Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Odraz

14.04.2011 (16:45) • HorsiQ • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1441×

Bez dechu jsem běžela přes prosluněné náměstí. Každý nádech mi způsoboval bolest v hrudi, ale představa, že bych ho mohla opět ztratit, byla ještě bolestivější.

Hodiny začaly odbíjet. A já věděla, že to je konec.

Nevzdávala jsem se a běžela dál. Teď můj život znamenal jenom smutek, a po smutku by měla přijít i radost. Proč bych si ji nemohla vybrat zrovna teď?

A pak jsem ho uviděla. Nějaký upír ho odváděl do temné uličky, tam kde měl skončit jeho život.

„Edwarde!“ zaječela jsem z posledních sil a snažila se udržet pálící slzy.

A pak byl pryč a nevěnoval mi ani poslední pohled. Možná to byl náš osud, zřejmě nám opravdu nebylo souzeno být spolu.

Ale to bylo. Já jsem to věděla. My jsme spolu tvořili jednu velkou duši.

A když ho zabili, moje duše se zlomila, byla moc slabá na přežití. Nemohla jsem dýchat ani myslet. Pomalu jsem se sunula k zemi a naprosto přestala vnímat svět okolo mě. Už nic neznamenal. Žít bude to nejhorší utrpení.

Když jsem upadla do té prázdné černoty. Cítila jsem, jak padám a padám... Doufala jsem, že je to smrt. Možná si pro mě konečně přišla a učiní mě šťastnější.

Ale černota se postupně měnila na zářící bílou. Bílá mě na chvíli oslepila a musela jsem mžourat očima, než jsem poznala, kde vlastně jsem.

Byla jsem v nemocničním pokoji. Na posteli ležela nějaká šťastná dívka a v očích jí jiskřila láska. Bylo to tak patrné.

Udělalo se mi z té romantiky trochu nevolno. Co tady dělám? Ruším nějaký mladý párek, místo toho abych zemřela? To je dost nepravděpodobné.

Chlapec se naklonil k té dívce blíž. Viděla jsem je jen z dálky, ale přesto jsem dokonale slyšela každé jejich slovo, ale žádné z těch slov jsem si nezapamatovala. Jedním uchem šlo dovnitř a druhým vystoupilo ven.

„Ne. Ne!“ zaječela ta dívka tak hlasitě, že to nešlo ignorovat.

Ten hlas jsem znala, znala jsem i její pocity, věděla jsem, čeho se bojí...

Na tom lůžku jsem ležela já.

To není možné, to nemůže být pravda! To jsem se vrátila do minulosti?

Věděla jsem, kdo se nade mnou sklání, ale nebyla jsem dost silná se na něj podívat. Jen pomyšlení na něj bylo tak bolestivé... a co teprve, kdybych se podívala do jeho zlatých očí a věděla, že je již nikdy nespatřím? Ne, takové vzpomínky se v hlavě nechat nemůžu, ačkoliv je tohle jenom sen, zbláznila jsem se.

Nevšimla jsem si, že bychom s Edwardem mluvili. Ale polovina rozhovoru mi unikla.

Dobře, když to tak chceš, poslechni si jeho hlas, řekla jsem si v duchu.

„Jsem tady, navždy.“ Pálící slzy se vydraly na povrch. Proč mi tohle sliboval? Vždyť on sám musel vědět lépe než já, že to byla dokonalá lež. Byla to součást jedné velké lži.

„Bello, Bello! Prober se!“ Uslyšela jsem v dáli mlhavý hlas.

Dokořán jsem otevřela oči a doufala jsem, že se objevím na nemocničním lůžku, a vedle mě bude Edward, který mi řekne, jak mě miluje...

Ale nestalo se tak. Nad mým tělem se skláněla Alice. Mlhavě jsem si uvědomila, kde to jsem.

Byla tady tma a zima, a z nějakého neznámého důvodu jsem kolem cítila něco ledového, děsivého. Smrt na mě číhala ze všech stran.

„Alice, zabij mě, prosím. Nic víc nechci,“ žadonila jsem Alice bez toho, abych se jí podívala do očí. Nechtěla jsem vidět všechny ty výčitky.

Alice si povzdechla a chlácholivě mě pohladila po tváři.

„Bello, já ne -“ začala.

„Hlavně mi neříkej, že mě nemůžeš zabít!“ vykřikla jsem hrozivě a jedním rychlým pohybem se nahrbila.

„Bello!“ snažila se dál.

Zavrčela jsem na ni, tak hrozivě, až jsem se sama sebe bála, co se to se mnou stalo?

„Uklidni se,“ chlácholila mě Alice, která se ani nepohnula. „Bello, nedošlo ti, že jsi upírem?“

„Já jsem upír?“ zeptala jsem se udiveně. Už jsem si konečně dokázala vysvětlit ty rychlé pohyby. Ale proč necítím žízeň? A proč jsem při proměně necítila žádnou bolest?

A v té chvíli mě popadl nesmyslný vztek. Zlobila jsem se na všechny. Jedním rychlým pohybem jsem plnou silou strčila do Alice, která to nečekala a odhodila ji na stranu. Bylo mi jedno, jestli jí něco je. Ale v té chvíli jsem chtěla udělat jen jediné.

Rozběhla jsem se tam, kam mě nohy vedly. Ačkoliv jsem věděla, kam mám namířeno...

***

„Prosím, tak už mě zabij!“ křičela jsem na Ara už poněkolikáté. Ale nepomohlo to.

„Isabello,“ začal už trochu unaveně odznova odříkávat ta slova, která jsem znala nazpaměť, „jsi moc krásná novorozená upírka, která určitě bude mít nějaký zvláštní dar. Navíc Edwardovo poslední přání bylo, abys zůstala co nejdéle naživu, já ho nechci zklamat, děvče. Ale pokud chceš, můžeš se přidat k nám.“

Znechuceně jsem zkřivila obličej. Tohle jsem poslouchala stále dokola. Kdybych nevěděla, že Edward chce, abych byla živá, tak bych se teď hned šla předvést lidem, ale to nešlo...

„Prosím,“ zkusila jsem. Ale v mém hlasu nebyla slyšet ani kapka naděje.

„Isabello, prosím, už nás déle nezdržuj, odejdi,“ nařídil otráveně Caius a měřil si mě přísným pohledem.

Nešťastně jsem se otočila a šla pryč od mé poslední naděje na štěstí.

Co jsem komu udělala, že je ke mně život tak neférový?

***

Už pět let jsem žila v utajení a smutku. Jacob mě už nikdy nenašel, Charlie nakonec uvěřil, že jsem zemřela a Cullenovi po mně na chvíli přestali pátrat.

Ale přesto jsem byla v pasti. Smutek a žal na mě doléhal ze všech stran. Všechno mi připomínalo Edwarda... Jeho hlas mi zněl každý den v uších, ale jeho poslední slova pokaždé zničila moje snění.

Vztek jsem si vybíjela na lidech. Moje oči měly jasně rudou barvu, to protože jsem nebyla dost silná na to, abych dokázala pít jen krev zvířat.

Každou svoji kořist jsem mučila, co nejvíce to šlo. Dělalo mi to dobře. Pokaždé, když jsem viděla jejich obličeje žadonící o pomoc, říkala jsem si: Ale tato bolest se nemůže rovnat s tou bolestí, kterou pociťuji já.

Ano, byla jsem stvůra. Ale nikomu to nevadilo, nikdo mě nemiloval. Svoje trápení jsem nikomu nemohla říci...

Měla jsem dojem, že moje existence slouží jen pro pobavení osudu. Hraje si se mnou, jak chce. A naprosto ignoruje moje trápení.

Ale musela jsem si znovu položit tu samou otázku.

Nezasloužila jsem si náhodou tento osud?

Podívala jsem se na svůj odraz v říčce, nad kterou jsem se skláněla. Ten odraz se za těch pár let změnil. Jistě, každý člověk vzdychal nad mou krásou. Ale já žádnou krásu neviděla. Byla jsem jako vrásčitá paní, která jen čeká na svou smrt. Zvedla jsem ruku a dotkla se své tváře. Cítila jsem, že ji mám hladkou a tvrdou. Ale v tom odrazu, jako by se babička dotýkala své vrásčité kůže. Ano, tohle ze mě zbylo - troska.

Snažila jsem se - jako už pět let - na tváři vyloudit úsměv. Ale nešlo to, jak já bych ho ráda ještě někdy viděla! Ale nedokázala jsem se ani přinutit k tomu, aby se moje koutky pozvedly i v neupřímném úsměvu.

Ale pak jsem ji ucítila, a úsměv mi rozzářil celou tvář.

Victorie

Hledala jsem ji.

Když umřel Edward, bylo mi jasné, že jí to ublížilo až dost. Ale já nechtěla ublížit jí, já chtěla ublížit Edwardovi, tak proč se mi to nepovedlo?

Pět let jsem pátrala po tom, jak mu i přes jeho smrt co nejvíce ublížit. A práce nakonec ukázala své ovoce.

Aro mi prozradil, že Edward si ze všeho nejvíce přeje, aby měla Bella šťastný a dlouhý život.

Věděla jsem, že šťastný ho tedy nemá. A tak jsem chtěla porušit i tu druhou upomínku. Ona nebude mít dlouhý život...

Vystopovat ji nebylo vůbec těžké, stále lovila na jednom místě a nijak zvlášť se před cizími upíry neskrývala. Tak proč jí nedopřát to, po čem nejvíce toužila?

Hledala jsem ji v malém lesíku. Kolem bylo plno zeleně. Říkala jsem si, že jí to až moc musí připomínat Forks - místo, kde jsem ji poznala a kde se mi změnil život.

A pak jsem ji po pěti letech znovu uviděla.

Neviděla jsem jí do obličeje. Skláněla se nad vodou a dívala se na svůj odraz. Věděla jsem, že už určitě musí cítit můj pach a že ho musela rozpoznat - už jsme se jednou minuly, ale v té době si neuvědomovala, kdo vlastně jsem. Byla už sice upír, ale v hlavě jí stále tížil smutek ze ztráty milované osoby.

Ano, tenhle osud máme s Bellou společný. Obě jsme ztratily svoje drahé polovičky, ale já narozdíl od ní dokázala dál žít.

Když si uvědomila, že jsem to já, uvolnila svoje napětí. To mě překvapilo, neměla by se mě spíše bát?

Pak mi konečně věnovala pohled. Měřila si mě svýma rudýma očima. Překvapilo mě, že její oči mají rudou barvu. Myslela jsem, že se živí krví zvířat jako Edward.

Mělo to své nevýhody - když se živila lidskou krví, bude mít rozhodně větší sílu, a pokud bude chtít bojovat, dokáže se mi lépe ubránit.

Přátelsky se na mě usmála. Její oči přímo lačněly po smrti. A já byla v té chvíli rozhodnuta to udělat. Ano, zabiji ji...

Bella

Victorie se nahrbila a zavrčela. Nedokázala jsem se ubránit a poslechla své instinkty, které mi radily: Bojuj!

Rozběhla se ke mně. Věděla jsem, že bych ji možná přeprala, a také jsem věděla, že by mě mohla hravě zabít...

Ale nebyla jsem si jista, jestli doopravdy chci zemřít. Opravdu zklamu svoji životní lásku jen pro svoje dobro?

Victorie se nemilosrdně blížila a já v té chvíli byla rozhodnuta, že...

Autor: HorsiQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Odraz: