Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední sbohem 1/2

15.12.2010 (19:00) • Adrianne555 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 785×

Bylo slunečné sobotní odpoledne. Držel jsem v náručí svoji ženu Beatrice a jemně ji hladil ve vlasech. Ucítil jsem, že se malinko zachvěla, tak jsem spustil svoji ruku a volně ji položil na postel. Nechtěl jsem Beatrice probudit. Líbila se mi, když spala. Byla krásná. A dokonalá. Zamiloval jsem se do ní na první pohled a moje láska se každým dnem stupňovala. Pět let jsme spolu chodili, před pár týdny jsem ji požádal o ruku, a před třemi dny jsme se vzali. Vysnili jsme si báječný život plný lásky a doufali jsme, že nás nemine.

„Dobré ráno,“ zaslechl jsem najednou. Ani jsem si nevšiml, že se Beatrice probudila.

„Dobré ráno,“ zašeptal jsem a políbil ji na čelo. Usmála se a natáhla se ke mně, aby mě mohla políbit na rty. Nebránil jsem jí v tom a začal ji líbat taky. Nevím, jak dlouho by to trvalo, kdyby v té chvíli nezazvonil telefon.

„Promiň,“ špitl jsem a vstal jsem. Přešel jsem z ložnice do haly a zvedl sluchátko.

„Halo?“ ohlásil jsem se.

„Dobré ráno, Carlisle,“ zaslechl jsem otcův hlas.

„Zdravím, otče. Stalo se něco?“ zeptal jsem se s obavami v hlase. U mého otce bylo neobvyklé, že by vzal do ruky sluchátko a prostě si zavolal. Zůstával věrný době svého mládí a raději psal dopisy.

„Dalo by se to tak říct. Potřebuji, aby ses vrátil domů, synu,“ odpověděl.

„Domů? Proč?“ nechápal jsem. Začínal se ve mně stupňovat neklid.

„Potřebuji tě tady. Přijeď, prosím tě, co nejdřív,“ řekl a zavěsil. Vůbec nic jsem nechápal. Otcův hlas zněl v telefonu naléhavě.

„Co se stalo, miláčku?“ zeptala se Beatrice, která právě vyšla z ložnice.

„Volal můj otec. Prý se mám vrátit domů,“ odpověděl jsem.

„Proč? Co se stalo?“ Pokrčil jsem rameny.

„Nevím. Neřekl mi to. Chce jenom, abych se vrátil,“ řekl jsem a začal si balit věci. Cítil jsem v zádech Beatricin pohled.

„Jedeš hned?“ zeptala se. V jejím hlase jsem uslyšel špetku lítosti. Otočil jsem se, přistoupil k ní a vzal ji kolem pasu.

„Musím zjistit, co se stalo. Jestli chceš, jeď se mnou,“ řekl jsem.

„Tvůj otec mě nemá zrovna v lásce,“ podotkla. Měla pravdu. Od chvíle, co jsem ji představil svému otci, jsem na něm viděl, že se mu něco nelíbí. Později mi prozradil, že Beatrice není z našich vrstev, a proto by bylo nevhodné, abych ji pojal za svoji manželku. Ano, Beatrice nebyla zrovna z nejbohatší rodiny, ale ani z té nejchudší. A ani mi nikdy nezáleželo na tom, abych měl ženu ze stejné společenské vsrtvy, jako jsem já sám. Záleželo mi na tom, jestli k té dotyčné něco cítím. Jestli ji miluji. Beatrice ano. Dal jsem otci jasně najevo, že se jí nevzdám. Přestal mi tedy bránit, řekl jen, že budu litovat.

„Nemusíš ho vůbec vídat. Stačí jen, když mě doprovodíš. Můžeš zůstat v mém pokoji, a jakmile vyřídíme tu věc, budu se věnovat jen tobě,“ řekl jsem a políbil ji.

„Dobře. Sbalím si věci,“ usmála se. Vzal jsem ji za ruku.

„Beatrice, vím, že jsem ti slíbil, že tenhle víkend bude jenom náš, ale musíš mě pochopit,“ řekl jsem prosebně. Znovu se usmála.

„Já vím, Carlisle. Chápu to,“ řekla a odešla se sbalit. Cítil jsem, že jsem ji zklamal. Slíbil jsem si, že jí to co nejdříve vynahradím, ale teď jsem prostě neměl čas přemýšlet kde, kdy a jak. Moji mysl zaměstnával jenom můj otec. Bál jsem se o něj. Horší bylo, že jsem věděl, že se něco stalo. A nejhorší bylo to, že jsem nevěděl co.

O pár hodin později jsem zastavil se svým autem před domem mého otce. Byl to obrovský dům s několika okny na sedmnácté století typickým barokním stylem. Zaparkoval jsem na příjezdové cestě našeho dvora, ale nevystoupil jsem. Místo toho jsem se zadíval na svoji ženu.

„Jsi připravená?“ zeptal jsem se jí. Přikývla. Stiskl jsem jí ruku a vystoupil. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Bylo mi divné, že ještě otec nevyšel naproti. Jindy vítal každého hned mezi dveřmi, ale dnes tu bylo takové divné ticho. Můj neklid o to víc vzrostl. Pomohl jsem Beatrice vystoupit z auta a pomalu kráčel ke dveřím. Zničehonic se otevřely a z nich vyšel otcův sluha.

„Alberto, co se stalo? Kde je můj otec?“ zeptal jsem se.

„Váš otec je těžce nemocen, pane Cullene,“ odpověděl.

„Nemocen?“ vydechl jsem. „Co se stalo?“ skoro jsem zakřičel.

„Měl byste se ho raději zeptat sám. Můj úkol je Vás přivítat a přivést k němu,“ odpověděl Alberto.

Otočil jsem se za sebe na Beatrice a kývl na ni, aby šla za mnou.

Alberto nás zavedl k jeho pokoji a nechal nás o samotě. Opatrně jsem zaklepal a pomalu otevřel dveře.

„Otče?“ zašeptal jsem do ticha.

„Tady jsem,“ ozvalo se z jeho postele. Vešel jsem a těsně za mnou Beatrice. Zůstala stát u dveří a já přistoupil k otci. Když si všiml, kdo je tu se mnou, zneklidněl.

„Klid, otče, jen mě doprovodila,“ řekl jsem mu uklidňujícím hlasem.

„Chci s tebou mluvit. O samotě,“ řekl mi. Jeho hlas se hodně změnil. Poodešel jsem zpátky k Beatrici.

„Miláčku, můžeš nás nechat o samotě? Řekni Albertovi, aby ti pomohl vynést kufry a ubytoval tě,“ řekl jsem.

„To mu to mám rozkázat?“ řekla vyděšeně. Pousmál jsem se nad její reakcí.

„Mým jménem,“ odpověděl jsem a políbil ji na čelo.

„Budu u tebe co nejdřív,“ řekl jsem. Usmála se, ještě jednou se podívala na mého otce a odešla.

Šel jsem zpátky k otcově posteli a sedl si vedle něj na židli.

„Proč je tady?“ zeptal se. Mluvení ho značně vyčerpávalo. Nechápal jsem, co se mu stalo. Naposledy jsem ho viděl na svatbě a vypadal čile. Pravda, byl už starý, ale rozhodně ne nemocný.

„Nemohl jsem ji nechat tři dny po svatbě samotnou. Zvláště, když nevím, jak dlouho se tu zdržím,“ odpověděl jsem klidně. Otec na to nic neřekl, jen se díval někam do prázdna.

„Tak co se stalo, otče?“ zeptal jsem se. „Proč jsi mě zavolal?“

Otec chvíli mlčel, ale pak konečně promluvil.

„Jak asi vidíš, těžce jsem onemocněl a myslím, že už tu dlouho nebudu...“

„Ale jak to? Co tak najednou? Ještě před třemi dny ti nic nebylo,“ přerušil jsem ho.

„Mám už nějaký čas jakousi nevyléčitelnou chorobu, synu. Snažil jsem se s ní poprat, ale jak vidíš, přemohla mě,“ řekl. Užasle jsem se na něj podíval.

„Doktoři mi dávají už jen pár dní života,“ oznámil mi. Nic jsem na tohle neřekl. Vzpamatovával jsem se z toho šoku.

„Ale to není to, co jsem ti chtěl říct, i když to s tím souvisí,“ řekl po chvíli. Zvedl jsem hlavu a podíval se mu do očí.

„Co ještě?“ Mlčel, jako by hledal ta správná slova.

„V našem městě se objevili upíři,“ řekl pak. Vytřeštil jsem oči.

„Cože?“ Neptal jsem se proto, že by mě to překvapilo, ale proto, že můj otec se tím i přes svůj zdravotní stav zabývá. Byl velice nábožensky založený a podle jeho slov pocházeli upíři z ďáblů, kteří jdou proti Bohu. Pronásledoval je a zabíjel. Do té doby, než onemocněl.

„A co chceš ode mě?“ zeptal jsem se opatrně.

„Chci, abys zaujal moje místo,“ odpověděl. Téměř okamžitě jsem zavrtěl hlavou. Nikdy jsem s tím, co dělal, nesouhlasil a příčila se mi myšlenka, že bych byl takový jako on.

„Ne, otče. Udělám cokoliv, ale tohle po mě nechtěj,“ řekl jsem.

„Věděl jsem, že nebudeš souhlasit. Ale poslouchej, Carlisle. Nikoho jiného už na tomhle světě nemám. Musíš mě následovat. Jestli se tak nestane, vymře celé město, a pak i celý svět...“

„Ne!“ zakřičel jsem. Vstal jsem a rozčileně začal přecházet po místnosti.

„Otče, tohle...“ otočil jsem se zpátky k němu. V té chvíli jsem si všiml, že něco není v pořádku. Vypadalo, že se můj otec zmítá v křečích a lapal po dechu.

„Otče?“ vyděsil jsem se. Rychle jsem k němu přistoupil. Zpanikařil jsem a nevěděl, co mám dělat.

Otec mě chytil za košili a přitáhl k sobě.

„Musíš... mus... musíš to zlo zastavit!“ vyrážel ze sebe sípavě. Pak znehybněl. Jeho ruce se mě pustily a spadly volně podél těla.

„Otče? Otče!!!“ křičel jsem a zatřásl s ním.

„Otče!!!“ Do očí se mi nahrnuly slzy. Zdrceně jsem se posadil a dal si hlavu do dlaní. Tohle jsem nechtěl. Je to moje vina. Neměl jsem na něj tak křičet. Zatlačil jsem mu oči a vyšel jsem z pokoje.

Albertovi jsem vysvětlil, co se stalo a požádal jsem ho, aby zařídil vše potřebné. Chtěl jsem být chvíli sám. Šel jsem do svého pokoje. Byl prázdný a já se podivil, kde je Beatrice. Pak jsem zaslechl šumění sprchy. Rozhodl jsem se, že na ni počkám. Na posteli jsem si všiml knihy. Vzal jsem ji, abych se podíval, co to Beatrice čte. Zaujal mě ale zvláštní tvrdý papír, který z knihy vykukoval. Něco mi to připomínalo. Otevřel jsem knihu tam, kde byla založená a vzal ten zvláštní papír do ruky. Okamžitě jsem ho poznal. Bylo to naše svatební oznámení. Otevřel jsem ho a začal jsem číst.

Beatrice Martézová a Carlisle Cullen oznamují, že vstoupí do svazku manželského dne 2. 10. 1663.

Při té vzpomínce jsem se usmál.

„Jedno jsem si nechala a jedno mám pečlivě založené v našem albu,“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. Beatrice tam stála omotaná ručníkem a sledovala mě.

„Promiň. Jen jsem se díval, co to čteš,“ řekl jsem a vrátil knihu na její původní místo.

„Miláčku, co se stalo?“ zeptala se najednou. Očividně si všimla, že mi něco je.

„Beatrice, můj otec...“ odmlčel jsem se.

„Tvůj otec co?“ snažila se mi pomoct.

„Před chvílí zemřel,“ zašeptal jsem. V Beatricině tváři se objevil šok.

„To... to je mi moc líto,“ řekla stejně neslyšně. Přešla ke mně a objala mě. Ovinul jsem paže kolem jejího těla a pevně ji k sobě přitiskl. Byl jsem rád, že mám někoho, kdo stojí při mně. Kdo mi pomůže, a kdo mě podpoří.

Po několika dnech jsem se konečně rozhodl. Povedu pronásledovací razii na upíry. Už kvůli otci. Mohl jsem za jeho smrt, tak si to musím nějak odčinit. Alberto mi pomohl připravit všechno potřebné.

„Prosím, buď opatrný,“ nabádala mě moje žena. Věděla to. O tom, co dělal otec, jsem jí řekl už kdysi, a že musím zaujmout jeho místo, jsem jí oznámil před pár dny. Strašně se o mě bála. Snažil jsem se ji uklidnit tím, že se mi nic nestane a slíbil jsem, že do rána se určitě vrátím.

Byla hluboká noc a nejvyšší čas vyrazit. Sešel jsem se společně s mojí skupinou mužů na dvoře domu a dal jim důležité pokyny. Pak jsme vyšli. Pečlivě jsme prohledávali každý kout města. Já i ostatní jsme přesně věděli, podle čeho poznáme upíra, a kde ho hledat. Ostatní proto, že už měli nespočet pronásledování za sebou a já proto, že mi o tom otec několikrát vyprávěl. I přes svoji nechuť k tomu všemu jsem si to zapamatoval. Vydali jsme se za město.

Po několika hodinách jsme vypátrali jednu ze skrýší. Dal jsem svým mužům znamení, že mají dělat to, na co jsou zvyklí.

Ani jsme se nemuseli snažit upíra vylákat. Vylezl sám. My jsme vyskočili ze svojí skrýše a zaútočili. Pravděpodobně jsme ho překvapili, protože stál chvilku na místě bez jediného pohybu. Okamžitě se ale vzpamatoval a začal se bránit. Nevěděl jsem, jak jsou upíři rychlí, takže mě překvapilo, že jsme během pár minut ztratili několik mužů. Snažil jsem si toho zatím nevšímat a dělal jsem, co se dalo. Bohužel jsem za chvíli zůstal sám. Upír si toho všiml a zaměřil se na mě. Zaujal jsem obranný postoj a čekal, co bude. Pomalu se ke mně přibližoval, a pak skočil. Byl tak rychlý, že než jsem se vzpamatoval, ležel jsem na zemi s prokousnutým hrdlem. Zběsile jsem dýchal a snažil jsem se nevnímat bolest, která se mi rozlévala po celém těle. Upír si mě dál přestal všímat. Přistoupil k jednomu z mých mužů a začal z něj pít. To samé udělal s asi ještě dalšími dvěma, a pak už jsem ho nezahlédl. Slyšel jsem jen divný zvuk, jako by odtahoval vysátá těla. Zavřel jsem oči.

Když jsem je zase otevřel, pomalu se rozednívalo. Uvědomil jsem si, že pořád ležím na silnici. Nechtěl jsem, aby si mě někdo všiml, a tak jsem se snažil zmizet. Šlo to těžce, ale nakonec jsem se odplazil do jakéhosi polorozpadlého opuštěného statku. Byl tam temný sklep. Naprosto mi vyhovoval. Vadil mi jen ten pach hnijících brambor, které tam někdo nechal. Lehl jsem si na zem a zase zavřel oči. Nesnesitelná bolest mi spalovala celé tělo od hlavy až patě.

Nevěděl jsem, jak dlouho to trvalo, ale najednou ta bolest začala ustupovat. Ucítil jsem po celém těle obrovskou úlevu, ale zároveň mě něco zarazilo. Necítil jsem a neslyšel svoje srdce. Napadlo mě, že jsem se možná dostal do nebe nebo do pekla. Ale když jsem zvedl hlavu, stále jsem viděl ten sklep a cítil brambory. Nechápal jsem to. Pomalu jsem vstal a začal se prohlížet. Celé mé tělo mi připadalo zvláštní. Měl jsem najednou bledou kůži a na dotek tvrdou. Na myl mi vytanula věta, kterou mi kdysi řekl otec, když mi vyprávěl, jací upíři jsou.

Upíři jsou mrtvé a zároveň živé bytosti. Mají netlukoucí srdce, bledou a tvrdou kůži a jsou neuvěřitelně rychlí.

Zděsil jsem se. To nemůže být pravda. Ne! Já nejsem upír!

Ale moje kůže a moje srdce svědčili o opaku. Vyšel jsem ven a rozhlédl se po okolí. Takhle tedy dopadlo otcovo poslání v mých rukou. Byl jsem vděčný, že zemřel. Kdyby se dozvěděl, co se stalo, co by udělal? Zabil by mě? Prudce jsem zavrtěl hlavou.

„Ne! Ne! Ne!“ řval jsem, ale bylo to zbytečné. Nikdo už mi nemohl pomoct.

Uvědomil jsem si, že se nemůžu vrátit domů. Beatrice se nesmí dozvědět, co se stalo.

Beatrice? Bože, Beatrice! V tom všem jsem na ni zapomněl. Popadl mě ještě větší vztek.

O chvíli později jsem pochopil, že to k ničemu nevede. Musel jsem někam jít. Nemohl jsem zůstat na místě. Rozběhl jsem se. Moje rychlost mě už nepřekvapila.

Věděl jsem, kam jdu. Mířil jsem k otcovu domu. Musel jsem Beatrice naposledy vidět.

Kousek od mého cíle jsem zvolnil krok. Schoval jsem se za nejbližší strom a pozoroval dům. Nějakou dobu byl klid a nikdo nevyšel, ani nepřišel. Pak se otevřely dveře a z nich vyšla Beatrice. V těsném závěsu za ní pak Alberto. Přešli dvůr a ocitli se na chodníku před branami otcova domu.

„Děkuji, Alberto, že jste mě doprovodil,“ uslyšel jsem Beatrice.

„Udělal jsem to rád. Já zase děkuji, že tu zůstáváte,“ odpověděl Alberto.

„Carlisle by si to určitě přál,“ řekla. Při zaslechnutí mého jména jsem sebou trhl.

„Ano, to přál. Je mi líto, že to takhle dopadlo. A je mi i líto, že tahle rodina nemá následovníka,“ řekl on.

„To možná není tak docela pravda,“ řekla Beatrice tajemně.

„Jak to myslíte?“ nechápal Alberto.

„Čekám Carlisleovo dítě,“ odpověděla. Strnul jsem. Cože to řekla? Čeká dítě? Panebože...

Už jsem je neposlouchal. Vytřeštěně jsem zíral před sebe. Pak jsem se vzpamatoval. Musím zmizet.

Naposledy jsem se podíval na svoji ženu. Brečela. Toužil jsem po tom ji obejmout a setřít slzy z její tváře. Bohužel jsem si musel nechat zajít chuť. Utekl jsem za město. Tam jsem se posadil do trávy a ještě jednou si v hlavě zopakoval celou situaci. Je ze mě upír. Zanechal jsem tu svoji ženu Beatrice a moje nenarozené dítě. Dal jsem si hlavu do dlaní a zavřel oči.

Sbohem Beatrice, má lásko.

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední sbohem 1/2: