Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nechtěné

NechtěnéTak pro vás mám jednu typicky netypickou jednorázovku. Typický je fakt, že Bella po Edwardově odchodu zjistí, že je těhotná, ale netypická je její reakce, Bella totiž to dítě nechce...

Velké díky patří opět Kyky, která se prokousala oběma verzemi téhle povídky, zkritizovala je a opravila. Kyky moc děkuju.

„Cože?“ vyděšeně jsem vyjekla a hleděla na doktora.

„Jste těhotná, slečno Swanová, gratuluju,“ usmál se mile.

„Ale já nemůžu být těhotná!“ vykoktala jsem roztřeseným hlasem. Nemůžu být těhotná, to nejde. Vždyť jediný muž, se kterým jsem kdy spala je Edwa… Jenom pomyšlení na něj ve mně otevřelo tu černou díru, která se mi usadila v místech, kde mám mít srdce.  Jediný muž, se kterým jsem se milovala je upír a upíři nemůžou mít děti! Já nemůžu mít dítě, vychovávat ho! Mé a Edwardovo dítě, děťátko s jeho bronzovými vlásky, pokřiveným úsměvem… Ne, to nejde, to bych nezvládla, nedokázala bych to, nemohla bych to tomu maličkému udělat…

„Chci potrat!“ vyhrkla jsem rychle.

„Jste si jistá?“ zeptal se starostlivým hlasem.

„Ano,“ snažila jsem se, aby můj hlas zněl pevně. Doktor mě ještě chvíli pozoroval, nakonec kývnul a zaměřil se na monitor.

„Lituji, slečno Swanová, ale jste v 16. týdnu a potraty se provádí do 12. týdne.“

„16. týdnů?“ vyděšeně jsem na něj hleděla. To není možné, já nemůžu být v 16. týdnu, v 8 ano, ale rozhodně ne v 16. „Nespletl jste se?“

„Ne, podívejte se tady,“ ukázal na monitor. „Sice je to trochu rozmazané, ale to bude ultrazvukem, budu ho muset nechat seřídit. Je vidět že má 10 centimetrů a…“

„Opravdu 16. týden?“

„Ano, nesedí něco?“ ptal se doktor.

„Ne… to je v pořádku,“ dostala jsem ze sebe, nevím, jak bych mu vysvětlovala, že to není možné. Byla jsem zoufalá, já nemůžu mít dítě, to prostě nejde! „Pane doktore, nešlo by to nějak jinak? Bokem?“ Doktor na mě nevěřícně hleděl.

„Je mi líto, ale to nejde. Jsou i jiné způsoby můžete dát dítě k adopci, nebo…“

„Ano já vím,“ hlesla jsem, určitě je spoustu lidí, kteří rádi adoptují napůl upíří dítě, které se vyvíjí dvakrát rychleji. „Děkuju.“ Rychle jsem si utřela gel z břicha a zapínala si kalhoty.

„Slečno, chcete fotku?“ zastavil mě doktorův hlas ve dveřích. Otočila jsem se a nechápavě na něj hleděla. „Fotku dítěte,“ upřesňoval.

„Ne, děkuju, nashledanou.“ Otočila jsem se na patě a vyběhla ven.

 

Co budu dělat? Jsem těhotná a to děťátko, ne nesmím oněm tak uvažovat, je to plod. Já nemůžu mít dítě, to nejde, vždyť bych se o něj nedokázala postarat. Vždyť nemám ani ukončenou střední, a nemůžu to jenom tak hodit na Charlieho a René. A taky to maličké… nemohla bych mu nic nabídnout.

Slíbil, že odejde, že to bude jako by nikdy neexistoval, vzal si fotky, ukolébavku, nejlepší kamarádku, ale tohle tady zapomněl, chytla jsem se za bříško. Pomalu jsem šla k autu a vybavila si tu nádhernou noc.

 

Ve svém starém děravém pyžamu jsem vyšla z koupelny a utíkala do pokoje, kde mě čekal Edward, aspoň doufám. Otevřela jsem dveře a zkoprněla. Můj pokoj vůbec nepřipomínal můj pokoj, všude bylo uklizeno, všude stály rozsvícené svíčky a na posteli seděl Edward a v rukou svíral dortík.

„Edwarde, co to...?“

„Zítra ti je 18 a tak jsem si řekl, že když Charlie není doma, tak to oslavíme předčasně ve dvou, zítra to bude mít v režii Alice a mi na sebe nebudeme mít čas,“ pousmál se nejistě. „Nevadí?“

„Vůbec ne, ale nejsem na to vhodně oblečená,“ povzdechla jsem si a litovala, že jsem si nevzala to saténové pyžamko od Alice.

„Jsi nádherná,“ usmál se mým oblíbeným pokřiveným způsobem. Omámeně jsem ho sledovala a vydala se za ním, sedla jsem si naproti němu.

„Něco si přej,“ před ústa mi strčil dortík, ve kterém byla zapálená svíčka, přísahala bych, že když jsem si sedala, tak tam nebyla. Chvíli jsem hypnotizovala plamen svíčky a potom ji sfoukla.

„Co sis přála?“ vyzvídal hned Edward.

„Když ti to řeknu, tak se to nesplní,“ ušklíbla jsem se a spolkla sousto, které mi vložil do úst.

„Belli, prozraď mi to,“ vydechl mi do obličeje. Vdechovala jsem jeho opojnou vůni a bojovala s pocitem všechno mu prozradit.

„Bells,“ zašeptal mi do ucha mé jméno a svými rty něžně přejel přes mou čelist.

„Ano?“ Myšlenky se mi rozutekly všemi směry a já vnímala jenom Edwardovy něžné rty.

„Bello, co sis přála?“ Motýlími polibky účelně prozkoumával mou bradu.

„Hmm?“

„Bells, co sis přála, když si sfoukla tu svíčku?“ Jeho rty se nacházely u mého ušního lalůčku.

„Když ti to řeknu… tak se to… nesplní,“ dostala jsem ze sebe a sledovala jeho rty, které se ocitly deset centimetrů od těch mých.

„Ale splní,“ vydechl mi něžně do tváře. Omámeně jsem těkala mezi jeho očima a rty. „Bells…“ Než stihl říct něco dalšího, políbila jsem ho. Přitiskla jsem své rty na jeho a zapletla mu ruce do vlasů, přitom jsem si klekla na postel. Edward nejdříve ztuhle seděl a nehýbal se, ale po chvíli mi začal polibky náruživě oplácet a svými dlaněmi bloudit po mých zádech. Než jsem se nadála, ležela jsem na posteli a na sobě cítila Edwardovo dokonalé chladné tělo.

Jeho polibky ve mně vyvolávaly touhu, která mě rozechvívala a rozpalovala. Třesoucími se prsty jsem neobratně a nesměle začala prozkoumávat jeho tělo. Obkružovala jsem jeho svaly na zádech a hrudníku, přitom jsem si užívala Edwardovy chladné rty, které se snažily splynout s mými a jeho prsty, kterými mi vklouzly pod staré tričko. Náš polibek nebyl tak opatrný jako ty předchozí, vlastně se mu vůbec nepodobal.  Opatrně jsem rozevřela rty a vnímala Edwardův jazyk, který toho okamžitě využil. Náruživě jsem ho líbala a přitáhla si ho ještě blíž k sobě. Už teď jsme zašli mnohem dál, než kdy předtím a já si to náramně užívala, vnímala jsem každý dotek, každé pohlazení, kterým zkoumal mé tělo.

Edwardovy prsty přejížděly po mé nahé kůži na žebrech a přitom vyhrnovali mé tričko. Ani já jsem nezůstala pozadu a hladila jeho nahou kůži. Čím déle a náruživěji jsme se líbali, tím méně oblečení jsme na sobě měli. Edwardovy rty se sunuly po mém krku k mým ňadrům, když opatrně skousl a sál mé bradavky slastně jsem vydechla a mé tělo se instinktivně prohnulo proti Edwardovu.

O pár polibků později jsem se skláněla nahá nad Edwardem a prsty přejížděla po jeho vypracované hrudi, přitom líbala každé místečko, kterého se mé prsty dotkly. Čím nížeji jsem sjela, tím více byl Edwardův dech hlubší a tělo napnutější, když jsem se rty ocitla na jeho bříšku, zastenal mé jméno a překulil mě pod sebe, poté mě začal mučit on, dokud jsem nahlas nesténala, jeho jméno. Teprve poté spojil naše těla v jedno a dovedl nás ke hvězdám.

 

„Bells, ještě jsi mi neřekla, co sis přála,“ zašeptal mi do ucha a přitáhnul si mě do náruče.

„Neřekla, ale ukázala jsem ti to.“ Otočila jsem se na něj s úsměvem a jemně ho políbila na rty a hlavu si položila, na jeho hruť.

 

Tehdy jsem si myslela, že je můj svět dokonalý a nic ho nemůže změnit, ale o necelých 24 hodin později se všechno obrátilo, a teď se to stalo znovu, celý můj svět se opět otočil o 180°.

Došla jsem k autu, nasedla a vydala se domů. Cestou jsem se snažila nemyslet, nepřemýšlet o tom, co se děje, co budu dělat s dítětem v mém lůně. Nebyla jsem připravená být matkou, nemohla jsem být matkou, rozhodně ne teď, a ne když je otcem upír, který ode mě odešel. Co bych mu mohla nabídnout, dát, jak bych se o něj mohla postarat.

Dojela jsem domů a vydala se rovnou do koupelny, potřebovala jsem si rozmyslet, co budu dělat, a teplá voda by mi mohla pomoct.

Pustila jsem vodu a opřela si hlavu o studené kachličky. Nemohla jsem být těhotná, to nešlo, nemohla jsem mít dítě, sama. Kdyby tady byl, kdyby zůstal, kdyby mě miloval, tak ano, bylo by krásné spolu vychovávat dítě, naše dítě, ale takhle to nešlo. Připadala jsem si jako zrůda, je to moje dítě… Ne! Dost! Takhle nemůžu přemýšlet, musím se toho plodu zbavit a to co nejdřív! Mohla bych si najít nějakého ochotného doktora, ale na to nemám čas, peníze a navíc styky, nemám tušení, kde bych ho hledala. Jedinou možností je Carlisle, ale kdo ví, kde je tomu konec, jedno vím jistě, nejsou v Los Angeles, ani na jiném slunečném místě, to je jako hledat jehlu v kupce sena.

Možná by mi mohla pomoct ta rodina z Volterry, ale to bych se nejdřív musela dostat do Itálie, a kdo ví, jak by to dopadlo. Snad bych mohla do Denali, Aljaška není zase tak daleko a možná by tam mohli být i Cullenovi. Edward mi o nich jednou vyprávěl, jsou něco jako rodina, pokud někdo, tak oni budou vědět, kde najít Cullenovi.

 

Vypnula jsem vodu, zabalila se do ručníku a rozběhla jsem se k telefonu. Nevím, jestli ta naděje souvisela s tím, že možná opět uvidím Cullenovi, nebo s tím, jak vyřešit můj malý problém.

„Denali, Alijaška prosím.“

„Ano, počkejte chvíli,“ oznámila mi spojovatelka a já netrpělivě podupávala bosou nohou o podlahu v kuchyni.

„Pošta Denali Alijaška, prosím,“ ozval se ze sluchátka mužský hlas.

„Dobrý den, chtěla bych se zeptat na telefonní číslo Carmen a Elezara…“ Vlastně jsem ani neznala jejich příjmení. „Neznám jejich příjmení, ale mají tři dcery, jsou krásní, nepřístupní, vypadají jako filmové hvězdy.“ Můj popis nebyl zrovna nejpřesnější, ale co jiného jsem mohla dělat.

„Možná… ano vím, koho myslíte,“ souhlasil muž, „ale lituji, nemají telefon.“

„A mohl byste jim doručit vzkaz?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Lituji, ale to nejde, musíte leda poslat dopis,“ pronesl příkře.

„A dal byste mi jejich adresu?“ zeptala jsem se ho a chytla do ruky tužku.

„Ano, pište si…“

 

S adresou v ruce jsem vyběhla do pokoje, oblékla si pyžamo a sedla za stůl. Dopis sice půjde dva dny, ale pořád lepší, než nic. Co jim ale napsat? Nevozně jsem si kousala spodní ret a tužkou ne bezmyšlenkovitě přijížděla po dopisním papíru. Nevěděla jsem, co napsat, nemohla jsem jim to jenom tak oznámit, že jsem těhotná, a navíc ani netuším, jestli tam Cullenovi jsou, potřebovala jsem na ně kontakt. Odtrhla jsem oči od výhledu z okna a zadívala se na papír, na kterém byl pár nádherných očí, které vždycky upoutaly mou pozornost. Perem jsem začala zuřivě škrtat po papíře, dokud ty dvě oči nezmizely, potom jsem papír zmuchlala a vyhodila do koše. Nenáviděla jsem ho, nenáviděla jsem ho, on odešel, nechal mě tady samotnou a odešel, vzal si všechno, co by mi ho mohlo připomenout, ale mé vzpomínky mi vzít nemohl, ty jsou jenom moje. Nemohl mi vzít ani naše dítě, toho se zbavím sama. Po tváři mi začaly téct slzy smutku, nenávisti a bezmoci.

 

Dobrý den,

jmenuji se Isabella Swanová, žiji ve Forks, kde jsem se seznámila s Cullenovými. Podle toho co mi o Vás řekli, byste se mohli znát. Ráda bych Vás požádala o pomoc, potřebuji se s Cullenovými nutně spojit. Je to opravdu naléhavé, kdyby nebylo, neprosila bych Vás o pomoc a nekontaktovala vás.

Děkuji

Bella Swanová

 

* * *

 

O dva dny později v domě uprostřed lesů zaklepal někdo na dveře. Obyvatelé domů ztuhli a vydali se do přízemí, kde už majitelka otvírala dveře.

„Dobrý den, mám pro vás dopis,“ pronesl postarší pošťák, když se vzpamatoval z šoku.

„Děkuji,“ odpověděla překvapená Carmen, převzala dopis a zavřela dveře.

„Odkdy nám chodí dopisy?“ ptal se zaskočený Elezar.

„Nevím,“ pokrčila rameny a začetla se do krátké zprávy. „Znáte nějakou Isabellu Swanovou?“ podívala se na své zvědavě vyhlížející hosty.

„Proč?“ vyhrkla okamžitě Alice.

„Protože vás shání…“ Než to stačila dopovědět, držela Alice v rukou dopis a četla si ho.

„Co Bella píše?“ ptal se nedočkavě Emmett.

„Něco se děje, asi má problémy, možná Victoria,“ odpověděla mu Alice a přitom vytáhla telefon a vytočila Bellino číslo.

„Bella má problémy?“ ptala se starostlivě nešťastná Esme.

„Co je s Bellou?“ Edward se objevil ve dveřích s bolestným výrazem. Po osmi týdnech strávených bez své lásky vypadal jako hromádka neštěstí. Nebýt upíří neměnnosti, byly by jeho tvrdé rysy strhané ještě více než teď.

„Bella, prosím,“ ozval se ze sluchátka slabý chraptivý hlas plný bolesti.

„Bello, tady Alice, co se děje?“ Na druhém konci bylo slyšet zalapání po dechu.

„Alice, já mám problém, já… já jsem těhotná, ale to není možné, protože jediný, s kým jsem spala, je Edw… tvůj bratr.“ V tu chvíli bylo v pokoji několik dokonalých soch. „Alice, já vím, že je to nesmysl, ale… ale byla jsem u doktora a on říkal, že jsem v 16. týdnu a to nejde, odjeli jste před 8 a já nevím, co mám dělat, já…“ Dívka v telefonu byla bezradná a z hrdla se jí draly bezmocné vzlyky.

„Bells, uklidni se, zítra tam budeme a vyřešíme to, ano? Jenom se uklidni a počkej na nás.“ Alice se snažila znít nejpevněji a nejklidněji jak jen mohla, ale i její hlas se třásl.

„Dobře,“ hlesla Bella, víc už dodat nestihla, protože se v pozadí ozval hlas jejího otce.

 

„Jak je to možné? To přece nejde, nemůže být těhot… Co když se jí něco stane!“ dostal ze sebe přiškrceně Edward. Na tváři se mu zračila bolest, nejen že ji opustil, ale dokonce ohrozil její život víc, než Jasper.

„Nevím, ale musíme hned za ní,“ rozhodl Carlisle.

A tak se taky stalo, členové Cullenovi rodiny se vydali na cestu do svého bývalého domova. Celou cestu mlčeli a uvažovali o tom, co se může stát dívce, kterou opustili, aby ji ochránili.

 

Jak slíbili, tak se taky stalo, odpoledne následujícího dne zastavily jejich auta před menším dřevěným, bíle natřeným domem a oni se rychle vydali ke dveřím. Edward zaklepal a přemáhal nutkání vpadnout dovnitř a obejmout svou lásku, přitisknout ji k sobě a už nikdy nepustit. Zevnitř se ozývalo jedno pravidelně bijící srdce a kroky, které se pomalu blížily ke dveřím.

Návštěvníci ztuhli, ve dveřích se objevila dívka, kterou před dvěma měsíci opustili, ale vůbec se nepodobala té usměvavé a starostlivé osobě, kterou znali. Bellina kůže byla nezdravě bledá s lehkým nezdravým zelenkavým nádechem, její obličej byl výrazně pohublý, stejně jako zbytek jejího těla, jediné, co svědčilo o jejím těhotenství, bylo nepatrně vystouplé bříško.

 

* * *

 

Když jsem je uviděla, chtěla jsem je obejmout, vrhnout se jim kolem krku, přitisknout se k nim, ale to jsem nemohla. Oni odešli, nemilovali mě a jsou tu jenom proto, aby vyřešili ten malý problém.

„Pojďte dál,“ hlesla jsem tiše a vydala se do obýváku, věděla jsem, že jdou za mnou, i když jsem je neslyšela. Sedla jsem si do rohu pohovky, přitiskla jsem si nohy k hrudníku a objala je. Potřebovala jsem něco držet, objímat, abych se tady nerozbrečela a nevrhla se mu kolem krku, tolik mi chyběli jeho polibky, jemné doteky, slova lásky.  Neustále jsem si v duchu opakovala, že jsou tady jenom na pár dní a potom zase zmizí, taky rychle a nečekaně jako poprvé.

„Bello,“ promluvil nejistě Carlisle, a stál přede mnou.

„Ano?“ zvedla jsem hlavu.

„Co se děje?“

„Já… Carlisle, zní to šíleně, ale já jsem těhotná! Byla jsem u doktora, myslela jsem si, že mám virózu, nebo to je od nervů, ale on mi řekl, že jsem těhotná a ještě mi k tomu gratuloval,“ zašklebila jsem se, když jsem si vybavila jeho radostný obličej. „A když jsem mu řekla, že chci jít na potrat,“ při tom slově sebou Rose i Esme škubly. „Tak mi oznámil, že to nejde, že jsem v 16. týdnu, a to není možné.“ Úkosem jsem se podívala na Edwarda sedícího vedle mě, i Carlisle se na něj kouknul, museli spolu komunikovat, protože Edward kývnul a dál mě sledoval se starostmi a strachem v očích. Nechápala jsem, proč na mě upírá svůj bolestný pohled, to on odešel, on mě tady nechal, on mě nemiluje.

„Carlisle, já nemůžu být těhotná,“ už jsem to nevydržela a rozvzlykala se, bylo toho na mě moc. „To nejde… já nemůžu mít dítě,“ než jsem se nadála, seděla u mě Esme, objímala mě a konejšila.

„Pššt, holčičko, to bude dobré, to vyřešíme.“

„Esme…“ dostala jsem ze sebe mezi vzlyky a pevně ji objala kolem krku.

„Zavolám doktorovi Villardovi, půjčí mi ordinaci a na nic se nebude ptát, neboj se Bello, to vyřešíme,“ uklidňoval mě Carlisle a přitom vytáčel číslo.

 

* * *

 

Edward seděl zkroušený na pohovce a sledoval ženu, kterou tolik miluje, jak brečí jeho matce na rameni. Začal si uvědomovat, co všechno provedl, kolika lidem, bytostem svým rozhodnutím ublížil. Tím, že odešel, jí víc uškodil, než prospěl a teď kvůli němu možná umře, znovu. Chtěl něco říct, něco udělat, utišit ji, smazat jí z tváře ten smutek, ale nevěděl jak. Když se Bella uklidnila na tolik, aby mohla vnímat, začal opět Carlisle.

„Bello, večer pojedeme do ordinace, tam tě prohlédnu a vyřešíme ten problém.“ Bella přikývla.

„Drahoušku, jsi strašně vychrtla, měla by si víc jíst, něco ti udělám,“ strachovala se oprávněně Esme a okamžitě se vydala do kuchyně, nic nedbala Belliných protestů a faktu, že vše co sní, hned vyzvrací.

„Bello,“ sedla si vedle ní Alice. „Prosím, odpustíš mi? Odpustíš mi, že jsem odjela a ani se nerozloučila? Nechala tě tady samotnou. Moc si mi chyběla, neměla jsem ho poslouchat.“ Alice se úkosem podívala na Edwarda. „Měla jsem tady s tebou zůstat.“ Alice sledovala Bellu s očima plnýma smutku a naděje. Bella ji sledovala se zadumaným výrazem a potom se jí naprosto nečekaně vrhla kolem krku.

 

* * *

 

„Alice, tolik si mi chyběla,“ vzlykala jsem svojí nejlepší kamarádce kolem krku, nemohla jsem se na ní zlobit, nešlo to a byla jsem ráda, že ji mám u sebe.

„Taky si mi chyběla, ani nevíš, jak moc,“ švitořila mi do ucha a smála se, stejně jako já, ano po dvou měsících jsem se smála, no spíš se to smíchu vzdáleně podobalo.

„Bello, zlatíčko, udělala jsem ti rybu se zeleninou a hranolky, doufám, že ti bude chutnat,“ Esme mi podala lákavě vypadající jídlo.

„Děkuju,“ usmála jsem se na ní. „Voní to nádherně.“ S chutí jsem se dala do jídla.

„Bello, chtěl jsem se ti omluvit, za to, co se stalo na tvých narozeninách, neměl jsem…“ Jasper se mi pokorně omlouval, lítost z něj přímo srčela.

„To nic Jaspere, já to chápu, odpustila jsem ti ve chvíli, kdy mi Carlisle utáhl poslední steh,“ usmála jsem se na něj. „Esme, je to opravdu výborné,“ pochválila jsem jí jídlo a s chutí si do úst vložila další sousto.

„Děkuju, Bello,“ pronesli Jasper s Esme najednou, tomu jsem se musela zasmát, s plnou pusou.

Spolkla jsem i poslední sousto a usmála se na Esme. „Bylo to vynikající.“ Chtěla jsem vstát, ale to už mi brala talíř.

„Bells, co jsi vlastně ty dva měsíce dělala?“ Zeptal se mě Emmett. Vybavila jsem si všechny okamžiky, tu bolest, kterou mi svým odchodem způsobili, tu beznaděj, kterou jsem cítila a má dobrá nálada byla pryč, nemohla jsem se na ně zase vázat, ne, když za pár dní zase zmizí z mého života.

„Nic,“ zamručela jsem a znovu si objala kolena.

„Bells, je mi to líto, neměl jsem odcházet…“ Edward na mě promluvil poprvé od toho osudného odpoledne v lese.

„Hmm…“ zamručela jsem a dívala se z okna. Neměla jsem na to co říct, on odešel a teď má pocit viny, nic víc.

„Bello, myslel jsem, že to tak pro tebe bude nejlepší, že tě ochráním před sebou, před naším druhem a místo toho jsem ti jenom ublížil, zase.“ Vstal a klekl si přede mě a podíval se mi do očí. „Bello, já tě miluju, odpustíš mi, prosím?“ V jeho hlase bylo tolik bolesti, naděje a pravdomluvnosti chtěla jsem mu odpustit a říct, mu, že ho budu vždycky milovat, ale copak jsem mu mohla věřit, předtím taky působil věrohodně. Hleděla jsem na něj a přemýšlela nad jeho slovy, v tom se ale ozval můj žaludek, začala jsem cítit známou tupou bolest.

 

* * *

 

Edward klečel před Bellou, věděl, že jedna omluva to všechno nespraví, ale potřeboval, aby věděla, že ji miluje. Bella ho nedůvěřivě sledovala, ale potom se její obličej zkřivil a ona se chytla za ústa. Vyskočila na nohy a rozběhla se do kuchyně, všichni ji vyděšeně sledovali a vydali se za ní. Bella se krčila nad dřezem a zvracela všechno, co před chvílí snědla. Edward se okamžitě rozběhl k ní, chytil jí vlasy a zdrceně ji sledoval, proklínal sám sebe, za to co všechno jí způsobil. Zbytek rodiny ji sledoval se stejnými obavami jako Edward.

Jakmile ze sebe Bella dostala i poslední zbytky žaludečních šťáv vypláchla si ústa a čelo si opřela o Edwardovu chladnou ruku.

„Bello, jsi v pořádku?“ strachoval se Edward.

„Ano, to je normální,“ hlesla tiše. „Jenom si musím vyčistit zuby,“ dodala a vydala se nahoru do koupelny, Edward chtěl jít s ní, ale Carlisle ho zastavil, takže Bellu doprovodila Rose s Esme.

„Tohle není normální,“ zkonstatoval Carlisle. „Budeme na ní muset dát pozor, kdo ví, co je to dítě zač, Bella udělala dobře, když se rozhodla dát ho pryč.

 

* * *

 

Když jsem sešla dolů, okamžitě se u mě objevil Edward, objal mě v pase a doprovodil k pohovce, kde mě usadil. Možná mě opravdu miluje a má o mě strach, anebo se jenom cítí provinile.

„Bello, možná bychom měli odejít, než se vrátí Charlie,“ promluvil Carlisle.

„Ne, to ne,“ vyhrkla jsem rychle. „Charlie je na služební cestě, odjel ráno, vrátí se až za týden.“ Nechtěla jsem, aby odjeli, aby mě znovu opustili.

„Neboj se, nikam nepůjdeme, zůstaneme s tebou,“ ujistil mě rychle Edward a objal mě. Jeho blízkost byl jako balzám pro mé tělo a duši, s ním jsem si připadala úplná.

 

Večer jsme se vydali do ordinace doktora Villarda. Carlisle mě okamžitě položil na lehátko a začal vyšetřovat. Edward seděl vedle mě a držel mě celou dobu za ruku.

„Je to zvláštní, vypadá to, že to dítě má kolem sebe nějakou blánu, něco co ho chrání,“ Zamumlal si Carlisle a sledoval monitor, přitom mi zběsile jezdil sondou po břiše.

„Carlisle, co se děje?“ ptal se vystrašený Edward.

„Nejsem si jistý, budu tě muset poprosit, aby sis odložila oblečení.“

„Proč?“

„Musím udělat i poševní ultrazvuk, pro jistotu,“ jenom jsem kývla a nechala Carlisla dělat, co uznal za vhodné, přeci jen, on je doktor.

 

„Carlisle, co se děje?“ ptal se s obavami v hlase Edward, když doktor dokončil vyšetření.

„Obávám se, že Bella nemůže jít na potrat.“

„Proč?“ vyhrkla jsem zároveň s Edwardem.

„Plod obaluje zvláštní blána, chová se jako naše kůže, je neproniknutelná a zvláštním způsobem srostlá s tvým tělem, obávám se, že kdybych se plod pokusil odstranit, zabil bych tě tím.“ Takže mi nezbývá nic jiného, než být matkou.

„Ale já nemůžu mít dítě, nemůžu být matkou, sama!“ vyděšeně jsem na ně hleděla.

„Neboj se Bello, nebudeš sama, zůstanu s tebou, všichni s tebou zůstaneme,“ objal mě pevně Edward. Chtěla jsem mu věřit, ale nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu.

 

Po příjezdu domů Carlisle všem oznámil, co se děje. Všichni mě starostlivě sledovali a starali se, jestli mám dostatek pohodlí.

„Bello, měla by si něco sníst,“ strachovala se Esme. „Nemáš na něco chuť?“

„Esme, nejsem si jistá, jestli to má smysl, stejně to vyzvracím,“ hlesla jsem.

„Esme má pravdu, musíš jíst,“ přitakal Carlisle.

„Dobře,“ kapitulovala jsem. „Možná pudink.“

„Dobrá,“ obdařila mě zářivým úsměvem a vydala se do kuchyně.

„Co teď budu dělat?“ zašeptala jsem si sama pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě všichni slyší.

„Co budeme dělat,“ opravil mě hned Edward. Potom už jsme mlčeli. Možná to myslí vážně a zůstane, ale já nemůžu žít vedle něj a vědět, že je zde jen z pocitu viny. Já ho miluju i přes to všechno ho miluju, on je láskou mého života. Esme mi donesla pudink a já ho snědla, poděkovala jsem jí a vydala se do koupelny. Edward mě doprovodil před dveře a čekal tam celou dobu, než jsem se umyla a vydala se do pokoje. Edward mě přikryl a stál nade mnou a nejistě přešlapoval.

„Bello, mohl bych tady zůstat s tebou?“ ptal se nejistě.

„Ano,“ přitakala jsem a udělala mu vedle sebe místo. Edward si ke mně okamžitě lehnul a objal mě, po chvíli váhání jsem mu položila hlavu na hruď a vychutnávala si jeho přítomnost. Neustále jsem ho milovala i po tom všem jsem k němu cítila lásku, tu nemohlo nic zničit, mohla být jenom větší. On je láska mého života, a proto musí být šťastný a jestli je to po boku někoho jiného, tak ať.

„Edwarde, nemusíš tady semnou být, pokud je někde někdo, kdo na tebe čeká a s kým chceš být…“

„Bello,“ přerušil mě s bolestí v hlase. „Podívej se na mě.“ Poslechla jsem ho a zvedla hlavu. „Není nikdo jiný, já miluju jenom tebe, ty jsi důvod mé existence, ty jsi jako vycházející hvězda vletěla do mého světa a prozářila si ho,“ říkal to s takovým zápalem, něhou a láskou…

„Ale proč si odešel?“

„Myslel jsem si, že to tak bude lepší, bezpečnější. Když po tobě Jasper vystartoval, uvědomil jsem si, jaké ti hrozí nebezpečí, ne že bych si to neuvědomoval i předtím, ale když jsem tě viděl ležet v tom skle…“ Hlas se mu zlomil a on zavřel oči.

„V lese si říkal, že mě nemiluješ, byla jsem jenom rozptýlení, že…“

„Lhal jsem ti, myslel jsem, že tě budu muset přesvědčovat hodiny, ale ty si to hned vzala, jako bych tě předtím rok nepřesvědčoval o tom, jak tě miluju.“

„Nikdy nedávalo smysl, že mě miluješ.“

„Isabello Marie Swanová, miluju tě celou svou duší, jsi důvod mé existence, bez tebe bych nebyl, odpustíš mi, že jsem tě opustil a lhal ti?“ Dívala jsem se do jeho očí plných lásky a věděla, že mluví pravdu, že už mě nikdy nenechá samotnou.

„Už mě nikdy neopustíš?“

„Nikdy,“ souhlasil.

„Miluju tě, strašně moc tě miluju a odpouštím ti,“ usmála jsem se na něj a políbila ho, Edward mi polibky náruživě oplácel. Po chvíli se ode mě odtrhl a oddechoval stejně jako já.

„Bells, měla by si spát,“ zašeptal mi do ucha a začal broukat mou ukolébavku. Po pěti minutách jsem usnula.

 

* * *

 

V malém pokojíčku malého domu bylo namačkáno 8 bytostí, teď už vlastně 8 a půl. Sedm z nich starostlivě sledovalo dívku, která klidně spala v objetí svého vyvoleného.

„Budeme muset odjet, Bella bude muset zmizet, nenávratně,“zhodnotil situaci Jasper.

„Nebude se jí to líbit,“ podotkla Rose, „a ani se jí nedivím.“

„Ale bude to tak nejlepší, náš dům v Kanadě je už hotový, taky jsem objednal všechno potřebné vybavení, budeme muset odjet, nejlépe dnes,“ oznámil Carlisle.

„A je pro ni cesta bezpečná? Je tak křehká a vysílená, je téměř zázrak, že v sobě udržela ten pudink,“ strachoval se Edward a přitáhl si neklidnou Bellu ještě blíž k sobě.

„Nevím, s tímhle nemám zkušenosti, ale s jejím stavem máš pravdu, měla by víc jíst.“

„Možná je to tím prckem,“ nadhodil Emmett.

„Co tím myslíš?“ zajímal se okamžitě Carlisle.

„No je to na půl upír, a upíři se živí krví, třeba to malé potřebuje krev,“ rozvíjel svou teorii Emmett. Carlisle se zamyslel a kývl.

„Možná máš pravdu.“ Zbytek rozhovoru nedokončili, protože se Bella probudila.

 

Belle se plán jejího zmizení moc nelíbil, ale co jiného měla dělat, zůstat tady nemohla, a proto souhlasila. Cullenovi všechno zařídili. Bellin starý náklaďáček nezvládl cestu z Port Angeles, auto nabouralo a poté vybouchlo i s mrtvým tělem vevnitř. Cullenovic rodina opustila pod rohožkou noci město stejně tiše, jako se do něho vrátila, tentokrát byl ale důvod odjezdu na jednu stranu veselejší a nadrbou nebezpečnější.

 

* * *

 

„Je to nádherný dům, hodně se podobá tomu ve Forks,“ rozplývala jsem se nad krásou, která mě obklopovala. Jako už tradičně měl dům zadní stěnu celou prosklenou a z mého a Edwardova pokoje byl nádherný výhled na les, na jehož hranicích dům ležel. Obývák byl sladěný do krásných světlých barev s krbem, piánem a obrovskou televizí. V přízemí byla také jídelna s velkým masivním stolem z tmavého dřeva, krásná moderní kuchyně a ještě jedna místnost, tu jsem ale neviděla. V prvním patře byly pracovny a ložnice Esme a Carlislea, a můj a Edwardův pokoj. Ve druhém patře bydlel zbytek rodinky.

„Líbí se ti tady?“ Usmál se Edward a zezadu mě objal, své ruce opatrně položil na mé lůno, kde rostlo naše dítě. Najednou už to nebyl plod, ale děťátko, na které jsem se moc těšila, bude mé a Edwarda, naše dítě, plod naši lásky, který nás dal znovu dohromady. Už jsem se na něj nebo na ní nemohla dívat jako na to, milovala jsem ho a přitom jsem ho chtěla ještě před necelým týdnem zabít. Když si na to vzpomenu, nevěřím, že jsem to byla já. Tu změnu zapříčinil Edward a s ním celá má rodina, sice jsem musela opustit Charlieho, René a Phila. Bylo mi to líto a všem jsem zavolala a rozloučila se, svým způsobem.

„Je to nádherné,“ otočila jsem se k Edwardovi a lehce ho políbila, ale polibek jsem musela přerušit, protože se mi zamotala hlava a nebýt Edwardových rukou, tak bych skončila na zemi.

„Musíš si odpočinout a Carlisle by se na tebe měl podívat, taky by ses měla najíst,“ starostlivě mě sledoval a přitom mě nesl do té místnosti, kterou mi neukázali. Sotva co otevřel dveře, pochopila jsem proč, byla to taková malá soukromá nemocnice. Bylo tu lehátko, na které mě položil, ultrazvuk, nějaké monitory a spoustu věcí, které jsem neznala. Za chvilku přišel Carlisle a pustil se do vyšetření.

 

„Bello, musíš jíst, mysli na sebe a na to dítě,“ přemlouvala mě Esme. Talíř, s jídlem, které přede mnou leželo, vypadal lákavě, ale věděla jsem, že ho okamžitě vyzvracím.

„Esme, já vím, ale nemůžu,“ hlesla jsem nešťastně a spustila ruku s vidličkou do klína. Byla jsem opravdu hodně zesláblá, jsme tady dva týdny a za tu dobu jsem do sebe dostala minimum jídla pokaždé, když jsme zvracela, vedle mě klečel Edward a sledoval mě zoufalým pohledem.

„Bello, možná bychom měli něco zkusit,“ pronesl Edward bezradným hlasem,

„Co?“

„Emmetta ještě ve Forks něco napadlo a zřejmě bude jeho teorie pravdivá.“

„Jakou má teorii?“

„To dítě je napůl upír, a jakožto takové, zřejmě bude potřebovat upíří stravu,“ oznámil Carlisle, který vešel do jídelny s hrníčkem v ruce.

„Potřebuje krev,“ konstatoval jsem, když mi došel význam jeho slov.

„Ano, asi ano,“ souhlasila Rose, která se tady jako zázrakem ocitla a mile se na mě usmívala, v závěsu za ní šel Emmett.

„V tom hrníčku je…“ podívala jsem se na Carlisla.

„Ano, je to krev, ale pokud nechceš, nemusíš ji pít,“ ujišťoval mě rychle.

„Ne, to je v pořádku, za zkoušku nic nedám, přinejhorším to vyzvracím,“ Usmála jsem se slabě a nejistě sledovala uzavřený hrníček, který se ocitl přede mnou.

„Bello…“

„To je v pořádku Edwarde,“ ubezpečila jsem ho a nasměrovala brčko, které z hrníčku čouhalo mým směrem. Opatrně jsem ho strčila do úst a popotáhla. V ústech se mi rozlila lahodně chutnající tekutina a já ji okamžitě spolkla. Během chvilky jsem vypila celý hrníček.

„Bello?“ Edward mé jméno vyslovil jako otázku.

„Já… dala bych si ještě,“ koukla jsem na něj nesměle.

„Chutná ti to? Nedělá se ti zle?“ zajímal se rychle Carlisle.

„Ne, je to dobré,“ mírně jsem se začervenala. Vzala jsem si od Rose další hrneček s krví a vypila ho najednou.

„Další asi nedostanu, že?“ podívala jsem se na členy své rodiny.

„Ne, další už ne, teď by sis ale mohla dát Esmin oběd,“ navrhl Carlisle. Zadívala jsem se na talíř, najednou jsem na něj měla chuť, pustila jsem se do jídla. O čtvrt hodiny později jsem spokojeně seděla v Edwardově náručí na pohovce a sledovala televizi. Spíše jsem se věnovala otci mého dítěte, než pořadu, ale i tak jsem se cítila nejlépe za poslední dva měsíce.

Všechno bylo nádherné, dokonalé, mnohem lepší, než předtím. Milovala jsem a byla jsem milována, co víc jsem si mohla přát.

 

Čas plynul a mé bříško rostlo, připomínal jsem obrovskou velrybu a to doslova. Vyjít do schodů byl pro mě téměř nadlidský úkol a to nemluvě o tom, že mi to tady stejně nikdo nedovolil a neustále mě někdo hlídal. Právě jsem seděla na pohovce v obýváku celá obložená polštáři a sledovala Edwarda, který klečel přede mnou a s láskou se na mě díval.

„Víš, že tě miluju?“

„Vím,“ usmála jsem se na něj. „Taky tě miluju.“

„A víš, že jsi pro mě všechno?“

„Nevím,“ usmála jsem se na něj rošťácky. Edward se ušklíbl a políbil mě lehce na rty.

„Tam víš?“

„Vím, ale co naše dítě?“ zeptala jsem se. Edward se něžně usmál, nadzvedl mé volné tričko, které mi ráno navlékla Alice a něžně mě na něj políbil.

„Ty a naše dítě,“ usmál se. Od doby, co slyší myšlenky našeho maličkého, se jeho přístup změnil a zamiloval si ho stejně jako já. I zbytek rodiny se na naše dítě těšil, nejvíc asi Rose.

„Bells,“ promluvil Edward a tím upoutal mou pozornost. „Prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?“ Upíral na mě své zlaté oči a v rukou držel modrou sametovou krabičku, ve které byl krásný prsten z bílého zlata s velkým diamantem.

Zaraženě jsem ho sledovala. „Svatba? Edwarde, já tě miluju, ale svatba? Víš, nikdy jsem nevěřila v manželství, mým rodičům to…“ Dívala jsem se mu do očí a potom si uvědomila, že si ho chci vzít, že i přes všechny zkušenosti, které mám, rady, které mi René uštědřila, se chci stát Edwardovou ženou. „Ano,“ vyhrkla jsem šťastně a viděla v jeho očích radost. Edward mi opatrně navlékl prsten a poté už se jen věnoval mým rtům.

 

* * *

 

Zlom v jejich celkem poklidném životě nastal 2. února, kdy Bella začala rodit. Edward ji okamžitě odnesl na ošetřovnu, kde už byl Carlisle připravený udělat cokoliv, aby zachránil svou dceru a vnučku. Porod trval dlouho a jediným důvodem, proč ho Bells přežila, byl fakt, že jí Edward kousnul a vpustil do ní svůj jed.

Narodila se jim krásná holčička, kterou pojmenovali Reneesme Carlie Swanová Cullenová. Bella svou nesmrtelnost a touhu po krvi zvládala skvěle a byla Reneesme skvělou, navždy osmnáctiletou matkou, tak jako se Edward stal výborným otcem. Celá rodina si malou holčičku zamilovala a opečovávala jí jako ten největší poklad na světě.

 

O tři roky později stanula Bella s Edwardem před oltářem, kde si řekli své ano.

 

shrnutí


Tak co? Líbila se vám tahle povídka? Já doufám, že ano, a že zanecháte komentáře.

Vím, že to zase končí dobře, ale holt jsem zastánce šťastných konců.

Konec je takový jaký je, protože dál už to každý zná a bylo by to jen opisování napsaného, taky jsem to mohla po jejím ANO skončit, ale to by znamenalo možnost dalšího dílu a to jsem nechtěla.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěné:

 1
25.10.2012 [0:37]

Agule99Ahoj, tvoje povídka byla belmi zajímavá. líbila se mi, ale připadla mi taková uspěchaná. Na začátku to bylo v pohodě, ale potom to začalo znít tak, že se toho chceš rychle zbavit. Nehoda, svatba, porod... Takovej trošku guláš... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Nechci tě nijak urazit, ale trošku si to mohla dát víc do děje, úsvést čtenáře vís do příběhu... Emoticon Emoticon
Jinak si myslím, že se ti to hodně povedlo, hlavně se mi líbila jejich první noc... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Tu jsi popsala naprosto nádherně!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
P.S: Doufám, že ses neurazila, ostatně nikdo nejsme dokonalý (tím myšleno mě Emoticon Emoticon )

24.10.2012 [23:33]

Irmicka1 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Kačka
23.08.2011 [18:11]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.07.2011 [13:43]

BewlyerKrásne! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!