Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední sbohem 2/2

Poslední sbohem 2/2Uběhlo 15 let od doby, kdy Carlisle naposledy viděl Beatrice. Setká se s ní ještě někdy? A pokud ano, co bude dál?

 

„Přeji hezké svátky, pánové,“ rozloučil jsem se se svými kolegy a vyšel z ordinace. Už je to téměř deset let, co jsem začal pracovat v nemocnici. Během necelých pěti let jsem našel způsob, jak se vyrovnat s tím, co se ze mě stalo. A jak odolat lidské krvi. Ze začátku to bylo složité, ale vypiloval jsem to. Být doktorem a pomáhat lidem byl vždycky můj sen. Byl jsem rád, že si mohu splnit alespoň tohle, když už nic jiného.

 

Vyšel jsem ven a rozhlédl se kolem sebe. Bylo 23. prosince. Zítra je Štědrý den. Při tom pomyšlení mě píchlo u mého mrtvého srdce. Stejně jako každý rok. Každý rok jsem myslel na to, jaké by to bylo, kdybych mohl strávit svátky se svojí rodinou. S Beatrice jsem si nestihl užít ani jedny jediné Vánoce jako její manžel. S Beatrice a s... S mým dítětem. Ani jsem nevěděl, zda mám syna nebo dceru. A zda mám vůbec někoho. Co když se něco stalo? Co když už Beatrice... Ne! Zakazuji si na tohle myslet. Stiskl jsem víčka a rozhlédl se kolem sebe. Město bylo zasněžené a působilo dojmem, že je z kříšťálu. Sáhl jsem do kapsy a vytáhnul rukavice. Na zem mi vypadl jakýsi obrázek.

Zvedl jsem ho a pozorně se na něj zadíval. Na obrázku byla žena s čokoládovými vlasy a blankytně modrýma očima. Usmívala se a vypadala šťastně. Byla to moje Beatrice.

Schoval jsem fotografii zpátky do kapsy a vydal se po levé straně k mému bytu. Pořídil jsem si ho krátce poté, co jsem se přistěhoval do tohoto města. Ale nebude trvat to trvat dlouho a budu muset zase odejít. Aby lidé nepoznali, že nestárnu. Jak dlouho tohle potrvá? Jak dlouho se budu muset schovávat? Na tyhle otázky jsem neznal odpověď. A věděl jsem, že je nikdy nedostanu.

Cesta nebyla dlouhá. Za pár minut jsem odemykal dveře svého bytu. Čekal mě dlouhý týden plný nicnedělání, než zase nastoupím do práce. Ani jsem nevěděl, proč jsem kývl na nabídku vzít si přes svátky volno. Poslední roky jsem pracoval skoro nepřetržitě, až se ostatní kolegové divili, jak to můžu zvládnout.

 

„Zdravím, pane Cullene,“ ozvalo se mi za zády. Byla to moje sousedka Mona Huntingová. Jak už jsem poznal, největší drbna v okolí. Středem jejího zájmu jsem se bohužel stal i já, krátce poté, co jsem se nastěhoval. Nevěděl jsem, co o mně vykládá, ale bylo mi to jedno.

„Něco Vám vypadlo,“ řekla a podávala mi fotografii s Beatrice. Musela mi vypadnou, když jsem vytahoval klíče.

„Díky,“ řekl jsem a chtěl si ji vzít, ale ona najednou ucukla rukou a začala si tu fotku prohlížet.

„To je vaše žena? Myslela jsem, že nejste ženatý. Nikdy jsem vás neviděla s žádnou dívkou.“

„Mohla byste mi tu fotku prosím vrátit?“ podíval jsem se na ni a pozvedl obočí. Začínal jsem být nervózní

„Jistě, samozřejmě,“ vysoukala ze sebe a vrátila mi ji.

„Nashledanou,“ rozloučil jsem se a vešel do svého bytu.

„Nashledanou, nashledanou,“ odpověděla mi jízlivě. Nenáviděl jsem tuhle ženu od té chvíle, co jsem ji uviděl poprvé. A měl jsem vážně smůlu, že jsem bydlel hned vedle ní. Sice jsem nevěděl, proč se předchozí majitelé odstěhovali, ale jedna možnost tu byla.

 

Položil jsem klíče na stůl v kuchyni a sundal si kabát. Pověsil jsem ho přes opěradlo židle a posadil se. Zase jsem vzal do ruky Beatricinu fotografii a zase se na ni díval. Venku se začalo stmívat. Tma padla i do mojí kuchyně a tak jsem vstal, abych rozsvítil petrolejku.

 

Uběhlo několik dlouhých dní. Krom toho, že jsem si byl za město zalovit, se nestalo nic zvláštního.

Štědrý den jsem nijak neoslavil. Nebylo s kým a nebylo jak.

Seděl jsem zrovna na pohovce a četl si knihu, když někdo zaklepal na dveře. Bylo něco po desáté hodině večerní. Kdo to jen může být, pomyslel jsem si a spěchal otevřít. Modlil jsem se, aby to nebyla moje milá sousedka. Otevřel jsem dveře a uviděl před sebou mladého muže. Zprvu jsem nevěděl, kam ho zařadit, ale pak jsem si vzpomněl, že tenhle kluk nedávno nastoupil jako pomocný asistent do naší nemocnice.

„Dobrý večer, pane Cullene,“ vypálil ze sebe zadýchaně.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem. Ani jsem nevěděl, jak se jmenuje.

„Omlouvám se, že vás takhle přepadám, ale posílá mě pan doktor Henry McDermott. Prý vás potřebují.“ Mluvil tak rychle, že jsem mu málem nerozumněl.

„Dobře, jen se obléknu,“ přikývl jsem. Vzal jsem si kabát a šálu. Nic víc jsem nepotřeboval.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se toho kluka cestou.

„Lucas,“ odvětil.

„Dobře, Lucasi, tak co se tam stalo?“ zeptal jsem se.

„Přesně nevím, ale nějaká žena před chvílí dovezla svého syna s tím, že mu něco rozdrtilo nohu,“ odpověděl. Nic jsem nato neřekl a ještě víc přidal do kroku. Snažil jsem se jít mormálním lidským krokem a to se mi nakonec podařilo. Konečně jsme se dostali do nemocnice a já zaklepal na dveře Henryho ordinace.

„Carlisle! Konečně jsi tady,“ přivítal mě a podal mi ruku.

„Henry, co se stalo?“ zeptal jsem se ho.

„Máme tu pacienta se zlomenou nohou a usoudili jsme, že bude potřebovat operaci. A nikdo z nás si na to netroufá. Mysleli jsme, že bys to mohl zvládnut ty. Jsi vynikající doktor,“ podíval se na mě s nadějí v očích.

„Jistě, dáme se do toho,“ přikývl jsem. Prohlédl jsem chlapci nohu a shodl se s ostatními. Operace bude potřeba. Měl rozdrcené snad všechny kosti. Přemítal jsem, co se mu mohlo stát. Jak jsem se na něj tak díval, někoho mi připomněl. Ale netušil jsem koho.

 

Operace trvala několik hodin. A podařila se. Tedy, alespoň zatím. Teď jen musejí všechny kosti správně srůst a je otázkou, zda bude ten chlapec zase chodit. Když jsem se zebe sundával nemocniční plášť, přišel ke mně Henry.

„Mockrát díky, Carlisle,“ podával mi ruku.

„Není vůbec zač,“ přijal jsem ji.

„Ale je. Měl jsi mít přece volno,“ odporoval.

„To měl. Jenže jsem rád, že se u mě Lucas objevil. Začínal jsem se doma nudit,“ zasmál jsem se.

„Tak v tom případě by sis měl to volno zrušit,“ zasmál se taky.

„Myslím, že to udělám,“přikývl jsem.

„Teď jen... měl bys jít za jeho matkou,“ kývl ke dveřím. Kývl jsem a vyšel na chodbu. U okna stála žena a zírala ven. Byla štíhlá, dlouhé hnědé vlasy jí spadaly na záda. Chvíli jsem tam potichu stál a sledoval ji. Měl jsem dojem, že už jsem ji někde viděl. O krok jsem k ní přistoupil.

„Madam?“ promluvil jsem. Ona se otočila a oba jsme v té chvíli strnuli. Kdybych byl člověk, krve by se ve mně nedořezal a v ní nejspíš taky ne. Byla bledá jako smrt.

„Beatrice?“ zašeptal jsem.

„Carlisle? Jsi to ty?“ řekla stejně neslyšně. Přikývl jsem a ona mi padla do náruče. Nebránil jsem se, i když bych správně měl.

„Ty žiješ!“ řekla radostně.

„Ne, já už nežiju, Beatrice,“ zašeptal jsem. Odtáhla se a podívala se mi do očí. Zarazila se.

„Ty oči... Co se s tebou stalo?“ Sklopil jsem hlavu a nevěděl, co na to říct.

„Tak mluv!“ zatřásla mnou. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se ujistil, že jsme sami, ale pak jsem si to rozmyslel.

„Nemůžu tady mluvit,“ řekl jsem.

„A kde tedy?“ zeptala se.

„Nikde. Bude lepší, když teď půjdu,“ řekl jsem.

„Carlisle, to ne. Prosím. Už jsem tě tolik let neviděla. Já... myslela jsem, že jsi mrtvý.“ Hlas se jí třásl a do očí se jí nahrnuly slzy.

„Bude lepší, když si to budeš myslet dál,“ řekl jsem a odcházel. Nevyznal jsem se sám v sobě. Celou tu dobu jsem toužil po tom, abych ji zase mohl obejmout a slyšet její hlas, a když se mi to konečně splnilo, hrubě jsem ji odstrčil. Nechtěl jsem, aby se dozvěděla, co se ze mě stalo. Nechtěl jsem, aby se do mě zase bezhlavě zamilovala, jako před lety. Vždyť bych ji mohl zabít. Taky jsem se bál, že už bych třeba nebyl jediným mužem v jejím životě. Co když se znovu vdala?

 

„Henry, dneska už půjdu domů,“ promluvil jsem na svého kolegu, který vyplňoval u stolu nějaké papíry.

„Samozřejmě, Carlisle, máš za sebou těžkou operaci. Odpočiň si,“ přikývl Henry.

Oblékl jsem si kabát a vyšel z jeho ordinace. Beatrice jsem už nepotkal.

 

Zamířil jsem rovnou domů. Potřeboval jsem být sám. Viděl jsem Beatrice poprvé po patnácti letech.

Spílal jsem sám sobě, že jsem se zachoval, jako idiot.

 

Volno jsem si nezrušil. O pár dní později někdo zaklepal na dveře mého bytu. Když jsem je otevřel, překvapeně jsem zamrkal. Stála tam Beatrice.

„Beatrice? Jak jsi zjistila, kde bydlím?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Od tvého kolegy. Ahoj, Carlisle,“ pozdravila mě. Ač nerad, pozval jsem ji dál. Vešla a chvíli se rozhlížela. Pak se otočila na mě.

„Zlobíš se, že jsem tady?“ zeptala se. Zavrtěl jsem hlavou.

„Vím, že mě asi nechceš vidět, ale musím s tebou mluvit, než odjedu,“ řekla. Mlčel jsem a díval se na ni. Ona zase na mě. Nějakou dobu neřekla ani slovo.

„Chci jen vědět, co se stalo,“ řekla přiškrceně.

„Nepátrej po tom, Beatrice. Prosím,“ zašeptal jsem.

„Proč? Jsi můj manžel.“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, Beatrice. Tvůj manžel zemřel,“ řekl jsem.

„Jak mohl zemřít, když tu stojí přede mnou?“ zakřičela. Chytil jsem ji za ramena a podíval se jí do očí.

„Tehdy v noci se něco stalo. A to něco by ti mohlo hodně ublížit, Beatrice. Nemůžeme už být spolu.“ Rozbrečela se. Dívala se na mě a po tvářích jí tekly slzy. V očích měla tolik bolesti, tolik smutku. Toužil jsem po tom, ji obejmout a utěšit. Ale nešlo to.

„Dobře,“ řekla nakonec. Udiveně jsem se na ni podíval. Nečekal jsem, že se tak lehce vzdá, i když mi to přišlo vhod. Sáhla do kabelky a podala mi jakousi fotografii.

„Možná, že tohle bys chtěl,“ řekla. Vzal jsem tu fotku a prohlížel jsem si ji. Byla na ní Beatrice a další dva mladí lidé, tak ve věku patnácti let.

„To jsou tvoje děti,“ řekla. Vytřeštil jsem oči.

„Dvě?“ vydechl jsem.

„Jsou to dvojčata. Chlapec je Carlisle a dívka Angela,“ řekla.

„Jsou to moc krásné děti,“ řekl jsem.

„To jsou.“

„Po tobě,“ dodala pak. Podíval jsem se jí do očí. Ona mně taky.

„Máš... máš tak krásné oči. Celý jsi takový jiný,“ řekla fascinovaně. Sklopil jsem hlavu a zahleděl se do země.

„No... asi půjdu,“ řekla Beatrice po chvíli.

„Měj se, Carlisle.“

„Beatrice, počkej,“ chytil jsem ji za ruku, když procházela kolem mě. Zadívala se na mě s nadějí v očích. Sklonil jsem se k ní a přitiskl svoje rty na její. Musel jsem to udělat. Naposledy. Příliš brzy jsem se od ní zase odtrhl.

„Sbohem Beatrice,“ zašeptal jsem. Do očí se jí znovu nahrnuly slzy. Pohladila mě po tváři a odešla. Navždy.

 

Deset let poté, co jsem ji naposledy viděl, se mojí dceři Angele narodil syn Leonard.

O dalších 10 let později – v roce 1698, kdy bylo Angele 34 let, se jí narodil druhý syn Nicolas.

Ve stejném roce umírá můj syn Carlisle na zápal plic. Byl jsem jeho ošetřujícím lékařem. Tehdy jsem jen krátce pracoval v nemocnici v Tennesse a pár dní po jeho smrti jsem dal výpověď.

 

Léta plynula. Roku 1726 zemřela Beatrice Cullenová ve věku 83 let.

O deset let později se mému vnukovi Nicholasovi narodil syn Peter. Mojí dceři Angele bylo tehdy 62 let.

O dalších deset let později se mému vnukovi Nicholasovi narodil další syn Samuel. Nicholasovi bylo 35 let. Jeho prvnímu synovi Peterovi 10 let.

O pět let později – v roce 1751 umírá moje dcera Angela ve věku 77 let.

 

Uplynulo dlouhých 30 let. Vystřídal jsem už mnoho pracovišť. Tehdy jsem se dozvěděl, že se mému pravnukovi Peterovi, synovi mého vnuka Nicholase, narodil v roce 1781 syn Eugene. Můj prapravnuk. Ani by mě nenapadlo, že se něčeho takového dočkám. Nikdy jsem sice neviděl ani mého vlastního syna, ale věděl jsem o všech dalších potomcích, co měli v žilách moji krev.

Ve stejném roce – v 70 letech zemřel můj vnuk Nicholas. Jeho bratr Leonard ho přežil o pouhých pět let.

 

O 30 let později – v roce 1811 se mému prapravnukovi Eugenovi narodil syn Frederick.

O rok později umírá Peter na neidentifikovatelnou chorobu. Samuel zemřel o dva roky později, ve věku 73 let.

 

O 40 let později se Frederickovi narodil syn Charles. Umírá Eugene. Zvláštní bylo, že doteď to byli samí kluci. Ale jen doteď.

 

V roce 1886 se Charlesovi narodila dcera. Dostala jméno Elizabeth. Provdala se za Edwarda Masena. Roku 1901 se jim narodil syn Edward.

Edward Anthony Masen.

 

V žilách mu kolovala moje krev do té doby, než jsem ho v jeho sedmnácti letech proměnil. Moje praprapraprapravnučka a jeho matka Elizabeth Masenová a její manžel Edward zemřeli na španělskou chřipku. Nemohl jsem dovolit, aby zůstal sám.

 

Nejvyššího věku – 95 let se dožil Frederick, který zemřel roku 1916.

 

V roce 1921 jsem přeměnil šestadvacetiletou dívku Esmé, která umírala v následcích pokusu o sebevraždu.

Roku 1925 jsem pojal Esme Evensonovou za svou právoplatnou manželku.

 

O ROK POZDĚJI

Seděl jsem v křesle u krbu a zíral do ohně. Držel jsem v ruce dvě fotografie. Dvě fotografie, které nahrazovaly moje vzpomínky.

O pět minut později jsem už neseděl, ale klečel blíž u ohně a pozoroval jsem ty nejhezčí vzpomínky mého života, které pohlcoval oheň.

Poslední sbohem.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Poslední sbohem 2/2:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!