Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Needed Rescue

10.07.2010 (18:00) • Ellescifi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1953×

„Jsou to nomádi,“ řekla Rosalie pochybovačně. „Můžou teď být kdekoli.“

„Předtím jsi s ním ale strávil dlouhou dobu, nemyslíš, že ho tedy dokážeš vystopovat?“ zeptal se Carlisle. Cítil jsem napětí, které z něj čišelo.

„Jak dlouho jsi ty pobýval s těmi, které jsi nenašel?“ opáčil jsem tiše. Chtěl jsem Petera s Charlotte najít, ale netušil jsem, kde je hledat. Běhat jen tak nazdařbůh po celých Spojených Státech mi připadalo jako šílenství. Může to trvat příliš dlouho. Je možné, že to vezme víc času, než si můžeme dovolit obětovat.

„Ty máš lepší stopovací schopnosti,“ nedal se Carlisle se zoufalstvím v hlase. To mu nebylo podobné, většinou zvládal všechno v klidu.

„Víš, že je teď potřebujeme,“ dodal Emmett.

„To ti nevymlouvám, pokusím se je najít. Jen říkám, že pravděpodobně neuspěju,“ završil jsem konverzaci, která už trvala déle, než mi bylo příjemné. „Ne včas.“

Dívali se na mě všichni v místnosti a já jsem naprosto jasně cítil jejich obavy, nejistotu, napětí či přímo strach. Ještě štěstí, že tu nebyl Edward, netoužil jsem po tom, aby mi zrovna teď někdo četl myšlenky. Poslední dobou ho bylo těžké, na delší čas, odtrhnout od Belly – z momentálního hlediska to dávalo naprosto jasný smysl, ovšem někdy jsem cítil, jak ho někteří členové rodiny postrádají, i když by to nikdy nedali najevo – všichni věděli, že ona je pro něj tou nejdůležitější osobou a že je to pro něj to nejlepší. Nikdo nechtěl, aby byl zase osamělý, jako tomu bylo dřív.

Otočil jsem se ke spolku zády a zamířil do svého a Alicina pokoje. Slyšel jsem, jak si Esme povzdychla. Neměla ráda, když byla v domě napjatá situace, ať už z jakéhokoli důvodu. Byla podrážděná a hlavně smutná. Mohl jsem ji uklidnit, ale protože už jsem odcházel, nemělo by to moc dlouhého trvání. Akorát by to pak na ni dolehlo mnohem razantněji.

Konečně jsem dostal alespoň malý nápad, kde své přátele hledat.

Alice mě tiše následovala.

„Mám tě doprovázet?“ zeptala se a přitančila ke mně. „Nemáme teď moc času být spolu.“

Smutně jsem přikývl. „Máš pravdu, taky mi chybíš. Ale tady je tě víc potřeba. Všichni spoléhají na tvé vize. Nebylo by příliš užitečné, abys byla tak daleko.“

„Máme telefony,“ namítla.

„Navíc, čím víc nás tady zůstane, pro všechny případy, tím líp,“ dodal jsem pomalu.

„Nejspíš máš pravdu. Kdy vyrazíš?“ Její tón byl celkem klidný, ale cítil jsem pod povrchem všechny emoce, které se snažila před ostatními skrývat. Edward je odhalil pomocí znepokojených myšlenek, které měla, já jsem cítil přímo její obavy.

„Hned,“ řekl jsem bez přemýšlení. „Chci být zpátky co nejdřív.“

Alici se rozostřil pohled a já jsem po chvilce mohl pocítit její úlevu, když uviděla něco z budoucnosti. „Tři a půl dne,“ informovala mě. „Za tu dobu budeš zpátky.“ Usmála se.

Opětoval jsem jí úsměv a jemně ji pohladil po tváři, načež jsem se k ní sklonil a políbil ji. Během toho jsme si navzájem chytili ruce a propletli prsty tak pevně, jako bychom se nikdy nechtěli odloučit. I tři dny byla dlouhá doba, a teď jsme spolu byli tak málo. Ničilo mě to. Potřeboval jsem Alici k životu víc, než cokoli jiného.

Odtrhl jsem se od ní a dlouho jsme se dívali jeden druhému do očí. Pak jsem ji na rozloučenou ještě jednou rychle políbil a pustil ji.

V dalším momentě jsem stál v garáži a uvažoval, jestli použít nějaké auto, nebo raději vlastní nohy. To první by bylo mnohem méně nápadné, to druhé rychlejší. Těžká volba, hlavně teď, kdy je zrovna čas nedostatkovým zbožím. S povzdechem jsem se otočil k autu, které stálo nejblíže, shodou náhod to bylo Alicino Porsche. Klíčky visely na háčku na stěně. Byl jsem si naprosto jistý, že Alice musela vědět, že si nakonec zvolím právě její milované žluté autíčko, a protože neřekla ani slovo protestu, předpokládal jsem, že jí nevadí, že si ho na ty necelé čtyři dny zapůjčím.

Sebral jsem z věšáku klíčky a nasedl do auta. Těsně předtím, než jsem mohl stisknout knoflík ovládání vrat garáže, se před kapotou objevil Edward. Slyšel jsem ho, ale nečekal jsem, že by chtěl mluvit zrovna se mnou, proto jsem jeho návratu nevěnoval přílišnou pozornost.

„Počkej, Jaspere,“ zarazil mě a usmál se.

Jeho nálada byla radostná, cítil se velmi dobře, když uvážím události posledních dnů. Nemělo smysl, abych cokoli vysvětloval, už určitě z některé mysli tady vyčetl, kam se chystám. Ať už se mnou chtěl prodiskutovat cokoli, nebylo to nic vážného. Trochu mě to uklidnilo. V poslední době jsem se necítil moc dobře, když jsem věděl, co přijde. Bylo něco naprosto jiného bojovat po boku upírů, kteří k tomu účelu byli vycvičeni, a po boku někoho, kdo boj ze srdce nenávidí a nikdy skutečný nezažil. Nedovedl jsem si představit bojující Esme, Rose ani Carlislea. Snažil jsem se na to teď nemyslet, abych nezkazil náladu ještě Edwardovi. Neměl moc příležitostí cítit se šťastně, tak jsem mu to nechtěl odepírat. Bylo příjemné zase jednou pocítit ten slastný pocit štěstí, který byl v těchto dnech tak vzácný.

„Edwarde,“ pozdravil jsem ho a vystoupil z auta, abych stál naproti němu.

„Slyšel jsem, kam se chystáš,“ začal a jeho úsměv trochu povadl. Udělal dva kroky, aby mi byl blíž, a pohladil kapotu žlutého zázraku, vedle kterého jsme oba stáli.

„Užitečný dárek, že?“ zeptal se a pak stočil pohled zpátky ke mně. „Chtěl jsem ti jen dát tohle.“

Nejistě jsem chytil klíčky, které po mně hodil a podíval se na ně. Jeho motorka?

„Myslel jsem, že bys ji třeba chtěl vyzkoušet. Její koupě nebyl jeden z mých nejlepších nápadů, a napadlo mě, že ty ji využiješ lépe.“

Když mluvil, probleskl jeho pocity i jinak dobře skrývaný strach a zklamání, ale oboje bylo tak rychle pryč, že jsem těžko mohl uvěřit, že to tam opravdu bylo.

„Nechtěl jsi dělat společnost Belle?“ zeptal jsem se nejistě a převracel klíčky v ruce.

„To můžu i bez motorky,“ odpověděl tiše. Tentokrát jsem z něj cítil smutek. „Takže pokud ji chceš, je tvoje. Mýlím se, nebo se blíží tvé a Alicino výročí?“

Střelil jsem po něm rychlým pohledem.

„Promiň, vím, že jste se na to oba snažili nemyslet, ale prostě jsem to jednou zaslechl,“ omlouval se kajícně. „Tohle ber jako dárek i omluvu dohromady. Slibuju, že o tom nikomu dalšímu neřeknu. Mimochodem… ve skříni je i oblečení.“

Pochyboval jsem, že to utají před Bellou, ale nic jsem neřekl. Stejně to pravděpodobně slyšel. Hlavně, že se to nedozví Carlisle a Esme. Nechtěli jsme kolem toho dělat povyk. Taky by se dalo říct, že to byla částečně i oslava počátku mého vegetariánství a já jsem nechtěl určovat milníky.

Edward moje myšlenky už víc nekomentoval a s přáním šťastné cesty se vytratil do domu, kde jsem ho o chviličku později slyšel mluvit s Emmettem.

Otočil jsem se k nádhernému stříbrnému stroji, o kterém jsem snil, když jsem ho poprvé v garáži uviděl. Teď byl můj.

Pohladil jsem mašinu po koženém sedle a o vteřinu později jsem trhnutím otevřel skříň, oblékl si kožené oblečení včetně helmy, které mi zaručí anonymitu, a nasedl. Vytáhl jsem z kapsy ovladač otevírání garážových vrat, zmáčkl tlačítko, které za mnou po projetí automaticky i zavře, vložil jsem klíček do zapalování a nastartoval. Ten slastný zvuk mi vyloudil i úsměv na ustarané tváři. Rychle jsem se rozjel a vystartoval z vrat jako blesk.

Věděl jsem, že se možná chovám trochu dětinsky, ale kdyby nebylo takových prostých radostí, jako je tahle, už dávno bych byl zpátky v depresích, jako tomu bývalo dřív. Tedy nemít Alici.

Po dalších několika okamžicích už jsem se řítil po hlavní silnici a mířil dál na jih. Stromy jsem míjel rychleji, než se mi dosud s nějakou motorkou poštěstilo. Viděl jsem každičký lísteček na všech stromech kolem cesty, stejně jako ostatní drobné detaily, které by normálnímu člověku unikly a které jízdu ještě víc zpestřovaly.

Bylo mi líto, že Alice nemohla jet se mnou, ale učinili jsme správné rozhodnutí, když zůstala ve Forks. Pokud by počet novorozených ještě narostl, bude se hodit každá ruka. I když mi to rvalo srdce, už jsem Alici učil bojovat. Útočit – i předstírat útok – na ni bylo hodně těžké, ale v rámci jejího dobra jsem to dokázal. Budu to muset naučit i ostatní, ale prozatím jsem potřeboval alespoň malé ujištění, že se o sebe dokáže postarat ona. Nehodlal jsem ji ztratit.

Hrdlo mě pálilo žízní, ale nechtěl jsem lovit, dokud nebudu pryč ze státu. Mířil jsem do Nevady, o které jsem věděl, že se tam Peter s Charlotte rádi zdržují, a cestou bylo dost lesů, kde jsem mohl ukojit svůj palčivý hlad. Dokud to bylo snesitelné, nechtěl jsem z motorky slézat. Měl jsem dost práce. Alice sice viděla, že se za tři až čtyři dny vrátím, ale nevěděla, jestli bude můj hon na starého přítele úspěšný, nebo ne.

Oblečení, které jsem měl na sobě, mě krylo od hlavy až k patě, takže nevadilo, že jsem vjel do oblasti, kde začalo prudce svítit slunce. Nikdo neměl šanci zahlédnout moji třpytící se kůži. Začal jsem se blížit do více zabydlených míst, takže jsem po dalších několika hodinách jízdy ucítil neodolatelnou vůni jakéhosi člověka, jenž se přiblížil příliš blízko k mé trase.

Dalo mi dost práce přemluvit se k tomu, abych nezastavil. Myslel jsem na Alici a na to, jak pominuly deprese, kterými jsem dřív trpíval. Taky na to, jak uhasím svou žízeň na nějakém pulzujícím krku prozatím nevybraného druhu zvířete, a mířil jsem dál svou cestou.

Nedokázal jsem ale úplně potlačit lákavou představu toho, že bych se zase jednou plně nasytil. Bylo mi to nepříjemné a připadalo mi to odporné, ale zároveň mě to strašně lákalo. Kromě touhy uspokojení mého věčně pálícího hrdla, mě napadlo i to, že bych byl pro nevyhnutelný přicházející boj mnohem lépe připravený. Pořád jsem cítil vůni toho neznámého člověka, působila mi v krku peklo. Ta horká lahodná krev...

O dvě vteřiny později mi v kapse zavibroval telefon. Jednou rukou jsem pro něj sáhl a zmáčkl hlasitý poslech.

„Jazzi?“ ozvala se Alice.

Okamžitě jsem se zastyděl. Co asi viděla? „Alice,“ odpověděl jsem opatrně a zpomalil.

„Jen jsem chtěla slyšet tvůj hlas,“ řekla přehnaně vesele. Pravděpodobně se mě snažila rozptýlit.

„Nelži mi, prosím tě,“ požádal jsem zahanbeně. Už tak mi začínalo být špatně. „Co jsi viděla?“

„Nic konkrétního,“ vytáčela se. Zbytečně - bylo mi jasné, že jinak by nevolala. Viděli jsme se před pár hodinami.

„Ale no tak,“ pobídl jsem ji. „Potřebuju to vědět.“

„Tvoje budoucnost se posledních několik minut pořád mění, nejsem si jistá, že by ses nakonec rozhodl pro –“ Zarazila se.

„Pro?“

„Jen jsem tě chtěla varovat,“ řekla tiše. „Taky jsem myslela, že by pomohlo, kdybys mě slyšel. Mě tvůj hlas vždycky uklidňuje.“

Měla pravdu, pomáhalo to. Zrychlil jsem a využil nejbližší odbočku do lesa.

„Jdu lovit,“ řekl jsem tónem, který jasně naznačoval, co se chystám ulovit, a zaklapl jsem telefon.

Už jsem příliš pokoušel svou žízeň a své sebeovládání. Potřeboval jsem se napít. Bylo nesmírně těžké přestat myslet na toho vábně vonícího člověka, který byl jen pár desítek kilometrů zpátky po silnici, ale překonal jsem to a ulovil velkého jelena, kterého jsem žíznivě vysál až do poslední kapky. Pálení v krku trochu polevilo, ale ještě jsem neměl dost. Zavětřil jsem a zachytil pach dalších tří zvířat o pár kilometrů jižněji. Rozběhl jsem se tam, našel je a všechny tři postupně také vysál. Ovládal jsem se, takže jsem se ani trochu neumazal. Cítil jsem, jako bych měl prasknout, ale přesto moje žízeň zcela nezmizela. Nevšímal jsem si toho. Už jsem se dokázal kontrolovat o dost lépe než před pár minutami.

Vrátil jsem se k motorce, vytáhl z kapsy telefon a vytočil číslo.

„Jaspere?“ ozvala se Alice po necelé čtvrtině vteřiny vyzvánění.

„Děkuju, Alice,“ řekl jsem vroucně.

„Miluju tě,“ řekla. V mysli jsem viděl i na dálku její nádherný úsměv.

„Taky tě miluju.“

Zase mě zachránila. Jako už tolikrát.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Needed Rescue: