v krku,“ řekla jsem.

„To je normální,“ přikývl Carlisle.

„Normální?“ divila jsem se.

„Rosalie, dobře mě poslouchej,“ řekl Carlisle.

„Pamatuješ si, co se stalo?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Před třemi dny jsem tě našel na ulici. Někdo tě zbil a ty si na tom byla hodně špatně. Umírala jsi. Tak jsem...“ Odmlčel se. Tázavě jsem se na něj podívala.

„Proměnil jsem tě,“ řekl nakonec.

„Proměnil?“ nechápala jsem. Přistoupil ke mně, usmál se a podíval se mi do očí.

„V upírku,“ dokončil.

„V....v upírku?“ vykoktala jsem. Začala jsem panikařit. Prudce jsem se postavila. Překvapilo mě, jak rychle a zároveň ladně se mi to povedlo. Carlisle a Edward sledovali mou reakci.

„A kde mám zuby, špičatý uši a...“ Edward se zasmál.

„Tohle jsou jen pohádky,“ řekl.

„My upíři jsme krásné bytosti. Nikdy se neměníme a žijeme věčně. Nespíme v rakvích, vlastně nespíme vůbec. Nepotřebujeme to.“ Podívala jsem se na něj.

„Takže nikdy nezemřu? Nezestárnu? Nikdy nebudu spát?“ Tu poslední otázku jsem spíš fascinovaně vydechla.

„Vlastně jsi už zemřela. Uvnitř tvého těla už nic nefunguje. Navenek pořád žiješ,“ vysvětlil mi Carlisle.

Otevřela jsem oči a vrátila se do reality. Navenek prý pořád žiju. A takhle budu žít už navěky.

Carlisle mi všechno vysvětlil a přiblížil způsob jejich života. Poznala jsem i jeho ženu Esmé. Moji novou matku. Adoptivní matku. Před lidmi jsme měli s Edwardem vystupovat jako adoptivní děti Carlislea a Esmé. Budeme žít normální život, jako lidé, ovšem s rozdílem, že nebudeme jíst, spát a nezestárneme. Na jednom místě budeme moci zůstat jen určitý čas. My s Edwardem budeme chodit do školy. A pořád dokola ji opakovat. Otřásla jsem se. Tyhle informace se mi příčí, ale když je poskládám dohromady, vytvoří život. Můj budoucí život.

Zaklepala jsem na dveře Carlisleovy pracovny.

„Dále,“ ozvalo se zevnitř.

Otevřela jsem dveře a vešla. Carlisle seděl u stolu a vyplňoval nějaké papíry. Zvedl hlavu, když jsem vešla dovnitř.

„Rosalie, co pro tebe můžu udělat?“ usmál se na mě.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě,“ řekl a pokynul mi, abych se posadila. Nevěděla jsem, jak začít, přesto jsem po chvíli promluvila.

„Mohla bych vědět něco víc?“ zeptala jsem se. Přikývl.

„Chceš vědět něco konkrétního?“

„Vlastně ano. Můžou mít upíři děti?“

„Muži ano. Ženy bohužel ne,“ odpověděl. Podívala jsem se na něj s otazníkem v očích.

„Jak už víš, naše tělo se nemění a orgány v těle nepracují. Nemůžeš otěhotnět. Mužům se ale tvoří spermie, takže mohou oplodnit lidskou dívku,“ vysvětlil mi.

„Díky,“ řekla jsem a chtěla odejít.

„Rosalie?“ zadržel mě. Otočila jsem se zpátky k němu.

„Nejsi s tímhle životem smířená, viď?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tak se posaď a poslouchej,“ řekl mi.

Posadila jsem se zpátky na židli a čekala, co mi řekne.

„Myslím, že by sis měla poslechnout můj příběh,“ řekl.

„Narodil jsem se ve 40. létech 17. století. Můj otec pořádal hony na čarodějnice, vlkodlaky a upíry.

Když zestárl, byl jsem pověřen vedením pronásledovacích razií. Přiznám se, že jsem tím tolik nadšený nebyl, ale splnil jsem, co po mě žádal. Odhalil jsem skupinu upírů žijících v městských kanálech. Uspořádal jsem na ně hon a jednoho vypátral. Měl příliš velký hlad na to, aby utekl a tak zaútočil. Nejdřív mě kousl, zabil dva další muže a třetího si odtáhl s sebou. Zůstal jsem v ukrutných bolestech ležet na ulici. Odplazil jsem se do sklepa a zahrabal se do hnijících brambor. Po třech dnech jsem se vynořil jako upír. Bylo mi zle, nevěděl jsem, co mám dělat. Nechtěl jsem zabíjet. Snažil jsem se spáchat sebevraždu, skákal z velkých výšek. Byl jsem tak zhnusený sám sebou, že jsem odolal tomu, abych se krmil lidmi. Chtěl jsem se zabít vyhladověním. Potloukal jsem se po světě, stranou od lidí. Nakonec žízeň zvítězila a já zaútočil na stádo jelenů. Tehdy jsem si uvědomil, že můžu přežít z krve zvířat, než abych vzal život nevinnému člověku,“ na chvíli se odmlčel.

„V průběhu dvou staletí jsem víceméně rozvinul odolnost vůči lidské krvi a mohl se stát doktorem.

Studoval jsem v Itálii, když jsem se setkal se skupinou upírů, jmenujících se Volturiovi,“ vstal a přešel k jednomu z mnoha obrazů visících na zdi.

„Caius, Marcus a Aro. V našem světě něco jako královská rodina. Byli jiní, než ti, které jsem znal z Aglie. Byli více kultivovaní, přesto zabíjeli lidi. Snažili se mě přesvědčit k takovému činu, ale odmítl jsem. Několik staletí jsem s nimi žil.“ Dívala jsem se na ten obraz. Tři dlouhovlasí upíři, kteří opravdu vypadali jako královští. Carlisle přešel zpátky ke stolu. Následovala jsem ho.

„V roce 1911 jsem pracoval v Columbusu, v Ohiu, kde jsem ošetřoval mladou dívku jménem Esmé. Krátce nato jsem se přesunul do Chicaga, kde jsem pracoval několik dalších let. Blížil jsem se ke konci svého vymezeného času.“

„Vymezeného času?“ přerušila jsem ho.

„Doby, kdy jsem musel odejít, aby ostatní nepoznali, že nestárnu,“ vysvětlil.

„Ve městě propukla chřipková epidemie. Tehdy jsem, v roce 1918, ošetřoval Edwarda Masena.

Jeho rodiče zemřeli a on sám bojoval o život. Jeho matka mě před smrtí požádala, abych ho zachránil. Jednal jsem podle pocitu osamělosti, a tak jsem ho proměnil.

Přestěhovali jsme se do severního Wisconsinu, kde jsem v roce 1921 opět ošetřoval Esmé. Její zranění pocházelo z neúspěšného pokusu o sebevraždu. Pamatoval jsem si ji už z dřívějška a cítil zármutek nad obratem, jaký vzal její život. Umírala, takže jsem ji rovněž přeměnil. Zamilovali jsme se do sebe a uzavřeli zákonný sňatek. Teprve tehdy jsem začal být opravdu šťastný a pořád jsem. Mám rodinu, dobrou práci, a kdybych nepil krev a tlouklo mi srdce, ani bych si neuvědomil, že jsem vlastně upír,“ usmál se. Byla jsem ohromená.

„Má každý nějaký svůj příběh?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě,“ odpověděl.

„Edwarda jsi přeměnil, protože ses cítil sám. Esmé, protože ses do ní zamiloval. Proč jsi přeměnil mě?“ položila jsem další otázku.

„Vlastně kvůli Edwardovi,“ řekl.

„Kvůli Edwardovi?“

„Dlouho byl sám, bez lásky. Doufal jsem, že k sobě třeba najdete cestu.“

Sklopila jsem oči.

„Omlouvám se Carlisle, ale nic k němu necítím. Je to jen můj bratr,“ zešeptala jsem.

„Není se za co omlouvat, Rosalie. Chápu to. Nemůžu tě do ničeho nutit. Poslouchej svoje city,“ usmál se na mě. Oplatila jsem mu úsměv a odešla.

Přemýšlela jsem nad tím, co mi Carlisle řekl o Esmé. Proč asi chtěla spáchat sebevraždu?

„Přišla o dítě,“ řekl mi Edward. Cukla jsem sebou. Neslyšela jsem ho přicházet.

„Promiň, že jsem tě polekal,“ usmál se na mě.

„V pořádku. Co jsi to říkal? Přišla o dítě?“ Přikývl.

„Bože. Je mi jí líto. Musí to být strašný okamžik,“ řekla jsem.

„Už se s tím dávno smířila,“ řekl.

„Já bych se s tím nesmířila nikdy,“ zašeptala jsem.

„Chtěla jsi dítě?“ zeptal se mě. Přikývla jsem.

„Vždycky jsem si přála dítě. Měla jsem se vdávat.“

„To je mi líto. Asi se na Carlislea zlobíš, viď?“ Zartěla jsem hlavou.

„Kdyby mě neproměnil, asi bych v tuhle chvíli měla pohřeb,“ řekla jsem.

„Řekl ti Carlisle, proč tě vlastně proměnil?“

„Kvůli tobě,“ špitla jsem.

„Jo,“ řekl.

„Edwarde, ale já tě nemiluju,“ přiznala jsem se. Podívala jsem se mu do očí. Čekala jsem nějakou reakci. Zděšení, smutek, lítost, radost. Ale jeho tvář byla bez výrazu. Jako vytesaná z kamene. Pak pootevřel ústa a promluvil.

„Bojíš se, jak zareaguju, viď? Tak poslouchej. Taky tě nemiluju, Rosalie.“ Ulevilo se mi. Kdybych mohla, řeknu, že mi spadl kámen ze srdce.

„Nechci tě nijak urazit. Jsi krásná, ale nepřitahuješ mě,“ zavrtěl hlavou.

„Ty mě vlastně taky ne,“ usmála jsem se na něj.

O DVA ROKY POZDĚJI

„Carlisle? Půjdu si zalovit,“ zavolala jsem do ticha domu. Už několik týdnů jsem bezcílně bloudila po domě, chodila do školy a cítila se strašně osamělá. Byla jsem vděčná za čas, kdy jsem mohla vypadnout na vzduch a utřídit si svoje myšlenky, aniž by mě Edward slyšel. Nedostala jsem žádnou odpověď, tak jsem tedy vyrazila. Hledala jsem něco, co bych mohla ulovit, když v tom jsem ucítila zvláštní pach. Medvědí pach. Vydala jsem se tím směrem. Došla jsem na obrovskou louku, kde jsem objevila nejenom onoho medvěda. Mladý muž tam bojoval o holý život. Medvěd měl nejspíš hlad a tak ho napadl. Odhodil ho prackou a muž narazil do stromu. Vypadalo to, že je mrtvý. Vůbec se nehýbal. Skočila jsem po medvědovi a zakousla se mu do krku. Medvěd se ještě chvíli zmítal v křečích a snažil se mě setřást. Když jsem ho zabila a vysála z něj všechnu krev, chystala jsem se odejít. Náhle mi ale padl pohled na toho muže. Hýbal se. Snažil se něco říct. Okamžitě jsem byla u něj a prohlédla si ho zblízka. Byl krásný. Pach jeho krve mě štípal v nose. Kdybych před chvílí nevypila toho medvěda, asi bych podlehla. Teď jsem jednala podle pocitu osamělosti, stejně jako tehdy Carlisle. Vzala jsem ho do náruče a běžela s ním domů. Muž pootevřel oči a podíval se na mě.

„Anděl,“ zašeptal a pak znovu upadl do bezvědomí. Zrychlila jsem. Donesla jsem ho domů a položila na pohovku. Jeho srdce pořád ještě tlouklo.

„Carlisle!“ zakřičela jsem. Přišel nejenom on, ale i Esmé s Edwardem.

„Kdo to je?“ zeptal se Edward.

„Nestarej se,“ sykla jsem k němu.

„Co se děje, Rosalie?“ zeptal se Carlisle.

„Proměň ho. Prosím,“ podívala jsem se na něj úzkostným pohledem. Váhal.

„Kvůli mně,“ zašeptala jsem.

„Zůstaňte tady,“ řekl, vzal muže do náruče a odnesl ho nahoru. Po chvíli se ozval křik. A pak už jen ticho. Proboha, snad ho Carlisle nezabil. Vrátil se dolů, ve tváři nečitelný výraz. Podívala jsem se na něj s nadějí v očích. Usmál se a přikývl.

„Za tři dny ho budeš mít.“ Zavýskla jsem radostí a vrhla se mu kolem krku. Uvědomila jsem si, co dělám a pustila ho. Podívala jsem se omluvně na Esmé.

„Promiň Esmé.“

„V pořádku,“ usmála se na mě.

Celé tři dny jsem u něho stála a dívala se na jeho tvář. Jak se s tím vším smíří? A bude mě vůbec chtít? Začínal se pomalu probouzet. Otevřel oči a všiml si mě.

„Můj anděl,“ zašeptal. Usmála jsem se. Natáhl ke mně ruku a pohladil mě po tváři.

„Kde to jsem?“ zeptal se.

„Jsi v našem domě,“ řekla jsem mu stejnou větu, jakou mi před dvěma lety řekl Carlisle.

Rozhlížel se kolem sebe. Pak se posadil a začal si prohlížet mě.

„Jsi krásná,“ vydechl. Usmála jsem se na něj.

„My upíři jsme krásní,“ řekla jsem a čekala na jeho reakci. Zarazil se.

„Upíři?“ zeptal se. Přikývla jsem.

„Ty jsi upír?“ Na jeho tváři byla vidět kapka zděšení.

„Ty už teď taky,“ řekla jsem mu. Chvíli seděl bez pohnutí a zíral před sebe. Pak si sáhl na krk.

„Bolí mě v krku,“ řekl. Kývla jsem.

„Máš žízeň. Půjdeme si zalovit. Ale nejdřív tě představím ostatním.“ Vzala jsem ho za ruku a přivedla dolů.

„A hele. Můj nový bratr,“ ozval se Edward a podal mu ruku. „Vítej, Emmette,“ řekl.

„Vítej mezi námi,“ přivítal se s ním Carlisle a taky mu podal ruku. Esmé ho obejmula.

„Díky,“ poděkoval všem Emmett. „Rád vás poznávám.“

„Tak půjdeme?“ zeptala jsem se ho. Přikývl a následoval mě ke dveřím.

„A to jako budeme lovit lidi?“ zeptal se mě venku. Usmála jsem se pro sebe a zavrtěla hlavou.

„Naše rodina má jiný způsob obživy. Lovíme jen zvířata,“ řekla jsem. Chvíli jsme šli normálním krokem. Potom jsem se rozběhla a on na mě jen užasle zíral. Když jsem si všimla jeho výrazu, zasmála jsem se.

„To umíš taky,“ řekla jsem mu.

„Zkus to.“ Rozběhl se.

„To je paráda!“ zavýskl. Ohlédl se na mě a než jsem stačila něco říct, narazil do stromu.

Lekla jsem se. Strom se ale zakymácel a pak se zlomil. Emmettovi se naštěstí nic nestalo.

„Páni,“ vydechla jsem. Teď jsem byla ohromená já. Nikoliv tím, že mu nic není, ale tím, že dokázal jedním nárazem zlomit strom. Carlisle, Esmé a Edward vyšli před dům.

„Má obrovskou sílu. I na novorozence. Vypadá to, že síla bude jeho darem,“ řekl Carlisle.

„Měla bys ho naučit utíkat. Ať nám tu za chvilku nepoláme všechny stromy. To bychom byli nahraní,“ žertoval Edward. Zakřenila jsem se na něj a strčila do něj. Trochu klopýtl, ale nespadl.

Strčil do mě taky. Tak jsme se začali z žertu prát. Emmett se mezitím vrátil.

„Ale no tak, děti. Jste dospělí upíři. Nechovejte se jako malí,“ utahoval si z nás Carlisle. Okamžitě jsem Edwarda nechala na pokoji. Chtěl po mě zrovna skočit, a když jsem uhnula, skočil na prázdno.

„Tohle mi zaplatíš,“ sykl na mě. Zasmála jsem se.

„Tak co?“ obrátila jsem se na Emmetta.

„Úžasný, neuvěřitelný. Nemám slov,“ řekl.

„Má žízeň. Měli byste jít,“ odháněl nás Edward.

„Tak zatím,“ rozloučili jsme se a rozběhli se do hlubin lesa. Přeskočila jsem řeku a obrátila se.

Emmett chvíli váhal. Vrátil se pár kroků dozadu, rozběhl se a skočil. Přistál těsně vedle mně.

Chtěla jsem se znovu rozběhnout, ale chytil mě za ruku.

„Počkej.“

Tázavě jsem se na něj podívala. Chvíli tam stál a díval se mi do očí. Pak se sklonil a políbil mě.

„Miluju tě,“ řekl.

„Taky tě milju,“ odpověděla jsem mu a přitiskla se blíž k němu. Začali jsme se líbat.

Byla jsem dokonale šťastná. Tohle jsem potřebovala. Konečně má můj upírský život smysl. Konečně.

EPILOG

Byla jsem pěkně nervózní. Blížila se desátá hodina.

„Rosalie? Je čas,“ usmál se na mě Carlisle. Přijala jsem jeho nabízené rámě. Jakmile jsme vkročili do kostela, ozvaly se svatební zvony. Emmett stál u oltáře a čekal, až mě Carlisle přivede. Vypadal skvěle. Ostatně jako vždycky.

Měli jsme malou svatbu, jen za přítomnosti našich svědků, Edwarda a Esmé, mého otce Carlislea a pár jeho přátel, pochopitelně upírů. Mrzelo mě, že tu nejsou mí rodiče, ale s tím už bohužel nic nenadělám. Krátce poté, co jsem beze stopy zmizela, mě prohlásili za mrtvou.

„Táži se vás, pane Emmette Cullene, zda dobrovolně vstupujete do manželství se zde přítomnou slečnou Rosalie Haleovou?“

„ANO.“

„Táži se vás, slečno Rosalie Haleová, zda dobrovolně vstupujete do manželství se zde přítomným panem Emmettem Cullenem?“

„ANO.“

A tím byla naše kapitola života prozatím uzavřena.

KONEC

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh nového života: