Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pouta noci - 2. část

25.03.2011 (16:15) • Lorenia • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3502×

Z minulého dílu:

Moje smysly ale upoutala dívka, která seděla u baru. Otočila se, aby si upravila podpatek. Její temně oříškové vlasy jí spadaly k bokům, její andělsky krásná tvář působila ale i trochu ďábelsky. Tmavé oči, plné jiskřivého vzrušení, se do mě vpíjely. Plné rty, ve kterých pulzovala horká krev, tak svůdná, tak přitažlivá, se semkly do jemného úsměvu. Její dokonalé tělo ke mně vysílalo každým svým pohybem příval elektrizujícího vzrušení, které mi prostupovalo až ke konečkům prstů. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Byla krásnější než všechny upírky, které jsem kdy poznal. A rozhodně nebylo běžné, že by lidská dívka vyčnívala nad upíří krásou. Sledoval jsem ji a byl jí naprosto okouzlen…

„Edwarde!“ Zaznělo moje jméno a já se vrátil zpátky k našemu stolu.

„Ehm, co je?“ řekl jsem rozrušeně.

„Kam to koukáš?“ vyjel na mě Emmett a podíval se stejným směrem, kterým jsem se díval před chvilkou já.

Posadil se přímo vedle mě. Jeho přítomnost mě znervóznila, srdce se mi splašeně rozbušilo. Nikdy v životě jsem neviděla krásnějšího muže. Dokonalá bledá tvář s ostrými rysy. Ty oči v barvě tekutého jantaru, jejichž pohled mi způsoboval na těle husí kůži. Úzké rty, semknuté v neuvěřitelně svůdném úsměvu. Seděl tam, v černé košili, kterou měl ležérně nedopnutou, tmavých a dokonale padnoucích džínech. Na krku se mu třpytil stříbrný řetízek. Jeho šarmantní výraz ještě povýšil, když si jemně prohrábl rozcuch bronzových vlasů. Snažila jsem se působit klidně, ale nevím, jak moc se mi to podařilo.

„Jsem Edward,“ zazněl sametový hlas vedle mě. Otočila jsem se k němu.

„Bella,“ zašeptala jsem omámeně a vzápětí do sebe kopla dalšího panáka vodky, který byl přede mnou. Toužila jsem po tom, abych tam s ním zůstala celou noc, ale nemohla jsem se přenést přes pocit studu, který jsem cítila kvůli své práci. Než stačil jakkoli reagovat, zmizela jsem v kouřovém oparu.

Proběhla jsem kolem vyhazovačů po schodech nahoru. Když jsem za sebou zabouchla dveře pokoje, sesula jsem se k zemi. Pár minut mi pomohlo, abych se uklidnila. Rozevřela jsem dokořán okno a vdechovala ledový vzduch. Do pokoje vtrhl s výrazem zuřivosti Johny.

„Kam jsi jako zmizela?! Máš tu zákazníka! A koukej se mu věnovat, zaplatil si s tebou celou noc!“ štěkl na mě. Smutně jsem vydechla a dveře se zabouchly. V koupelně jsem se převlékla do rudého prádla s jemnou krajkou a z vlasů vytáhla sponu. Prohodila jsem vlasy a zadívala se na sebe do zrcadla. Trochu jsem se ještě poupravila a navoněla. Když byl v pokoji stále klid, vyšla jsem zvědavě z koupelny. Zarazila jsem se, když jsem u okna spatřila siluetu muže. Nikoho jsem neslyšela přijít!

Nepochybně věděl, že tam jsem, ale neotočil se. Chtěla jsem, aby to za mnou bylo co nejrychleji. Musela jsem ho vyčerpat, abych s ním nemusela trávit celou noc. Při té myšlence jsem se trochu otřásla. Rozhodla jsem se k němu přistoupit blíž. Když jsem udělala pár kroků, hlasitě si odkašlal a já zůstala stát. Bylo to zvláštní, většinou ze mě zákazníci trhali oblečení už u dveří. Nevěděla jsem, o co mu jde.

„Bella, to znamená kráska. Výstižné jméno,“ zazněl ten dokonalý, sametový hlas a mně se na okamžik zastavil tlukot srdce. Nemohla jsem tomu uvěřit, natož něco říct. Otočil se a přistoupil přímo ke mně. Na malý okamžik se v jeho tváři promítl údiv, trochu zneklidněl. Ale pořád se jeho malé zaváhání nerovnalo mému zjevnému šoku.

„Utekla jsi mi,“ zašeptal a jeho éterický hlas mnou projel jako vzrušující vlna. Sledoval mě pronikavým pohledem, ale ne takovým hladovým jako všichni ostatní. V tomhle bylo něco jiného, něco omamného a hlubokého…

„Omlouvám se, já-“

„Pšt,“ přerušil mě a položil mi hebké prsty přes rty. Jemně se jich dotkl a obkreslil jejich tvar.

„Neomlouvej se, o to mi nešlo,“ odpověděl s přitažlivým úsměvem. Jenže pak mi konečně došlo, že nejsme někde mimo realitu, že nesním. On je v mém pokoji, je to můj zákazník! Zaplatil si se mnou celou noc…

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se zaujatě, když si všiml mého zamyšlení. Neuvěřitelně moc jsem se styděla a nevěděla jsem, jestli dokážu později splnit to, pro co si přišel. Musela jsem si dodat odvahy, abych vůbec promluvila.

„Ehm… to není důležité. Zaplatil sis,“ hlesla jsem rozklepaným hlasem, objala ho a přitáhla se těsně k němu, abych ho políbila. Když se naše rty téměř setkaly, zarazil se a odtáhl. Zmateně jsem ho sledovala a nevěděla, co si myslet.

„Máš pravdu, zaplatil jsem si. Ale chci něco speciálního,“ řekl klidně a já pocítila, jak se mi na tváři vykreslil ruměnec. Už tak to pro mě bylo neskutečně těžké a on po mně chce něco víc?

„Chci si povídat,“ odpověděl s úsměvem.

„Co?“ vyhrkla jsem téměř neslyšitelně, „Zaplatil jsi hříšné peníze, aby sis se mnou povídal?“ ptala jsem se naprosto ochromená. Přikývl.

„Zmizela jsi mi pryč, tohle byl jediný způsob, jak tě poznat,“ odpověděl sladce a já se pod jeho okouzlujícím pohledem zachvěla.

„Ty jsi blázen,“ řekla jsem omámeně. Pousmál se.

„Možná,“ odpověděl a posadil se k oknu. Pokynul mi, abych se k němu přidala. Díval se na mě jako na něco vzácného. Příliš křehkého na to, aby to nechal bez dohledu. Přerývavě jsem dýchala, jeho zkoumavý pohled mi tančil po těle a znervózňoval mě. Když si to uvědomil, sklopil zrak.

„Omlouvám se,“ zašeptal.

„Mně to nevadí, netrap se,“ zalhala jsem a sama sebe překvapila. Vědomě jsem se vystavila svému studu? Asi jsem se definitivně zbláznila… Neusmál se.

„Povídej mi o sobě,“ řekl a propletl svou dlaň s mou.

Edward

Poslouchal jsem každé slovo, které vyšlo z jejích rtů. Po tom všem, co mi o sobě prozradila, jsem měl neukojitelnou potřebu ji chránit a být jí stále nablízku. Bylo to tolik věcí najednou. Musel jsem se opravdu strašně ovládat, abych ji nezačal líbat. Seděla přede mnou, jen v negližé…

Ale ovládl jsem se. Po pár hodinách klidně usnula. Vzal jsem ji do náruče a přenesl do prostorné postele s hedvábným baldachýnem. Byla jako anděl, když spala. Živoucí krása samotné bohyně… Položil jsem se vedle ní a ona se zavrtěla. Položila hlavu na mou hruď a dál spokojeně spala.

Ráno se probudila a opatrně otevřela oči. Když mě spatřila, obdařila mě sladkým úsměvem.

„Dobré ráno,“ špitla. Usmál jsem se.

„Dobré ráno,“ odpověděl jsem. Ve stejnou chvíli jsem si uvědomil, že se musím vrátit. Nechci, aby někdo zpanikařil. Poznala z mého výrazu můj záměr a její tvář posmutněla.

„Nechoď,“ zaprosila.

„Vrátím se pro tebe,“ odpověděl jsem a už jsem stál u dveří. Rozběhla se ke mně a začala mě divoce líbat. Dotek jejích horkých rtů mě přiváděl k šílenství. Když mi prsty zajela do vlasů, vzrušeně jsem vzdychl. Ale pak mě jedna věc vrátila zpátky do reality. Ta vůně byla tak silná, že mnou projel bolestný pocit žízně. Odtáhl jsem se a jemně ji políbil.

„Večer,“ zašeptal jsem udýchaně a zmizel ve dveřích.

V tu chvíli jsem pocítil prázdnotu, která mě s její nepřítomností zaplnila. Nastartoval jsem auto, které mi tu Emmett s Jazzem nechali, a rozjel se zpět. Ani jsem se nezabýval výmluvou, beztak Alice dojde, kde jsem byl.

Když jsem vstoupil do dveří, vrhl se na mě Emmett s posměšným výrazem.

„Kdo to říkal, že nechce jít do nevěstince, hm?“ vyhrkl pobaveně. Jenom jsem po něm vrhl tvrdý pohled a šel dál. K mé smůle mě následoval.

„Jak sis užil noc, samče?“ zeptal se a rukou naznačoval vulgární gesta.

„Povídali jsme si,“ odpověděl jsem stroze. Chytil mě za paži a podíval se na mě s hrůzným výrazem. Pak se rozeřval smíchy.

„C-cože? Ty si objednáš couru, aby sis s ní povídal?“ pokračoval a neskrýval záchvat smíchu, který ho popadl. Jeho smích, má vražedná zlost. Ostře jsem ho přirazil ke zdi.

„Takhle o Belle nemluv, rozumíš?!“ zařval jsem rozzuřeně a Emmett na mě šokovaně zíral. Jeho výraz se změnil na omluvný.

„Promiň, brácho. Nevěděl jsem, že ti na ní-“

„Sklapni, jasný? A nech mě být!“ osočil jsem se na něj a pustil ho. Do chodby vyběhla Alice.

„Co se to tu ksakru děje?“ rozkřikla se. Beze slova jsem kolem ní prošel a zabouchl za sebou dveře pokoje. Jen jsem zaslechl, jak nadává Emmettovi.

„Pitomče! Nech ho být, jasný? A to si s tebou ještě Rose vyřídí, nemysli si!“

V duchu jsem se zaradoval, že nikomu nemusím vysvětlovat návštěvu nevěstince. Aspoň zatím. Neměl jsem ale příliš štěstí, do pokoje vstoupila bez klepání Alice.

„Neruším?“ zeptala se.

„To se ptáš brzo, sestřičko,“ odvětil jsem bez zájmu. Zatvářila se kysele.

„Tak promiň. Chci jen vědět, kdo je ta dívka?“ Podíval jsem se na ni a zabořil pohled zpátky do okna.

„Do toho ti nic není, Alice,“ odsekl jsem a uslyšel její rozezlené myšlenky. V zápětí jsem zalitoval, že jsem tuhle větu vůbec řekl.

„Že mi do toho nic není?“ vyjela, „chceš ji dovézt k nám domů a do toho mi teda ksakru něco je, Edwarde!“

„Jmenuje se Bella,“ řekl jsem. Její zájem vzrostl a posadila se vedle mě.

„Hezký jméno, ale co dělala v tom podniku? Na tebe se radši neptám,“ řekla pobaveně a můj výraz zvážněl. Nevěděl jsem, co mám říct. Ale pravdu bych před Alice dlouho neskryl…

„Ehm… pracuje tam,“ odpověděl jsem a její výraz se změnil na nevěřícný.

„C-c-cože?“

„Ale není to tak jasný, jak to vypadá. Její rodiče zemřeli a ona zůstala bez peněz a domova. Málem umřela na ulici v mrazu, kde ji našel jeden chlápek. Pomohl jí, ale když se vyléčila, ukázalo se, že je to majitel nevěstince a pasák. Chtěla mu utéct, ale už ji nechtěl pustit. Byla pro něj výhra v loterii. Drží jí tam jako vězně, chápeš? Nemáš ani ponětí, co si musela vytrpět,“ zašeptal jsem a hlas se mi v půli věty zlomil.

„To je strašný, už tě chápu…“ hlesla a její tvář vyzařovala bolestné pochopení.

„Díky,“ řekl jsem vděčně.

„Ale je v tom něco víc, než jen lítost, že?“ zeptala se znova a hluboce se mi zadívala do očí.

„Řekl bych, že ano,“ odpověděl jsem upřímně a Alice mě pevně objala. Myslím, že v tu chvíli dokonale pochopila moje pocity…

„Pomůžu ti, všichni ti pomůžeme,“ řekla sebejistě a povzbudivě se pousmála.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta noci - 2. část: