Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osudové setkání

Osudové setkáníKrátká jednorázovka o prvním setkání Esme a Carlisla.

 

Osudové setkání

 

 

„Esme, zlato, co se stalo?" Maminka vyběhla vyděšeně z domu a v jejích hrůzou rozšířených očích jsem viděla nevýslovný strach.

Ne strach o mne, ale strach z otce, který zešílí až zjistí, že jsem spadla. Možná na ni bude zase křičet, možná ji i uhodí. Pevně jsem semkla oční víčka, nechtěla jsem o tom nyní přemýšlet.

Maminka doběhla až ke mně.

„Panebože dítě, co tě to napadlo, lézt na ten strom. Esme, mohla jsi se zabít."

Bylo mi jí líto, takhle vyděšenou jsem ji už dlouho neviděla. Pomohla mi se posadit a cípem své sněhově bílé zástěry mi otírala krev z čela.

„Broučku, mladá dáma neleze po stromech." Podívala se mi vyčítavě do tváře.

To jsem přeci věděla, právě proto jsem tam vylezla, nechci být mladá dáma. Zahanbeně jsem ucukla pohledem.

„Proč jsi tak tvrdohlavá Esme." Její tvrdý tón mě zastudil až hluboko u srdce.

„Promiň mami. Už se to nestane." Špitla jsem omluvně a přidala ten nejpokornější výraz.

„Bolí tě něco?" Zeptala se ustaraně.

Snažila jsem se soustředit na každou část mého těla, které bylo ještě ochromené tvrdým nárazem. Tohle až uslyší bráška, že jsem spadla, potrhá se smíchy. Ještě, že je na internátní škole a vrátí se až o vánocích.

Jak jsem mu záviděla jeho nezávislost. To, že mohl dělat všechny ty věci. Studovat, stýkat se s novými lidmi, chodit do kaváren. Jen jsem vzdychla, jasně, tohle mladá dáma nikdy nesmí.

Smí jen sedět doma s matkou a despotickým otcem, číst poezii a vyšívat.

No, hlavně, že můj čin plný revolty, dopadl tak kolosálně.

Zahýbala jsem hlavou, krkem, rukama, necítila jsem nic. Nemohla jsem uvěřit tomu, že můj několikametrový pád na zem, se obešel bez následků.

„Asi jsem v pořádku, mami."

Chytla mě za ruku a pomohla mi vstát.

„Au" Ostrá bolest projela mou nohou. Bolelo to, jako by mi do kůže zapichoval tisíce jehliček.

Dopadla jsem zpátky na zadek a nešťastně vydechla. „Asi mám zlomenou nohu"

Tak tohle před otcem neutajíme.

Matka se zatvářila nešťastně. „Zavolám služku, aby mi s tebou pomohla do domu a pak pošlu pro doktora. Ach Esme."

Opírajíc se o ty dvě postarší ženy jsem pomalu dobelhala až do svého pokoje. Maminka mi pomohla si lehnout na postel a už hnala naši služebnou pro pomoc.

Sama přišla do pokoje s mokrým ručníkem. Začala mi svlékat šaty a omývat mě. Samozřejmě se nesluší, aby byl potlučený člověk špinavý, co by na to řekli lidi.

Zase jsem vzdychla.

Když mě maminka dala alespoň trochu dohromady, chtěla mi zout boty a uložit mě, ale jak se dotkla mé zraněné nohy, hlasitě jsem zaprotestovala.

„Mami ne, au, to hrozně bolí."

Spráskla jen nešťastně ruce a vytratila se ven. Zapřela jsem se do polštáře a zavřela oči. Cítila jsem, jak se mé tělo dostává ze šoku a naražené svaly začínají nepředstavitelně bolet. Točila se mi hlava a dělalo se mi na zvracení.

Chtěla jsem tak moc ztratit vědomí, prostě omdlít, jak to dělávaly správné křehké dívky, ale nešlo to.

Slyšela jsem zaklapnout domovní dveře a matku, jak se tetelí blahem a rychle vysvětluje co se stalo.

Pak pár rychlých kroků a nepatrné zaklepání. Bylo mi hrozně, věděla jsem, že když otevřu oči, když se jen pohnu, neudržím kontrolu nad svým žaludkem.

Snažila jsem se zhluboka dýchat a nevnímat své tělo, které teď bolelo jako čert. Každá jeho nepatrná část se ozývala a dohromady tvořily symfonii bolestivého utrpení.

Slyšela jsem jen, jak někdo vešel a položil cosi na stolek vedle postele. Chvíli se nic nedělo a pak jsem ucítila něčí chladnou dlaň na mém čele.

Pomalu jsem odlepila víčka a zůstala jak přimražená. Nezmohla jsem se na víc než na hlasitý výdech, když jsem hleděla na nejkrásnější tvář na světě.

Odkdy andělé chodí mezi lidmi? Tu otázku mi přečetl v očích, protože se kouzelně usmál.

„Dobrý den. Jsem doktor Cullen. Vaše maminka říkala, že jste se zranila. Kde vás to bolí, slečno?" I jeho hlas byl andělský.

Měl překrásné blond vlasy, střižené na krátko a sčesané dozadu. Ostré a naprosto dokonalé rysy jeho bledého obličeje kontrastovaly s něžnýma očima barvy karamelu. Když se usmál, odhalil překrásně bílé a dokonale rovné zuby.

„Já...já...myslím, že mám zlomenou levou nohu."Dostala jsem ze sebe s obtížemi a byla v tu chvíli červená jako přezrálé rajče. Alespoň už jsem necítila nevolnost, veškerá bolest byla náhle pryč.

Váhavě odtáhl deku, vyhrnul mi spodničku nad koleno a zastavil se pohledem na mé vysoké šněrovací botě.

Jen jsem doufala, že už víc zčervenat nemůžu, protože teď by se to stalo.

„Tu botu musíme sundat, slečno Evensonová. Musím tu nohu pořádně prohlédnout."

Jen jsem přikývla a pevně sevřela prsty okraj postele. Asi si toho všiml, protože se usmál.

„Budu se snažit být velmi opatrný." Přejel mi prsty přes koleno až k lýtku. Jeho dotyk studil a pálil zároveň, zachvěla jsem se a po celém těle mi naskočila husí kůže. Proč se jenom nedokážu lépe ovládat?

Ani jsem necítila, když mi rozvazoval tkaničky a botu zouval z nohy. Položil ji na podlahu a zul mi i tu druhou. Kupodivu byl stejně obezřetný.

Nahlas jsem si oddechla a on nasadil ustaraný výraz.

„No tak se do toho dáme."

Chytil mi jemně chodidlo za patu a druhou rukou opatrně propínal špičku. Neustále pozorně zkoumal můj výraz a když se mi do očí vehnaly slzy, okamžitě přestal.

Pak pomalu prohmatával každý centimetr lýtka, koleno i stehenní kost. Něco si pro sebe potichu mumlal a když skončil, ustaraně ke mně vzhlédl.

„No slečno, obávám se, že je opravdu zlomená. Budu muset srovnat kosti, aby dobře srostly. Bude to asi bolet, ale musíte to vydržet."

Nasucho jsem polkla. Zachytil, jak mi v očích problesklo zděšení a tak rychle dodal.

„Bude to rychlé, slibuji"

Pak prohlédl i druhou nohu a obě mé paže. Chytil mě za hlavu a opatrně s ní obkroužil kolečko. Každý jeho dotyk mi způsoboval závrať a jeho ruce se taky nepatrně třásly, nebo se mi to jenom zdálo?

„No ještě žebra," šeptl, když se narovnal.

Viděla jsem, že mírně zaváhal, než se posadil ke mně na postel. Já poslušně zvedla ruce nad hlavu a on svými štíhlými prsty přejížděl každé žebro. Dech se mu zrychlil, když zaváhal s rukama na žebrech pod mými prsy a pak ruce rychle stáhl a jemně se usmál.

„Hluboký nádech a výdech.," zavelel. Poslušně jsem se nadechla a s výdechem se mu zadívala do očí.

Utápěla jsem se v té teplé barvě karamelu. Jeho oči byly tak dobré a upřímné.

„Bolí?" Zeptal se po chvíli a já jen zavrtěla hlavou. Pak mi ještě vyčistil ránu na hlavě a ovázal ji.

Zbývala už jen ta noha a to jsem si uvědomovala více než dobře. Fajn, tak to bude bolet, za hloupost se platí.

Vyndal ze svého lékařského kufříku další obvazy a dvě rovná pravítka. A vše položil na stolek vedle postel.

„Mám zavolat vaší maminku? Chcete, aby vás podržela za ruku?"

Byl tak hodný, ale přece nejsem malé dítě. Zavrtěla jsem hlavou a opět pevně sevřela rukama okraj postele.

Protáhl si prsty a jemně uchopil mé levé lýtko. Cítila jsem v něm, kromě bolesti i tlak a podivně mi v něm pulzovalo. Jeho ledové ruce působily, jako chladivý obklad.

Zhluboka se nadechl, pohlédl mi do očí a kývl, jestli jsem připravená. Na souhlas jsem pevně semkla rty a zatnula zuby.

Pak rychlým pohybem rukou, vrátil zlomené kosti na správné místo. Bylo to opravdu rychlé, ale bolest byla šílená. Jen jsem s sebou škubla, ale podařilo se mi udržet výkřik uvnitř.

„No a je to za vámi slečno Evensonová." Usmál se na mne a já viděla, že jemu se také ulevilo.

„Říkejte mi prosím Esme, pane doktore. A moc vám děkuji, opravdu to bylo velmi rychlé."

Hlas se mi ještě třásl, ale jeho ujištění, že to nejhorší je za mnou, mne uklidnilo. Vlastně neměl pravdu, to nejhorší mě ještě čekalo. Otec.

Potom udělal dlahu a pevně mi ji připevnil obvazy k noze.

„Teď Esme za žádných okolností nesmíte vstávat. Je mi to líto, ale budete muset několik týdnů ležet."

To jsem věděla. Sice jsem ještě neměla nikdy nic zlomeného, ale měla jsem staršího bratra a ten ano.

„Ještě vám píchnu něco na uvolnění, aby jste si odpočinula a přijdu se na vás podívat zase ráno."

Vytáhl stříbrnou stříkačku, našrouboval jehlu a z malé ampulky natáhl růžovou tekutinu. Velmi opatrně, jako bych byla ze skla, uchopil mou paži a zabodl hrot do žíly. Hned jak vyprázdnil stříkačku, ucítila jsem neuvěřitelné teplo, které se mi rozlévalo po celém těle. Chtělo se mi spát, zavřela jsem oči a už jen cítila, jak mi přetáhl deku až k ramenům.

V noci jsem spala dost špatně, zdály se mi děsivé sny a já s sebou házela po posteli. Ráno bylo pro mne jako vysvobození. Maminka mi donesla snídani a pomohla mi s ranní hygienou.

Pak jsem jen čekala netrpělivě na pana doktora.

Přišel a mě se zdálo, že je snad ještě dokonalejší, než byl ten předchozí den. Rychle mě vyšetřil a pak mu maminka donesla čaj, kterého se ani nedotkl a povídali jsem si snad dvě hodiny.

Zajímalo ho vše, co čtu za knihy a jaký je můj bratr a co studuje. Kde jsem byla a kam bych se ještě chtěla podívat.

Pak mi vyprávěl o jeho mladším bratrovi, o kterého se po smrti rodičů staral. Jmenoval se Edward a byl jen o jeden rok starší než já. Možná proto jsme si s Carlislem, tak se můj anděl jmenoval, tolik rozuměli.

Potom už musel jít, ale slíbil mi, že se znovu zastaví. Maminka se tetelila radostí, že by z toho mohlo být něco víc a která matka, by nechtěla takovou partii pro svoji dceru. Byla tolik nadšená, že přesvědčila i otce, aby se na mne nezlobil.

Tři týdny uběhly jako voda a já už se cítila naprosto v pořádku. Carlisle mi sundal dlahu, ale chodit jsem ještě nesměla. Alespoň, že mě chodil kontrolovat každý druhý den. Jeho návštěvy, byly pro mne světlým bodem na šedi nudných dní.

Byl čtvrtek a já se s nadšením připravovala na jeho příchod. Byla jsem veselá už od rána. Čekala jsem celé dopoledne i odpoledne, ale nic.

Na večer se konečně ozvalo zaklepání na dveře, ale jaké bylo moje překvapení, když se místo mého anděla ve dveřích objevil starý rodinný lékař, pan Johnson.

Maminka mě předběhla a hned se ptala, co se stalo s panem doktorem Cullenem, ale pan Johnson jen pokýval hlavou a řekl.

„Jaká škoda, takový mladý a šikovný lékař. Byl přínosem pro naší zdejší nemocnici. Musel odjet, dostal lepší nabídku. Bude nám tu chybět."

Jeho slova mě zasáhla hlouběji, než si vůbec dokázal představit. Jak mi to mohl udělat? Bez rozloučení? Bez jediného slova? Odjel? Kam? Kdy? Proč?  Zůstala jsem jako bez života, můj anděl mi zmizel, má první a nejkrásnější láska. Lehla jsem si zpět na postel a nechala studené slzy, aby mi tekly po tvářích a odplavovaly s sebou vzpomínky na něho.

„Carlisle, proč?" Vzdychla jsem a věděla, že takhle to nemůže skončit, nesmí.........



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Osudové setkání:

 1
01.10.2015 [20:30]

Emoticon Emoticon

15.10.2012 [18:01]

carlsme:// Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!