Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pád z výšek

Pád z výšekTady je moje depresivní jednorázovka...původně měla být do soutěže Co by se stalo, kdyby... jako smrt Belly, ovšem po pořádném přečtení zadání kola jsem si uvědomila, že Bella má být zabita jinak, ovšem i tak ji sem dávám....

http://www.youtube.com/watch?v=t6jMvgd5dCk

Bella

 

Čekala jsem, že na mě Jacob bude čekat před domem, jak to obvykle dělal, když mu hlasitý náklaďák ohlašoval můj příjezd. Nebyl tam, a tak jsem si říkala, že asi ještě spí.

Tiše jsem zaklepala na dveře.

 

„Pojď dál, Bello,“ pozval mě Billy.

 

Seděl u kuchyňského stolu a jedl studenou obilnou kaši.

 

„Jake spí?“

 

,,Ano,“ řekl bez zájmu a když viděl jak tam tak bezmocně přešlapuji pookřál. ,,Je nahoře.“ Dodal a strčil si lžičku kaše do pusy. Kývla jsem na souhlas a vydala se po schodech nahoru. Přešla jsem malou chodbu a tichounce zaťukala na dveře. Z Jakobova pokoje se ozývalo hlasité chrápání. Zadusila jsem smích a pootevřela dveře.

Pravý přítel přijde když všichni odejdou.

 

Jacob ležel na posteli. Hlavu měl zvrácenou a já koutkem oka zachytila něco lesklého u jeho pusy. Vstoupila jsem do místnosti, blíž k Jacobovi. Ten jen něco zamumlal a převalil se na bok. Tichounce jsem se uchichtla ještě víc přišla blíž. To cosi lesklého u jeho pusy bylo po zjištění slina. To už jsem to nevydržela a uchichtla se nahlas.

 

Jenomže Jacob spal dál a dál…... Vzala jsem jeden polštář, napřáhla se a vši silou co jsem v tu chvíli měla, jsem onen polštář hodila na Jacoba. Ten hned na to vyletěl z postele. Zamžoural očima a zaostřil na mou osobu. Chvíli koukal vyjeveně, pak jeho výraz zjihl. ,,Bello?,“ zachraptěl a odkašlal si.

 

,,Vstáváme,“ řekla jsem z hlasita a usmála se. ,,No jo,“ řekl a hrabal se z postele. Měl na sobě jen modré šusťákové šortky. Jako obvykle. Jakmile se dostal z peřiny a následovně na to ji porovnal se, se zářivým úsměvem otočil na mě. ,,Tak kam to bude?,“ blýskl na mě úsměvem. Dělala jsem že přemýšlím, i když náš cíl byl jasný. Pláž. ,,No kam by jsi řekl?,“ optala jsem se. Jen kývl, něco zamumlal a hned na to mě vyháněl z jeho “království“.

 

Sešli jsme schody. Já vyšla ven a čekal na Jacoba, který se mezitím šel pozdravit s Billym a vzít si svůj příděl snídaně. Vyšel z dveří ve své celé kráse s rohlíkem v puse. Dal mi ruku kolem ramen a společně jsme vyšli na “naši“ pláž. Dneska bylo celkem teplo. Sice bylo jako obvykle pod mrakem, ale vítr nefoukal a ovzduší bylo teplejší než obvykle.

Usmívej se na toho, kdo ti nejvíc ublížil, aby nevěděl, jak to bolí.

 

Dorazily jsem na pláž a dál po ní putovali v obětí. Z Jacoba sálalo příjemné teplo, což mi dodávalo pocit bezpečí a domova. Z části jsem se opět cítila svá. Šli jsme dál poklidném tichu, když se od někudy z nenadání vynořil Paul, Embry a Sam.

 

,,Ahoj milenci,“ řekl, dnes, dobře naladěný Paul a usmál se na nás. Já jen kývla a Jacob udělal úšklebek. ,,My vás nechtěli rušit,“ nahodil z nenadání, když mezi námi zavládlo trapné ticho. ,,Jen jsme se na něco chtěli zeptat Jacoba.“ Pohlédl na zmíněného.

 

,,O co jde,?“ zeptal se Jacob. Zřejmě mu vadilo jak nás kluci vyrušily. A já musela přiznat, že i mě osobě to začalo lést na nervy. Nikdy jsme s Jacobem neměli klid…. Paul střelil pohledem ke mně. Zřejmě se bál o mé duševní zdraví. Jacob zpozoroval jeho pohled. ,,To je dobrý,“ otočil se na mě. Hleděl mi upřeně do oči. ,,My před sebou nemáme žádná tajemství,“ řekl a nespouštěl ze mě oči. Zamrazilo mě z toho pohledu na zádech. Z principu jsem se trochu přikrčila. Jacob se zasmál a otočil se k Paulovi.

Jediný způsob jak mít přítele, je být přítelem.

 

,,Tak jo no,“ hlesl a provrtával pohledem zem. ,,Tak?,“ vyzval ho netrpělivý Jacob.  ,,No,“ řekl, teď už rozpačitě Paul. ,,Chtěli jsme se tě zeptat, jestli by jsi s námi nezašel zaskákat z útesu.“ Hlesl. Tentokrát provrtával pohledem zem Jacob. Když se nikdo z nich neměl ke slovu, nepříjemně jsem se ošila. Jacob na mě pohlédl. ,,Běž,“ vyzvala jsem ho, i když mnou lomcoval pocit strachu. ,,Ráda se na tebe kouknu,“ řekla jsem s úsměvem a když se pořád k ničemu neměl, dodala jsem.

 

,,Nemůžeme přece všechen čas trávit spolu. Kluci si tě chtějí taky užít,“řekla jsem a otočila se na Paula. ,,Tak jdeme,“ řekla jsem zvesela a vykročila. Jacob cosi šeptl směrem k Samovi, ale šel. Tak jako ostatní. Došli jsme až k jednomu z útesů. Mezi námi pořád vládlo hrobové ticho a já měla pocit, že je to kvůli mně. Kluci se postavily k okraji a čekali na Jacoba. ,,Tak běž,“ vyzvala jsem ho. Usmál se líbl mě do vlasů. Pak mě pustil a otočil se ke klukům. Něco si šeptli a pak jeden po druhém skákali dolů z útesu. Jacob mi věnoval poslední úsměv před skokem a pak zmizel.

 

Minuty odtikávali a z moře se ozývalo chlapecký smích. Kluci vyváděli ve vodě a já tam seděla. Na jenom z kameni a hleděla na pusté moře. Tu a tam se na obzoru objevil nějaký ten racek. Jinak nic. Plynule jsem se zvedla a otáčela se k odchodu. Jenomže pak, jakoby mávnutím proudku jsem se otočila a vyšla směrem k okraji útesu.

 

Čím blíž byl tím víc jsem zpomalovala. Byla jsem už jen pár kroků od okraje a s každým dalším mi těžkla noha. Byla těžší a těžší. Byla jsem už jenom jeden krok od okraje, když se zase ozval jeho hlas. Tentokrát blíž než kdy dřív, ale přesto tak krásný. ,,Nedělej to!“ Řekl naštvaně. Nepřítomně jsem se usmála a udělala poslední krok dělící mě od okraje. Neskytl se mi pohled na širý oceán. Byl nádherný. Temná modř pohupující se sem a tam. Rozpřáhla jsem ruce a nedechla se. Díra tam pořád byla. Byla a bolela, jenomže už né tolik.

 

Lehký vánek mě si pohrával s mými vlasy. Udělala sem maličký krok. Jeho hlas byl ostřejší. Studenější…..,,Bello! Nedělej to. Já tě prosím!“ Změnil se na prosebný. ,,Nedělej to kvůli mně. Kvůli nám……“ Jeho prosby jsem ale nevyslyšela. Byla jsem duchem mimo. Nechala jsem se unášet vzpomínkami. ,,Bello…,“ ozval se opět jeho hlas. Už byl opět jemný a sametový. ,,Nedělej to. Kvůli nám. Já tě prosím“ ,,Žádné my už není,“ řekla jsem. Jindy bych možná těch slov litovala, ale dnes ne. Udělám to. Skočím….

 

http://www.youtube.com/watch?v=3nZ-5kSv3ao&feature=fvw

O člověka kterého milujeme můžeme bojovat celý život, ale ztratíme ho během několika vteřin.

 

Udělala jsem další ještě menší krok. Kamení zapraskalo a pár kamínků spadlo dolů. Dívala jsem se na jejich dráhu. Moře bylo pusté a smích už se taky neozýval. To znamenalo, že míří sem Jacob, Sam, Paul a Embry. Čas odtikával. Byl neúprosný. V duchu jsem se všemi loučila. S Charliem, Renné, Angelou, Jessikou i Mikem. Všemi lidmi co jsem za tu dobu ve Forks poznala. I s Cullenovým a se smečkou. A nakonec s Jacobem a Edwardem. ,,Je mi to líto,“ řekla jsem smutně. Nevěděla jsem co se stane s Jacobem, nebo s Charliem po tom co tu u ž nebudu. Nevěděla jsem co to s nimi udělá. Nevěděla jsem nic…..

 

A pak mé poslední myšlenky patřily mu. Lásce. Mému slunci, které je v nedohlednu. Edwardův hlas pořád prosil abych to nedělala, ale já ho neposlouchala. ,,Miluji tě,“ špitla jsem a osamocená slza smáčela jednu tvář. Moje poslední vzpomínky a myšlenky patřily jemu a těm krásným chvílím. Opět jsem se vrátila do těch dob a dívala se na to z jiné perspektivy. Viděla jsem jeho a viděla jsme i mě. Oba jsme byli šťastní, i když to třeba jenom hrál. V těch vzpomínkách i on byl šťasten a zamilován.

 

Jaká bláhovost děsit se myšlenky, že se vzdáme v jednom okamžiku celého svého života, když se nás nedotýká myšlenka, že se ho vzdáváme ponenáhlu kus za kusem.

Ze zadu se přibližovali hlasy. Teď nebo nikdy. Edwardův hlas na mě křičel, ovšem já ho nevnímala. Kroky a hlasy se přibližovali. ,,Sbohem…..,“ šeptla jsem a pravou nohou vkročila do prázdna. Náhle jsem se ocitla ve vzduchu. Volný pád z výšek.…

 

Slyšela jsem šelest větru a také zběsilé volání mého jména. Jacob mě volal. Křičel na mě a nadával. Tak jako Edward. Taky křičel. Vlastně na mě křičeli všichni, ale já ty hlasy vsunula do pozadí. Ignorovala jsem je. Bylo ta jako bych seděla na Edwardových zádech,  jen o trochu pomalejší, ale princip byl stejný. Sbohem, miluju tě, to byla má poslední myšlenka. Pak nastal náraz na tvrdou hladinu. Oceán mě pohltil. Byl konec…..

 

Obklopila mě voda a chlad. Cítila jsem tlak na záda. Ze shora jsem slyšela šílené volání Jacoba, které se přibližovalo, ale i kdyby pro mě doplaval, nestihl by to. To jsme věděli oba. Chlad postupoval do mého těla. Začala mi být nehorázná zima. Cítila jsem jak se mé tělo propadá do hlubin. ,,Plavej!“ vykřikl Edward. Já se jen usmála a dál padala níž a níž. ,,Tak sakra, Bello!“ křičel na mě. Byl rozčílený, skoro bych řekla že měl v hlase tón šílenosti.

 

Zapomenout. Zapomenout, to se řekne lehce. Ale moje srdce zapomenout nechce.

 

Cítila jsem jak si se mnou oceán hraje. Jak si se mnou pohrávají vlny. Sem a tam. A pak jsem cítila náraz. Vyrazilo mi to dech a já cítila bolest na plících. A pak, jako mávnutím proudku jsem se vzpamatovala. Chtěla jsem se nadechnou, ale bylo pozdě. Voda se mi dostala do plic. Bylo pozdě. ,,Nevzdávej se!“ křičel Edward. Ovšem i on musel už v tuto dobu vědět, že je pozdě. Další náraz na skálu. Další bolest. Opustili mě síly.

 

Všechno to končilo a já se v duchu opět se všemi loučila, ale nelitovala jsem. Ničeho čeho jsem se v životě dopustila. Nelitovala. Poslední zbytky sil mě opustily a já se propadla do temnoty. Ucítila jsem na svém těle dvě teplé ruce. Slyšela jsem zběsilí křik Jacoba i Edwarda.

 

Ale to už jsem nebila na tom světě. Cítila jsem jak se propadám. Dolů. Pryč z tohohle světa. Cítila jsem bolest, ale i ta pomalu opadávala. To poslední co jsem cítila byl tlak na moje srdce, Jacobův výkřik a Edwardovo zběsilé volání. Pak mě temnota pohltila nadobro. Konec se dostavil…..

 

Jacob

 

Byl jsem do její ho těla vši silou co jsem měl. Musela žít. Ona MUSELA. Už jen kvůli mně. Nebo kvůli tomu hajzlovi. Ona musela. Sakra. ,,Bello!,“ křičel jsem jak smyslů zbavený. ,,Sakra, tak žij! Pro mě!“ nic….Žádný tlukot srdce, žádný úsměv. Žádná reakce. Už tu nebyla Bella. Jen její mrtvé tělo. Bylo mi navrcení. Ze všechno. A hlavně z něho!

 

Kdyby neodešel nestalo by se to. Ano, teď jsem si přál, aby neodcházel. Nikdy! Kdyby neodešel, ona by nezemřela a byla by šťastná. Teď tu není on a ani ona. Je konec. Je pozdě….. ,Jacobe…,“ šeptl Sam. Zasáhlo ho to. Stejně tak jako Embryo a Paula. Nikdo z nás nevěděl, že to udělá, nebo že se o to pokusí. Nikdo z nás to netušil. Je to moje vina, stejně tak jako jeho. Ona skočila kvůli němu, ale já tomu mohl zabráni, kdybych byl u ní. Jsme vini oba…..

Když je člověk zamilovaný, začíná vždycky tím, že podvádí sebe, a končí tím, že podvádí ostatní. Svět tomu říká romantická láska.

 

Teď na prsou neseme smrt jedné krásné odvážné dívky. ,,…Musíme jí odnést,“ šeptl Sam a schlípl se pro ní. Z hrudi se mi ozvalo hlasité vrčení. Nikdo na ní nešáhne! Sam se na mě překvapeně podíval. ,,Já to udělám,“ šeptl jsem zničeně a co nejšetrněji jsem vzal její bezvládné tělo do náruče. Mohli jste si říkat, že tohle byl nový začátek nebo něco podobného, jenomže nebyl. Tohle byl konec. Pro nás, pro všechny…..

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=7cw70ukoHEg

Nikdo

 

Velký průvod šel směrem k zapadlé části městečka. Ve předu průvodu byli ti nejbližší. Tedy matka, otec, přítel…ti co ztratily to na čem jím nejvíce záleželo. Za nimi pak šli osoby, které ztratily kamarádku, přítele. Dále pak už jen ti kteří ji znali od vidění. Nic víc, nic míň….

 

Přesto přišlo na její pohřeb celé městečko. Všichni se přišli rozloučit s tolik nemotornou dívkou, stále příjemnou a usmívající se. Teď už se neusmívala. Teď byla studené a bez života…tak jako její láska. Teď se alespoň z části podobala tomu, kterého tolik milovala.

 

Farář odříkával svou řeč a lidé vzlykaly. Nikdo se nevšiml skupinky sedmi prazvláštních lidí stojící na okrají toho průvodu. Nikdo si jich nevšímá, a to jim vyhovuje. I oni přišli o přítele. O člena jejich rodiny. Přišli a teď toho litují. Kdyby neodjeli tak možná……možná by tu byla. Jenomže oni odjeli. Tak jak si to přála její láska. Edward. Na jeho přání. Jenomže teď toho i on lituje a vyčítá si to. Kvůli němu zemřela. On je ta zrůda, která ji připravila o život.

 

Myšlenky o jeho vlastní smrti se mu míhají hlavou, ale on je i tak duchem nepřítomen. Vidí ji. Její krásné hnědé oči, vlasy vonící po jahodovém šampónu. Ruměnec, když jí sklonil poklonu. Její neustále pády. Vidí ji jak je šťastná. Vidí ji jak BYLA šťastná s ním po boku. Teď už není - nemůže být šťastná, jelikož už nic nemůže cítit. Ničí ho to. Zaživa. Sžírá ho to bolest, že už tu není. Tak jako všechny ostatní. Jenomže oni se s tím už smířil. On ne. Stále věří, že tu je. Někde mezi nimi a čeká ne něho. Slepě věří dál a věřit bude až do samotného konce….

 

 

Bella Swanová

Milovaná dcera a přítelkyně

Dokud dýchám, doufám…..Nikdy nezapomeneme

 

Lidé se rodí, lidé umírají. Lidé jsou šťastní i smutní. Lidé jsou všelijací. Nepochopená stvoření žijící na zemi. Tam kde se všechno rodí a umírá. Tam, kde to všechno končí. Všichni jednou skončíme tam dole, v zemi. Všichni to víme. Někteří z nás ovšem dřív než bychom měli. Bella před sebou měla celý život. Měla šanci na život, jenomže se rozhodla jinak. Všechno záleží na rozhodnutí toho dotyčného. Ona se rozhodla.

 

Vybrala si smrt a nebrala ohledy na sliby, které dala. A nebrala ohled na bolest, kterou tím způsobila jejím blízkým. Jenomže mi, jí nic vyčítat nemůžeme. Bylo to její rozhodnutí. My jen můžeme doufat, že tam, kde teď právě je se má líp než tady dole, kde jí čekalo jen neustálé trápení a čekání, zda se její milovaný vrátí. Každého totiž čekání jednou omrzí.

 

Lidé to vzdají a odcházejí. I ona odešla. Vzdala své naděje a vzdala se i lásky. Odešla. Jenomže život jde dál a vše začíná nanovo. Lidé ztrátu oplakávají a opět se budou snažit žít. I bez milované osoby. Budou žít za ní. Budou se snažit udělat tento svět, už kvůli té milované osoby lepší. Budou se snažit….a doufat, že se jim to jednou podaří. Jenomže i oni jednou zemřou a s nimi památka na milovanou osobu. Říká se: Sejde z očí, sejde z mysli….

 

Zbude jen mramorový kámen na hřbitově a fotky. Nic víc, nic míň. Lidé vzpomínají, ale i zapomínají. Jednou zapomenou. I na ni. Ale někdo ne. Prazvláštní  lidé, ne. Ti nezapomínají, i kdyby chtěli. To jejich prokletí. Teď můžou jen vzpomínat a udržovat vzpomínku na ni. Oni nikdy nezapomenou a budou se snažit udělat ten svět lepší. Budou se snažit žít. A snad se jim to jednou podaří. Snad se jednou vyrovnají s její smrtí. Snad najdou opět sílu žít i za ni. A pak snad spolu prožít zbytek věčnosti v poklidu.

 

Jenomže, kdo ví….osud a život sám o sobě je nevyzpytatelný. Možná jim dá volný průchod a nebude ji již více trápit, možná ne. To vše, ale záleží na něm a na nich. Na jejich rozhodnutí a možností si vybrat. Jenomže to všechno je v nedohledu. Teď v této den a v tuto hodinu se loučí. Plakají bez slz a loučí se. Všichni. A taky doufají. Doufají v zázrak….

 

Život? Život je to jako když lezeš po žebříku když si uvědomíš co děláš už na začátku máš možnost se vrátit, ale jestli se rozhodneš jít dál tak už je pozdě litovat. Na tvojí cestě je spousta nástrah a žebřík taky nemá všechny příčky. Může se zdát že už jsi u konce, ale zdání klame ... šlápneš vedle a spadneš dolů. Zlomí ti to srdce a ne jen to ... bude ti ještě dlouho trvat než budeš mít sílu jít dál ... a než najdeš někoho kdo by šel s tebou ...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pád z výšek:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!