Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » My mother's ex

My mother's exReneé je trochu šílená matka a domluví Belle rande se synem svého bývalého přítele. Teda aspoň si to myslí. Co když je ale bývalý přítel Edward a žádné děti nemá? Kdo na rande dorazí... nebo snad nedorazí?

„Edwardé,“ ječela moje matka vedle mě do telefonu. Teatrálně jsem si s protočením očí přikryla uši rukama.

Zdravím,“ ozvalo se na druhé straně telefonu trošku vyděšeným a překvapeným hlasem. Ani jsem se tomu chlápkovi nedivila, taky by mě vyděsila. Výhoda pro mě byla, že moje máma měla pravděpodobně něco s ušima, a tak byl telefon zesílený tak, že ten na druhé straně byl slyšet téměř až ve druhém patře.

„Tady Reneé, víš ta Reneé,“ řekla se samozřejmostí. Pak přiložila ruku na mikrofon a očima zabloudila k mému znuděnému pohledu. Jen další chudák, co mu dala máma před několika lety kopačky. „Dělá si srandu, pamatuje si mě,“ omlouvala ho a já naoko chápavě mrkla.

Na druhé straně se ozval zvonivý smích. „Samozřejmě, že vím,“ ujistil ji rychle a já z jeho hlasu jasně cítila určité rozpaky. Vůbec, ale vůbec jsem se mu nedivila. Má matka by dokázala vyvést z míry i Obamu. A to pouhým mrknutím oka.

„Tak, Edwarde, víš, volám jen tak, náhodou jsem narazila na tvoje číslo,“ nasadila rádoby svůdný hlas a já se málem rozesmála. Jestli je několikátí denní hledání na internetu, obvolávání starých známostí a volání na informace všech anglicky mluvících zemí, tak pak ano. Pak na to číslo narazila náhodou.

Jsem rád, že tě slyším, Ren,“ řekl tak trochu nejistě. Z jeho hlasu bylo naprosto jasné, že už by to radši položil a že ho má matka mírně řečeno děsí.

„Tak co? Jak se ti vede? Máš rodinu?“ chrlila. Konečně se dostávala k jádru věci.

Máma zadržela dech a zaťala ruce v pěst. Je jak malá.

D-dobře.“ Mamčino tělo se napjalo, hodila po mně nedočkavým pohledem a já neupřímně zvedla palce. Tohle její hledání bývalých přítelů bylo naprosto hloupé, dětinské a trapné, ale vysvětlete jí to, že…

„A co rodina?“ naléhala. Ještěže toho chlapa nikdy neuvidím a nemusím se tak za mamku stydět.

No… Mám manželku a dvě děti,“ připustil a já si vydechla. Máma rychle vstala a s křečovitým úsměvem začala kopat do sedačky. Podepřela jsem si bradu dlaní a v klidu sledovala extenpóre před sebou.

„Vážně?“ Hysterie z jejího hlasu odkapávala. „A jak… jak se jmenují?“ dělala jakoby nic, ale už ze spíže vytahovala čokoládu a nesla si ji zpátky ke gauči.

J-jmenují?“ zněl vykolejeně.

„Ano, jména, příjmení, však víš,“ nadhodila máma lehce sarkastickým tónem. Proč já tohle vlastně poslouchám…? S povzdychem jsem se zvedla, jenže než jsem se stihla pohnout, máma mě držela za ruku a házela na mě jeden prosebný pohled za druhým. Někdy mi přišlo, že asi někdy v mých dvanácti letech se naše role prohodily.

„Manželka je Rachel. A děti, mm, Eleanor a Edwin.“ Neznělo to moc věrohodně, ale neviděla jsem důvod, proč by měl lhát o jménech svých dětí.

„Takže holka a kluk, to je krásné.“ Ach ta upřímnost, matko, ach ta upřímnost. „Kolik je těm tvým zlatíčkám let?“ nasadila medový hlas.

„Eleanor je čtrnáct a Edwinovi sedmnáct,“ řekl už bez zaváhání a máma zalapala po dechu. Ale ne, bože, prosím, že ji to nenapadlo…

„Vážně?! No to je skvělé, přímo vítečné! Mám dceru, taky je jí sedmnáct! Určitě bychom je měli seznámit, co myslíš?“ To už jsem hlavou bušila do polštáře a nadávala někomu tam nahoře. Tohle už hraničí s nějakou psychickou nemocí.

„To snad ano, ale my bydlíme v Seattlu.“ Mamka se spokojeně zavrtěla a hodila po mě šťastným pohledem.

„Ne, ne, ne a ještě jednou ne!“ šeptala jsem a máchala u toho rukama. „Nedělej to, nebo s tebou už nikdy nepromluvím,“ zvedla jsem ukazováček. Zase přikryla mikrofon.

„Jednou mi poděkuješ,“ zasmála se.

Leda tak ve snu, pomyslela jsem si a plácla sebou do polštářů. Moje matka mě musí z hloubi duše nenávidět, jinak to nevidím.

„To je náhoda! Bella zrovna jede k Seattlu na prázdniny za otcem. Do Forks. To je jednoduše skvělé,“ mlela a mlela a mé pokusy zadusit se polštáře zatím nějak nevycházely.

„To jistě. Ale já, víš… Musel bych se ho zeptat a tak…“ Už zase byl chudák úplně mimo. Tentokrát na to ale nebyl sám.

„Tak se ho zeptej. Co je za problém, má snad dívku?“ vyzvídala.

„Mami,“ snažila jsem se o důrazné šeptání a pak jí rukou naznačila, že má o kolečko víc. Překvapivě jí to bylo úplně jedno.

„To ne, ale…“ Prosím, měj dobré ale, měj dobré ale. Jenže žádné dobré ale nepřišlo a moje povedená matinka, co chyběla, když rozdávali soudnost a takt, ho dostala přesně tam, kam chtěla.

„Výborně, tak v neděli. Pozdravuj,“ téměř to zazpívala a bez dalšího slova stiskla červené tlačítko.

„Ne-ná-vi-dím tě!“ slabikovala jsem naštvaně a vyskočila do stoje.

„A co se může stát?“ zazněla její oblíbená věta.

„Co se může stát, když vezmu svou dceru albínu na solárko? Co se může stát, když si koupím tričko o dvě velikosti menší? Co se může stát, když necháme vařit tátu?“ připomínala jsem jí pár ne velmi vtipných situací z posledních pár let. V tom prvním případě jsme strávila týden v nemocnici na kožním. Ve druhém… to si snad dokážou všichni představit. A ve třetím jsme nadobro přišli o kuchyň.

„Má úžasně cynická dcera se zase ozvala,“ odfrkla si, ale pak se zase hned usmála jako sluníčko. „Ale tak, zlato, nemrač se na svět. Bude to fajn, Edward byl dobrej kluk, jeho syn bude taky v pohodě,“ mrkla na mě.

„Jo?  A proč ses s ním teda rozešla, no?“ Založila jsem si ruce na hrudi.

„Onserozešelsemnnou,“ zamumlala na půl pusy.

„Cože?“ Nebudu lhát, rozuměla jsme jí napoprvé, ale pochybuju, že tuhle větu z úst mé matky ještě někdy uslyším. To jsem si holt musela vychutnat.

„On se rozešel se mnou!“ zakřičela, až jsem nadskočila. To bylo vyloženě veřejné přiznání, museli ji slyšet i na druhé straně Phoenixu.

„Nemám se ptát,“ konstatovala jsem a zase sebou plácla na gauč.

„Ne.“ Moje matka vrčí, paráda. „Tak co, půjdeš?“ Chytla mě za ruku a zatřásla se mnou.

„Ne,“ odpověděla jsem prostě a vykroutila se z jejího sevření. Zvedla jsem se a rychlými kroky se vydala ke svému pokoji.

„To si jenom myslíš,“ zasyčela. S nechápavým kýváním hlavy a přesvědčením, že tentokrát nepodlehnu, jsem odkráčela do svého pokoje.

O tři dny později…

„Klid, zlato, jenom se nadechni a vydechni. Bude to v pořádku,“ chlácholila mě mamka do telefonu. Zatřepala jsem se zimou a podívala se na logo bistra, co bylo na konci města.

„Mami,“ zakňučela jsem, „co když je to nějaký úchyl? Uvědomuješ si, že jsi mě možná navezla do sebevražedné mise?“ řekla jsem roztřepaným hlasem a šedý svetřík si přetáhla přes ramena.

„Ale, Bellinko, neboj se, Edward je starý známý. Proč by ti chtěl ublížit, mm?“

„Víš co? To nemá cenu, čau.“

„Miluju tě,“ zašveholila.

„Já sebe taky,“ odpověděla jsem ironicky a zaklapla telefon.

Vzhůru na popravu, pomyslela jsem si a otevřela dveře. Bylo to tu hezké, to jsem musela uznat, ale strach a naštvání na matku a jejího bývalého mě stále neopouštělo. Rozhlédla jsem se okolo a žádného kluka v mém věku jsem neviděla, a tak jsem se s malým červíčkem naděje vydala k nejbližšímu boxu se stolem u okna.

Bylo tu teplo, a tak jsem si sundala svetr. Kabelku jsem položila vedle sebe a na hodinkách zkontrolovala čas. Ještě měl dvě minuty, ale byla jsem rozhodnutá, že jakmile se velká ručička přehoupne na dvanáctku a malá na sedmičku, balím to tu a odcházím.

„Co to bude?“ vyrušil mě mladý hlas z přemýšlení. Leknutím jsem nepatrně nadskočila a otočila k ní hlavu.

„Ještě chvilku počkám.“

„Dobře,“ mrkla na mě chápavě a loudavým krokem se vrátila k baru.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a znova se podívala na hodinky. Upřímně jsem se zaradovala… Deset, devět, osm, sedm, šest, pět…

„Ahoj,“ ozvalo se vedle mě nesměle. Sakra, sakra, sakra! Našpulila jsem pusu a pomalu zvedla oči k… jemu.

„A-ahoj, j-jsem…“ Bella, ty huso, jmenuješ se Bella.

„Bella,“ dokončil za mě s milionovým úsměvem a já vydechla. Okouzlením.

„Jo, přesně ta,“ dodala jsme rychle a odkašlala si. „Nechceš si sednout?“ vyhrkla jsem, když tam ještě pořád stál jako Y a překvapeně mě pozoroval.

„Jasně, jasně, jsem mimo,“ vykoktal a sedl si naproti.

„To nejsi sám, chlapče,“ zašeptala jsem jen pro sebe, ale z jeho strany se ozvalo uchechtnutí.

Nechápavě jsem zvedla obočí. „Jen jsem si na něco vzpomněl,“ zamluvil to a znovu se na mě usmál. „Jsem Edw…in mimochodem.“ Zase vypadal trochu nejistě a k mé smůle byl neskutečně roztomilý.

„Víš, já se moc omlouvám, určitě máš lepší plány na nedělní večer, moje máma je prostě…“ Hledala jsem správné označení a nervózně mezitím těkala očima po místnosti.

„Urputná,“ dořekl za mě a já se na něj překvapeně podívala.

„Dalo by se říct,“ zamumlala jsem a nenápadně oči zabodla do jídelního lístku.

„Promiň, vůbec ji neznám, nemám právo soudit… Ale připomnělo mi to mou sestřičku,“ zasmál se. Zvedla jsem k němu oči a usmála se.

„Aha.“ Neměla jsem ani nejmenší tušení, jak se před ním chovat. V životě jsem byla asi na třech schůzkách, všechny mi domluvila máma mimochodem. Jeden v půlce odešel, protože jsem nesdílela jeho nadšení pro Einsteina a jeho teorii relativity, druhý se mě už po pěti minutách snažil dostat pod sukni, to jsem zas odešla já. A ten třetí mi řekl, že vlastně až díky mě si uvědomil, že je gay. To vám doopravdy zvedne sebevědomí.

„Bello, slyšíš mě?“ mával mi rukou před očima a starostlivě si mě prohlížel.

„Jo, promiň, zamyslela jsem se,“ zčervenala jsem a trochu si poposedla, teď jsem byla skoro až do pasu schovaná pod stolem.

„Vylekala jsi mě.“ Pokrčil rameny. „Jen jsem se ptal, co si dáš,“ řekl nakonec.

„Aha,“ vypadla ze mě další inteligentní odpověď. Připadala jsem si jako naprostý idiot a ani to, jak krásný a úžasný byl, mi nezabránilo v tom, abych se odtud chtěla dostat co nejrychleji. „Víš… Chápu, že jsi tu pravděpodobně jen proto, že tvůj táta má strach z mojí mámy, a tak pochopím, když budeš chtít jít. Pro mámu si nějakou historku vymyslím,“ pokusila jsem se o úsměv.

„Můj táta z tvojí mámy strach nemá,“ ohradil se. Já jen vykolejeně koukala, on si z té mojí řeči opravdu vzal jen tu část o našich rodičích?!

„Za to se nemusí stydět, vážně… Moje máma dostává do rozpaků každého, od mého třídního až po sousedčinu kočku, opravdu,“ řekla jsem v klidu a nenápadně mávla na servírku. Začínalo mi pořádně kručet v břiše.

Z jeho strany se ozvala salva smíchu. „Jo, asi proto ji měl tak rád,“ smál se dál.

„Dám si cheese s hranolkama,“ řekla jsem servírce, hned jak přišla. Zvedla jsem k ní oči a kupodivu se vůbec nedivila tomu, že mě vůbec nevnímala. Očima byly přilepená na Edwinovi. „Haló,“ zamávala jsem jí rukou před očima.

„Jo pořád,“ zamumlala a napsala si něco na lístek, co držela v levé ruce. „A vy?“ Nenápadně si stáhla výstřih a já si rukou teatrálně přikryla pusu, jakože je mi na zvracení. Edwin se na mě pobaveně podíval a pak naprosto bez zájmu zvedl oči k servírce.

„To samé, díky.“ Zase od ní oči odtrhl a s úsměvem na mě mrkl, tak, aby to slečna viděla. Teď jsem se pro změnu bavila já.

„Děkujeme, už opravdu nic,“ upozornil ji Edwin nenápadně na to, že je tu o něco déle, než by bylo nutné. K mému údivu pochopila, otočila se na vysokém podpatku a houpavým krokem odešla.

„Aby si nevyhodila kyčel,“ okomentovala jsem její chůzi a odfrkla si.

Edwin se zasmál, ale nic na to neřekl. Jen se mi zkoumavě koukl do očí, při čemž jsem začala hledat cokoliv, co by mohlo eventuelně upoutat mou pozornost. „Jsem rád, že jsem tady, Bello.“ Neubránila jsem se lehkému vykulení očí a pak stydlivému úsměvu. Ještě nikdy jsem neslyšela, aby sedmnáctiletý kluk mluvil na holku tak krásným tónem.

Netušila jsem ale, co mu na to říct.

„Jsi hrozně vtipná, Bello,“ zasmál se.

„Nejsem,“ ohradila jsem se a ublíženě se na něj podívala.

„Dobře, dobře.“ Zvedl ruce v obranném gestu. Musela jsem se usmát, byl roztomilý.

Od té chvíle jsme se začali docela uvolněně bavit. Byla jsem neskutečně překvapená, když jsem se dozvěděla, že bydlí ve Forks a chodí tam do školy. Dokonce znal mého tátu a prý už o mně od něj slyšel. Při této zmínce jsem se musela začít červenat, táta je doopravdy drbna první třídy. Radši jsem se ho neptala, co všechno o mně ve Forks vykládá.

Edwin se o své rodině bavit nechtěl, jen o svém tátovi se párkrát zmínil. Ve skutečnosti si byli příšerně podobní, ale to jsem mu radši neřekla. Mě kdyby někdo srovnával s mou mámou, asi mu utrhnu hlavu.

„Pane bože,“ vypadlo ze mě, když jsem se podívala na hodinky. „To už je tolik?“ Překvapeně jsem se dívala na Edwina, který jen v klidu seděl a usmíval se.

„Jo, jedenáct, za chvilku budou zavírat, měli bychom jít,“ odpověděl a já ke svému překvapení zklamaně vzdychla. Proč zrovna tohle rande muselo tak rychle uběhnout. Naštvaně jsem si podepřela hlavu dlaní.

„Uběhlo to,“ poznamenala jsem.

„Ani nevím jak,“ usmál se na mě Edwin a začal se pomalu zvedat. Napodobila jsem ho a navlékla si svetr. „Jdu zaplatit k baru,“ řekl a zmizel jako pára nad hrncem, ani jsem se nezmohla na protesty. Stejně by mi asi byly houby platné.

„Nemám ráda, když za mě někdo platí,“ poznamenala jsem, když se vrátil a schoval si peněženku do kabátu.

„Můžeme?“ Nabídl mi rámě a úplně ignoroval, co jsem mu řekla. Trošku bázlivě jsem vsunula svou ruku do té jeho. I přes dvě látky, co nás od sebe oddělovaly, jsem cítila chlad jeho těla, který mě dováděl k šílenství. Byl něco jako zelektrizovaný led, tedy kdyby to bylo technicky možné.

Zvedla jsme k němu oči, abych viděla, jestli se náhodou necítí alespoň podobně. V jeho obličeji se ale nedalo nic vyčíst, měl tam jen usazený spokojený úsměv a díval se před sebe.

„Děkuji, že jsi neodešla.“ Došli jsme k stříbrnému Volvu. Aniž bych si toho všimla, byla jsem opřená o zadní dveře a Edwin se nade mnou skláněl.

„Já jsem ráda, že jsi přišel,“ odvětila jsem a opatrně se mu podívala do očí. I v té tmě jejich zlatavá barva přímo zářila.

„Abych ti řekl pravdu, neměl jsem to v plánu. Ale když jsem tě viděl přes okno…“ nechal větu vyznět do ztracena a naklonil se ke mně. Jako na potvoru jsem se zrovna v tu chvíli zatřepala zimou. „Na, oblékni si to,“ sundal si kabát a podával mi ho. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou.

„Zmrzneš,“ zasmála jsem se a nasadila výraz typu jsem v úplné pohodě, moje tělo mě ale příliš nepodpořilo. Zuby mi začaly klepat o sebe. Edwin na mě mrknul vědoucným pohledem a já si kabát poraženecky vzala a oblékla si ho.

„Bello?“ zašeptal a znovu se ke mně naklonil.

Nasucho jsem polkla. „Ano, Edwine?“

„Sakra,“ zaklel a o krok ustoupil. Zmateně jsem ho pozorovala, z jeho jednání mi naskočila husí kůže.

„Kdybych ti řekl, že svého otce jsem neviděl už několik let, nejmenuju se Edwin a s tvou mámou jsem telefonoval já, věřila bys mi a na nic se přitom neptala?“ Nervózně přešlapoval z místa na místo a naléhavě mi hleděl do očí.

„Ne,“ odpověděla jsem popravdě. Nevypadal zklamaně, spíš bezradně. „O čem to mluvíš…“ Chtěla jsem ho oslovit jménem, ale jeho proslov mě natolik zmátl, že jsem se tomu radši vyhnula.

Neodpověděl, jen se zase vrátil ke mně a bez žádného varování se vrhl na mé rty. Dobře, vrhl je možná příliš silné slovo, ale v tu chvíli nebyl čas nad tím přemýšlet. Jeho tělo bylo celé natisknuté na tom mém, ruce měl zapletené v mých vlasech a jeho ledové rty mi nedovolily dýchat, což bylo v tuhle chvíli to poslední, co by mě zajímalo.

Najednou se ode mě odtrhl. „Co to dělám?“ Vjel si rukama do vlasů a omluvně se na mě podíval.

„Spíš, proč už to neděláš…“ poznamenala jsem šeptem, ale k jeho uším to dolehnout muselo. Dle jeho výrazu stoprocentně.

„Nevíš, o čem mluvíš,“ vrátil mi. V té chvíli mě ale žádné jeho vrtochy nezajímaly, prostě jsem své ruce spojila za jeho krkem a políbila ho. Byl to nejkrásnější okamžik v mém životě, cítila jsem se jako střed vesmíru, jako by se všechno mělo točit kolem mě. Nedokážu si představit krásnější první polibek, už kvůli tomu, že to bylo s ním…

„B-Bello, já nemůžu. Nejsem upřímný a nechci tě zranit. Dokážeš to pochopit?“ Zoufale si mě prohlížel a prstem mi přejel po délce lícní kosti až ke krku. Zalapala jsem po dechu.

„Ne, pravděpodobně nedokážu.“ Pokrčila jsem rameny, ruce si zastrčila do kapes a hlavu si opřela o auto. Byl hodně vysoký, a tak jsme se mu teď dívala tak akorát od očí. „A vysvětlit mi to asi nechceš,“ dedukovala jsem a našpulila rty.

„Bello,“ zavrčel a přitisknul sobě víčka.

„Nevím, o čem mluvím? Jo, to už jsi říkal,“ řekla jsem s lehkou dávkou ironie.

„Vysvětlím to,“ řekl nejistě.

Dle jeho výrazu mi pomalu začínalo docházet, že mu buď hráblo nebo se mi opravdu chystá říct něco vážného. Soucitně jsem se na něj podívala a natáhla k němu ruku. „Jsem Bella, těší mě,“ usmála jsem se.

„Edward,“ přijal mou ruku.

„Tak vysvětluj, Edwarde.“


Povídku jsem napsala asi před rokem a řekla jsem si, že je to hrozná blbost, že to vydávat nebudu. Teď jsem si to přečetla a docela dobře se u toho pobavila, a tak jsem se rozhodla, že sem povídku přidám. :D

Uvědomuju si, že to není nic světoborného, ale snad vám to zpříjemnilo den. :) 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek My mother's ex:

 1 2 3 4   Další »
37. aisling
27.08.2013 [15:30]

Pridávam sa ku skupine rehtajúcich čitateľov. To bolo perfektné, takto schuti a celú jednorázovku sa smejem málokedy (aj pri paródiach...), proste klaniam sa Ti Emoticon Emoticon Božské!

20.08.2013 [16:30]

kikuskaJa som sa taktiež poriadne pobavila. Hlavne na Belliných komentároch pri telefonáte Renée a Edwarda. Emoticon Emoticon Veľmi podarená jednorázovka. Pohodová. Také mám najradšej. Emoticon

19.08.2013 [13:29]

tak to bylo dobrý, snad bude pokračování, zajímalo by mě jak vysvětlí, že chodil s její mámou Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.08.2013 [13:18]

nikolkrus Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

33. Emi28
14.08.2013 [22:35]

Emi28 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

32. :d
14.08.2013 [15:30]

a dál? Emoticon

31. Mea
13.08.2013 [13:54]

MeaTak to bylo BOŽÍ! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.08.2013 [23:44]

N1I1K1O1L Emoticon Emoticon Emoticon Četla jsem to v autobuse, když jsem jela na chatu a o hodně mi to zpříjemnilo dvouhodinovou cestu. Komentuju to sice až teď, ale přes mobil se mi špatně píšou komentáře. Emoticon No... jo, četla jsem to už ve čtvrtek, ale až teď jsem zapnula počítač, fakt. Emoticon
Bylo to fakt bezva. Dost jsem se u toho nasmála, ačkoli jsem si to po přečtení perexu nemyslela. Ani nevím proč. Emoticon Ježíš, jsem jediná, komu připadá kombinace Reneé a Edward pedofilní? Fajn, byla mladá, ale i tak tu představu jich dvou nedokážu vyhnat z hlavy. Emoticon Emoticon
Jinak jsem ráda, že jsi vydala něco nového. Tvůj smysl pro humor mi začínal chybět. Emoticon

29. Any12
09.08.2013 [21:24]

Any12Tak v první řadě skvělý nápad!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Některé hlášky byly víc než senzační, vážně jsem se upřímně nasmála. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jen mi přišlo škoda, že byla ta část s Edwardem tak brzo u konce, podle mě jsi to mohla daleko víc rozvinout a vykreslit, ukázat... Skoro jako by jsi to v půlce utnula... Emoticon A myslím, že i ta druhá půlka by rozhodně stála za to! Emoticon Určitě by bylo zajímavé sledovat, jak se Edward přiznává, a jak mu to Bella nežere... Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28. Seb
09.08.2013 [15:43]

Suprová povídka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!