Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osudu neporučíš, Bells...


Osudu neporučíš, Bells...S Bellou se osud nemazal. Tragická nehoda jí vzala manžela a ona se ocitá na dně. Vnese někdo do jejího života trochu štěstí? Tím někým samozřejmě myslím jednoho upíra s bronzovými vlasy, který občas neví, jak se bavit se ženou…
Jak moc dokáže takové setkání na hřbitově ovlivnit osud, se dozvíte v této jednorázovce. Doufám, že se vám bude líbit a zanecháte nějaký ten komentář. ;)

Stála jsem tam. Na místě, kde to všechno končilo. Otřela jsem si slzy, které mi tiše stékaly po tvářích, a upřela zrak na černou rakev. Ten pohled jsem ale dlouho nesnesla. Z hrudi se mi vydral další trhavý vzlyk a na rameni jsem ucítila konejšivý dotek. Obrátila jsem k oné osobě své uslzené oči a posmutněle se usmála. Emily Uleyová mě znovu pohladila po rameni a pak se se zoufalým výrazem obrátila na Sama, svého muže. Ten ji v konejšivém gestu sevřel v náručí.

Závan větru, který se kolem mě prohnal, mě rozechvěl a po tváři mi stekla další slza zármutku. Už nebyl nikdo, kdo by mě objal a utěšil. Ten, jemuž to náleželo, poklidně dřímal v rakvi. Myslí mi nepřestávaly běhat otázky typu: Proč?! Proč on? Proč zrovna on…? Nepatrně jsem zakroutila hlavou a v ruce sevřela rudou růži tak silně, až mi její trny rozedraly kůži. Pohlédla jsem na dvě kapky krve, které se vzápětí objevily. Bylo mi to jedno. V tuto chvíli už nezáleželo na ničem. Byla jsem ztracená. Bez něj…

Můj pohled ulpěl na muži s prošedivělými vlasy, který s nic neříkajícím výrazem, sedíc na invalidním vozíku, zíral do prázdna. Já přesto poznala, že smrt syna jej hluboce zasáhla. Pevně jsem sevřela rty do úzké čáry. Tolik lidí, co ztratilo milovanou osobu. Která se už nikdy nevrátí…

Najednou se objevil ten pocit. Pocit, díky kterému mě zamrazilo v zádech. Pomalu a obezřetně jsem se porozhlédla po ostatních pozůstalých, kteří stáli v kruhu, kolem rakve, která se měla každým okamžikem spustit do země. Některým z nich po tvářích stékaly tiché slzy, jiným se na tvářích usadil lhostejný výraz, ale prázdnota jejich očí… věděla jsem, že v hloubi duše trpí.

Když jsem shledala, že nikdo z nich na mě nepohlíží, a já přesto stále měla ten pocit… pomalu jsem se otočila a pohledem hledala zdroj toho všeho. Pocit, že mě někdo sleduje, neustupoval… Můj zrak upoutal nedaleký shluk keřů, jejichž listy hrály všemi barvami. Na rozdíl od stromů, které svůj šat již skoro odložily… Napadlo mě, že zrovna tyto keře jsou to pravé místo pro někoho, kdo nechce být nikým zpozorován, ale zároveň chce mít výborný výhled na právě probíhající pohřeb. Ale ač jsem svůj zrak napínala sebevíc, nikoho jsem nezahlédla. Buďto tam ten člověk byl bez hnutí, jako socha, což mi přišlo absurdní, nebo – co bylo pravděpodobnější – jsem dnes trpěla větší paranoiou než obvykle.

Obrátila jsem se právě včas, abych mohla se znovu narůstajícím pocitem úzkosti a osamění sledovat, jak černá rakev pomalu klesá do hlubin země. Už jsem neplakala. Přišlo mi, jako bych už neměla žádné další slzy. Avšak i přes tento fakt jsem slyšela samu sebe otřásat se vzlyky. Můj pláč bez slz a rozšiřující se díra v hrudi byly jasným důkazem, že odteď už nic nebude jako dřív.

Zvedla jsem ruku s růží a naposledy na ni pohlédla. Pak jsem ji plynulým pohybem hodila do vykopaného hrobu, kde nehlučně dopadla na víko rakve. Ten pohled mi rval srdce.

***

Lidský život je tak krátký… Tato trpká myšlenka mi proběhla hlavou při pohledu na pohřeb, jejímž svědkem – ač nikým nezvaným – jsem se stal. Skryt za zlatavými keři, upíral jsem pohled na pozůstalé, jejichž žal byl tak silný, že mi přišlo jako by to byl můj vlastní. Možná proto jsem taktně neuhnul pohledem a neodešel. Protože jen díky jejich bolesti jsem byl schopen cítit. Jen při pohledu smrti do očí jsem si opět připadal… jako člověk. A to pro mě bylo důležité. – Důkaz, že jsem stále schopen nějakých emocí. Že se ze mě nestalo monstrum bez duše…

Slyšet jejich myšlenky bylo strašné. Tolik bolesti a žalu… Ale přesto jsem nedokázal přimět nohy k pohybu a napjatě sledoval dění před sebou.

Černá lesklá rakev ležela na podstavci a kolem ní byl shluk lidí. Lidí, kteří se přišli naposledy rozloučit… To mi připomnělo můj vlastní pohřeb. Ne, že by byl nějak extra velký. Španělská chřipka zahubila tisíce lidí. Byl jsem jeden z těch mála šťastných, který neskončil v hromadném hrobě. Ukázalo se, že přeci si někdo vzpomněl na Edwarda Masena a zaplatil mu náhrobní kámen. Je možné, že to byl Carlisle… Ale to nebylo důležité. Ani to, že ten hrob byl ve skutečnosti prázdný… Do posledního detailu si pamatuji tu chvíli, kdy jsem tam stanul a přečetl si vlastní jméno vytesané do kamene. Myslel jsem si, že to ve mně vyvolá vzpomínky na to jaké je být člověkem. Nicméně… tam, stojíc v dešti nad svým vlastním hrobem… necítil jsem nic. V tu chvíli jsem pochopil. Moje duše již nebyla na svém místě a zkamenělé srdce dlelo v mé hrudi bez jediného úderu. Od té chvíle jsem se snažil všemožnými způsoby najít svou ztracenou lidskost. Vraždami nebo naopak zachraňováním životů… nic nepomohlo. Je ironie, že až zde – na tomto hřbitově – sto let po své smrti, se moje srdce opět probudilo k životu. A to při pohledu na ni.

Bylo to jako ten nejdivočejší sen. Dívka, typoval jsem jí asi pětadvacet let, s tmavě hnědými lehce vlnitými vlasy a zelenýma očima, naprosto stejnýma jako jsem měl já za lidského života, jak jsem si s překvapením uvědomil, když se v jednom okamžiku otočila a zahleděla se přímo na mně. Doufal jsem, že její zrak není natolik dobrý, aby mě spatřila… Ale ten okamžik, kdy jsem jí pohledl do očí… bylo to něco neuvěřitelného. Skoro mi přišlo jako bych slyšel vlastní srdce zrychleně bít.

Bohužel se po chvíli, když nenašla nic podivného, opět obrátila pohled k rakvi. Přemýšlel jsem jaký s osobou, již pokojně spící věčným spánkem, měla vztah. Možná sestra… Nedokázal jsem si připustit, že by to byla třeba jeho přítelkyně. Napadlo mě, že bych mohl zjistit pravdu tím, že jí přečtu myšlenky.

Byl jsem neuvěřitelně překvapen, když mi došlo, že její myšlenky přečíst nedokážu. To ticho bylo na jednu stranu uklidňující, ale na druhou stranu mě dovádělo k šílenství.

Dívka se otřásla pod silným poryvem větru a více se zabalila do černého kabátu.

Najednou vítr změnil směr a zavál ke mně její vůni. Bože… nic tak úžasného jsem doposud nikdy necítil. Její krev mi zpívala a lákala mě k sobě. Musel jsem se hodně ovládat, abych nevyskočil z křoví a před všemi těmi lidmi ji nevypil do dna. Až tato představa mi pročistila hlavu. Musel bych pak všechny svědky zabít, protože o upířím světě se nesmí dozvědět žádná lidská bytost. A já už lidi nezabíjím…

Znovu jsem střelil pohledem po oné dívce. Její srdce bilo pravidelným rytmem, ale můj perfektní sluch zaznamenal její trhavé vzlyky. Najednou mě popadla touha jít k ní a konejšivě ji sevřít v náručí.

S povzdechem jsem zakroutil hlavou. Ne, to není možné. Bohužel…

Napjatě jsem pozoroval, jak hodila krvavě rudou růži do hrobu. Když pak hrob zasypávali, opět plakala. Díval jsem se na ni očima jiných lidí a strašně toužil ji utěšit. Vypadalo to, že nejsem jediný, koho to napadlo. Přistoupila k ní totiž žena s černými vlasy a zjizvenou tváří. Pevně ji objala.

Lidé začali pomalu odcházet. Už bylo po všem… Dívka se zelenýma očima se vyprostila z obětí své přítelkyně a vděčně se na ni zahleděla. Viděl jsem její uplakanou tvář – i přesto stále nádhernou.

„Bells, nechceš jít na chvíli k nám? Samovi to určitě nebude vadit a ty…“ začala žena s černými vlasy, ale byla přerušena.

„Ne, Emily, děkuju, ale chci být chvíli sama…“ řekla Bella s úsměvem a já zadržel dech. Její hlas byl jak ta nejkrásnější sinfonie. A její jméno…

Ne, už jsem nemohl nečinně přihlížet. Když Emily zmizela mezi záplavou náhrobků, již silně rozhodnutý, vystoupil jsem ze stínu keře a pomalým krokem šel k Belle. Stála ke mně zády, s pohledem upřeným na čerstvě nahrnutou hlínu do mírného kopečku. Všiml jsem si jména na náhrobním kameni. Jacob Black…

Zastavil jsem se kousek od Belly a odkašlal si, abych na sebe upoutal pozornost a přesto ji moc nevyděsil. Nemohl jsem uvěřit tomu, co dělám. Bylo to tak nesmyslné… Vždyť jsem ji vůbec neznal a ona mne také ne. Ani v nejmenším jsem nevěděl, co jí chci vlastně říct. Věděl jsem pouze to, že pokud s ní nepromluvím, bude mě tento okamžik pronásledovat po zbytek věčnosti. Ta sžíravá myšlenka, že jsem s ní promluvit měl…

I přesto, že jsem se snažil o to, aby se Bella nevyděsila, poté co jsem si odkašlal, zděšeně nadskočila a upřela na mě své překvapené smaragdové oči. Její srdce se rozbušilo, a kdyby to moje mělo tu samou možnost, už by mi jistě vyskočilo z hrudi. Byla tak úžasná… bylo to něco úplně jiného sledovat ji přes myšlenky ostatních a stát přímo před ní. Ta její vůně mě přiváděla k šílenství.

„Potřebujete něco?“ zeptala se nervózně a těkala po mně očima.

Pokusil jsem se o vlídný úsměv. „Eh, dobrý den… já–“ a zarazil jsem se. Absolutně jsem nevěděl, co jí mám říct. To, že jsem ji po celý pohřeb sledoval ze křoví a že po ní neskutečně toužím, by asi nebyl ten nejlepší začátek…

„Já­ –“ zarazil jsem se a odkašlal si. Bella na mě přitom upírala své zmatené a mírně podezřívající oči. „Omlouvám se, já jsem si Vás všiml a…“ znovu jsem se zarazil. No, tohle asi taky nebyl moc dobrý začátek… především ne moc logický.

Belle se na tváři ale objevil mírný úsměv. „Neznáme se? Připadáte mi povědomý…“

Cože?! Nakonec se mi povedlo potlačit nutkání vykulit na ni překvapeně oči a jen jsem zvedl jeden koutek úst k úsměvu. „Ne, nemyslím si…“

„Doufám, že to nebude znít neomaleně, ale můžu se Vás zeptat, co tu děláte?“ vyhrkla najednou a já, ač jsem se to snažit jakkoli ovládnout, se na ni pokřiveně usmál. Vážně si se mnou chce jen tak povídat? Jak už je to dlouho co jsem se jen tak bavil s člověkem? Natož s ženou…

„Pracuju tady…“ odvětil jsem hned, bez většího rozmyslu, čehož jsem samozřejmě vzápětí litoval.

Bella se ale usmála, což mě udivilo. „Jste tedy hrobař?“

„Dalo by se to tak říct…“ odpověděl jsem mírně zaraženě. Ne, nebudu jí vykládat, že se potloukám po hřbitovech, abych nalezl svou lidskost.

Bella se na mě pozorně zadívala. Snad ani nemusím podotýkat, že kdybych se mohl červenat, už bych byl jistě rudý jako rak. Ne pro nic za nic jsem byl stoletý panic.

„Máte moc hezký smoking, takže předpokládám, že zrovna teď nepracujete.“

Jo, na tohle jsem úplně zapomněl. Teď to vypadá, že je úplně normální, aby hrobař nosil oblek od Armaniho…

„Já…“ začal jsem, ačkoli jsem nevěděl, jak větu dokončit. Naštěstí to nebylo potřeba, protože se Bella usmála a mávla nad tím rukou. „Víte co, to je fuk…“

„Možná Vás zajímá, proč dobrovolně dělám tuto práci,“ začal jsem, protože jsem vážně netušil, co jí mám vykládat a nechtěl jsem, aby odešla. Vypadalo to, že jsem se plně vžil do role hrobaře, kterou mi Bella přišila.

Zasmála se. „Vy mi snad čtete myšlenky…“

Usmál jsem se a zahleděl se na ni. V duchu jsem si říkal, že má velké štěstí, když neví, jak blízko k pravdě se touto poznámkou dostala. Ale jelikož jsem jí pravdu nechtěl prozradit, stejně jako jsem nechtěl, aby ji zabili Volturiovi, její poznámku jsem přešel bez odpovědi.

„Už jsem vyzkoušel mnoho povolání…“ začal jsem a hleděl jí do těch úžasných očí, které mě uhranuly.

Bella mě hned přerušila. „Ale vždyť jste tak mladý!“ vyhrkla a pak se začervenala. „Promiňte, do toho mi nic není…“

Neodolal jsem a znovu se usmál. „Ne, nejsem mladý, jen dobře zachovalý…“

Bella pozvedla koutky k úsměvu. Bože, jak nádherně vypadala, když se smála. A jak moc mě skutečnost, že se směje díky mně, hřála u kamenného srdce.

„Dobře tedy, pokračujte…“

Její hlas mě vytrhl ze zamyšlení. Usmál jsem se a udělal to, co po mně žádala.

„Vyzkoušel jsem už mnoho povolání, ale až při tomhle mi došlo o čem vlastně život je…“ odmlčel jsem se a zahleděl se jí do těch dokonalých očí. Ne, nemusela vědět, že o čem život je jsem pochopil až po tom, co jsem poznal ji.

„A o čem?“ zeptala se tiše. Už se neusmívala, ale bylo vidět, že očima hltá každé mé slovo.

Polkl jsem jed, který se mi nahromadil v puse a znovu jí pohlédl do očí. „O lásce… vidím to každý den – zde už není místo pro nenávist – jen láska… mnohdy silnější než smrt.“

Sledoval jsem, jak se Belle zaplnily oči slzami. Přesto jsem pokračoval.

„Pak vám dojde pravý smysl života – až s pohledem smrti do očí…“

Vidět jak Belle po tvářích stékají slzy, bylo něco hrozného. Vnitřně mě to ničilo. Bože, co jsem to způsobil…

„Já-já se moc omlouvám… já nevě–“ začal jsem se omlouvat, ale Bella se slabě usmála a rukou naznačila, ať přestanu mluvit. Pak si otřela vlhké tváře a pohlédla mi do očí.

„Řekl jste to vážně krásně… já - připomnělo mi to Jacoba…“

„Kdo je Jacob?“ vyhrkl jsem, aniž bych si to předem rozmyslel. Opět jsem litoval.

Bellina tvář se stáhla do bolestné masky. „Můj manžel…“ zašeptala a kývla k hrobu, u kterého jsme ještě pořád postávali. Měl jsem chuť si nafackovat. Jak mi tohle mohlo nedojít?!

„Moc se omlouvám, já… nevěděl…“ začal jsem se opět omlouvat.

Ona ale opět mávla rukou a usmála se. „V pořádku…“

„Máte děti?“ zeptal jsem se náhle, ani sám nevím proč. Ale tušil jsem, že toho budu opět litovat.

„Ne, jsem neplodná…“ odvětila s klidem Bella. No jako bych to neříkal…

„Bože, já vážně nemám ani trochu taktu,“ zašeptal jsem, rukou si nervózně prohrábl vlasy a pak provinile pohlédl na Bellu. Ani bych se nedivil, kdyby teď ode mne chtěla utéct…

Vypadalo to ale, že se Bella k útěku nechystá. Naopak se trochu usmála a dala se do vyprávění.

„Víte, Jacob děti moc chtěl – plánovali jsme adopci… ale pak se stala ta strašná nehoda…“

Sledoval jsem, jak Bella rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Nevím, jak mě to napadlo, ale najednou jsem ji chytl za ruku. Bella na mě upřela svůj uslzený pohled, ale nic neřekla. Vzal jsem to jako souhlas a dovedl ji k nedaleké lavičce. Oba jsme se posadili, a aniž bych pustil její ruku, upřel jsem na ni pronikavý pohled a řekl: „Vyprávějte mi o tom…“

Bella se zhluboka nadechla a pak začala vyprávět, věřím, že tu nejbolestivější věc, co se jí v životě stala. Nemohl jsem od ní odtrhnout zrak. Fascinovaně jsem ji poslouchal, a když se jí zadrhl hlas, jemně jsem jí stiskl ruku.

„Byla jsem zrovna v práci, když mi zavolali z nemocnice. Ihned jsem tam jela… dozvěděla jsem se, že když jel Jacob na motorce domů, někdo ho srazil autem… a ujel. Naštěstí to byla celkem frekventovaná silnice, takže netrvalo dlouho a někdo zavolal záchranku. Doktor mi řekl, že je na tom dost špatně… měl velmi vážné krvácení do mozku. Nedávali mu velké šance na přežití… Přemluvila jsem ho, abych za ním mohla jít. Když jsem ho uviděla… málem jsem se skácela. Skoro ani nešlo poznat, že je to on. Sedla jsem si k němu a vzala ho za ruku… Modlila jsem se k Bohu, ač nejsem věřící, aby se aspoň na krátký okamžik probral. A stal se zázrak – on otevřel oči a pohlédl na mě…

Prosila jsem ho, aby to nevzdával… aby bojoval, hlavně aby mě neopouštěl… Jediné co mi na to řekl – a co se mi vrylo do paměti – bylo tohle: Osudu neporučíš, Bells…

To byla poslední chvíle, kdy jsem ho viděla živého. V noci, jak říkali doktoři… podlehl svým zraněním…“

Nastalo ticho. Pohlédl jsem Belle do tváře a spatřil osamělou slzu, jak jí stéká po tváři. Bez rozmyslu jsem ji něžně setřel. Až pak jsem si uvědomil, jak to bylo nepatřičné. Tohle všechno… Sotva ji znám a ona mě vůbec. Držím ji za ruku a každou vteřinu se musím neuvěřitelně ovládat, abych nepodlehl nutkání ji políbit. Proboha, vždyť právě pohřbila svého manžela! Kterého určitě stále miluje…

Jemně, ale zároveň rozhodně jsem vykroutil svou ruku z té její a omluvně na ni pohlédl. Co mě překvapilo, bylo, že se Bella nepatrně usmála a znovu mou ruku sevřela.

„Ne, je to příjemné… i když Vaše ruce hrozně studí…“

„O-omlouvám se, máme to tak celá rodina…“ začal jsem a chtěl se jí znovu vytrhnout, ale zastavil mě její pohled.

„Neomlouvejte se pořád, věřím, že musíte mít pocit, že za vše můžete­… já mám ten samý. – Ale není to pravda. Jak řekl Jacob: Osudu neporučíš… – vypadá to, že měl pravdu. Osud asi nechtěl, abychom byli spolu.“

Upřeně se na mě zadívala a já měl v tu chvíli pocit jako by mi pohlédla až do duše. V tu chvíli jsem si připustil, že nějakou mám. Že mě má lidskost ještě nadobro neopustila. Protože monstrum bez duše se zkamenělým srdcem by nebylo schopno lásky…

„Ale asi se nade mnou slitoval, když mi do cesty poslal Vás…“

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Osudu neporučíš, Bells...:

 1 2   Další »
15. katacullen
23.07.2014 [9:51]

Kde ses naučila takhle krásně psát?
Neuvěřitelný... Emoticon Emoticon Emoticon

14. Caroline
27.04.2013 [15:49]

Krásná povidka Emoticon Emoticon Emoticon Ani nevím, co napsat. Jednoduše- krása Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.03.2013 [17:52]

no páni až mi málem ukápla slza Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. Seb
06.03.2013 [19:27]

Nádherné, moc. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. linati
03.03.2013 [18:20]

Moc krásné a mohla bys z toho udělat kapitolovku bylo by to moc hezký Emoticon

03.03.2013 [17:15]

Agule99Wow! To bylo neskutečně krásný! Úžasný! A smutný... Nemám slov, pocity Bells i Edwarda jsi popsala vážně krásně! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
*A.99*

9. marcela
03.03.2013 [11:54]

Nádherné,opravdu nádherné. Emoticon Emoticon Emoticon

02.03.2013 [18:01]

daslli141Veľmi pekná, precítená jednorázovka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.03.2013 [9:59]

MarviMoc krásné... Já nemám slov... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.03.2013 [18:25]

kiki1Páni. Fakt moc krásná povídka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!