Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pět let v Denali

Jacob Black


Pět let v DenaliTahle jednorázovka vznikla do soutěže na Intoxicated. A jelikož soutěž byla už dávno vyhlášena, tak vám ji sem hodím, ať se můžete pokochat. Myslím, že se mi docela povedla... Pište svoje názory;-)

Další stěhování... Jak já to nenáviděl... Vždycky jsme na jednom místě mohli být jen pár let... No jo... Utajení... Už tak jsme byli ve Forks déle než na ostatních místech. Hodně lidem už jsme byli podezřelí. I proto jsme ve škole vždycky chyběli, když říjela fotografka s tím jejím pekelným přístrojem...  Ne že bychom na fotkách nebyli vidět, ale za prvé jsme se fotili, když svítilo slunce a i kdyby nesvítilo, tak bychom tam stejně nebyli, protože jsme nechtěli, aby měli lidé něco, na čem by mohli porovnávat náš vzhled. Zjistili by totiž, že jsme pořád stejní. Naše těla se zastavila v čase.

Ve Forks se nám líbilo nejvíce ze všech míst, kde jsme do té doby bydleli. A to i přes to, že asi kilometr od našeho domu byla hranice s územím vlkodlaků.

Po všech těch letech, které jsme tam strávili jsme si teď prostě sbalili věci a teď sedím ve svém novém autě a mířím si to ke Carlisleovým  přátelům do Denali. Jel jsem hned za Carlislem a Esme. Za mnou jel Emmet a Rose a za nimi Alice a Jasper.

Řekl bych, že jsme tak v polovině cesty.  Je to asi deset hodin, co jsme vyrazili z Forks. Vyjeli jsme hned se stměním. No... Ve dne bychom ani cestovat nemohli. Nevím, co by řidiči řekli na sedm lesknoucích se upírů. V autě jsme neměli šanci ubránit se slunečním paprskům. Proto jsme museli jezdit jen v noci.

Teď jsme na hranicích USA a Kanady. Do dnešního cíle cesty, města Terace, nám zbývalo asi deset kilometrů. Dohodli jsme se, že si tam pronajmeme nějaký pokoj, kde přespíme" a večer vyrazíme dál.

Když jsme do města dorazili, tak začalo právě svítat. Podíval jsem se na hodiny na palubovce a zjistil jsem, že je právě šest hodin. Rychle jsme našli menší hotýlek a ubytovali se.

Pikolík se na nás díval jako na cvoky když jsme mu řekli, že nemáme žádné zavazadla, ale nechal to bez připomínek. Pronajali jsme si nejluxusnější apartmá v hotelu.

Byly tam čtyři pokoje, akorát pro nás, a každý pokoj měl svou koupelnu.

Já jsem obsadil jediný jednolůžkový pokoj a vypleskl se na postel.

Ležel jsem tam asi dvě hodiny. To totiž do mého pokoje přišla Alice a zeptala se mě. Jestli si s ní nezahraju šachy.

„Alice, mi tady nehodláme být měsíc, ale jen do setmění." připomněl jsem jí. Naše šachové partie totiž nikdy netrvaly méně než měsíc. Já totiž četl Alici myšlenky a ona viděla každý můj tah hned, když jsem se pro něj rozhodl.

„Edwarde, já vím, že jsi měl Forks rád, ale já ti slibuju, že se tam určitě zase vrátíme." a s těmito slovy můj pokoj opustila.

Celý den jsem proležel na mojí posteli a díval se na strop. Když jsem se náhodou podíval na velké kyvadlové hodiny na psacím stole a zjistil jsem, že je pět hodin, tak jsem se zvedl a šel se osprchovat.

 

Ze sprchy jsem vylezl asi za půl hodiny. Kolem sebe jsem měl jen omotaný ručník. Když jsem otevřel dveře od mého pokoje, tak mě do nosu praštila lidská vůně. Rozhlédl jsem se po pokoji a zjistil, že jeho původcem je asi dvacetiletá dívka, která mi právě stlala postel.

Když si mě všimla, tak se na mě okouzleně zahleděla a zapomněla zavřít pusu. Pomalu ani nedýchala.

Zkoumavě jsem se na ni podíval. Nebyla škaredá, ale mě nezaujala. Její krev však voněla krásně. Její krev by určitě chutnala výborně. Zatřepal jsem hlavou, abych z hlavy vyhnal myšlenky na její vraždu.

Teď jí pohled sklouzl k mému ručníku a ona vykulila oči ještě víc. Teď teprve jsem uslyšel její myšlenky. Připadalo mi to, jakoby předtím měla v hlavě úplně vymeteno.

Její myšlenky byly fakt nechutný.

Teď už jsem se na ni rozzuřeně podíval. Viděl jsem v její mysli, jak mi zčernaly oči. Srdce jí na chvíli přestalo strachy být, ale v zápětí se rozběhlo šílenou rychlostí. Asi pochopi, že v mém pokoji není opravdu vítána. To bylo dobře. Kdyby tady ještě půl minuty zůstala, už by živá ven asi nevyšla.

Vyděšeně vycouvala z mého pokoje. Jakmile byla mimo můj dosah, tak se rozběhla. Málem se přerazila.

Vyšel jsem z pokoje, abych zjistil, jestli to ostatní viděli.

No... Viděli...

Jakmile jsem vykoukl ze dveří, tak mě do uší praštil Emmetův smích. Podíval jsem se na něj smrtícím pohledem a zalezl zpět do svého pokoje. Konečně jsem měl možnost se v klidu převléct.

Nebo jsem si to alespoň myslel.

Pět minut potom, co jsem zavřel a začal se oblékat, se dveře rozletěly a do mého pokoje vrazil Emmet. Samozřejmě neklepal a já neměl možnost se rychle obléct, takže jsem byl nahý. A Emmet to moc dobře věděl. Okamžitě se začal strašně smát a vyřvával na celý hotel.

„Ale Edwarde, brácho, ona už tu není... Ale pokud bys chtěl, tak bych jí mohl dát vědět. Řekl bych, že by si dala říct..." zamrkal na mě potutelně. Konečně jsem se vzpamatoval a chytl jsem to nejbližší, co bylo po ruce, abych se aspoň trochu zahalil. Byl to květináč.

Emmet se v tom mžiku začal zase smát.

„Ale Eddie... Přece se nestydíš... Před vlastním bráškou..." posmíval se mi „A mimochodem... Ta modrá ti nejde k pleti..." dodal a konečně odešel. Potom jsem ještě zaslechl, jak se všichni smějí. Emmet jim to samozřejmě hned vyslepičil a ještě si k tomu určitě přidal.

Už abychom byli pryč...

Zanedlouho jsem byl konečně vyslyšen... Už jsem byl oblečený a teď jsem jen ležel na posteli a přemýšlel, když do mého pokoje vtrhla pro změnu Alice a oznámila mi, že už vyrážíme. Podíval jsem se z okna a zjistil, že už je opravdu tma.

A tak jsme vyjeli.

Dnes jsme jeli do Juneau a zítra už budeme nocovat ve Wasilla.

...o dva dny později...

Dnes už konečně nebudeme muset hrát lidi a pronajímat si hotel. Dnešní noc už budeme trávit v Denali. Teď jsem si myslel, že je to dobře...

Byl už večer. Stmívalo se. Najednou mě do uší praštily něčí myšlenky. Nebyl to nikdo z mojí rodiny.

Ježiši... Už aby tady byli... Jak já se na ně těším... Jsem zvědavá, jaký bude ten nejmladší... Škoda že jsem z Eleazara nic víc nevymlátila... Prej ho viděl jen jednou a už si ho nepamatuje...To je kec... Upíři si pamatujou všechno... No to je jedno... Stejně ho za chvíli uvidím... Třeba bude stát za hřích... A jestli jo tak ho určitě dostanu...

Tak tahle namyšlená upírka se mi nelíbí už teď... Eleazar jí asi neřekl, že umím číst myšlenky... Sice je pravda, že jsem ho viděl jen jednou, když byl u nás s Carmen na návštěvě hned poté, co odešel z Volltery, ale celkem jsem si ho oblíbil... Dalo se s ním mluvit...

Teď jsem uslyšel myšlenky další upírky.

Tanyo, přestaň se už česat... A malovala ses už třikrát... Řekl bych, že to jí i řekla.

Teď se mezi stromy vyloupl velký dům. Byl menší, než náš dům ve Forks, ale určitě se tam taky vlezeme.

Zaparkovali jsme na malém plácku před domem a vystoupili z aut. Eleazar s Carmen na nás už čekali před domem. S Eleazarem jsem si podal ruku a s Carmen jsem chtěl udělat to stejné, ale ona mě objala... Byla něco jako moje další sestra.

Zrovna když jsem Carmen objímal, vyšla ze dveří další upírka. Celkem hezká. Hned ke mně dolehly její myšlenky.

Tak pokud je to tenhle, tak bude můj do večera... Ten stojí zaručeně za hřích...

Okamžitě jsem v ní poznal tu namyšlenou upírku, jejíž myšlenky jsem slyšel v autě. Tímhle u mě ztratila veškeré sympatie... Dobře, metoda ignorace je zahájena. Teď jsem dělal, že ji nevidím a dál jsem objímal Carmen.

To mi dělá schválně? No počkej chlapečku na přivítání ode mě... Však já na tebe něco vymyslím...

Ze dveří vyšly dvě další upírky. Na tvářích měly upřímné úsměvy.

Mluvit začala ta, co se jmenovala Kate. Vyčetl jsem to v myslích ostatních.

„Tak vás tady vítám." usmála se na nás a pokynula nám do domu. Šli jsme tedy za ní. Vešli jsme do velké haly, na kterou navazoval obývák. Tam jsme si posedali. Všichni si sedli po párech na sedačky. Vedle mě bylo volné místo. Sedla si tam ta otravná upírka a stále na mě vrhala rádoby svůdné úsměvy. Vrhnul jsem po ní znechucený pohled a dál věnoval pozornost Kate.

„Takže, jak už jsem říkala, tak vás tady vítáme... Já jsem Kate, tohle je moje sestra Irina." ukázala na druhou, příjemně vypadající upírku.

„Tanya" skočila jí moje sousedka do řeči a opět na mě házela úsměvy. Tak teď vím, jak se ta neotravnější upírka na světě jmenuje. Jak povzbudivé.

„No, a Carmen a Eleazara znáte." uzavřela to Kate.

Na naší straně se chopil slova jako tradičně Carlisle.

„Děkujeme za milé přijetí." No jo... Carlisle... Náš starý diplomat...

Ježíš, nekecej a konečně řekni, jak se ten polobůh jmenuje...

Tak teď jsem jen polobůh? Uchechtl jsem se v duchu.

„Tohle je Alice, Jasper, Emmet, Rosalie, Esme, Edward." ucítil jsem, jak sebou Tanya škubla. Tak on se jmenuje Edward... Skvělé jméno pro boha...

Hm... Tak teď už jsem bůh...

„A já jsem Carlisle." Dokončil větu, ale bylo mu jasné, že ho polovina stejně neposlouchá...

„No..." tleskla Kate, aby upoutala pozornost „Tak já vám ukážu vaše pokoje..."

 

Když nás Kate provedla po domě, tak jsem zalezl pokoje a doufal, že mi dají pokoj... Nedali...

Asi za pět minut někdo zaklepal. Podle myšlenek jsem poznal Tanyu.

Tak, teď ho dostanu... Je tam sám... Určitě na mě čeká...

Ježiši... Jak může být někdo tak šíleně sebevědomý...

„Co chceš?" osopil jsem se na ni, ještě než otevřela dveře. Asi to pochopila jako výzvu a vstoupila dovnitř.

„Ahoooj" řekla vtíravým tónem a sedla s ke mně na postel. Odsunul jsem se víc ke zdi, a dával si velký pozor na to, aby si toho všimla.

Ona si toho všimla, ale pochopila to úplně jinak.

Ten na to jde nějak hr... pomyslela si a já málem zavyl.

Brala to, jako že jsem jí udělal místo a lehla si vedle mě.

„Co chceš?" zavrčel jsem o něco vytočeněji, než před tím, ale to ji nerozházelo. Ba naopak.

Položila mi ruku na břicho a vědoucně se usmála.

Dělá, že nechce, ale já ho prokoukla...

„To teda ne!!! Seš blbější, než jsem předpokládal." syčel jsem na ni naštvaně a ona vykulila oči.

„Jak... jak... jak to děláš?" valila na mě oči. Já jen pokrčil rameny a otevřel dveře od pokoje.

„Zavři z venku!" přikázal jsem jí a ona vykulila oči ještě víc. Nasupeně se zvedla a odešla.

Co si o sobě ten debil myslí? Já se ho nebudu doprošovat... Stejně mě chce... Poznala jsem mu to na očích...

Ona si nedá pokoj... A taky že si ho nedala...

Trvalo to pět let...

Bylo to samé Edwarde tohle a Edwarde támhle a Edwarde pojď se mnou tam a onam... Podlízala mi, kde mohla... Bylo to strašné... Nedávala mi jedinou možnost úniku. Už jsem to nemohl vydržet...

... po pěti letech...

Byl jsem na cestě do Carlisleovy pracovny. Chtěl jsem ho požádat, abychom se přestěhovali... Už jsem to tady nenáviděl... Mohla za to ona. Ji jsem nenáviděl nejvíc.

Už jsem šahal po klice, když mi Tanya obmotala ruku kolem pasu a zeptala se mě, jestli s nepůjdu na lov.

„To teda nepůjdu... A nech mě konečně na pokoji..." Ani to ji neodradilo od jejího úmyslu.

Dneska mě políbíš... Já to vím... Copak jí ještě nikdo neřekl, že umím číst myšlenky?

Chytl jsem její ruku, tu kterou mě držela a serval ji z mého pasu. Ještě kousek a urval jsem jí ji... No a co... Však ona by jí zase přirostla...

Než se stihla vzpamatovat, tak jsem za sebou zabouchl dveře a zhroutil se na židli. Potom jsem to Carlisleovi všechno vyklopil a požádal ho, jestli bychom se nepřestěhovali.

„No... Popravdě...Už jsem nad tím přemýšlel..." Málem jsem si začal rvát vlasy...

...ten den, večer...

Další stěhování... Jak já to nenáviděl... Doteď...

 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pět let v Denali:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!