Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Odpověz mi proč?

02.11.2014 (20:00) • Andilek14 • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 2047×

Renesmé

Už jen chvíli…

Krajina se rozmazaně míhala kolem, ale mně se přesto zdálo, že běžím příliš pomalu. Ruce jsem měla zaťaté v pěst, aby se mi nervozitou netřásly. Jenom pár minut, slibovala jsem si v duchu. Jenom pár minut a všechny je uvidím. Konečně je budu moci poznat a možná konečně i pochopit. Budou stejní jako ve vyprávění? Probleskla jí hlavou ta známá myšlenka. Přála si tomu věřit, už jen pro krásný úsměv své matky.

Ale byli tu i jeho oči. Hnědé jako ta nejchutnější čokoláda. Její přístav bezpečí a naděje. A právě tyto oči vždy zhořkly při vyslovení Jejich jména. Potichu jí našeptávali, že jsou úplně jiní. Protože lidé z matčiných vyprávění by jí neopustili. Milovala je, byli pro ni jako rodina. Ne, oni byli její rodina, ale opustili ji. Odešli a už je nikdy neviděla. Ani se s ní nerozloučili. Nic pro ně neznamenala, ale přesto všechno je vždy popisuje s láskou. Láskou, kterou si nezaslouží, protože ji nechali samotnou. I On nás opustil, neodpustila si bolestnou vzpomínku. On, který jí sliboval bezmeznou lásku, který jí sliboval věčnost… Přišel do jejího života a obrátil ho naruby. Nedokázala bez něho žít. Byl její důvod existence. Vše se zdálo nádherné jako v pohádce, ale toto je skutečný život a on ji opustil. Sliboval ji věčnost, ale nikdy své sliby nedodržel. Nejspíš pro něj byla jenom obyčejná hračka.

Dělal to tak už dříve? Napadlo ji zděšeně. Možná bylo víc dívek, kterým zničil život. Možná si tak pouze krátil svou věčnost. A ona byla další hloupoučká dívka, další z nikdy nekončící řady. Možná to tak skutečně bylo. Nevím, ale potřebuji se to dozvědět. To proto teď běžím k jejich domu. Potřebovala jsem se dozvědět, proč se jí pokaždé rozzáří oči, když o nich mluví. Proč je stále miluje, i když jí tolik ublížili…

Alice

Dívala jsem se na módní přehlídku, která právě běžela v televizi. Některé modely byly povedené, ale většina byla katastrofa. Jasper seděl vedle mě a kreslil mi na ruce kroužky. Vysílal ke mně uklidňující vlny, protože jsem byla rozčílená. Namluvila jsem mu, že je to kvůli neschopnosti návrhářů. Nebyla to pravda. Už zase jsem o ní přemýšlela. Jasper to věděl také, ale dával mi prostor. Nenaléhal. Chtěl, abych mu to řekla sama. Byla jsem mu za to nesmírně vděčná.

Edward byl opět sám v lese. Už skoro vůbec s námi nebyl, ale je to lepší než dříve. Trvalo několik desítek let, než jsme Edwarda přesvědčili, aby byl opět s námi, ale už to nebyl on. Od doby, co jsme odešli z Forks, se změnil. Jako kdyby umřel. S nikým se nebavil, s námi zůstával pouze z úcty ke Carlislovi a lásky k nám. Občas za mnou přišel a zeptal se, jak se daří Belle.

Vždy jsem odpověděla, že se jí po něm stýská, ale je šťastná. V očích se mu pokaždé objevila úleva, ale také neuvěřitelný smutek. Nemohla jsem mu říct pravdu, potom bych o něj přišla úplně. Všichni jsme moc dobře věděli, že jakmile Bella zemře, nebude to trvat dlouho a půjde za ní. To jsem však nechtěla. Nemohla jsem ztratit i jeho, už tak jsem se nemohla vyrovnat s tím, že jsme museli opustit Bellu. Věděla jsem, že kdybych mu to nějak vymluvila, Bella by ještě teď žila. Nemusela bych před ním předstírat, nemusela bych si chránit myšlenky. Vše by bylo v pořádku…

I když tu skoro vůbec není, je to pro mě těžké. I když si ničeho kolem sebe nevšímá, bojím se, že na to přijde a já ztratím bratra. Už je to několik desítek let, co jsme odjeli. Přesto jsme už nikdy nebyli takový jako předtím. Esmé to nesla velmi těžce. Rodina se jí rozpadala před očima a ona nemohla nic dělat. Byla z toho nesmírně smutná. Carlislea ničil pohled na ni. Snažil se vše spravit, ale to už nikdy nepůjde. Jasper s námi nedokázal vydržet v jedné místnosti. Cítil svou bolest, ale i tu naši. Často vyhledával samotu. Trápilo mě, že ho to tak bolí. Rosalie byla ještě jedovatější než předtím. Velice ji trápilo, že se k Belle chovala tak hrozně. Dokonce i Emmett ztratil svůj smysl pro humor. Nedělal vtipné poznámky. Už to nebyl Emmett, jakého jsme znali. Nikdo už nebyl takový jako dřív. Vše se změnilo…

Myslela jsem, že to nemůže být horší, ale to jsem se mýlila. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem měla tu vizi. Nepropátrávala jsem Bellinu budoucnost, protože mě o to Edward poprosil, ale jedna ke mně přišla sama od sebe. Bylo to v době, kdy se Edward od nás odstěhoval a žil sám. Jedinkrát jsem byla šťastná, že není nikde poblíž, protože to, co bylo v té vizi, by ho zabilo.

Viděla jsem Bellu. Ležela na posteli. Byla celá od krve. Od krve, která jí tekla z četných ran po celém těle. Šaty, které měla na sobě, byly celé rudé. Čerstvá krev jí vytékala i z drobné dvojité srpkovité ranky. Bylo to kousnutí, upíří kousnutí. S posledním bublavým zachrčením se její srdce zajíklo a ztichlo. Slyšela jsem křik plný bolesti, asi s ní někdo byl. Na straně se mihla rudá barva. Stejná rudá barva, jakou měly Viktoriiny vlasy. Takže ji dostala. Zabila ji i přesto, že od ní Edward odešel. Pomstila tak svého druha.

Kdybychom ji tam nenechali, ještě by žila. Prožila by s Edwardem krásný život a já bych nemusela ztratit bratra. Jasper cítil můj smutek stejně jako já. Viděla jsem, jak ho to trápí a proto jsem se snažila myslet na něco jiného. Z nedostatku nápadů jsem začala propátrávat Edwardovu budoucnost. Měla jsem o něho starost. Už zase byl na jejich mýtině. Bylo to daleko od místa, kde jsme momentálně bydleli, ale to mu ani přinejmenším nevadilo. Ležel na trávě. Vždy tak ležel hodiny někdy i dny. Oči zavřené a nepohnul se. Pouze nehybně ležel, až se mu zlatavě hnědé oči změnily v černé. Potom byl donucen jít si něco ulovit. Dělal to tak vždy.

Poté jsem začala propátrávat budoucnost mé rodiny, ale nic sem neviděla. Jako kdyby neexistovali. To se mi ještě nikdy nestalo. Okamžitě jsem se začala více soustředit a dál propátrávala naši budoucnost, ale stále jsem ji neviděla. Zmizela. Jasper cítil strach, který jsem měla. Byla jsem přímo vyděšená, ještě nikdy mé vize nezmizely. Musím si o tom jít promluvit s Carlislem, proběhlo mi hlavou. Zvedla jsem se a vydala se za ním do pracovny.

Neklepala jsem. Jasper běžel těsně za mnou. Carlisle seděl za stolem a četl nějakou knihu. Vypadala velice staře, ale většina Carlislových knih jsou památkami z jeho doby.

„Carlisle zmizela mi naše budoucnost,“ řekla jsem přímo. Carlisle zaklapl knihu a zkoumavě se na mě podíval.

„To je zvláštní,“ říkal zamyšleně. „Každý upír má zcela ojedinělou schopnost, takže…“ Jeho slova přerušilo klepání na hlavní dveře. Kdo by to mohl být? Nikdo k nám nechodí. Seběhli jsme dolů a u dveří už stála celá rodina. Všichni čekali na Carlisla. Ten se zde za chvíli objevil a ujal se otevírání dveří.

To není možné! Bella je přece mrtvá, viděla jsem to, bylo první, co jsem si pomyslela, když se dveře otevřely. Okamžitě mi však došlo, že to není ona. Vypadala jinak. Musela to být touha po mé ztracené sestře, která způsobila, že jsem si je spletla. Pořádně jsem se na ni zadívala. Uvědomila jsem si, že mou mýlku nezpůsobila pouze má představivost. Dívka jí byla velice podobná. Měla stejné oči barvy čokolády. Rty měla stejně zvlněné a některá její gesta neodlučitelně patřily k Belle. Nikdo nebyl schopen slova, dokonce i Carlisle nevěděl, co říct. Když nás uviděla, oči se jí rozšířily údivem.

„Jste stejní,“ vydechla překvapeně. Jestli jsme předtím byli zaskočení, touhle větou nás naprosto zmátla. Jste stejní. Jak to myslela? Běželo mi hlavou. Nechápala jsem její slova a podle výrazů ostatních jsem věděla, že na tom nejsou o moc lépe. Očima nás pozorně studovala a zkoumala. Výraz v její tváři se změnil. Vypadala znepokojeně. „Ale přece jiní, něco je tu jinak,“ pronášela zamyšleně a ještě pozorněji nás prozkoumala. Vlasy jí vlály, jak kmitala hlavou z jedné strany na druhou. Vypadala v té chvíli komicky. Nakonec přeci jen se zklamaným výdechem přestala.

„On tu není,“ konstatovala po prohlídce. Nejspíš myslela Edwarda. Za chvíli se do jejích očí opět dostal jas. „Nevadí, počkáme si na něho.“ Uvolněně kolem nás prošla a usadila se do křesla v obýváku. Chvíli hledala pohodlnou pozici a poté ještě přidala zvuk na televizi. Všichni jsme byli jejím chováním tak šokovaní, že jsme jí v ničem nebránili.

Ještě pořád jsme stáli u dveří, když nespokojeně zavrtěla hlavou. Natáhla se po ovladači, který před chvílí odložila, a televizi vypnula. Otočila se na nás.

„Vy tam budete celou dobu stát?“ ptala se udiveně. Těmi slovy jako kdyby prolomila tajuplnou kletbu, která na nás ulpěla. Carlisle se vzpamatoval první.

„Můžu se zeptat, kdo jsi a co bys od nás potřebovala?“ zeptal se jí zdvořile. Postupně jsme se všichni někam usadili. Nejdřív jsem si toho díky šoku nevšimla, ale teď jsem slyšela její srdce. Bilo rychleji a slaběji než to lidské a to mě ještě více utvrdilo, že je na ní něco zvláštního. Všechny pohledy v místnosti směřovaly k ní.

„Chci ho poznat,“ zašeptala sotva slyšitelně. Sklopila pohled a začala si pohrávat s prsty. Všechna její sebedůvěra najednou vyprchala. Neklidně se ošila. Chtěla jsem za ní jít a utěšit ji. Ostatní měli zřejmě stejný pocit. Esmé udělala pár kroků k ní, ale nakonec se zastavila.

„A zeptat se ho, proč to udělal,“ dopověděla po pár hlubokých nadechnutích. Všichni jsme přemýšleli nad tím, co řekla. „Proč jste to Vy udělali…,“ pokračovala smutně po chvíli ticha. V očích všech se objevilo překvapení. Odlepila oči od země a zkoumavě se na nás zahleděla.

„Kdo jsi?“ zeptal se Carlisle za nás za všechny. Všichni jsme se to toužili dozvědět. Nic z jejích slov nedávalo smysl. Kdo to asi je? Ptala jsem se sama sebe v duchu.

„Jmenuji se Renesmé Carlie Cullen-Swanová a přišla jsem navštívit svého otce a jeho rodinu,“ řekla odvážně. Všichni jsme na ni zírali, jako kdyby přišla z jiné planety. „Moje matka je Isabella Marie Swanová,“ vysvětlila po chvíli ticha. Jakmile to dořekla, všichni strnuli. Přestali hrát svou roli a zapomněli dokonce dýchat. Bella žije? Honilo se mi hlavou. Opravdu žije?

„Ale jak to, že žije?“ uniklo mi. Teď se pro změnu všechny pohledy stočily ke mně. Jasper se na mě podíval s otázkou v očích. „Měla jsem vizi o její smrti, a když jsem jí poté propátrávala budoucnost, žádná tam nebyla,“ řekla jsem na vysvětlenou. Obrátila jsem se na svou rodinu. „Promiňte, že jsem vám to neřekla, ale nechtěla jsem o něho přijít,“ dodala jsem omluvně. Všichni vypadali překvapeně, ale podle výrazů v jejich tvářích se na mě nikdo nezlobil. Renesmé pomalu vstala a přišla ke mně.

„Tohle jsi viděla?“ ptala se, když natahovala ruku po té mojí. Najednou jsem nestála v obývacím pokoji, byla jsem přesně v té místnosti, kde jsme viděla Bellu umírat. Nacházela jsem se však na jiném místě než předtím. Dívala jsem se na Bellin obličej pokrytý krví a slyšela, jak říká „Nech mě… Dej mi ji.“ Někdo mě podal do její náruče. Přitulila jsem se k ní. „Renesmé,“ zašeptala Bella. „Tak… překrásná.“ Viděla jsem, že se k ní skláním a koušu jí do hrudníku. Belliny ruce potom ochabovaly a už mě neudržely. Cizí ruce mě vyndaly z její náruče a nesly pryč, pryč od Belly…

Obraz se najednou rozplynul a já se opět ocitla v našem domě.

„Co to bylo?“ ptala jsem se, když mě pustila.

„Můj dar,“ odpověděla s úsměvem na rtech. Ostatní se na mě nechápavě dívali. „Takže bylo to, co jsi viděla?“ ptala se mě stále s úsměvem.

„Ano,“ odpověděla jsem jí stručně. „Ale jak to, že přežila?“ Stále jsem tomu nerozuměla.

„Přeměnila jsem ji,“ řekla a pokrčila mírně rameny.

„Vysvětlí nám tady někdo, o co tu jde?“ ptal se naštvaně Emmett. S Renesmé jsme se na sebe podívaly a začaly se smát. Ostatní se zatvářili ještě nechápavěji. Když jsme se přestaly dusit smíchem Renesmé natáhla ruku směrem k Emmettovi, ten ji opatrně přijal. Nejprve byl zaskočený darem Renesmé, ale poté se uvolnil a sledoval, co mu ukazovala. Musela mu toho ukazovat více než mě, protože to trvalo hodně dlouho. Esmé pomalu přišla k Renesmé a také jí chytila za ruku. Postupně k ní nakonec přišli všichni. Když se dodívala i Rosalie, která nejdéle váhala, Renesmé se po nás podívala.

„Jak se jmenuje?“ ptala se s nesmírnou zvědavostí.

„Kdo?“ Nechápala jsem, o kom mluví.

„No, přece můj otec,“ řekla potichu. „Doma mi to nikdo nechtěl říct,“ vysvětlovala mírně podrážděně.

„Edward,“ odpověděla jsem jí. Ona neví, jak se jmenuje její otec. Proč jí něco takového neřekla?

„Edward,“ vyslovila několikrát za sebou, jako by zkoušela, jak to zní. „Zvláštní jméno. Takové starobylé, z jiné doby, ale to jsou ostatně všechna vaše jména,“ povídala si sama pro sebe.

„Jak to, že jsi nevěděla, jak se jmenuje?“ ptala jsem se se zájmem. Pokrčila rameny.

„Mamka mi jeho jméno neřekla. Mluvila o něm jako o lásce svého života, důvodu existence nebo prostě ´moje láska´ a já jí nechtěla ublížit, a tak jsem se neptala,“ řekla, jako kdyby to bylo něco naprosto běžného. Všechny nás její slova zasáhla. Věděli jsme, že Bella Edwarda milovala, ale tohle dokazovalo, že jsme se pletli v tom jak moc.

„Zato Jacob mu říkal pijavice, krvežíznivec nebo ta zrůda. Nikdy o něm nemluvil, tak pěkně jako maminka.“

„Mluvila o něm Bella hodně?“ ptala se starostlivě Esmé. Šlo vidět, jak jí to všechno trápilo.

„Jako malé mi vyprávěla jeden příběh a já věděla, že je to její příběh,“ říkala a myšlenkami se ocitla na jiném místě.

„Jaký?“ nevydržel to Emmett, když se z chvilky stalo pár minut. Renesmé se na něho podívala a uchichtla se.

„Chtěla jsem po ní, aby mi ho vyprávěla stále znovu a znovu. Pamatuji si ho proto slovo od slova, jak mi to vždy vyprávěla.“ Úsměv na její tváři se ještě rozšířil, když na tu dobu vzpomínala.

„Byla jednou jedna obyčejná dívka,“ začala vyprávět zvláštním hlasem, nejspíš nevědomky napodobovala ten Bellin. „Ta dívka se odstěhovala za svým tátou do malého městečka zvaného Forks. Nejprve se jí tam nelíbilo, ale to se změnilo, když potkala Jeho. Nádherného chlapce. Potkali se ve škole a nejprve to vypadalo, že ji nemá rád, ale později se do sebe zamilovali. Byli spolu velmi šťastní. Dívka nemohla uvěřit, že ji potkalo takové štěstí. Po nějaké době si však začala všímat, že je chlapec jiný. Něčím se od ostatních lišil. Zjistila, že je upír. Však ani toto vědomí její lásku nezlomilo a oni spolu byli nadále.

Časem poznala jeho báječnou rodinu, kterou milovala jako svou vlastní. Nejlepší kamarádku Alici, vnímavého Jaspera, soucitného Carlisle, starostlivou Esmé, vtipálka Emmeta a překrásnou Rosalie. Dívka prožívala okamžiky plné štěstí, ale poté se něco změnilo. Dívka měla oslavu, ale omylem se řízla do prstu. Jeden z jeho bratrů na ni zaútočil. Dívka si s tím starosti nedělala, ale chlapec byl od toho dne neuvěřitelně odtažitý, chladný. Dívka jeho chování začalo velice trápit. Chlapec ji poté pověděl ta nejhorší slova na světě: ,Nechci tě´, nemiluji tě´, odcházím´. Dívka nevěděla, co má dělat. Zjistila, že s ním odešla i jeho rodina a ona zůstala sama. Už pro ni nic nemělo smysl. Snažila se chovat normálně kvůli jejímu otci, ale ten stejně poznal, že se něco děje. Dívka cítila, že má v sobě díru. Tam, kde bývalo její srdce.“ Renesmé přiložila svou drobnou pěstičku k hrudníku, aby zdůraznila svá slova.

„Poznala však skvělého kamaráda, který jí s tou bolestí pomáhal. Poté se stalo něco nečekaného, chlapec sice odešel, ale něco jí tu nechal. Dívka zjistila, že je těhotná. Těhotenství bylo zrychlené a dívka musela předstírat vlastní smrt a odejít se svým kamarádem pryč. Našli si malý domeček a usadili se v něm. Pro oba to bylo těžké období. Dítě bylo příliš silné a dívka stále slábla. Společně to však překonali. Když se dítě narodilo, přeměnilo dívku, a tam mohli společně šťastně žít. Dívka na chlapce nezapomněla, protože byl láska jejího života a také protože jí tu kus sebe zanechal,“ dokončila příběh, který se všech v místnosti velice dotkl. Přemýšlela jsem nad slovy, která řekla. Netušila jsem, že by Belle mohl náš odchod tak ublížit. Litovala jsem, že jsem Edwarda nepřemluvila, ať zůstane. Tolik jsme toho zkazili… Měli jsme však štěstí, osud nám dal druhou šanci a já ji hodlala náležitě využít.

Ticho v místnosti přerušil až zvuk telefonu. Renesmé nervózně nadskočila a začala po kapsách hledat mobil. Zdálo se, že zdědila něco málo z neohrabanosti Belly, protože když se ho snažila vyndat, vyletěl vysoko do vzduchu a poté s lehkým žuchnutím přistál na koberci. Renesmé naštvaně zaklela a začala sbírat součástky, které z něho vypadly. Neúčinně se je snažila znovu přidělat na telefon, ale její snaha byla marná.

„Můžeš si zavolat od nás, jestli chceš,“ nabídla jsem jí, protože byla očividně hodně nervózní.

„To bys byla zlatá,“ odpovídala vděčně. Zvedla jsem se a šla jí pro telefon. Renesmé se rychle zvedla a klusala za mnou. Její nervozita se s každou vteřinou zvětšovala a Renesmé mě začala popohánět. U telefonu jsme stáli za pár vteřin. Okamžitě po něm chňapla a rychle vyťukávala čísla.

Netrvalo ani vteřinu a někdo jí to zvedl. „Haló, kdo je to?“ ozval se z telefonu mužský hlas.

„To jsem já,“ odpovídala nervózně a zároveň šťastně Renesmé. „Rozbil se mi mobil, tak ti volám od… hmm… od kamarádky,“ vysvětlovala stále napjatěji. „To jsem celá já. Jak se tam máte?“ snažila se to s nervózním zasmáním zamluvit Renesmé.

„Co se děje? Proč jsi tak nervózní, lásko?“ ptal se ustaraně hlas v telefonu.

„Nic. Nic se neděje. Proč by se něco mělo dít? Všechno je v nejlepším pořádku,“ breptala Renesmé. Teď už z ní byl uzlíček nervů.

„Tak dobře, ale řekla bys mi, kdyby se něco dělo, že jo?“ naléhal na ni. Renesmé se při jeho slovech zatvářila ztrápeně.

„Jo,“ povzdychla si. „Kdyby se něco dělo, tak ti to řeknu,“ skoro zašeptala.

„Miluji tě,“ povzdechl si hlas.

„Vždyť já tebe taky,“ odpověděla Renesmé. „Už budu muset končit, ahojky.“ Renesmé zavěsila dříve než se tajemný hlas zmohl na další protesty.

Všichni dělali, že nic z toho neslyšeli. Nechtěli se míchat do jejího soukromí. Přese všechno byla v místnosti napjatá atmosféra.

„Pověz nám něco o sobě Renesmé,“ snažila jsem se všem zlepšit náladu. Renesmé se celá rozzářila a začala vesele štěbetat o všem možném. Všichni jsme tiše seděli a šťastně naslouchali jejímu vyprávění…

***

„Za to, co mi udělal, jsem se rozhodla mu pomstít. Dlouho jsme přemýšlela, jak to udělat. A pak mě napadl dokonalý plán.“ Na tváři Nessie se objevil ďábelský úsměv. „Rozhodla jsem se…“ Její vyprávění přerušilo zvonění telefonu. Nessie se nervózně podívala na číslo na displeji. Zhluboka se nadechla a hovor přijala.

„Ahoj, Jacobe,“ pozdravila.

„Stýská se mi po tobě,“ pověděl zoufale povědomý hlas.

„Mě po tobě taky, lásko,“ odpovídala provinile.

„Jak se máš v Paříži?“ Při jeho slovech jsem zvědavě povytáhla obočí. Nessie se na nás rychle koukla a drobně se usmála.

„Skvěle,“ odpovídala nepřesvědčivě. Byla špatná lhářka po Belle.

„Nessie, pověz mi pravdu,“ žádal ten hlas. „Prosím,“ dodal zoufale. Renesmé si pouze povzdechla.

„Jsem u Cullenů,“ zašeptala poraženě.

„Kde bydlí? Jedu si pro tebe!“ ptal se rozzuřeně hlas v telefonu.

„Ve Frederictonu.“

„Za pár hodin jsem tam, počkej na mě. Pak pojedeme domů,“ oznámil nekompromisně. „Miluji tě,“ řekl jiným, láskyplným tónem.

„Já tebe taky,“ zašeptala Renesmé.

Renesmé

Vyprávěla jsem jim snad o každé vteřině svého života. Všichni pozorně naslouchali a mě bavilo jim vše vyprávět. Vše přerušil až Alicin prázdný pohled. Já jsem zmateně zírala na Alici, ale ostatní to nijak neznepokojovalo. Jasper přešel k Alici a položil jí ruku na rameno.

„Co vidíš Alice?“ ptal se klidně.

„Edward. Vrací se. Bude tu ještě dneska,“ promluvila zastřeně Alice. Za chvíli se tu objeví. Nemohla jsme se dočkat. Zároveň jsem se však obávala jeho reakce. Přijme mě tak dobře jako ostatní nebo to bude úplně jiné. Zmítaly mnou obavy.

Nervózně jsem vyskočila z křesla a začala pobíhat po místnosti. Emmett se mému chování začal hlasitě smát. Díky jeho reakci jsem byla ještě napnutější. Rosalie se na něho nepříjemně podívala. Já si najednou připadala klidnější, všechen stres pomalu mizel. Podívala jsme se na Jaspera, ten se tvářil spokojeně. Zřejmě mu má předchozí nálada nepřipadala příjemná.

Najednou se mi začali klížit víčka a já si připadala stále ospalejší. Neubránila jsem se zívnutí. Pomalu jsem došla k sedačce a uvelebila se na ní. Cítila jsem něčí studené paže, ale to už jsem skoro spala…

***

Pomalu jsem kolem sebe začala rozeznávat hlasy. Jak jsem se postupně probouzela, uvědomila jsme si, že jsem musela usnout na gauči.

„Už bychom ji měli vzbudit, za chvíli tu bude,“ říkala Alice ostatním. Na tváři jsem ucítila něčí ledové ruce. Pomalu jsem začala odlepovat víčka od sebe. Esmé se ke mně skláněla a snažila se mě jemně probudit.

„Nessie, vstávej,“ šeptala potichu. Jediné, co jsem ze sebe dostala, bylo zamručení. Kousek ode mě se ozvalo uchichtnutí. Určitě to byl Emmett. Pomalu jsem se začala zvedat z pohovky. Má mysl byla ještě stále otupělá spánkem, ale pomalu jsem si uvědomovala Aliciny předchozí slova. Za chvíli tu bude. Když mi to došlo, byla jsem v tu chvíli na nohou. Opět jsem začala nervózně pobíhat po obýváku. Přerušilo mě až tiché otvírání dveří. Otočila jsem se za tím zvukem. Slyšela jsem ho, jak rychle vybíhá schody.

„Edwarde!“ zavolala na něj Alice. Přestože nepřišla odpověď, jeho kroky se zastavily. „Někdo tě chce vidět.“ Celý dům utichl v očekávání věcí, které měli nastat, a jediný zvuk bylo mé divoce tlukoucí srdce. Dlouhou chvíli se nic nedělo, a tak mě udeření podrážky o podlahu vylekalo. Dříve než jsem se stačila vzpamatovat, se ve dveřích objevila vysoká postava.

Pomalu jsem upřela svůj pohled do jeho medových očí. Zmateně otevřel ústa v němé otázce, ale po chvíli se částečně ovládl a zavřel je. Nejistě natáhl ruku směrem ke mně, jako by se chtěl ujistit, že jsem skutečná. Zpomaleně jsem jeho gesto zopakovala, až se naše dlaně dotkly. Srdce mi poskočilo při pohledu na nejistý úsměv, který se mu objevil na tváři.

„Jsem doma, tati,“ oznámila jsem s úsměvem.

Autor: Andilek14, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Odpověz mi proč?: