Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Oheň a led - coby kdyby I. část

Oheň a led - coby kdyby I. částJednorázovka pojmenovaná po kapitolovce Oheň a led. Nepřímo na ni "navazuje", ale pokud ji nečtete nevadí, není to k této jednorázovce důležité.
Bella a El jsou identická dvojčata, která si po smrti kamaráda Joshe přestávají rozumět. El je divoká a nespoutaná, Bella její pravý opak. Nešťastnou náhodou umírá jejich matka a ony se stěhují do Forks, kde k sobě po různých úskalích, mezi které patří i to, že se El ze začátku pokoušela o Edwarda, nakonec neúspěšně, zase nacházejí cestu. Bella se dává dohromady s Edwardem. Volturiovi přijdou na to, že děvčata ví o existenci upírů a dají jim na vybranou. Smrt nebo věčný život? El volí smrt, Bella život v podobě upíra. A v tuto chvíli se rozcházíme s verzí, kterou vydávám v kapitolové povídce. Co když se stane, co nikdo nečeká. Kdo přežije a kdo bude žít věčně?
Vy, co čtete kapitolovku víte, jak to v ní dopadlo. Tady se všechno otočí o stoosmdesát stupňů.

Tahle povídka, nejen první část, ale celá, je věnovaná mé úžasné osobní kritičce Danče, navíc super skvělé holčině, která se velkým dílem zasloužila o to, že tu tahle povídka je. Bez ní bych se v tom plácala ještě nějakou dobu. Její "buzerace" jak ona sama říká, mě nakopávaly a nutily psát dál a dál. Takže Dančo, jen pro Tebe a moc a moc Ti děkuju.:-*


 

HUDBA

 

Isabella

El se pomalu belhala k Arovi. Sledovala jsem ji se slzami v očích. Tohle přece nejde. Moje sestřička nemůže zemřít. I když to vím už nějakou dobu, nemohu se s tím smířit a už vůbec s tím nemohu souhlasit.

Ale jak tomu kruci zabránit?

Nevím, co se stalo, ale najednou mi cvaklo v hlavě. Vyběhla jsem z gauče, odstrčila El a vrhla se na Ara. On jí nesmí ublížit!

Opravdu jsem nevěděla, co dělám. Skočila jsem na něj, ale bylo to jako narazit do skály. Ani se nepohnul, za to všichni ostatní jednali. Z jedné strany se na mě hnali Arovi nohsledi a z druhé Cullenovi.

Aro mě zlomek vteřiny pozoroval a pak se sklonil a kousl mě do hrdla. Jasně jsem cítila jeho ostré zuby protrhávající moji kůži.

„Nééé,“ křičel někdo. Ten hlas jsem znala, ale v tu chvíli nebyla schopná identifikovat. Tělo mi malátnělo a já věděla, že to je konec. I přesto, jak jsem si barvila budoucnost s Edwardem, to budu já, kdo nakonec opustí tento svět. Je to ironie, byla jsem to já, kdo El nadával a teď tu sama umírám. Cítila jsem, jak ztrácím vědomí, ale musela jsem ještě udělat jednu věc. Bez toho nemůžu odejít.

„Edwarde, miluju tě,“ zašeptala jsem a pak už nebylo nic.

 

Elizabeth

Šla jsem na smrt. Za posledních pár hodin jsem o tom dost přemýšlela. Za sebou jsem slyšela Bellin pláč, Esmé tiše vzlykala a ostatní byli jako myšky. Byla jsem pár kroků od cíle, když do mě něco narazilo a já spadla na zem. Ozýval se hluk, křik. Podívala jsem se, co se děje a celá ztuhla.

Ne, to není možné. Aro byl přitisknutý k mé sestře a líbal ji na hrdlo. Moment, ne, nelíbal, on ji zabíjel. Na jeho krku bylo vidět, jak hltavě polyká jednotlivé doušky krve.

Chtěla jsem se zvednout a pomoct jí, ale nešlo mi to. Ta pitomá sádra. Do očí mi vhrkly slzy bezmoci. Cullenovi byli přišpendleni na druhé straně místnosti Arovými pomocníky. Nikdo z nich se nemohl ani hnout. Ed sebou bezmocně mrskal v pažích hromotluka a na zbytek se dívala malá blondýnka. Proč s ní něco neudělají a nezachrání Bellu?

„Edwarde, miluju tě,“ ozvalo se ze sestřiných úst a její tělo se zhroutilo k zemi.

Po čtyřech jsem k ní přilezla. Dotkla jsem se jí na krku, ale tep nenahmatala, nedýchala. Párkrát jsem s ní zatřásla. Ona přeci není mrtvá, nemůže být.

„Bell, Bello, prosím, otevři oči,“ mluvila jsem k ní úpěnlivě. Ale bez výsledku. „Bell, ty musíš žít, rozumíš, musíš. Kvůli mně, kvůli Edovi, prosím. Nemůžeš mě tu nechat. Nemůžeš mě opustit, prosím, Bello.“ Žádná reakce. Hlasitě jsem se rozbrečela, dusila jsem se zoufalými vzlyky, které se nekontrolovatelně draly z mého staženého hrdla.

Něčí ruce mě vzaly za ramena a odtáhly od Belly. Bránila jsem se, ale neměla sílu.

Ed vzal sestřino bezvládné tělo do náruče a položil ji na pohovku, Carlisle ji okamžitě začal kontrolovat, ale po chvíli zavrtěl hlavou.

Je mrtvá, ona je mrtvá! Křičel mi hlas v hlavě. Nemohla jsem z ní spustit oči.

Edward se zhroutil vedle gauče, položil hlavu na Bellino břicho a jeho ramena se otřásala pláčem bez slzy.

Pomalu jsem se zkoušela zvednout, abych mohla jít k ní, ale nešlo mi to. Někdo mi pomohl, nevím, kdo to byl, nebyla jsem schopná vnímat své okolí. Sedla jsem si vedle Belly a pohladila ji po tváři. Byla stejně studená, jako upíři. Ale bohužel nebyla upír.

„Proč jsi to udělala? Proč?“ ptala jsem se plačtivě. Odpovědi jsem se však nedočkala. V jedné chvíli jsem tam seděla a plakala a v druhé jsem cítila, jak mi mysl ujíždí a já někam padám.

---

HUDBA

„Už se probouzí,“ zaslechla jsem smutný hlásek. Studené dlaně mi přejely po čele.

Namáhavě jsem otevřela olověná víčka a rozhlédla se kolem. Za okny byla tma, vedle postele svítila lampička a nade mnou se skláněla Esmé. Opodál postávala Alice, jinak byl pokoj prázdný.

„Jak je ti, zlatíčko?“ zeptala se tiše.
„Nevím,“ zašeptala jsem.

Z očí se mi začaly koulet slzy a já se opět rozbrečela. Zabili Bellu, Bella je mrtvá.

„To bude v pořádku, holčičko. Jen se vyplač, uleví se ti.“ Sevřela mě ve studeném objetí. Položila jsem si hlavu na Esméino rameno a plakala, jak mi radila. Nešlo to zastavit. Bolelo mě to. Uvnitř jsem si připadala prázdná. Kus mého já odešel.

Teď už jsem neměla vůbec žádný důvod žít. Proč mě tu vůbec Volturiovi nechali? Kdyby mě taky zabili, mohla bych být s Bellou, mamkou a Joshem a všechno by bylo v pořádku.

Nakonec mi přeci jen došly slzy a já jen zírala před sebe. Nemohla jsem nic. Připadala jsem si podivně otupělá.

„Chci vidět Bellu,“řekla jsem.

Alice, která do teď mlčela, se na mě vyděšeně podívala.
„El, to nejde. Zůstaň tu, Esmé ti připraví něco k jídlu. Odpočineš si.“
„Ne, chci vidět Bellu,“ stála jsem si na svém. „A jestli mi nepomůžete vy, najdu si ji sama,“ dodala jsem.

Esmé s Alice si vyměnily pohledy, ale nakonec mě Esmé vzala do náruče. Prošly jsme chodbou, sešly ze schodů a Alice nám otevřela dveře Carlislovi pracovny.

Bella ležela na lůžku. Vypadala tak klidná, jako když spí, jen byla trochu bledší než normálně. Měla jsem pocit, že musíme být potichu, abychom ji nevzbudili.

Edward seděl na židli vedle ní, držel ji za ruku a jen ji pozoroval.

Alice mi dala židli na druhou stranu a Esmé mě na ni usadila. Pak se obě vytratily.

Taky jsem vzala Bellinu ruku do svých dlaní a chvíli se na ni dívala. Nespala, její hrudník byl nehybný. Slzné váčky asi dočerpaly své zásoby a znovu otevřely kohoutky. Nechtěla jsem brečet tak nahlas, ale nešlo to kočírovat. Jako bych to ani nebyla já.

Edward ke mně natáhl ruku a položil mi ji na rameno. Koukla jsem na něj. Tvářil se tak ztrápeně. To jen posílilo můj pláč.

Najednou jsem se ocitla v jeho náruči. Jemně mě k sobě přitiskl a já mu smáčela košili.

„Pššt, bude to dobrý. Uvidíš,“ šeptal, ale nezněl přesvědčivě.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale začala se mi klížit víčka. Edward mě vzal do náruče a odnesl do pokoje. Ani nevím, kdy odešel, protože už jsem spala.

---

Ráno to nebylo o moc lepší. Nebylo to vůbec lepší, spíš horší. Všichni byli tak smutní, nikdo nemluvil. Měla jsem pocit, jako bych se toho neúčastnila. Byla jsem jen pozorovatel. Ani brečet jsem už nemohla.

„El, tady máš snídani,“ mluvila na mě Esmé a plný tác položila vedle mě na postel. Pak odešla. Ani jsem se na jídlo nepodívala. Pohled jsem upírala z okna a stejně nevnímala, co je za ním.

„Tys nic nesnědla,“ hubovala mě Rose. Ani nevím, kde se tam vzala.

„Večeře,“ zaslechla jsem to slovo v hromadě dalších.

„El, měla bys něco sníst,“ říkal někdo.

Nikoho jsem nevnímala, bylo mi to jedno. Nevím, jestli byl den, nebo noc. Co na tom záleželo. Na ničem už nezáleželo. S Bell jsem ztratila poslední blízkou osobu. Byla to poslední kapka toho, co jsem byla schopná snést.

„El,“ oslovil mě Edward. Nepodívala jsem se na něj, nemělo to cenu.
„El, koukni se na mě,“ vyzýval mě. Nic. „No tak, El.“ Chytil mě za bradu a natočil mi obličej svým směrem. Vypadá strašně, bylo první, co mě napadlo.
„Přinesl jsem ti jídlo a budu tu sedět, dokud to nesníš.“ Záporně jsem zakroutila hlavou. Nebudu jíst. „Vím, jak ti je. Taky mi chybí, víš. Miloval jsem ji. Nikdy už nikoho tak milovat nebudu. Ale musíš jít dál. Život jde dál. Bella by nechtěla, aby ses takhle trápila.“ Při vyslovení jejího jména jsem sebou trošku trhla. Ale stejně se žádné reakce nedočkal.

Povzdechl si, nabodl něco na vidličku a tu mi strčil pod nos.

„No tak.“ Já nechci. Asi se nechtěl hádat, protože to po chvíli vzdal.

„Nechám ti to tady. Až přijdu příště, bude to snědený,“ řekl unaveně a odešel.

Znovu jsem se zadívala do okna a zůstala tak, dokud jsem neusnula.

---

Seděla jsem v pokoji a koukala do prázdna. Nikdo ze mě nedostal slovo už nějakou dobu. Čas šel mimo mě.

Dveře se otevřely. Zase.

„El, holčičko,“ řekl táta a pevně mě objal.
„Tati,“ zamumlala jsem, ale vyšlo ze mě jen neurčité zachrčení. V krku jsem měla sucho.
„El.“ Oči měl červené od pláče a úzkostlivě si mě k sobě tisknul. Pokud jsem do tohoto okamžiku nemohla plakat, teď se prolomila stavidla.

Na tátu bych úplně zapomněla. Ten jediný mi zbyl. Přitiskla jsem se k němu a nechala se kolébat, jako malé dítě. Jeho slzy mi padaly do vlasů.

„Pojedeme domů.“ Vzal mě do náruče. Byla jsem na něho dost těžká. Měla jsem pocit, že trochu zavrávoral. Hned za dveřmi mě převzal Emmett. Alice s Rose mi zabalily věci, a se všemi, kromě Edwarda, který nikde nebyl, jsem se rozloučila a odjela s tátou domů.

A tam to na mě znovu padlo. Náš společný pokoj. Belliny věci poházené po posteli, po stole. Naše společné fotky.

Všechno se ve mně stáhlo, nemohla jsem dýchat, nemohla jsem se hýbat. Stočila jsem se na posteli do klubíčka a s Belliným plyšákem v náruči brečela. Bylo mi strašně smutno.

Přejde to někdy? Ta bolest a hlavně ten pocit viny.

Měla jsem to být já. Já měla zemřít v rukou Ara, ne Bella. Ta měla být šťastná po Edwardově boku. Tohle se nemělo stát a můžu za to jen já.

Táta mi přinesl něco k jídlu, ale nechtěla jsem. Chvíli se mnou byl v pokoji, ale jen zíral na Belliny věci a stejně ze mě nedostal ani slovo. Takže mě nakonec nechal osamotě.

Noc byla dlouhá a hrozná. Ve snu jsem honila Bellu, ale nemohla ji chytit. Když už jsem natahovala ruce a stačilo je sevřít, byla najednou o několik metrů dál. Nakonec jsem se probudila. I když teprve svítalo, oči už jsem nezavřela.

Přijela mě navštívit Alice s Rosalií. Alice přivezla nějaké oblečení, prý na pohřeb. Ani jsem se na to nepodívala. Nevěděla jsem, zda budu mít sílu tam jít.

„El, musíš se s ní jít rozloučit. Všichni tam budou,“ řekla Alice, která pravděpodobně viděla moje váhání.

A tak jsem se druhý den ráno za asistence Rose oblékla do černých šatů po kolena. K našemu domů přijela auta Cullenů a my s tátou s nimi jeli na hřbitov. Tam jsem se pomocí berlí dostala až na místo. Věděla jsem, že mám ránu. Oči opuchlé, a i když jsem už nějakou dobu neplakala, byly načervenalé. Jakýkoliv make-up jsem odmítla, stejně je to na nic.

Na hřbitově bylo snad celé městečko. Lidi ze školy, sousedé, tátovy kolegové, prostě všichni. Jediný, koho jsem nezahlédla, byl Edward.

Stála jsem po tátově boku, Emmett mě z druhé strany podpíral, abych to měla pohodlnější a možná to bylo i proto, abych se tam nezhroutila.

Když farář odříkával modlitbu, byla to ta samá slova, která jsem slyšela na pohřbu Joshe a mamky, opět jsem se rozvzlykala. Tentokrát mi slzy tiše tekly po tvářích. Na rakev jsem položila bílou růži a nemohla se od ní odtrhnout. Emmett mě musel násilím zvednout. To už jsem bulela nahlas, a bylo mi jedno, co na to řeknou lidé.

Smuteční hosté se začali rozcházet, ale já nechtěla odejít. Nemohla jsem ji tam nechat samotnou, ona mě potřebovala. Zůstala jsem tam jen já s Emmettem a Rose, která stála pár kroků za námi.

Zvedla jsem hlavu a u nedalekého stromu viděla stát Edwarda. Nepřišel blíž. Jen se díval, na tváři strnulý pohled. Vypadal jako oblečená socha. Ani se nepohnul.

„Měli bychom jít,“ ozvala se Rosalie.

Emmett mě odvedl k autu. Ještě jsem se otočila. Edward byl pořád na tom samém místě, nehnul se ani o píď.

Na hostinu jsem se vykašlala. Šla jsem si lehnout. Neměla jsem chuť poslouchat neupřímné soustrasti. Vždyť většina těch lidí ji ani neznala. Nedokázali by říct, jak se jmenovala. Byla to pro ně jen ta holka od vedle nebo ta holka ze školy, která byla zabita.

Vědí vůbec, že byla zabita? Co si vlastně lidé myslí, že se Belle stalo? Co si táta myslí, že se Belle stalo?

Někdo zaťukal na dveře.

„Můžu?“ usmála se na mě Alice.
„Pojď,“ kuňkla jsem.
„Nechceš přinést něco k jídlu?“ Jen jsem zakroutila hlavou.
„El, vím, že nic nejíš, ale tím nic nevyřešíš, akorát budeš nemocná. Musíš něco sníst,“ přemlouvala mě.
„Já nechci, nemám hlad.“
„Dobře, jak myslíš, ale až skončíš v nemocnici, tak si nestěžuj.“ Viděla, že se mnou nehne, tak změnila téma.
„El, kdybys něco potřebovala, cokoliv, můžeš se na nás obrátit. Jsi jako naše sestra.“ Sestra. Opět ty protivné slzy. Snažila jsem se je zahnat.
„Co je s Edwardem?“ zeptala jsem se. Můj hlas zněl mdle, bez zájmu, jakoby ani nebyl můj.
„Víš, on se s tím nemůže smířit. Dává si za vinu, co se stalo,“ vysvětlila.
„Ale on za to nemůže. To já.“
„Co to meleš, to je blbost. Není to ani tvoje ani jeho vina. Prostě se to stalo,“ rozčilovala se.

Nevymlouvala jsem jí to. Já měla svůj názor a ona svůj. Ještě chvíli na mě mluvila, pak se přišli rozloučit ostatní a odjeli. Sedla jsem si s tátou na nás starý rozvrzaný gauč.

Mlčeli jsme, nebylo co říct. Táta mě objal kolem ramen. Nikdy nebyl na citové projevy, ale teď byla jiná situace. Zemřela mu jedna dcera, ta nesprávná.

Čas letěl a vedle mě se začalo ozývat pravidelné pochrupování. Opatrně jsem se vymanila zpod tátovy ruky a chtěla jít nahoru, ale cestou mě vyrušilo klepání na dveře. Znělo dost naléhavě.

Jukla jsem na hodiny. Jedna ráno. Kdo to může být?

„Kdo je to?“ zeptala jsem se přes dveře.
„To jsem já,“ ozval se zvonivý hlásek. Otevřela jsem a zírala na ni.
„Alice, co se stalo? Víš kolik je hodin?“
„El, musíš jít hned se mnou. Prosím,“ žadonila.
„Nepočká to do rána?“ zkusila jsem to. Nic se mi nechtělo. Jen ležet, případně spát, protože aspoň tak jsem na chvíli unikla realitě.
„Nepočká. Jde o Edwarda, chce udělat hroznou blbost. Musíš mi pomoct ho zastavit,“ vysypala na mě.
„O co jde? Co chce udělat? Alice, mluv,“ pobídla jsem ji.
„Chce se nechat zabít. Chce jet do Volterry a nechat se zabít.“

Neměla jsem slov. Nejenže ztratím sestru, ale teď i nejlepšího kamaráda? Co to vyvádí.

„Tak jdeme,“ houkla jsem na Alici, která se k ničemu neměla.
„Takhle to bude rychlejší,“ popadla mě do náruče a donesla do auta. Venku se rozpršelo. Počasí přesně kopírovalo moji náladu, i když teď bylo důležité přemluvit Edwarda, abych neblbnul.

Nejely jsme k Cullenovým, ale na hřbitov. To bylo to poslední místo, kam bych chtěla jít.

„Je tady,“ vysvětlila Alice, aniž bych řekla slovo.

Kousek mi pomohla a pak mi podala berle.

„Dál už musíš sama.“ A tak jsem se provlhlou trávou brodila k hrobu sestry. Seděla u něj černá shrbená postava. Ani nevzhlédl, když jsem přišla.

 

HUDBA

Edward

Nechápal jsem to. Proč to udělala? Proč? Sám sebe jsem se na to ptal celé dny, ale odpověď nenacházel. Ona byla moje všechno, rozzářila můj dosavadní ponurý, ničím zvláštní život. Byla jako maják, který se mi postavil do cesty, a já ho nemohl objet, musel jsem tam zůstat. Světlo mě lákalo jako lampa můru. Nemohl jsem se od ní odtrhnout.

A teď jsem zase ve tmě. Vidina toho, že by měla být přeměněna, mě ze začátku docela děsila. Nechtěl jsem, aby musela žít bezcílným životem krvelačného stvoření. Na druhou stanu se mi ta myšlenka až hříšně líbila. Byla by jako já, mohl bych s ní být navždy. Ale nemohl jsem ji nutit, na to jsem neměl právo.

Jenže ona se sama rozhodla pro věčný život po mém boku. Chtěla se mnou žít na věky. Sice se trápila kvůli El, to všichni, ale zdála se o tom přesvědčená. Bohužel to byl mylný předpoklad.

Promnul jsem si kořen nosu a znovu si položil tu otázku. Proč to udělala? Proč se to stalo? Můžu za to já? Asi ano, kdybych ji nechal být, nikdy by se nemusela rozhodovat a žila by. Ne se mnou, ale to by nevadilo. Věděl bych, že chodí po tomto světě a to by stačilo.

El to celé naprosto sebralo. Nedivil jsem se tomu, byla to její sestra, dvojče. Snažil jsem se jí pomoct, i když jsem nevěděl jak, ale její přítomnost, její vzhled mi tak moc připomínal Bellu, moji Bellu, že jsem s ní nakonec nevydržel v jedné místnosti. Bylo mi to líto, ale pohled na ni mě bolel. Nikdy mě nenapadlo, že si jsou až tak moc podobné.

Nastal pohřeb. Ani nevím, kolik už od té události uplynulo dnů, všechny mi splývaly v jedno. Nedokázal jsem se soustředit.

Šel jsem několik kroků za smutečním průvodem a při obřadu stál dál, než bylo nezbytně nutné, ale nedokázal jsem se přiblížit. I takhle mi myšlenky účastníků pohřbu vypalovaly díry do mozku. Bellin otec, spolužáci, známí. El se sotva držela na nohou. Měl jsem k ní jít, byla to kamarádka, měl jsem ji podpořit, ale nohy, jako by mi vrostly do země. Zkrátka neposlouchaly.

Když byli všichni pryč, přišli muži v montérkách a zaházeli rakev hlínou. Nainstalovali náhrobek s nápisem a Bellinou fotkou.

Čekal jsem, až odejdou, abych se mohl rozloučit. Strašně jim to trvalo. Už se smrákalo, když naložili všechno náčiní a odjeli.

Pomalou, i na lidskou rychlost, chůzí jsem se přesunul k náhrobku. Hřbitov byl úplně vylidněný a já tak měl možnost si s ní nikým nerušen promluvit.

„Lásko,“ oslovil jsem ji tiše. Věděl jsem, že mě slyší. Byla v nebi, tím jsem si byl jistý. Její čistá duše nikam jinam nepatří.
„Doufám, že se tam máš líp než tady. Jsi tam s maminkou. Nic tě netrápí, ani nebolí. Omlouvám se. Tohle jsem nechtěl. Tolik jsem se snažil tě před vším ochránit, ale před sebou jsem to nedokázal.“ Zhluboka jsem se nadechl. Na místě, kde jsem měl mrtvé, tiché srdce mě to bolelo. Byla to opravdová bolest. Taková jakou jsem cítil naposledy při přeměně. Jenže teď byla tisíckrát horší. Tehdy jsem věděl, že to přejde, ale tahle tu zůstane. Navždy. Místo Belly. Bude mi do konce mých dnů připomínat, co jsem způsobil.

Ramena se mi třásla pláčem, i když moje oči zůstávaly suché.
„Miluju tě,“ zašeptal jsem. „Tohle jsem nechtěl, nechtěl. Odpusť mi to.“ Dál jsem nemohl mluvit. Byl jsem přemožen žalem.

Seděl jsem tam do noci. Snad jsem ani nemyslel. Prostě jsem seděl a díval se na tvář na té fotce. Jak mám bez ní žít dál? V té temnotě. I přes můj výborný upíří zrak byla všude tma. Můj život, moje existence postrádala veškerý smysl.

A tak mě to napadlo. Proč se tady trápit, když můžu jít za Bellou. Nevím sice, jestli půjdu do nebe, to nejspíš ne, ale cokoliv bude lepší než ta prázdnota tady.

Pojedu do Volterry. Tam mi určitě pomůžou. Pro ně nikdo nic neznamená, jeden člověk sem, jeden tam. Jeden upír sem, jeden tam. Zemřu rukou stejné osoby jako Bella. Možná to tak má být.

Zvolil jsem si cestu a byl na to připravený, hned ráno se vypravím do Volterry.

Ještě chvilku jsem tam seděl. Chtěl jsem s Bellou strávit čas, dokud nebudu muset jít.

Vedle mě se ozval šramot. Otočil jsem hlavu. Jak to, že jsem si nevšiml, že přichází? El stála vedle mě opřená o své hole. Byla bledá s tmavými kruhy pod očima, které ztratily živost a všudy přítomnou jiskru.

I přes rozmáčenou zem si El opatrně sedla, spíš sebou pleskla, jen to začvachtalo.

„Neměla bys tu být.“
„Ty bys to zase neměl dělat,“ řekla tiše.
„Co bych neměl dělat?“ nechápal jsem, o čem mluví.
„Nejezdi do Volterry.“ Úpěnlivě se na mě podívala. Alice, napadlo mě jediné jméno, které by s tím mohlo mít něco společného.
„El, odvezu tě domů. Je mokro, mohla bys být nemocná.“
„To mě nezajímá. Nechci, aby ses zabil. Nemůžeš to udělat. Nemůžu přijít o dalšího člověka. Prosím,“ zašeptala zlomeným hlasem a z očí se jí opět valily potoky slz.
„Já to musím udělat. Nemám už proč žít.“
„Omlouvám se, je to moje vina. Stalo se to kvůli mně a teď tím všichni trpí,“ pronesla a totálně mě tím znehybnila. Ona si myslí, že je to její vina? Jak na to přišla? Za tohle jsem mohl jen já.
„Není to tvoje vina. To já, kdybych vás nechal nepokoji, kdybych Bellu nechal žít v klidu, mohla tu teď být s tebou. To já bych se měl omlouvat,“ odporoval jsem jí.
„Edwarde, ty za nich nemůžeš. To já jsem ta, která měla umřít. Ne ona. Kdyby… kdyby,“ nedokázala to doříct. Všiml jsem si, že mi ani neříká Ede. Přesto, že mě to oslovení šíleně štvalo, teď mi chybělo. Prostě to byla El.

Nevydržel jsem pohled na její utrpení, a i když mě to samotného bolelo, natáhl jsem se k ní a objal ji. Zabořila si hlavu do mé košile a hlasitě vzlykala.

Políbil jsem ji do vlasů. Její vůně byla v tom vlhku intenzivnější než normálně. Připomněla mi Bellu.

Seděli jsme tam a oba mlčeli. Elina přítomnost mi kupodivu trochu ulevila. Bolest nezmizela, to v žádném případě, ale byla snesitelnější. Ona se zatím vyplakávala v mé náruči. Když její pláč utichl, vzal jsem ji do náruče, odnesl do auta a odvezl domů.

Naštěstí nebylo zamčeno. Charlie spal na gauči, jeho sny byly plné jeho dcer. El jsem položil na postel, sundal jí mokrý svetr a zabalil do deky. Chtěl jsem odejít, ale její hlas mě zarazil.

„Zůstaň,“ zaprosila. Chvilku jsem váhal, ale nakonec se posadil vedle ní a pohladil po vlasech. Během pár vteřin usnula. Ve spánku se jí uvolnila tvář, rysy nebyly tak napjaté. Byla klidná. A ještě víc podobná svojí sestře.

Opatrně jsem ji ukazovákem pohladil po tváři. Neviděl jsem El, ale Bellu. Bylo to hloupé, ale nemohl jsem si pomoct. Aspoň pár chvil s pocitem, že je tu se mnou.

„Bell, ne,“ vykřikla ze spaní a probrala mě tak z mého oblouzení.
„Prosím, ne, ne.“ Začala plakat.

Hladil jsem ji po ruce a snažil se zahnat ten sen.

Jak jsem ji tak sledoval, uvědomil jsem si, že nemůžu odejít. Bylo hodně důvodů, proč zůstat. I když jsem trpěl, musel jsem to překonat, aspoň se o to pokusit a žít dál. Už kvůli El, své rodině. Musím to aspoň zkusit.

 

HUDBA

Elizabeth

Ráno mě strašně bolela hlava, překvapilo mě, že u mě byl Edward. Vzpomněla jsem si na náš noční rozhovor a s obavami se zeptala na to, jak to vidí dál. Jaká to pro mě byla úleva, když řekl, že zůstává.

Aspoň něco dobrého za poslední dny.

Hned jak odešel, to na mě zase padlo. V pokoji jsem se cítila stísněně se všemi těmi Bellinými věcmi kolem mě.

Sedla jsem si na okenní sedátko, stočila se do klubíčka, jak nejvíc to šlo a opět ronila slzy. Skončí to vůbec někdy? Přejde ta bolest?

„El.“ Táta zaťukal na dveře a stejně vešel, aniž bych stačila něco říct. „Pojď se najíst. Udělal jsem vejce se slaninou.“ Vypadal ztrhaně a měl zarudlé oči. Trochu jakoby celou noc flámoval.
„Ne, nemám hlad. Díky,“ odmítla jsem.
„Holčičko, měla bys něco sníst,“ přemlouval mě.
„Nechci.“
„Dobře, ale kdyby sis to rozmyslela, tak ti nechám na talíři,“ řekl a odešel.

Nechtěla jsem jíst, neměla jsem chuť ani potřebu. Proč jíst… Raději jsem popadla berle a odešla do koupelny, tam jsem se zdržela asi půl hodiny, protože jsem si všimla sestřiných věcí. Její župan visel na háčku na dveřích. Opět mě to rozesmutnilo. Vzala jsem si ho na sebe a nechala se obklopit její přítomností, i když tam vůbec nebyla.

Sezení na tvrdé, studené podlaze nebylo nic příjemného, tak jsem se přesunula zpět do pokoje. Po otevření dveří mě čekal menší šok. V pokoji nebylo nic, co by říkalo, že tu Bella bydlela. Byla tu jen jedna postel navíc, ale žádné oblečení, osobní věci, prostě nic.

Rozrazila jsem dveře skříně, prázdno. Šuplíky stolu, prázdno. Jakoby neexistovala.

Asi jsem byla přecitlivělá nebo tak, ale znovu to ve mně vyvolalo pláč. Sedla jsem si uprostřed pokoje na zem a nechala slzy tiše kapat na koberec.

Já tohle nezvládnu, nemůžu, běželo mi hlavou. Myšlenky na sebevraždu jsem okamžitě zavrhla, něco takového jsem tátovi nemohla udělat, i když jsem to původně měla v plánu, myslím tu věc s Volturiovými, ale teď byla jiná situace.

Být sama s vlastními myšlenkami bylo asi nejhorší, tolik času na přemýšlení jsem už dlouho neměla. Padala na mě stále větší tíseň, až se to nedalo skoro snést. Otevřela jsem dokořán okno, ale nepomohlo to. Chtělo se mi křičet. Křičet na Bellu, za to, co udělala, křičet na Ara, že ji zabil, na Edwarda, že ji nechal, křičet na všechny.

Při večerní hygieně jsem si všimla, že i tady chybí Belliny věci, mezi nimi ten župan, co jsem si ráno oblékla. Že by to uklidil táta? I přesto, že mě pohled na ně rozesmutňoval, jejich nepřítomnost dělala to samé.

Přišlo mi to jako vymazání Belly z našich životů, jakoby chtěl někdo odstranit veškeré důkazy o její existenci. Ona měla právo mít své věci na svém místě. Tohle si nezasloužila.

Ležela jsem na posteli, oči otevřené dokořán a stále nemohla usnout. Byla skoro půlnoc. Hvězdy spolu s měsícem zářily na nebi víc než obvykle. Asi bylo jasno. Díky tomu jsem měla v pokoji spoustu světla. Ale to nebyl důvod, proč jsem nespala. Pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem svou sestru. Jako malou holčičku, jak vaří s mámou večeři, objímá se s Edwardem. Byly to vzpomínky na ni, které mi nedovolovaly usnout.

Takto jsem se prokoukala až do dalšího dne. Byla jsem unavená, ale oči neudržela zavřené. Mysl se bránila tomu, co by viděla a nedovolila mi usnout.

V šest hodin jsem vstala, v koupelně si opláchla obličej studenou vodou a do zrcadla se raději ani nedívala.

V pokoji jsem si sedla k oknu a pokoušejíc se nemyslet, koukala ven.

Někdo zaklepal na dveře. Předpokládala jsem, že je to táta, tak jsem nic neříkala, protože vejde i tak, ale klepání se ozvalo znovu.

Povzdechla jsem si.

„Dále.“

Dveře se otevřely a někdo vešel. Nepodívala jsem se na něj. Dál jsem upírala pohled z okna a stejně nic neviděla.

Naproti mně si někdo přisedl, to už mě přimělo zjistit, o koho se jedná.

„El,“ řekl smutně Edward. Myslela jsem si, že už mám slzné kanálky úplně vyschlé, musela jsem mít, protože jsem poslední dobou jenom brečela, ale mýlila jsem se. Stačil jeden pohled do jeho tváře a začaly mě pálit oči. Slzy mi vyklouzávaly jedna po druhé na tváře.

Edward se ke mně nahnul a setřel je svými prsty.

„Neplakej už.“ Kývla jsem, ale stejně brečela dál. Vzal mě do náruče a jen držel. Bylo fajn vedle sebe někoho mít. Nevím, jestli to bylo tím, ale začala se mi klížit víčka a já usnula.

Byl to těžký spánek beze snů, a když jsem se vzbudila, byla jsem lehce dezorientovaná. Za okny byla tma a já ležela s Edwardem na posteli.

„Už jsi vzhůru,“ zeptal se tím svým starostlivým hlasem. „Klidně ještě spi, vypadáš unaveně.“

Zakroutila jsem hlavou, spát už nebudu, bylo toho dost.

„Donesu ti něco k jídlu,“ navrhl, ale znovu se mu dostalo jen zavrtění hlavy.
„El, musíš jíst. Podívej se na sebe. Jsi kost a kůže,“ přemlouval mě. Bylo mi to fuk, co na tom, že na mě všechno oblečení vyselo.
„Nechci,“ řekla jsem jako trucovité dítě.
„Já to do tebe stejně nacpu,“ vyhrožoval. Pokrčila jsem rameny. Ať si dělá, co chce.

Najednou byl pryč, asi ho to se mnou přestalo bavit. Kdo by se divil, jsem hrozná. Ale moje myšlenka byla špatná, Edward byl za okamžik zpět a přinesl s sebou talířek se sendvičem. Když mi ho strčil k obličeji, nakrčila jsem nos.

„Ty to sníš, věř tomu.“
„Ne. Nebudu jíst,“ stála jsem si na svém. Vzal nůž a kousek sendviče ukrojil. Uchopil ho do prstů a začal mě krmit, jako malé dítě. Držela jsem pusu pevně zavřenou odhodlaná nepozřít ani kousek.
„El, aspoň to zkus, prosím.“ Zase ten jeho smutný pohled. Moje zavržení hlavou.
„Otevři pusu,“ vybízel mě a sousto se stále přibližovalo, až se dotýkalo mých rtů. Jako bych dostala ránu. Vylétla jsem a začala šílet.

„Nebudu jíst, nechci to. Nech mě na pokoji.“

Vykuleně mě pozoroval. Pak odložil talíř a přiblížil se ke mně. Odstrkovala jsem jeho ruce, ale byl silnější a za chvíli mě uvěznil v železném sevření. Cukala jsem sebou, zmítala, ale nebylo to nic platné. Ochable jsem se opřela o Edwarda.

„Už je to dobré. Bude to v pořádku, uvidíš,“ šeptal.
„Někdo odnesl Belliny věci,“ popotáhla jsem.
„Alice to sbalila. Myslela si, že pro tebe bude lepší, když to nebudeš mít na očích. Že to bude lepší pro všechny,“ dodal a rozhlédl se po pokoji.
„Aha,“ pípla jsem.
„El, vážně tě nechci nutit, ale mohla bys prosím zkusit něco sníst. Jenom kousek, kvůli mně,“ požádal mě. Pokrčila jsem rameny. Když mu to udělá radost. Předchozí bojovnost byla ta tam.

Rezignovaně jsem si sedla na postel a nechala si vložit do pusy první sousto. Žvýkala jsem a polkla. Zvládla jsem ještě dvě další a pak byla plná.

„Už nechci.“
„Dobře.“ Odložil talíř a mlčky se na mě díval.

„Co kdybychom si někam vyrazili, třeba do kina? Nějaké rozptýlení ti prospěje,“ navrhl.
„Nechce se mi,“ odmítla jsem.
„Dobře, ale počítej s tím, že tě tu nenechám samotnou. Budu tě otravovat tak dlouho, dokud ti to nepoleze na nervy a sama nepůjdeš ven.“ Usmál se.

Nereagovala jsem a zeptala se.

„Zlobíš se na mě?“
„Proč bych měl?“ nechápal
„Protože jsem tě připravila a životní lásku,“ vypadlo ze mě.
„Ty za nic nemůžeš, El. Pochopil jsem, že za to nikdo nemůže. Byla to nehoda. Prostě se to stalo. Bella se tak rozhodla. Nevím, co ji k tomu vedlo. Bolí mě to, ale rozhodně to není tvoje chyba.“
„Udělala to kvůli mně, kdybych se nerozhodla…“ Hlasitě jsem polkla. „Tak by to neudělala a žila by.“
„To jsou nesmysly,“ odporoval mi. „Nesmíš se za to vinit, rozumíš?“

Přikývla jsem, ale nebyla o tom tak přesvědčená.

Další dny byly jeden jako druhý. Ráno přišel Edward, donutil mě něco sníst a pak jsme třeba jen mlčky seděli nebo mi něco vykládal, koukali jsme na filmy, jejichž obsah mi unikal. Mezitím oběd, pak večeře, rozloučení, můj spánek a následující den znovu.

Nevím, co ho na tom bavilo, ale zdál se neúnavný a já neprotestovala.

 

Edward

Poté, co jsem se rozhodl zůstat se svou rodinou a poprat se se situací, jsem přemýšlel co dál. Všechno, co jsem plánoval, vzal vítr a najednou nezbylo nic. Byl jsem u sebe v pokoji, nechodil na lov, s nikým moc nemluvil. I myšlenky jednotlivých členů rodiny jsem přestal vnímat, protože byly plné soucitu a lítosti, o které jsem nestál.

Trápil jsem je, hlavně Esmé, ale nemohl jsem si pomoct. Bella tu nebyla a tím pro mě všechno skončilo. Možná jsem se rozhodl špatně, napadlo mě nejednou. To vždycky přiběhla Alice a vyhrožovala mi pěstmi, takže jsem podobné myšlenky vypudil z hlavy.

A pak přišla ta vize. Nešla ignorovat, na to byla příliš silná. Alice viděla El, zhroucenou u sebe v pokoji. Bylo mi jí líto. Alice se rozhodla, že jí trochu uleví a v nestřežené chvíli uklidila Belliny věci a někam je schovala. Nejdřív jsem s tím nesouhlasil, ale možná to tak bude lepší.

Ale obraz uslzené El mi nešel z hlavy, ať jsem to zkoušel, jak jsem chtěl. Pořád jsem ji viděl, oči červené, propadlé tváře, nateklá víčka.

Trvalo dlouho, než jsem se rozhodl, ale nakonec jsem se za ní po krátkém lovu, vypravil. Vypadala tak malá a křehká. Když mi tiše oddechovala v náruči, už jsem věděl, co budu dělat. Byl jsem rozhodnutý vrátit ji do života. Nebude to lehké, ale já to nevzdám.

Začal jsem s tím hned druhý den. El byla pořád jako loutka. Zdálo se, že jí na ničem nezáleží. Když mi prozradila, že se viní za Bellinu smrt a ptala se, jestli se na ni nezlobím, málem mi to utrhlo srdce, a to jsem vlastně žádné neměl.

Chodil jsem za ní každý den. Donutil jsem ji jíst, třebaže zobala jako vrabec, považoval jsem to za první úspěch. Dalším cílem bylo dostat ji z domu. Urputně se bránila jakémukoliv kontaktu s okolím.

Jak šel čas, začalo se to trochu zlepšovat. Jedla celkem normálně, dokonce trochu přibrala. Mluvila se mnou, neplakala, ale ani se nesmála.

Nakonec se mi ji podařilo přemluvit a šli jsme do kina. Schválně jsem vybral komedii. Něco, u čeho se nemusí přemýšlet.

Koupil jsem El popcorn a kolu a plně vybaveni jsme si šli sednout.

Musím přiznat, že film byl docela zábavný i El se usmála, ale jen na okamžik a pak zase nasadila svůj nepřístupný, netečný výraz.

Pak přišla scéna, která rozesmála celé kino. I El se chechtala hlasitě, ten zvuk mě zahřál u srdce, jenže pak si všimla, že ji pozoruju a přestala. Do konce se už nezasmála.

Na večeři jít nechtěla, tak jsme jeli domů. V autě bylo ticho. El se mnou od kina nepromluvila.

„Udělal jsem něco?“ zeptal jsem se opatrně.
„Ne, to já. Asi si myslíš, že jsem hrozná,“ řekla zahanbeně.
„Cože? Proč?“ Byl jsem absolutně mimo.
„No, umřela mi sestra a já se bavím. Chce se mi smát, dneska poprvé se mi chce opravdu smát. Jsem špatná.“ Zatřepala hlavou a dívala se na ruce sevřené v klíně.
„To není špatné, máš na to právo. Můžeš být šťastná. Nikdo nečeká, že budeš truchlit do nekonečna.“ Zvedl jsem jí bradu a usmál se. Zacukaly jí koutky, ale snažila se udržet vážný výraz.
„No tak El, usměj se. Vím, že to chceš,“ přemlouval jsem ji.

Nejdřív se váhavě pousmála a pak roztáhla rty do širokého úsměvu a nakonec se smála tak, až jí tekly slzy.

Byl to úžasný pohled a já pocítil obrovské zadostiučinění a uspokojení.

 

HUDBA

Elizabeth

Byla to taková úleva. Konečně jsem projevila emoce i jinak než pláčem. Nevím, jak dlouho to trvalo. Nešlo to zastavit, jako když se protrhne hráz a voda se valí ven, zastaví ji, jen když se vyčerpá. A u mě to bylo zrovna tak.

Z auta jsem vystupovala podivně lehká. Byl to po dlouhé době první večer, kdy jsem s tátou snědla večeři a dokonce si s ním povídala.

Plná optimismu jsem šla do pokoje, který byl předělán tak, aby byl jen pro mě, druhá postel i psací stůl byly pryč. Natáhla jsem se na postel a zírala do stropu. Část mého já křičela, že bych se takhle neměla cítit, ale nemohla jsem si pomoct. Byla jsem šťastná, ne tak absolutně, jako když se člověku splní životní sen, ale byla jsem spokojená.

Stále se mi po Belle stýskalo, to ano. Uvnitř mě chyběla ta část, kterou si odnesla, bylo to však snesitelné. Dalo se to vydržet.

Zítra jsem měla jít na sundání sádry. Měla jsem už chodící, ale stejně to dost překáželo. Přešla jsem k oknu a otevřela ho dokořán. Zhluboka jsem se nadechla už chladnějšího vzduchu. Byl sice konec srpna, ale počasí ve Forks si na roční období nehraje.

Nepatrně jsem se zachvěla, jen v tričku s krátkým rukávem mi byla zima. Užívala jsem si pocitu svobody, volnosti. Znovu jsem se usmála.

Měla jsem pocit, jakoby mi ztuhly rty v rovné lince a teď jsem je musela protahovat, což bylo příjemné.

S lehkým pocitem u srdce jsem uléhala do postele. Nezdál se mi žádný sen o Belle, jako několikrát za uplynulou dobu. Měla jsem krásný sen. Běhala jsem bosá na zelené louce plné květin. Sem tam létali barevní motýli a sluneční paprsky vyhřívaly moji kůži.

---

Nástup do školy už tak jednoduchý nebyl. Všichni mě pozorovali, bylo to horší, než ten první den loni na podzim.

Když jsem šla chodbou, lidé se zastavovali a špitali se. Snažila jsem se je ignorovat, ale i tak mi nebylo zrovna do smíchu. Škola mi zase všechno připomněla.

Naštěstí jsem měla kolem sebe Cullenovi, hlavně Eda, který se stal mou největší oporou. Už bych si nedovedla představit třeba jen jeden den bez toho, abych ho viděla.

Pomohl mi překonat to nejhorší období a já mu za to byla nesmírně vděčná.

Díky němu jsem začala zase žít.

Rok se s rokem sešel a byl tu den mých osmnáctin. Loni jsem slavila s Bellou narozeniny po smrti mamky, letos slavím po smrti Belly, není to ironie?

Táta mě vzal na slavnostní večeři a doma mě čekalo auto s velkou červenou mašlí. Nebylo nové, ani zdaleka, ale vyhovovalo mým představám a já ho měla hned od začátku ráda. Vlepila jsem tátovi pusu a několikrát děkovala.

V osm pro mě přijel Ed, jeli jsme k Cullenům, protože mi Alice uspořádala oslavu, jak jinak.

Celá rodina stála vyrovnaná pod transparentem s nápisem "Všechno nejlepší k 18", všude byly bílé a tyrkysové balónky, velký dort ve stejných barvách a na stolečku u okna hromada dárků.

Jak jsem byla poučena, tohle je krásný věk a musí se to náležitě oslavit.

Dostala jsem nějaké věci do nového auta. Chvíli jsem dumala nad tím, jak je možné, že o něm vědí, když jsem ho dostala před chvílí, ale pak jsem si vzpomněla na vědmu Alice. Od Emmetta jsem dostala obrovského plyšáka a ještě větší objetí. Alice neopomněla oblečení i s doplňky a botami, Esmé s Carlislem mi dali úžasné stříbrné hodinky Guess. Poslední byl na řadě Ed. Trochu rozpačitě mi podával úzkou sametovou krabičku. Byla jsem zvědavá, co to může být. Alice mi nakukovala přes rameno a usmívala se od ucha k uchu. Určitě věděla, co to je.

Otevřela jsem ji a koukala na krásný řetízek. Byla to větší očka poskládaná do sebe a na prostředním viselo slunce. Prostředek byl z jakéhosi kamene, zlatavé barvy a od něj se linuly kroucené paprsky. Opatrně jsem ho vzala do prstů a prohlížela si ho. Nádhera.

„Děkuju,“ řekla jsem jen, objala ho kolem krku a líbla na tvář. Byl to ten nejhezčí dárek, jaký jsem dostala.

Pak byl čas na dort, teda jen pro mě, ostatní mě pozorovali a povídali jsme si. Došlo i na tanec, na improvizovaném parketu jsem si zatančila se všemi muži v domácnosti a poté zablbla s holkama, přidala s k nám i Esmé a poskakovaly jsme do rychlé melodie jako malé.

 

HUDBA

Když jsem měla dojem, že mi nikdo nevěnuje pozornost, vyšla jsem do zahrady a sedla si na lavičku. Měla jsem jen šaty na ramínka, takže mě hned roztřásla zima. Podívala jsem se na nebe, na kterém zářila spousta hvězd. Jako by někdo vzal stříbrné kuličky a rozhodil je na tmavé plátno.

„Všechno nejlepší,“ zašeptala jsem. „Dneska je nám osmnáct, to je, co? Kdo by si pomyslel, že to tak rychle uteče. Je mi smutno, víš. Tak moc bych si přála, abys tu byla se mnou,“ vzdychla jsem a po dlouhé době měla zase chuť brečet. Chuť asi není ten správný výraz. V očích mě pálily slzy a nakonec přetekly a skanuly mi na tváře. Začala jsem je šmrdlat rukama, ale když nepřestávaly téct, nechala jsem je.

„Nevím, jestli můžu být šťastná. Jsi šťastná? Doufám, že ano. Určitě jsi s mámou a Joshem. Já tu mám Eda, a když jsem s ním… s ním jsem opravdu šťastná. On mě držel nad vodou a dělá to dál. Ale nevím, jestli je to správné. Prosím, poraď mi,“ mluvila jsem k obloze.

Netuším, jestli to bylo znamení, ale jedna hvězda si to namířila přímou cestou dolů.

„Přála sis něco?“ ozvalo se za mnou. Nemusela jsem se otáčet, abych poznala Eda. Rukou jsem si rychle utřela slzy, aby neviděl, že jsem plakala, ale bylo mi jasné, že jeho ostřížímu zraku nic neunikne.
„Hmm, nějak jsem to nestihla.“ Posadil se vedle mě, gentlemansky si sundal sako a přehodil mi ho přes nahá ramena. Ne, že by bylo nějak teplé vzhledem k jeho teplotě, ale nádherně vonělo. Stejně jako on a já si ho vyhřála. Přitáhla jsem si ho blíž k tělu a pořádně se do něj schovala.

„Jak se ti líbí oslava?“ zavedl hovor.
„Skvělá, Alice se překonává.“
„Dělá, co může, tohle je její život. Kdyby to bylo na ní, slavíme něco každý den. Ať už by to byla různá nesmyslná výročí nebo jen nový den. Jasper ji naštěstí zvládne umírnit. Nechceš jít dovnitř, celá se klepeš?“ zeptal se starostlivě.
„Ne, to je dobrý. Za chvilku se zahřeju,“ ujistila jsem ho. „Ještě jednou děkuju za dárek, je to krásné.“ Rukou jsem zajela ke svému hrdlu a v dlani sevřela Edův dárek.
„Vůbec nemáš zač,“ usmál ne na mě.

Opřela jsem se o něho zády a pozorovala noční oblohu. Žádná hvězda už nespadla, ale já si stejně něco přála. Přála jsem si takhle zůstat napořád. Bylo mi dobře. Trochu překvapeně jsem si uvědomila, na co jsem právě teď myslela. Otočila jsem hlavu a podívala se Edovi do tváře. Byla jen pár centimetrů od mé. Oči měl upřené nahoru, ale když zjistil, že se na něj dívám, sklopil pohled. Jeho duhovky byly jako med. Dívali jsme se jedem druhému do očí a všechno kolem mě přestalo existovat. Nevím, kdo první začal zmenšovat tu vzdálenost mezi našimi obličeji, ale najednou jsem byla těsně u něj. Ed mírně zaváhal, prolustroval moji tvář a asi našel, co hledal, protože odstranil zbývající milimetry a políbil mě.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

 


Vzhledem, že tato povídka měla ve výsledku 30 stránek, rozhodla jsem se ji rozdělit na dvě části. Druhou vložím brzy, když o to budete stát anebo dlouho, když o ni stát nebudete, ale určitě ji vydám.

S myšlenkou na smrt Belly jsem si pohrávala už nějakou dobu, co by se asi stalo, kdyby zemřela. Byla jsem zvědavá, ale v kapitolovce by mi to asi neprošlo, takže jsem to udělala takhle na napsala to jako jednorázovku. Doufám, že se to dá číst.:)
Jak jste si všimli, pokusila jsem se příběh doplnit vhodnou hudbou, snad se to aspoň trochu povedlo a mnou zvolená hudba Vám k tomu seděla.

Takže Vás teď prosím, abyste mi sem napsali Vaše názory, pocity, dojmy a spoustu dalšího, co máte z z této první části. Díky. :)

 


 

SHRNUTÍ     II. část



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - coby kdyby I. část:

 1
2. Mkv
08.07.2013 [7:24]

No mam ell rada a cist o tom jak na tom byla po tom co se stalo me zasahlo a vyhnalo mi to slzy do oci zase proboha tx ze me udelas peknou citu Emoticon nejsem presvedcena ze by edward bez belly se zamiloval do nekoho jineho takove povidky tu asi ani nebudou mit moc velky uspech ja sem takhle cetla asi jen jednu a nebyla nic moc uz si ani nepamatuju nazev to myslim mluvi za vse Emoticon jsem ochotna zkouznout i ty povidky kdy si vybere jacoba protoze zastavam nazor ze by s obema byla stastna at tak ci tak nepatrim proste k zadnymu tymu ale pokud by bella mela umrit a edward by mel byt s nekym jinym byla bych rada kdyby to byla prave ona El :-) chci ti podekovat zes to napsala je to velmi emotivni povidka myslim ze el uz ztratila koho mohla a kdyby ztratila i bellu zajimalo by me co by se stalo takze jeste jednou dekuju a smekam jo a edward sem rada ze edward myslel na rodinu esme predevsim

18.09.2012 [16:22]

mokasinaDokonalá povídka sice jsem ještě kapitolovku ještě nečetla ale určitě to udělám. Jinak musím říct, že jsem to celé probrečela je to hrozně smutný. To, že se Ed pak ujal El bylo krásný.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!