Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Padající hvězda 3. část


Padající hvězda 3. částDíváš se do nebe a pláčeš pro hvězdu. Víš, že je daleko. Pak se jednoho večera podíváš dolů a ona Ti září v dlani.

I Edwardovi se to jednou stane a on má konečně šanci, splnit si své přání, jaké? Tak to si budete muset přečíst v této pohádce.

Padající hvězda 3. část


Byl jsem si tím jistý. Přestože si se mnou zezačátku pěkně hrála, věděla ta žena přesně, kde Bellu hledat, ale nevěděl jsem, jak by to mohla vědět, pokud by nebyla nějak ve spojení s těmi, kdo ji unesli. Bylo to divné, a když jsem se jí snažil nakouknout do myšlenek, narazil jsem na nedobytnou stěnu. Neviděl jsem nic, dokonce ani odraz jejích slov, jako to bylo u staříka na začátku tohoto podivného dobrodružství. On mi tehdy myšlenky odhalil až poté, když začal vzpomínat, ale tady to bylo jiné a nechtělo se mi věřit, že by to byla skutečná kouzelnice.

„Kdo jsi a jak je možné, že jsi věděla o Hvězdě?“ zeptal jsem se, když už jsem nevydržel to ticho v autě. Řítili jsme se po cestě, aniž bychom dodržovali jakékoliv předpisy, ale i tak jsem neměl stání, měl jsem chuť vysednout a dál se vydat po svých - bylo by to daleko rychlejší.

„Jsem ta, co ti může pomoct. Tohle ti jako odpověď musí pro teď stačit,“ odpověděla.

„Jak mi to může stačit?! Víš něco, co mi nechceš říct a přitom spolu jedeme vstříc možné záhubě,“ odporoval jsem jí. Chtěl jsem vědět, do čeho se to po hlavě ženu aniž bych nad tím přemýšlel. Tedy, přemýšlel jsem možná až moc, ale nenacházel jsem ty správné odpovědi, anebo… nebo jsem se jenom špatně ptal a odpovědi jsou na dosah ruky.

„Neptej se, prostě ti to teď nemůžu říct. Můžeš mi být vděčný aspoň za to, že tě za Hvězdou dovedu teď, když jsi ji sám svou vlastní hloupostí ztratil,“ nedala se obměkčit.

„Ještě mi to připomínej, vím, že je to moje vina, ale nevím, jak do toho všeho zapadáš ty,“ odpovídal jsem jí nabručeně.

„Už jsem ti to jednou řekla, pro tuhle chvíli se musíš obejít bez odpovědi,“ řekla.

„Fajn, jak myslíš, stejně se to dozvím a pokud je tohle jenom past, jak mě zničit, tak ti to nedaruju,“ dodal jsem výhružně a jen na okamžik jsem na její tváři zahlédl něco velmi podobného úsměvu. Ona se snad mé výhružce vysmívala.

„Není to past - alespoň ne z mé strany, nemusíš se bát.“

„Dobře tedy, pokusím se ti věřit… Jak daleko ještě pojedeme?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Nemělo by to být daleko, za chvíli bychom tam měli dorazit,“ odpověděla mi aspoň na jednu mou otázku normálně, za což jsem mohl být vděčný. Měl jsem tedy pravdu, že neodešli daleko… anebo je to skutečně nějaká past, do které se přímo po hlavě řítíme, ať už mi ta cizinka říká pravdu nebo ne.

 

 

Zhruba po dalších deseti minutách cesty, kdy jsme ignorovali dopravní předpisy, jsme dorazili k velkému dvoupatrovému domu s větším nádvořím. Vypadalo to jako nějaké letní sídlo. Celý dům byl obložen přírodním kamenem, okna byla natřená na bílo a celkově to působilo velmi dobře. Vstupní dveře byly okované se starožitným klepadlem. Přemýšlel jsem, jestli bych měl zaklepat, anebo rovnou vběhnout dovnitř, ale nakonec jsme to nemusel nijak řešit.

S autem jsme zaparkovali až u výjezdové cesty, která se opět vracela k hlavní cestě. Všechno kolem nás bylo pečlivě upravené, anglický trávník, přístupové chodníčky ze sypaných oblázků - někdo se tu o to musel opravdu starat a vynakládat nemalé peníze za toto udržování.

Chtěl jsem vyrazit zpět k domu, ale můj doprovod mě zarazil. „Nejdeme do domu,“ řekla a už si to mířila na druhou stranu, přes upravený trávník k nějaké vzdálené budově. Vzdáleně mi to připomínalo nějaké stáje, ale jelikož jsem neslyšel ani necítil nic, co by jejich přítomnosti nasvědčovalo, asi jsem se mýlil.

„Kam mě to vedeš?“ zeptal jsem se jí. Ona budova byla jasným cílem, ale proč by byli zrovna tam, když mají k dispozici takový dům, který musel být jistě velmi vkusně a moderně zařízen, jsem nechápal.

„Jak jsem řekla, vedu tě za Hvězdou,“ odpověděla a to mi muselo stačit. Belhavým krokem se blížila k budově a já ji následoval. Stejně jako celý dům byla i tato budova obložená přírodním kamenem, okna zde však byla menší a velké dřevěné vrata mi napověděly, že to přece jenom bude nějaká stáj nebo sklad zahradních nástrojů a strojů. Přesto se mi to zdálo moc velké.

Spolu s mým doprovodem jsme došli až k budově a bez klepání jsme vešli bočními, menšími dveřmi dovnitř, kde bylo trochu šero, jelikož malými okny se dovnitř nedostával dostatek světla, které by vnitřek, jak se patří, osvětlily.

„Edwarde!“ zaslechl jsem ten krásný hlas, jak mě volá a najednou se kolem mě omotaly její paže a ona se ke mně celým svým tělem přitiskla. Sám jsem ji objal kolem pasu a jednou rukou hladil její dlouhé vlasy, které jí splývaly po zádech.

„Bello, neboj, všechno bude v pořádku, už jsem tady,“ uklidňoval jsem ji, když jejími rameny začaly otřásat vzlyky.

„On-oni tvrdili, že jsou tví přátelé… že jsi našel někoho, kdo nám pomůže a že mě za tebou dovedou,“ štkala mi v náručí a smáčela mi tak celou košili, ale vůbec mi to nevadilo. Hlavní teď bylo, že je v pořádku a nic se jí nestalo.

„Edwarde, tak přeci jsi jenom přijel. Hvězda tvrdila, že ji tu nenecháš,“ promluvil další povědomý hlas, ale ten bych tu raději neslyšel. I přesto, že jsem měl strach, co mě bude čekat, až Bellu znovu najdu a setkám se s jejími zajatci, ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, že bych tu mohl potkat právě jeho.

„Aro…,“ otočil jsem se k postavě s dlouhými černými vlasy a spokojeným úsměvem na tváři.

„Vidím, že sis získal náklonnost Hvězdy. Nečekal bych, že bude chtít plnit přání někomu, jako jsme my, ale je to jenom dobře. Potom, co zjistila, že ji nevezeme k tobě, nezazářila ani na okamžik a jako vyhaslá Hvězda by mi byla na nic,“ mluvil a mě možná až nemístně překvapilo, že má asi Aro taky nějaké přání a proto chtěl Hvězdu pro sebe.

„Nedovolím ti, abys jí ublížil,“ odpověděl jsem mu neohroženě, aniž bych dbal na to, že mluvím s vládcem našeho světa. Zrovna chtěl ublížit Belle a to jsem nemohl dopustit.

„A kdo mi v tom zabrání? Snad ne ty, Edwarde? To bys totiž udělal velkou chybu. Je mi sice jasné, že máš zřejmě taky nějaké přání, které chceš splnit, ale dneska se to nestane. Hvězda je totiž moje,“ promlouval dál a tvářil se přitom tak spokojeně. Jenže jeho slova mě děsila.

„Hvězda patří jenom tomu, kdo si ji zaslouží!“ opakoval jsem starcova slova.

„Však se neboj, já si ji zasloužím. Znovu si nenechám tuto příležitost vyfouknout někým jiným,“ odporoval mi.

„Jak víš, že si ji zasloužíš? Co o tom rozhoduje?“ nehodlal jsem se jenom tak lehce vzdát. Cítil jsem, jak se ke mně Bella tiskne a hodlal jsem za ni bojovat až do posledního dechu aniž bych věděl, proč bych to dělal. Sliby jsem se sice snažil vždy dodržovat, protože čestní lidé své sliby plní a čest byla to poslední, co mi zůstalo, přesto jsem věděl, že to není jenom tím slibem.

Bylo to kvůli ní, jenom kvůli ní.

„Rozhoduji o tom jenom já, milý Edwarde, a pokud chceš ještě někdy vidět Carlisle s Esmé, tak by ses měl Hvězdy vzdát,“ přešel do protiútoku. Věděl jsem o tom, že je nemilosrdný a nebojí se žádné zákeřnosti, ale tohle už bylo i na něj trochu moc. Esmé s Carlislem o tomhle šílenství neměli ani tu nejmenší potuchu, nemůže je do toho zatahovat.

Odvrátil jsem pohled od Ara a tak jsem se zadíval do skelných, od slz zarudlých, očí. Bella je na mě upírala a já v nich viděl strach, ale také zároveň odhodlání, kdybych řekl nebo udělal jenom nějaké gesto, ona by se klidně obětovala.

„Ne, Bellu ti nedám a Esmé a Carlislea do toho netahej!“ otočil jsem se opět k němu s jasně čitelnou nenávistí v pohledu.

„Edwarde, jsi opravdu paličatý kavalír. Snažíš se zachránit dámu v nesnázích, ale to není jejím osudem. Riskuješ víc, než by bylo zdrávo. Opravdu ti není tvých rodičů ani trochu líto?“ ptal se mě lítostivě. Samozřejmě, že by mi bylo Esmé a Carlislea líto, kdyby se jim něco stalo, ale to nedovolím.

„To neuděláš. Carlisle je tvůj přítel!“

„Myslíš? Přijde mi, že jsi ještě nepochopil, v čem tkví má moc,“ promluvil a znovu se usmál, ale byl to takový ten ďábelský úsměv. Než jsem se ale nadál, přiváděli k Arovi nějaké dalšího upíra. Rozhodně to nebyl nikdo z gardy, neměl na sobě žádný plášť, ale zdál se vystrašený. Nahlédl jsem tedy do jeho mysli a hned mi bylo všechno jasné. Upír poklekl před Ara a čekal. Jeho osud byl už jasně daný. „Sleduj a uč se, milý příteli,“ řekl sladce a než jsem stačil něco udělat, upírovo tělo se kácelo k zemi a jeho hlava se kutálela na druhou stranu místnosti.

„Jsi krutý a bezcitný,“ vyslovil jsem ta slova s ledovým klidem.

„Nejsem bezcitný, krutý možná, trochu, ale to všechno k vládnutí patří. Pokud se tě lidé nebojí, nebudou tě nikdy poslouchat. Teď mi proto dej Hvězdu, jinak stejně dopadnou i tví rodiče,“ pokračoval ve vydírání.

„Edwarde, nech mě jít. Když mu mě vydáš, bude klid,“ zaslechl jsem Bellin tichý hlásek.

Poté místnost proťal spokojený smích a Aro slova: „Ta malá má pravdu, Edwarde.“

„Bello, to nemyslíš vážně. Nedovolím ti, aby ses mu vydala na pospas,“ ignoroval jsem Arova slova a snažil se Belle rozmluvit tu šílenou myšlenku sebeobětování. Věděl jsem, že tohle nechce udělat, že je to jenom kvůli tomu, co Aro řekl.

„Nemůžu přece dovolit, aby se něco stalo tvým rodičům,“ odporovala.

„A já nemůžu dovolit, aby se stalo něco tobě,“ nedal jsem se jenom tak odbýt.

„To nejde, nemůžu si vzít na svědomí životy dvou lidí - zvlášť tobě tak blízkých, jakou jsou tví rodiče - navíc, je to můj osud. Proto jsem spadla.“ Nechtěla si ten nápad jenom tak vymluvit a s každou další vteřinou jsem byl zoufalejší.

„Bello, ty Ara neznáš ani z poloviny tak, jako já. Když bych mu tě dal, stalo by se ještě něco horšího, než jenom to, že bych přišel o Carlislea a Esmé.“ Doufal jsem, že když je tak všímavá, tak uvidí tu krutost v Arovi a pochopí, že mu nemůže splnit přání. Stále jsem v mysli viděl to, co by potom následovalo a rozhodně by to nebylo dobré.

„Promiň, Edwarde, já musím,“ zašeptala a vyklouzla z mého objetí.

„Bello, né!“ volal jsem ještě za ní, když se blížila k Arovi, který se na ni spokojeně usmíval, konečně dosáhl toho, co celou dobu chtěl. Získal Hvězdu a teď už si mohl splnit své přání.

„Aspoň někdo je zde rozumný. Jsem rád, že jsi to pochopila, Hvězdo,“ řekl a natáhl k ní ruku. Bella ji po krátkém zaváhání přijala a odcházela s ním pryč, jenže… tahle to nesmí skončit! Bella nesmí zemřít, to nemůžu dovolit.

„Běž za nimi,“ zaslechl jsem za zády stařecký hlas a až teď si vzpomněl na stařenu, která mě sem dovezla.

„Ale Bella si to nepřeje, co mám tedy dělat?“ zeptal jsem se jí nešťastně.

„Však ty už na něco přijde, jenom se nesmíš nechat tak lehce odradit,“ usmála se na mě. „Běž, než se stane něco hrozného,“ vybídla mě, a tak jsem už neměl na co čekat. Hodně jsem sice riskoval tím, že zaútočím na vládce, ale kvůli Belle jsem byl odhodlán riskovat i život.

Rozběhl jsem se až za nimi aniž bych měl něco naplánováno. Jak ta ženská řekla, řídil jsem se jenom instinkty a ty mi teď velely zachránit Bellu za každou cenu. Takže dveře, které mě dělily od druhé, menší místnosti, to nevydržely a odletěly na druhou stranu. Což samozřejmě přivolalo pozornost všech v místnosti. S Arem tu byli ještě dva další členové gardy. Už předtím jsem o nich, díky jejich myšlenkám, věděl, ale nebyl jsem si jistý jejich počtem.

„Nedovolím, aby se Belle něco stalo!“ zakřičel jsem na Ara a ten dal signál svým poskokům.

Oba se na mě vrhli jako jeden muž, ale i léta tréninku jim proti mně byli k ničemu, když jsem měl každý jejich další krok jako na talíři. Vyhýbal jsem se jejich útokům a zároveň po očku sledoval Ara s Bellou.

Blížili se k rohu místnosti, kde stál stůl a na něm leže… nůž. „Né!“ vykřikl jsem, když Aro vzal nůž do ruky a v tu chvíli jsem taky jednomu z těch strážných utrhl i hlavu. Druhý se na mě však opět vrhl. Nůž v Arově ruce nevěstil nic dobrého, Bella však o život kvůli jeho přání nesmí přijít.

Nelítostně jsem tedy bojoval i s tím druhým strážcem. Než se i on nadál, ležel na zemi bez hlavy. Přestože byli jistě velmi dobří bojovníci, můj dar se jejich tréninku lehce vyrovnal, a tak jsem se teď mohl zabývat jenom Arem, Bellou a nožem v Arově ruce.

„Okamžitě jí pusť!“ vykřikl jsem znovu na Ara, ale ten mi v této chvíli nevěnoval ani jeden pohled, byl plně zaměstnán Bellou a její tlukoucím srdcem, které teď o sobě dávalo vědět daleko víc, když měla strach. Viděl jsem, jak se celá třese a sleduje ten nůž v Arově ruce stejně, jako já. Aro ji však nehodlal zabít jenom tak. Jedním plynulým pohybem ji položil na ten velký stůl, na kterém ležel před chvílí nůž a stoupl si nad Bellu.

„Nebude to bolet, neboj,“ mluvil k Belle, jako bych tam snad ani nebyl. Ta mu však asi nevěřila, chvěla se i na stole jako osika a po tváři jí stekla další slza.

„Edwarde, vyslov to!“ křičela na mě ta ženská, která došla až k nám a snad si ani nevšimla těch kousků těl kolem ní. Teď jenom chtěla, abych něco vyslovil. Jenže co to mohlo být?!

Ara jsem se snažil zastavit už všemožně, kromě boje. Opět bych sice nad ním měl převahu díky svému daru, ale… ne, bojovat s ním nemůžu. Takže výzva k souboji to rozhodně být neměla, co tedy měla ta čarodějka na mysli, že bych měl vyslovit? Čím bych dokázal Ara zastavit? Měl bych ho snad poprosit? Ne, to by taky nezabralo, prosili i jiní a jak dopadli - obvykle špatně a v tom lepším případě byli mrtví.

Ale přece nemohu dopustit, aby Bella zemřela! A pak se to stalo, já si konečně uvědomil všechno, co mi do této chvíle nedocházelo a vyslovil to nahlas.

„Miluju tě,“ vyslovil jsem ta slova a zahlédl, jak se ke mně otočil Bellin obličej a jak mě její uslzené oči sledují. Ležela na tom stole, Aro nad ní stál se zvednutým nožem a čas jako by se na malý okamžik zastavil.

Než však Aro stačil nožem usmrtit osobu, která teď ukradla mé srdce, stal se zázrak. Od Belly se najednou začalo šířit světlo, až jsem na několik okamžiků oslepl a jenom hleděl na místo, kde Bella ležela. Záře byla velmi intenzivní, ale po chvíli se začala stahovat opět k Belle, až zmizela úplně. Ale nebyla to jenom záře, která zmizela. Po Arovi teď nebyla v místnosti ani památka.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Stalo se jenom to, co se stát musela. Hvězdy přece září. Na to jsi zapomněl?“ ozval se za mnou opět nějaký hlas, ale tentokrát to nebyl hlas stařeny, patřil nějaké mladé dívce.

„Ale jak… proč teď…?“ ptal jsem se nechápavě.

„Ještě jsi to nepochopil?“ usmála se na mě takovým tím mateřsky shovívavým úsměvem a pak už ke mně došla i Bella a objala mě kolem pasu.

„Stačilo, že jsi řekl, že mě miluješ. Potom to už bylo snadné,“ odpověděla mi s úsměvem.

„Záře zamilované hvězdy je nejsilnější,“ usmívala se na naši dvojici ta cizí černovláska a mě až teď přišlo na mysl, že nevím, kde se tu vzala a co tu vlastně dělá. Při mém příchodu tu rozhodně nebyla, a přestože jsem nějak extra nehlídal nikoho příchozího, mohl bych vsadit krk na to, že rozhodně teď nepřišla, musela se tu zřejmě někde skrývat.

„A kdo jsi ty?“ zeptal jsem se jí.

„Ta samá osoba co na začátku, jenom v tuhle chvíli vidíš mou skutečnou podobu. Bellina záře byla opravdu silná a tak odhalila i kouzlo, které se kolem mě rozprostíralo,“ vysvětlila.

„Takže, ty jsi čarodějka?“ dotázal jsem se zvědavě.

Bellin zvonivý smích mi však napověděl, že jsem se asi ve svém odhadu trochu sekl a ona tu pravdu zná. „Tohle není čarodějka, Edwarde - je to jedna z mých sestřiček,“ upřesnila a vyvlékla se z mého objetí, aby mohla obejmout tu černovlasou dívčinu. Nějak mi to však stejně nešlo na rozum, jak by to mohla být Hvězda?

„Počkat - ty jsi Hvězda? Ale jak je to možné?“ Dneska mi to už nemyslelo, připadal jsem si vyčerpaný a unavený jako snad za celých osmdesát let nikdy. Škoda jenom, že nemůžu zavřít oči a na chvíli opět uniknout do říše snů a neskutečna. Ačkoliv - neskutečno se mi odehrávalo i před očima, tak jsem nepotřeboval unikat.

„Milý Edwarde, ono je to vcelku jednoduché. Z nebe jsem spadla před sto-padesáti lety,“ začala vysvětlovat a já jsem ohromením otevřel pusu a zavřel jsem ji, až jsem uslyšel tiché zachichotání od Belly, která si znovu stoupla po mém boku.

„To tehdy neměl nikdo žádné přání?“ nechápal jsem.

„Ne tedy vlastně ano, hodně lidí mělo spoustu přání a vím minimálně o pěti, kteří mě tehdy, když jsem z nebe spadla, hledali. Ale podařilo se to jenom jednomu. A tehdy jsem na vlastní kůži zažila to, co jsem do té doby mohla sledovat jenom z nebe. Zamilovala jsem se a ten muž se zamiloval do mě. Bylo to jako v pohádce, které tak rádi vyprávějí rodiče dětem, jenže ono to nebylo tak jednoduché. Já byla nesmrtelná a on pomalu stárnul. Já jsem zářila a jeho životní oheň vyhasínal.

A jediný důvod toho, že jsem vypadala tak, jak jsi mě prve poznal je ten, že můj milovaný měl jedno přání. Po dvou letech, kdy jsme se kvůli mé záři stále schovávali, ho vyslovil.“

„Asi se budu opakovat, ale jak je to možné? Jak to, že žiješ?“ nedalo mi to a musel jsem ji přerušit. Tohle přece neodpovídalo tomu, co jsem se dozvěděl od toho staříka. On přece musel Hvězdu zabít, aby se mu vyplnilo přání.

„Jsou dva typy přání, Edwarde - jedno, které změní jenom život dotyčného člověka a druhé, které změní celý jeho osud. Tvá otázka asi znamená, že ses nejspíš setkal s někým, kdo byl buď neznalý, anebo jeho přání změnilo jeho osud. Hvězda umře jenom tehdy, pokud je přání člověka opravdu velké, tehdy je potřeba srdce Hvězdy, pokud je však přání menšího rozměru, stačí ho jenom v její přítomnosti - pokud tedy zrovna září - vyslovit.

Mé maskování bylo jednouché přání, které nám tehdy jenom ulehčilo život, nezměnilo to můj osud, a tak jsem nemusela umřít. Už je ti to celé jasné?“

„Já bych řekl, že konečně mi všechno dává smysl,“ ujistil jsem ji.

„To jsem tedy ráda,“ přitakala a potom se konečně představila, „mimochodem, já jsem Yvaine.“ Potom ke mně natáhla ruku a já ji přijal.

„Těší mě, Yvaine, jsem rád, že tě mohu poznat. Nikdy mě nenapadlo, že někdy poznám skutečnou Hvězdu a teď tu se mnou stojí v jedné místnosti hned dvě. Jsem to ale šťastlivec,“ řekl jsem s úsměvem.

„Ano, dalo by se říct, že jsi šťastlivec - ale Hvězdu ve mně poznáte jenom vy dva, pro ostatní budu mít stále podobu staré, vrásčité a o holi chodící stařeny. Nikdo neuvidí mou záři, i kdyby se na mě upřeně díval.“

„Jak říkám, jsem šťastlivec… jenže, co bude teď?“ položil jsem otázku, která mě docela trápila. A zvlášť teď, když jsem si uvědomil své city k Belle, které mi objasňovali to, proč jsem jí chtěl pomáhat i přesto, že jsem nemusel. Proč jsem jí chtěl být neustále nablízku a měl jsem strach z toho, že se jednou vrátí zpět na nebe.

„Teď? Co tím myslíš?“ otázala se mě zvědavě Bella.

„Zajímalo by mě, co se bude dít, protože ses chtěla vrátit zpátky tam, kam patříš. Na nebe,“ odpověděl jsem jí se smutkem v hlase. Kdyby byla odhodlána se opravdu vrátit, už navždy bych jí mohl vidět jenom na noční obloze a nikdy víc bych se jí nemohl dotknout, vidět její oříškové oči a dlouhé vlasy lesknoucí se v poledním slunci.

„Jak se na něco takového můžeš ptát? Copak jsi sám neřekl, že mě miluješ?“zeptala se pro změnu Bella mě a prohlížela si mě s dokořán otevřenými kukadly.

„Ano, to jsem řekl, ale nebudu ti bránit, pokud si přeješ vrátit se… domů.“ Při tom posledním slově jsem zaváhal, ale nebe bylo Belliným domovem - tedy pokud se nerozhodne se mnou zůstat zde.

„Potom je jenom jediná věc, kterou musíme udělat. Vyslov své přání, kvůli kterému jsi mě hledal,“ ponoukla mě k tomu, co jsem chtěl učinit už na začátku, kdy jsem ji našel.

„To nemohu,“ odporoval jsem, když jsem si uvědomil co by to znamenalo. Mé přání by mi změnilo osud a stálo by to Bellu život, a když už jsem ji jednou život zachránil, přece bych jí ho nemohl a zároveň nechtěl vzít.

„Proč bys nemohl? Je to tak prosté, jenom ho vyslov,“ vybízela mě dál.

„Ne. Já jsem si své přání rozmyslel, není potřeba, abych ho vyslovoval.“ Nehodlal jsem jí nikdy říct, že kdyby se všechno takhle nezvrtlo a já se do ní nakonec nezamiloval, tak bych ji zabil jenom kvůli tomu, abych mohl být znovu člověk, prožít normální a obyčejný lidský život, zestárnout, mít děti a nakonec umřít.

Naštěstí se tak ale nestalo a já našel lásku i jako upír, za což jsem ale opět vděčil jenom hvězdám. Ačkoliv to nebylo moje přání, vůbec jsem se tomu nebránil.

„Tak, když tedy nemáš žádné přání, můžeme se vrátit zpátky do města, tady to není ani pro jednu z nás bezpečné,“ vložila se do našeho rozhovoru i Yvaine, která stála taktně kousek od nás.

„Ano, vraťme se,“ souhlasila. „A ty se, Edwarde, neboj, pokud mě miluješ, můj návrat na nebe se konat rozhodně nebude,“ usmála se na mě a tak jsem se k ní sklonil a poprvé jsem jí políbil. Jenom lehce jsem se otřel o její rty, ale cítil jsem tu elektřinu, která mezi námi během toho okamžiku probíhala, a když jsem se odtáhl, Bella opět zářila.

 

 

Společně jsme se potom vrátili do města. Yvaine jsme nechali jejímu osudu, jak si přála, ale slíbila nám, že se za námi někdy staví. Její stárnutí bylo sice pozvolné, ale kdyby tam žila hodně dlouho, asi by na sebe přivolávala zbytečně velkou pozornost.

S Bellou jsme poté odjeli pryč. Nechtěli jsme se v tom městečku zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné a Bella trvala na tom, že chce poznat mé rodiče. A jelikož jsem jí nemohl v ničem odporovat, byl cíl naší cesty jasný. Vydali jsme se do Chicaga, kde se právě má rodina vyskytovala a já se na ně upřímně těšil.

 

 

Ačkoliv jsem to považoval za nemožné, jednoho dne se to skutečně stalo. Od té doby jsem už nic nepovažoval za neskutečné a věřil jsem i v zázraky, protože jsem ve svém náručí choval hnědovlasou holčičku - plod mé lásky k Belle, malý zázrak.

Díky její nesmrtelnosti jsme měli zajištěnou šťastnou budoucnost už na věky i s naší malou holčičkou. Naší malou Hvězdou.

 

 

Tak a toto je konec tohoto příběhu. Snad se vám líbil a i s jeho závěrem jste spokojení a budu velmi ráda, pokud mi tu necháte nějaký komentář.

 

ω Shrnutí mých povídek ω

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Padající hvězda 3. část:

 1
3. :D
10.11.2013 [12:15]

jj, typický Aro Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Hvězdný prach miluju a proto máš u mě za tuto povídku ***** Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.12.2011 [15:43]

YrissWOW . To bola ozajstná bomba . Zychranná akcia v doprovode podivnej ženy . Stretnutie s Arom v stodole , vyhrážanie a Beruškin pokus o sebaobätovanie , boj , zázračná veta a veľké svetlo . A nakoniec zistíme že naša tajomná žena je vlastne hviezda Yvaine . A všetko skončilo šťastne ... Nádhera . Chvíľami som sa musela pousmievať nad podobnosťou s pôvodným príbehom , potom som bola uchvátená tvojím opisom celej situácie . Perfektne si skĺbila oba príbehy a vzniklo z toho jedno úžasné , skvelé , senzačné , originálne , tvojivé a naozaj nádherné dielko . KRÁSA . Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.08.2011 [17:46]

dcvstwilightTo je tak krásné! Úžasné, náherné, nejlepší!!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Píšeš krásně, poutavě, zajímavě! Emoticon Emoticon Emoticon Máš talent, holka! Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!