Edward odešel s Tanyou a nechal Bellu i s dítětem samotnou. Ta se však vídá s ostatními Culleny. Jeden čas je však nikde nevidí, ani telefony nezvedají. Začíná jí to být vše divné. Však jednoho dne se dovolá Alici, která jí pozve k nim domu. Na nic netušící Bellu však čeká šok.
05.06.2010 (19:00) • BeckyCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4718×
Je to už dávno, co mě opustil. Edward odešel za Tanyou a mě tu nechal samotnou s dítětem. Jeho dítětem. Dcerou, o které on nemá ani tušení. Často se vídám s Alicí a Rosalií a ostatními. Edward zůstal s Tanyou na Aljašce. Neklapalo jim to. Aspoň v to doufám.
Posledních pár týdnů jsem však nikoho z Cullenů venku nezahlídla, nehledě na to, jaké bylo počasí. Ani telefony neberou. Zvláštní.
Jako každé odpoledne stojím u telefonu a přemýšlím, zda jim zkusit zavolat. Vím, že to nemá cenu.
Renesmee však spí a já nemám co dělat. Za pokus nic nedám.
Vzala jsem do rukou telefon a vyťukala Alicino číslo.
Mobil chvíli vyzváněl a pak jej někdo vzal. Na druhé straně se ozval Alicin zvonivý hlas.
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Já se jim po těch týdnech poprvé dovolala.
„Alice? Kde jsi celou tu dobu?“ zeptala jsem se ze zvědavostí v hlase.
„Jsme doma. Nemám moc času na vybavování se...“ odpověděla mi Alice, jako kdyby to byla samozřejmost.
„Cože? Proč? Co se děje?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Všichni jsme u Edwarda.“ Znovu odpověděla se stejnou klidností.
„Edward je tady? Co je s ním?“ optala jsem se se zoufalstvím v hlase.
Najednou jsem už neslyšela tiché hlasy v pozadí. Alice určitě šla s telefonem stranou, aby nebyl náš rozhovor slyšet.
„Přijď sem sama. Ale je tu také Tanya,“ špitla.
„Dobrá. Tu snad přežiju,“ odpověděla jsem se samozřejmostí, i když jsem si nebyla jistá, zda se udržím a nevrhnu se na ní.
„Ano. Už musím končit.“ A s těmito slovy mi položila telefon.
Byla jsem zvědavá, proč se tu Edward s Tanyou vůbec ukázali.
Šla jsem si připravit klasické oblečení. Vždy mi může Alice půjčit něco na sebe.
Renesmee se mezitím probudila. Popadla jsem ji a odnesla ji do auta. Posadila jsem ji do bezpečnostní sedačky a šla si nastoupit na místo řidiče.
Rozjela jsem se známou cestou k domu na kraji lesa, obklopeném stromy.
Měla jsme problém se zapalováním. Zdá se, že ani jedno auto není v garáži. Ba dokonce to i vypadá, že si Tanya přijela ve svém autě. Jediné auto, které jsem neviděla, bylo to Edwardovo.
Nechala jsem auto na příjezdové cestě a vystoupila z něj. Popadla jsme Renesmee a vydala jsem se i s ní v náručí, ke vstupním dveřím.
Byly odemčené. Uvnitř to vypadalo jinak nežli kdy jindy. Prach si zde může viditelně už nějaký čas dělat, co se mu zlíbí. Člověka by hned napadlo, jestli se náhodou Esme, od nich neodstěhovala.
Šla jsem dál a byla nadevše ráda, že nemám já ani Nessie alergii na prach.
Před společenskou místností na mě čekala Alice, pozorujíc mne černýma hladovýma očima. Nebála jsem se jí. Věděla jsem, že mi neublíží.
Přistoupila jsem k ní v náručí s Renesmee. Ani o ni jsem v tomto domě neměla strach.
Alice mi naznačila, že odpověď na mé otázky je v oné, dnes tiché, místnosti.
Nakoukla jsem dovnitř. Byly tam všichni, až na Edwarda. Byli rozestoupeni okolo nemocničního lůžka. Z povzdálí je pozorovala Tanya. Nikdo, kromě ní, se na mě neobtěžoval ani podívat.
Otočila jsem se na Alici.
„A kde je -,“ než jsem stačila domluvit, Alice ukázala prstem k lůžku a v očích měla strach.
Vyděsila jsem se. Renesmee jsem vpálila Alici do náruče a rozběhla se k lůžku. Odstrčila jsem Esme a Rosalii, jež mi stály v cestě.
Spatřila jsem Edwarda. Obličej měl celý obvázaný, stejně jako zbytek těla.
Bezmocně jsem se podívala na ostatní. Nevěnovali mi ani trochu pozornosti, hledíc jen na Edwarda.
„Co mu je?!“ zeptala jsem se a otočila se na Carlislea.
Pohlédl na mě. Oči měl téže černé a hladové, jako ty Aliciny. Je vidět, že se odtud nehnou ani, aby si došli na lov.
„Chtěl se upálit,“ odpověděl mi Carlisle s bolestí v hlase.
„Ale proč?!“ vpálila jsem do něj se zděšením v hlase.
Tentokrát na mě pohlédla i Rosalie a ukázala s nenávistí v očích na Tanyu.
Ohlédla jsme se ukázaným směrem a pohlédla na ni. Jen ona měla zlatavé oči. Jen ona má evidentně dost síly Edwrada opustit a dojít si na lov.
Raději jsem odvrátila pohled, i když jsem cítila dost síly pomstít se.
„Jak na tom je?“ zeptala jsem se a mé oči se opět zaměřili na Carlisla.
„Moc dobře ne,“ odpověděl mi a sklopil zrak.
Jeho úsudku bych věřila, ať by se jednalo o jakoukoli diagnózu.
„Je tu už více než pět týdnů. Jeho stav se nelepší, ale daří se nám ho dostat pod kontrolu, aby se nehoršil. Nejeví žádné známky života, ale pevně věříme, že se probudí. Je těžké zjistit, zda žije. Nemusí dýchat a nemá puls,“ odpověděl mi sklesle, oči stále zírajíc na zem.
Pohlédla jsem na Edwarda. Také věřím, že je živ. Chci tomu věřit.
2.část x 3. část
Autor: BeckyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Diskuse pro článek Neopouštěj mě!:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!