Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nesmrtelná přitažlivost 2. část

13.09.2010 (17:30) • Patt • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1293×

Nečetli jste ještě 1. část? Tak klikněte na odkaz dole! :) Jinak si trochu připomeňme, co se událo.

Blížil se ke mně s pomstychtivým úsměvem. Co krok, tím jsem byla vyděšenější a nervóznější. Střelila jsem vyděšeným pohledem po Diegovi, ale ten měl dost práce se zahnáním Raoulových nohsledů. Polkla jsem; na smrt jsem nebyla připravená.

Raoul se na mě vrhl a má ústa se otevřela v neslyšném výkřiku hrůzy.

Ale zhroutil se uprostřed skoku v záchvatu zvracení. Ležel na zemi a stejně tak i jeho nohsledi. V té samé vteřině, co se to událo, jsem cítila náhlý nával nevolnosti, a jak mě někdo odstrčil za sebe. S úžasem jsem zjistila, že přede mnou v ochranné pozici stojí Fred. Ten Fred, který svým klidným chováním nevyvolává žádné rvačky, přede mnou stál nahrbený, ruce roztažené a z úst se mu ozývalo zuřivé vrčení. Bylo tak hrozivé, že jsem se celá vystrašená přikrčila.

Rychle jsem se rozhlédla kolem; Kristie a její banda zírali s otevřenou pusou. Ostatní, co k ní nepatřili, bezděčně couvli o krok dál od Freda. Raoul a jeho pitomci, nyní už naprosto v pořádku, se raději vytratili.

Když se ta banda blbečků vytratila, Fred uvolnil svůj postoj a pak se na mne otočil. Hleděl na mě vyděšenýma, ale i zároveň něžnýma očima. Moment, něžnýma?! Něha?! Než jsem si dala dohromady dvě a dvě, Fred se vytratil stejně tiše jako Raoul a jeho skupina.

Stála jsem tam s pusou dokořán, když mi konečně docvaklo, co se stalo. U Freda nešlo o přátelství, on ke mně cítil něco víc – vrhl se mezi mě a Raoula. To mi stačilo; dala jsem si dohromady slova a činy. Všechno do sebe teď nádherně zapadalo. Ohromeně jsem vzhlédla a setkala se s Diegovým nevěřícným výrazem. Ale viděla jsem, že i on pochopil. Tvář se mu stáhla do grimasy, která byla směsicí hněvu a bolesti.

„Bree,“ zašeptal zlomeně moje jméno. V jeho očích se zračila otázka.

Trhla jsem sebou a zmizela ven. Věděla jsem, že mě bude následovat; a měla jsem pravdu. Jen co jsem došla k řece, uslyšela jsem kroky. Sedla jsem si ke břehu, objala si nohy a položila hlavu na kolena. Diego se mlčky posadil vedle mě.

„Bree,“ zopakoval po chvíli, když viděl, že já se k ničemu nemám. Střelila jsem po něm pohledem.

Zhluboka jsem se nadechla. „Nevím, proč se to stalo,“ přiznala jsem velmi tiše.

„Ale on tě -“

„Já vím!“ skočila jsem mu do řeči trpce. Zavřel pusu a nic neříkal. Znovu jsem se nadechla. „Pochopila jsem to. Ale co mám dělat? Co mám dělat, Diego?! Vždyť…“ V tu chvíli jsem ztuhla.

Šokovaně jsem vydechla. Chtěla jsem totiž říct: Vždyť já ho taky miluju. To byla rána – vždyť miluju Diega, ne Freda! Ale poznala jsem, že jsem si lhala do kapsy. Já ho milovala, jen jsem byla zaslepená svou láskou k Diegovi. Nikdy jsem netušila, že je možné milovat dvě osoby najednou. Zdálo se mi to naprosto nemožné. Až do teď.

„Vždyť?“ pobídnul mě tiše Diego a vytrhl mě tak z mých myšlenek.

Roztřásla jsem se. Nemohla jsem mu říct pravdu – ale vždyť já před ním neměla žádná tajemství! Jak jsem mu to měla oznámit?! Hele, Diego, sorry, ale já miluju i Freda?! To by vážně nebyl nejlepší způsob.

„Jsi v pořádku?“ otázal se znepokojeně. Kývla jsem.

„Promiň,“ naznačila jsem němě.

Trošku se pousmál, potom si mě přitáhl k sobě a políbil. Něžně a jemně se dotýkal svými rty těch mých. Měl je tak hebké, tak sladké a tak… STOP! V hlavě mi zablikal neonový nápis. To nemůžu. Vždyť já mu to říct musím! Jinak to nejde.

Diego vycítil změnu a odtáhl se. „Co se děje?“

„Já… Já ti musím něco říct,“ vyhrkla jsem. Zamračil se, tušil něco nepříjemného, ale kývnutím mě vybídl, ať pokračuji. „Já ho miluju, Diego. Ano, miluji i tebe, ale Freda taky. Neuvědomila jsem si to, protože… To je jedno. Odpusť, Diego. Myslela jsem, že ho beru jako kamaráda, ale rozuměl mi mnohem víc, než jsem tušila. Nevím, jak dál. Nevím, pro koho se rozhodnout, aniž bych někomu nezlomila srdce. Já opětuji city, ale vás obou!“ Na konci svého přiznání jsem vzlykala nasucho.

Diego zlomeně mlčel. Viděla jsem, jak zatíná ruce v pěst. Čekala jsem, čekala jsem dlouho, dokud se jeho stisk nezačínal povolovat. A nakonec i po velmi dlouhé chvíli promluvil. V jeho hlase se odrážela obrovská bolest a utrpení.

„Chápu.“

Zaťala jsem zuby a zadržela slova, která se mi drala na jazyk. Plynulým pohybem jsem vstala, ale on mě zarazil.

„Počkej!“ zvolal, než jsem se vydala pryč. „Chci, aby věděla, že chápu, jak je to pro tebe těžké. A že budu respektovat tvé rozhodnutí, ať bude jakékoliv. Miluju tě, Bree, ale jestli si vybereš Freda, nebudu ti bránit ve tvé volbě. Nechám tě jít.“

Nic jsem neřekla a ani mu nic nenaznačila. Jen jsem vyrazila do sprintu jako kulka z pistole a běžela, seč mi síly stačily, daleko ode všeho – prostě pryč. Zastavila jsem se až daleko od Seattlu, blízko Tichého oceánu. Usadila jsem se na jakýsi balvan a s pohledem upřeným na zlověstné, černé mraky jsem přemýšlela, jak dál.

Co dělali lidé, kteří milovali dvě osoby? Co dělali, když se dostali do takzvaného milostného trojúhelníku? Jak se cítili? Jak to vyřešili? Komu z těch dvou zlomili srdce? Měla jsem tolik otázek, na které jsem nedostala odpovědi, které jsem si přála znát. Uvažovala jsem nad Fredem a Diegem, co jsem na nich milovala. A proč jsem to na nich milovala. Byla toho spousta.

A pak mě to zčistajasna napadlo.

KONEC 2. ČÁSTI