Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nelidskou rozkoší je těšit se z cizího neštěstí - Jednorázovka

Nelidskou rozkoší je těšit se z cizího neštěstí - JednorázovkaPovídka na Senecův citát, která vznikla jako slohová práce. Figuruje v ní James, který si znovu hraje s jinými... Snad se bude líbit, budu ráda za komenty.

   Seděla jsem na kameni, okolo mě se rozprostíral les. Zpěv ptáků je teď pro mě jako rajská hudba oproti zvukům městské džungle. Zajímavé, jak člověk mění názory na svůj dosavadní život. Nechápu, jak jsem dokázala žít v tom přelidněném městě. Sice tam bylo dost míst, kam jsem mohla zajít si popovídat s přáteli, ale pro odpočinek od lidí to tam vhodné rozhodně nebylo. Nechápala jsem, proč se mám stěhovat. Vždyť jsem byla dobrá ve škole, nedělala jsem problémy a nevzpírala se mámě. Když mi oznámila, že se stěhuji do tohohle zapadákova k tátovi, myslela jsem, že se zbláznila, neviděla jsem ho minimálně pět let. Věděla jsem, že ta práce ji vysilovala, a že ji rozhodně nebavila, ale když potkala Alexe, byla šťastnější a já s ní. Ale nevěděla jsem, proč ji tak vysilovala. Proč mi neřekla, že má rakovinu a zbývá jí jen pár měsíců života? Proč mi odepřela je s ní strávit? Nevím, ale stále o tom přemýšlím. Potřebuji klid, potřebuji přemýšlet o samotě, k čemuž mi naprosto toto místo vyhovuje. Proč to udělala? Snažím se jí pochopit, najít její důvody, ale vždy sklouznu k sebeobviňování se. Ano, obviňuji sebe z toho, že jsem to neviděla, že jsem s ní nebyla v její poslední minutě, že jsem jí obviňovala, že se mě chce jen zbavit a užívat si s Alexem. Chtělo se mi křičet bolestí, ale mohla jsem jen plakat. Jen jedna slza stekla z oka a hned za ní druhá, a třetí... Nekonečný potok slz a mé oči jsou jeho pramenem, už zase. Kéž by ale odplavily tu bolest, to prázdné místo kdesi ve mně, které tam po ní zbylo. Ještě že mě takto nikdo nevidí, pro všechny jsem jen ta silná holka, kterou nic neskolí. Jo, kdyby věděli, jaká je pravda... Pravda o tom, jak sebou za to vše pohrdám a nenávidím se. Ale to je tak snadné, těžší je bojovat. Ale jak mám bojovat, když se cítím na pokraji svých sil? Jak mám bojovat, když nevím, na co myslela, než zemřela, nebo když mě posílala k tátovi? Svalila jsem se z kamene na zem. Byla chladná, ale chlad byl příjemný, byl mi tak podobný. Najednou se za mnou ozval tichý a melodický smích. Otevřela jsem znovu oči a otočila jsem se. Snažila jsem se prohlédnout skrz stromy a křoví, ale nikoho jsem neviděla. Zakroutila jsem bezmocně hlavou, už začínám být paranoidní. Přešla jsem to bez povšimnutí a vrátila jsem se do svého stavu letargie smíšenou s bolestí.
   Ležela jsem v té špíně několik minut, možná i hodin, když se ten smích ozval znovu, blíž. Sedla jsem si a ohlédla se tím směrem, odkud jsem ho slyšela. Mžourala jsem setmělou krajinou, když jsem spatřila osamělou postavu pár metrů ode mne, blížila se ke mně. Najednou jsem se začala třást, ne zimou, na tu jsem byla zvyklá, cítila jsem ji od její smrti. Znovu se ozval ten melodický smích, začínal mi lézt na nervy, protože mi bylo jasné, že se směje mně. Neznám dotyčnou osobu a už mi není příjemná, dobré skóre.
„Kdo jste?"nevydržela jsem to a musela jsem se zeptat. Zabíjelo mě, že nevím, koho mám před sebou.
„Na tom nezáleží."dostala jsem odpověď. Podle hlasu to byl muž.
„Ale záleží, mně na tom záleží. Ráda bych věděla, s kým mám tu čest."udělala jsem důraz na slovu mně. Snad to pochopí. Potřebuji vědět, kdo to je.
„Dobře tedy. Jmenuji se James. Spokojena, Eleno?"řekl zahořkle. Jak to, že zná mé jméno? Já mu ho neřekla.
„Ano, děkuji Jamesi. Ale jak to, že znáš mé jméno? Já ti ho přeci neřekla, to bych věděla."zakroutila jsem nevěřícně hlavou.
Znovu se zasmál zvonivým smíchem, ve kterém byly cítit různé druhy emocí. Zahořklost, nenávist, bolest, láska, štěstí - to vše v něm bylo a mnohem víc, než se ukazovalo na povrchu, bylo uvnitř. „Znám tě, dlouho tě sleduji. Fascinuješ mě, dokážeš mě pobavit, což se mi ještě nestalo."
„Já tě bavím?"nevěřícně jsem zakroutila hlavou a vytřeštila oči. Jak ho kruci můžu bavit, když se cítím prázdná, když se nenávidím, a hlavně když cítím takovou nesnesitelnou bolest? „Čím?"
„Svými reakcemi."pousmál se. Znovu nic nechápu. „Tvá bolest je úsměvná."
„Cože? To myslíš vážně?"vykřikla jsem. Jak mi tohle může říct? To nic necítí? Jak jen může? Rána se znovu otevřela a ještě se snad prohloubila, bylo to, jako by mi tam zabořil nůž a ještě jím kroutil.
„Ano, proč by ne? Je to fascinující, jak miluješ, ztratíš a znovu získáš." Zdálo se mi to, nebo opravdu čišela z jeho hlasu neukojitelná nenasytnost po zábavě? Nebo po smrti?
„Víš, jak to bolí, když miluješ, ztratíš a nic nezískáš?"odvětila jsem chladně.
„Nevím, popiš mi to."pousmál se sarkasticky.
„Proč bych to dělala, když se bavíš na můj účet už teď?"oplatila jsem mu tón.
„Protože jsi jistě dobrá duše, tak mi vše ráda osvětlíš. Nebo se snad mýlím?"
„Ano, mýlíš. Nic ti nemusím vysvětlovat. Jdu domů. Už se po mně jistě shání."odsekla jsem a vstala. Chtěla jsem odejít, když vtom mě zachytil. Jeho ruka na té mé byla příjemně chladná. Snažila jsem se mu vykroutit, ale nešlo to. Držel mě příliš silně. Podívala jsem se mu do očí, byly černé a dychtivé.
„Nikam nejdeš!"zahřměl. „Zůstaneš tady a se mnou."
„Proč bych měla? Řekni mi jeden důvod."nechápala jsem, co po mně chce.
„Protože na tom závisí délka tvého života?"pousmál se nad tou otázkou. Krutost, to je ta správná emoce, která vystihuje jeho tvář.
„Nechápu."pokrčila jsem rameny.
„Jediným pohybem tě můžu zabít, jediným kousnutím způsobit bolest, jakou jsi ještě nikdy nezažila. Můžu způsobit ještě daleko víc než to."vítězně se na mě usmál, když jsem to pochopila. Já odtud nikdy neodejdu živá, svůj ortel jsem si podepsala, když jsem sem přišla přemýšlet. Zachvěla jsem se při tom pomyšlení, ale přijala ho.
„Vidím, že jsi pochopila, tak co takhle se posadit a promluvit si? Můžeš mi popsat, jak to bolí."pousmál se a znovu mi věnoval krutý úsměv.
„Dobře, ale můžeš mě pustit? Drtíš mi ruku."zkusila jsem se mu vyprostit, ale až teď, po mé žádosti, mě pustil. Je vážně silný.
   Znovu jsme se usadila na kameni, James stál kousek ode mě a čekal, až začnu.
„Dobře tedy. Pokusím se ti to vysvětlit, i když se mi do toho nechce."odmlčela jsem se, než jsem pokračovala. Snažila jsem se utřídit si myšlenky. „Když má matka zemřela, bylo to náhle. Nevěděla jsem, že je nemocná. Proklouzlo mi to skrz napřažené ruce."zavrtěla jsem odmítavě hlavou. „Milovala jsem ji, byla to moje nejlepší kamarádka a nesvěřila se mi s něčím tak důležitým. Jediný, co jsem tak získala, je bolest, prázdno a nejasnosti. Takže ve výsledku jsem nezískala nic dobrého. Stačí?"vykřikla jsem a z očí se vyplavila nová várka slz. On stál nade mnou a smál se! On se vážně smál? Nezdálo se mi to jenom? Podívala jsem se na něj znovu a on se doopravdy smál, jak já ho nenávidím.
„Stačí."řekl pobaveně a smál se mi do očí dál.
„Proč se mi směješ?"zeptala jsem se a ani jsem si nevšimla, že se mi do hlasu dostal bolestný podtón. Dráždil mě tím.
„Připadá mi to zábavné, když to slyším od někoho jiného. Říkal jsem ti, že jsi zábavná ve své bolesti."dráždil mě tím ještě víc. Jaké má právo se mi smát za mou bolest? To je hyenismus.
„Jseš ubohej, Jamesi. Smát se nešťastný holce? Chováš se jako malý dítě, které si akorát uvědomilo, že by se mohlo posmívat jiným."podotkla jsem. Můj tón hlasu zněl jako plivnutí mu do tváře. Najednou se mi udělalo o něco líp.
„Tak ať jsem ubožák, ale stále tu jsem. To na tom faktu nic nemění. Rád se bavím z bolesti jiných, nemusím pak přemýšlet o tom, co jsem vše ztratil, ale mohu pak tedy něco získat. Smích a potěšení."usmál se tím svým krutým úsměvem, který jsem se za tu chvíli naučila nenávidět.
„Nelidskou rozkoší je těšit se z cizího neštěstí, jak kdysi řekl Seneca."podotkla jsem chladně.
„Myslel jsem, že jsi už pochopila, že nejsem člověk."usmál se a jediným pohybem rtů odhalil sadu ostrých zubů. Zachvěla jsem se, když jsem si představila, k čemu slouží.
„Pochopila jsem, to se neboj."povzdychla jsem si.
„To jsem rád, jen málo lidí pochopí. Ale o to je to pak větší zábava."
„Ty se rád bavíš a ubližuješ ostatním. Děláš taky něco jiného?"kousavě jsem se zeptala.
Zasyčel. Tenhle typ otázek se mu očividně nelíbil. „Cestuju."odpověděl úsečně.
„Copak? Stydíš se za to, co děláš?"zeptala jsem se s nadějí v hlase. Že by v něm zbylo přeci jen trochu soucitu a kajícnosti?
„Ne. Jak tě to napadlo?"vysmál se mi přímo do očí.
„Ani nevím, vždy jsem měla bujnou fantazii. Co ode mě ještě chceš, když už znáš odpověď?"zeptala jsem se otevřeně. Už mě to ubíjelo, když chodil okolo horké kaše.
„Bavit se? Jak už jsem řekl, něčím mě fascinuješ."znovu se usmál. Nejraději bych mu do toho úsměvu šlápla - krásná to myšlenka. „Někoho mi připomínáš."zašeptal tiše, že jsem ho skoro neslyšela.
„Čím tě fascinuji?"
„Vším. Normální lidi si po něčí smrti popláčou někde v ústraní, maximálně si vyčítaj, že nebyli tam, kde měli být a za týden či dva se vzpamatují nebo se zabijí. Ty ne. Ty to prožíváš jinak, to mě fascinuje a zároveň baví. Je to konečně něco jiného, než co jsem už viděl."v očích mu zajiskřilo.
„Oh, to je tak divné, že jsem někoho milovala?"sarkasticky jsem se zeptala.
„Ne, to divné není. To je jen úsměvné."povzbudivě na mě mrknul. „Divné je to, že ses ještě nepokusila zabít, což lidi v takovéto chvíli obyčejně dělají. Proto jsem se tu ukázal, počítal jsem s tím, že už si brzo podřízneš žíly a stále nic. Bylo to frustrující, když jsi mi vybočila ze schématu."zakroutil nevěřícně hlavou a já na něj hleděla s otevřenou pusou. On chtěl, abych se zabila sama? On na to vyloženě čekal? To snad nemyslí vážně. Ale myslí, když jsem viděla jeho pohled. „Ale na druhou stranu jsem rád, že jsi to ještě neudělala. Získal jsem zábavu navíc, něco jako bonus."
„Nechápu, že mě to ještě překvapuje."zakroutila jsem nevěřícně hlavou, stále mě překvapoval. „Mimochodem, koho ti připomínám?"zeptala jsem se nevinně, ale když jsem viděla jeho ublížený výraz, cítila jsem se silněji. Věděla jsem, že se stávám jemu podobnou, ale bylo mi to jedno. Oplácela jsem mu stejnou měrou a to bylo pro mě to hlavní. Nesmí mu to tak snadno projít.
„Nikoho."sykl potichu.
„Někoho určitě ano, když jsi to předtím sám řekl."tlačila jsem dál na pilu.
„Do toho ti nic není!"rozkřikl se. Úsměv mu zmizel z tváře, konečně!
„Ale je. Zajímá mě, komu jsem tak podobná, že díky tomu stále žiju. Kdybych mohla, tak mu poděkuju."dodala jsem sarkasticky. „Mně to můžeš říct, stejně si to odnesu do hrobu."
„To je mi jasné."pousmál se. Začal se vracet do normálu. „Dobře tedy, připomínáš mi moji matku."řekl mi přímo do očí. Připomínám mu jeho matku? To nemůže myslet vážně! Ale něco v jeho pohledu mi říkalo, že nežertuje.
„Čím?"hlesla jsem překvapeně.
„Vším, hlavně tou touhou bojovat. Taky by bojovala o svůj život, když jsem zemřel. Nechtěla se zabít, protože by to zhanobilo moji památku."uchechtl se. „Jak jsem řekl, bojovala by se životem... Pokud bych ji nekousl a nezabil já sám."v očích se mu podivně zalesklo. Že by výčitky smíšené s bolestí?
„Tys zabil svou vlastní matku?"zašeptala jsem nevěřícně.
„Ano."odpověděl prostě. „Neměl jsem sílu odolat její vůni krve."bolestně se pousmál. Tak přeci jen má nějaké city. Je to krásné zjistit před svou vlastní smrtí, že tvůj vrah má city.
„Aha, to je mi líto." A kupodivu mi to i líto bylo, bylo mi líto jeho matky, která ho s láskou vychovala a stalo se z něj tohle monstrum. Její práce a láska vyšly nazmar. Je to škoda, mohl být něčím lepším než jen tímhle individuem, kreaturou bez citů, které leží kdesi uvnitř pohřbeny.
„Hm, lítost je k ničemu. To mi věř. Nenávist, láska, šílenství a odhodlání, to vše hýbe světem. Lítost ho jen umí zastavit."řekl mi tvrdě a díval se zasněně kamsi za mě.
   Chvíli jsem tiše seděla, James byl ponořen ve svých myšlenkách, jednou za čas se pousmál. Asi myslel na mou smrt nebo na mou bolest. To by mu bylo podobné. Ale co kdybych se pokusila ještě teď utéct? Očividně nedává pozor, třeba bych měla šanci se odplížit do lesa a utíkat co nejrychleji domů. Co si to tu nalhávám? Byl by hned za mnou a chytil by mě dřív, než bych se dostala k civilizaci. Z mých úvah mě vytrhl jeho hlas.
„Ukončíme to tu, co ty na to, Eleno?"zeptal se mě zastřeným hlasem. Očividně se rozhodl, co se mnou provede. Na útěk bylo pozdě a rozhodně jsem mu nechtěla ukázat, že se bojím. Hlas by mě prozradil, proto jsem jen kývla na znamení souhlasu. Bála jsem se toho, co jistě přijde. Bolest a teprve po ní smrt. A kdo ví, co bude dál? Třeba budu věčně kroužit po světě jako ztracená duše.
„Zajímavé, jak jsi s tím smířená."nevěřícně zakroutil hlavou. „Co čekáš, že najdeš po své smrti?"
„Nevím. Možná štěstí, možná zatracení a nebo taky nic. Cos čekal ty?"hlas se mi netřásl, byl překvapivě klidný.
„Nic. Nevěděl jsem o sobě před smrtí, pak jsem si jen myslel, že jsem se dostal do očistce. Hořel jsem uvnitř."odpověděl a v očích se mu podivně zalesklo. Ten pohled jsem za náš rozhovor nestačila identifikovat, ještě ho totiž nepoužil.
Přikročil ke mně a usmál se. Znovu ten úsměv pro rozkoš, jak jsem ten úsměv nenáviděla. A to jsem ho měla vidět jako to poslední? To tedy děkuji pěkně... Ztuhla jsem na místě, myšlenky byly pryč, když jsem se podívala pořádně do jeho tváře. Byla krásná, doteď jsem ji ani nedokázala plně ocenit. Chytil mě okolo pasu a přitáhl k sobě blíž. Neprotestovala jsem, nebyla jsem toho schopná. Naklonil mi hlavu na stranu a zavřel oči. Kouzlo bylo na chvíli prolomeno, ale bylo pozdě. Zakousl se mi do krku a pil. Vyprchával ze mě život, když jsem skončila na chladné zemi. Najednou jsem ale začala hořet, hořet uvnitř v těle. Bylo to nesnesitelné, mé neštěstí se prohloubilo a nade mnou se ozýval škodolibý a krutý smích...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nelidskou rozkoší je těšit se z cizího neštěstí - Jednorázovka:

 1
1. nika
19.10.2014 [15:46]

nadherne

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!