Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Moje tajné přání

Moje tajné přáníPovídka se odehrává sedm let po Rozbřesku. Volturiovi byli poraženi, ale ne všichni zůstali živí. Přece jich je živých více, než si Rosalie s Edwardem můžou přát. Co by tam mohlo být tajné přání od Rosalie, které se jí splní?

Procházela jsem se lesy Arizony. Bylo tady nádherně. Jemu by to určitě udělalo radost. Ne jenom jemu, celé rodině. Jen by tady museli být se mnou. S námi. Byli jsme sami, sirotci. Zůstali jsme jen já a Edward.

Nevěděla jsem, proč jsem já zůstala s ním. Proč raději nenechali žít Bellu, a nezabili mě? Mohla bych být s Emmettem. Nemusela bych bloudit po lese a hledat vše, co již bylo dávno ztracené. Moje láska, rodina i moje tajná tužba. Ale ona jediná stále žila, jenže já jí už nikdy neuvidím.

Hustý déšť a vítr ke mně donesly lahodný pach lidské krve. Jedinečný uspokojující, mírnící bolest, zvětšující zhnusení. Z krku se mi ozvalo hravé zavrčení a já vyběhla po té kouzelné pohádkové vůni, která mi teď jako jediná dokázala zatemnit mozek.

Nedaleko malé osady, co byla u lesa, se plahočil docela mladý muž. Kulhal. Rukou si držel nejspíš postřelené koleno. Opíral se o stromy a sykal bolestí. Položila jsem mu ruku na rameno a on vyjekl. Srdce mu začalo divoce bušit, ale potom se znovu uklidnilo.

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se medově a vydechl.

„Postřelili mě. Hrozně to bolí, nejspíš mi roztříštili kost,“ zamumlal a podle všeho se kousal do jazyka a do rtu.

„Pomůžu ti od bolesti,“ zašeptala jsem u jeho ucha a on se prudce otočil.

Zorničky měl rozšířené strachem, hnědé oči na mě hleděly. Krásná mužská tvář, krátké, kudrnaté černé vlasy. Urostlá postava. Ach… Chvíli mě pozoroval a pak se na mě trochu usmál. Nádherné ďolíčky. Kouzelné.

Zavřela jsem oči. Spatřila jsem podobnou tvář. Jen mnohem krásnější, líbeznější, známější a víc moji. Zatřepala jsem hlavou. Vypadni, Emmette! Křičela jsem na Emmetta v mé mysli. Nech mě žít! Prosila jsem a Emmett na mě hleděl zlatýma, jako kdyby ubrečenýma, očima.

Rosalie. Zašeptal jeho hlas v mé hlavě. Rychle jsem rozevřela oči a dívala se okolo. Já snad už blázním! Nasávala jsem vzduch a kontrolovala okolí. Orchideje a jemná vůně borového lesa. Nikde jsem je necítila. Stejně jako jsem neviděla tu nádhernou tvář.

Podívala jsem se na toho člověka. Vypadal zmateně. Díval se na mě a nevěděl, co dělat. Usmál se na mě a já nasála vzduch. Jeho krev byla opravdu kouzelná. Přihnula jsem se k jeho krku a zavřela oči. Když jsem je znovu otevřela, viděla jsem před sebou Emmetta. Odstrčila jsem ho od sebe a Emmett znovu zmizel.

Utekla jsem. Zbaběle jsem utekla před mrtvým upírem. Před Emmettem, který mě teď strašil. Milovala jsem ho, ale on tu nebyl. Neměl právo mi teď ubližovat! Utíkala jsem od ne moc dokonalé napodobeniny Emmetta. Vylekaná a hladová.

„Dala ses na dietu, sestřičko?“ zasmál se mi za zády Edward. Zavrčela jsem na něj.

„To ti jenom schvaluji,“ znovu se usmál.

„Nech mě být!“ štěkla jsem na něj a začala utíkat. Bylo mi to houby platné, byl stále rychlejší.

„Rosalie, počkej,“ chytli mě za ruku a trhl. Podívala jsem se na něj a sykla. „Co se stalo? Už sedm let jsi neodolala člověku. Proč teď? Proč ten? Našla jsi svědomí?“

„Ne, Edwarde. Tys tam ale nebyl! Tys tam nebyl, abys viděl do jeho tváře! Abys viděl do mojí mysli. Tam nebyl ten člověk, byl tam místo něho on! Byl tam Emmett!“

„Počkej, on žije? Proč jsi od něj utekla? Já viděl na vlastní oči, jak ho Volturiovi roztrhali.“

 

„To je mi jedno!“ zakřičel Caius.

Nepatrně se pohnul a naproti nám se vyřítila salva černých plášťů. Stiskla jsem Emmettovi ruku a on mě naposledy políbil na rty. Podívala jsem se po zbytku rodiny. Jasper byl už vpředu. Carlisle s Esme taky a Alice někde uprostřed. Na Edwarda padla první salva.

Bella vrčela v obranném postoji a divně se při tom tvářila. Držela štít. Hledala jsem Renesmé, ale viděla jsem jen bronzový záblesk jejích vlasů v lese a taky rezavý. Od toho čokla. Doufám, že jí uchrání. Někdo mě shodil na zem a přede mnou byl Emmett. Pral se s Felixem.

Vstala jsem a šla mu pomoct. Skočila jsem Felixovi na záda a urvala mu zuby hlavu. Někdo zasyčel. Najednou Felix začal, z ničeho nic, hořet. Benjamin! Otočila jsem se na něj. Zrovna bojoval s třemi upíry, když jsem k němu mířila, už je zapálil. Jako živé pochodně.

Znova jsem se otočila na Emmetta.

„Ne!“ zavřískala jsem.

Jane se k němu blížila a on se svíjel pod jejím pohledem. Švihla jsem pohledem k Belle. Ležela na zemi a vyčerpaně oddychovala. Rozběhla jsem se k Emmettovi, ale chytli mě dvě silné ruce. Začala jsem se vzpínat. Demetri mě držel pevně. Hlavu mi natočil přesně na Emmetta.

Jane se usmívala a pomalu ho trhala. Velice pomalu. Zavřela jsem oči, a nechtěla to vidět. Bylo to odporné. Snažila jsem se Demetrimu vykroutit, ale začayi mě přidržovat ještě jedny ruce. Jane urvala hlavu a já znovu zakřičela.

„Hej! Jane tady!“ zavolal na ni Alec.

Mrskla po něm pohledem a pak po mně. Zářivě se zasmála  a hodila po mě jeho hlavu. Přímo k nohám. Demetri ji zvedl ze země a přidržel mi ji u obličeje.

„Můžeš se naposledy rozloučit,“ zasmál se a pak jí hodil do ohně.

 

„Rosali… promiň, nechtěl jsem,“začal pomalu Edward. Na tohle jsem nemyslela hodně dlouho.

„Nech mě být,“ sykla jsem a otočila se k němu zády. Sedla jsem si na zem a objala kolena. Kdybych mohla, brečela bych.

„Rose promiň, jen jsem myslel…“

„Udělej mi radost, a pro jednou nemysli. Nemysli na nic. Na nic ohledně mě!“

„Já vím jak ti je. Myslíš, že já to mám lehké? Viděl jsem, jak roztrhali Bellu!“

„A hodili ti její hlavu k nohám? Nutili tě, se na to bezmocně dívat? Ne? Tak mi tady neříkej, že víš jak mi je!“

„Rose…“ začal.

„Jdu si ulovit večeři, nech mě,“ řekla jsem a rozběhla se do města.

Bylo hodně daleko, protože jsme byli uprostřed nejhlubšího lesa v Amazonii. Kvůli dešti bylo nádherně šero, takže jsem mohla vyjít normálně do ulice. Čočky mě nikdy netrápily. Vždycky jsem měla červené oči. Teď mělo hodně lidí zvláštní barvy čoček.

Zarazila jsem se u jednoho ústavu. Velké mřížové vrata. Stará oprýskaná budova a velký nadpis, který hlásil, že jde o školku. Za šumění deště se z venku ozývaly veselé dětské výkřiky. Usmála jsem se. Cukrové, malinké dětičky.

Obešla jsem celý areál a našla to, co jsem hledala. Dětské hřiště. Některé děti seděli na rozbahněném písečku, jiné se klouzali po špinavé klouzačce. Další se houpali na obří pneumatice, či houpačkách. Nebo se honili po zelené trávě a házeli po sobě hroudy bahna.

Jen jedna roztomilá holčička seděla na lavičce a houpala nožičkama. Byla zmoklá až na kost. Fialové tričko měla přilepené na lehce opálené kůži. V hnědorezavých vlasech měla velkou modrou mašli. Dívala se neustále do zemně a jen někdy odlepila pohled. Nějaký kluk po ní hodil hroudu bahna a ona se rozplakala. Zavrčela jsem na něj.

Chvíli jsem se rozhodovala a pak jsem měla jasno. Ona musí být moje. Když jsem to pomyslela, holčička se zrovna podívala na mně. Usmála jsem se na ní a zamávala jí. Úsměv mi oplatila. Seskočila z lavičky a přihopsala ke mně. Potom se protáhla šikovně skrz železné šprušle a znovu se usmála.

„Dobrý den,“ zašeptala.

„Dobrý den holčičko, jak ti říkají?“ usmála jsem se na ni.

„Maminka mi říká zlatíčko, učitelky Soňo a děti, hej ty.“

„Já jsem Rosalie,“

„Těší mě.“

„Kolik ti je let Soňo?“

„Bude mi sedm,“ usmála se.

„Aha,“ stejně jako naší Renesmé, byla jí vlastně celkem i podobná.

„Chceš se jít projít?“ nabídla jsem.

Holčička zakývala hlavou a já si ji vzala do náruče. Mířila jsem s ní do lesa. Přišla mi roztomilá. Už jí nevrátím. Nikdy. Nikdo mě nedonutí. Ani Emmett ne!

„Rosalie!“ zakřičel za mnou rozzuřený hlas.

„Ano Edwarde?“ zeptala jsem se medově.

„Ihned jí vrať!“

„Copak ty nechceš tvou malou Renesmé zpátky?“

„Renesmé už nežije,“ procedil skrz zuby.

„Jsi na omylu! Ona žije.“

„Tohle není  ona.“

„Já vím! Tohle bude moje štěstí.“

„Vrať jí.“

„Nikdy!“

„Rosalie, vezmi si nějakého z dětského domova, nikomu to vadit nebude,“ povzdychl si.

„Ale já nechci jinou! Mě se taky nikdo neptal, jestli  mi můžou vtít vše, co jsem chtěla!“

„Rose, tohle není fér.“

„Nic není fér, to bys mohl vědět za ty roky, Edwarde,“ povzdechla jsem si.

„Tím dítětem si ale Emmetta ani Renesmé nevrátíš!“ zakřičel mi za zády.

„Renesmé není mrtvá!“

„Ale je!“

„Není!“ zakřičela jsem a hlas mi přeskočil o oktávu. Soňa se začala klepat strachy.

„Proč mi ubližuješ? Ty víš, že je, jinak bych ji už dávno našel.“

„Edwarde. Ona utekla s Jacobem. Žádný upír se za nimi nevydal a Seth nám řekl, že Jacob žije.“

„Co je mi do blbého čokla!“

„Když žije on, žije i ona. Bez ní by nepřežil. Kruci Edwarde! Kolik prestižních škol si vychodil? Stejně ti to bylo, jak jde vidět na nic!“

„Ty myslíš, že žije?“

„Ano,“ zajásala jsem, když pochopil.

„Proč se neukázala?“

„Proč je nebe modré?“ zeptala jsem se, „Ty jsi teď nomád. Jacob by jí nikdy nedovolil, aby lítala někde po světě, i kdyby jí měl sám nosit,“

„Jdu jí hledat,“ rozhodl.

„Edwarde…“ pokynula jsem hlavou k malé.

„Dobře nech si ji. Jak ti říkají malá?“ zeptal se a ona se znovu usmála.

„Maminka mi říká zlatíčko, paní ve školce Soňo, děti mi říkají, hej ty a jeden pán mi říká malá Renesmé, nebo taky malá Nessie,“ usmála se.

„Cože?“ vyjekli jsme oba dva.

„Chodí tam za jednou paní ze školky, ale nemám ho ráda,“ zamračila se.

„Já taky ne, ale proč ty ne?“ zasmála jsem se.

„Vždycky, když se ztratím, najde mě,“ zamračila se znovu.

„Cože?“ zamručela jsem.

„Budeš jí muset vydat.“

„Nikdy, proměním ji.“

„To je zakázané!“

„Volturiovi jsou mrtvi! Nikdo nám za to neublíží.“

„Nechci mít s tím nic společného,“ sykl.

„Ani štěstí vlastní sestry?“

„Už se blíží,“ řekl najednou Edward. Nadzvedla jsem jedno obočí.

„A rychle, cítí nás, bojí se o Renesmé, tak buď uteč, nebo čiň, ale zastávat se tě nebudu.“

„Díky Edwarde,“ vydechla jsem a objala ho.

Vzala jsem malou za ručičku a lehce do ní kousla. Hned jsem přestala. Měla jsem ještě z dob mého vegetariánství veliké sebeovládání.

Když jsem otevřela oči, před námi stál velký rudohnědý vlk. Zavrčel a otočil se. V křoví něco zašustělo a vyšel Jacob v kalhotách.

„Vy žijete?“ sykl.

„Pro tvou smůlu,“ zašklebila jsem se.

„Byl jsem tam několikrát sám a dvakrát s Nessie, nikde jste tam nebyli, jen ohořeniny.“

„Myslel jsem, že jste mrtví. Oba jsme chtěli zapomenout,“ řekl Edward a Jacob si nás změřil pohledem.

„To vidím,“ sykl.

„Začínáme znovu dietu,“ vyhrkla jsem rychle.

„Cože?“ nechápavě se poškrábal na hlavě.

„Začínáme jíst zvířata,“

„Dobře,“ protáhl. „neviděli jste tady běžet malou holku? Vypadá trochu jako Ness, když byla malá,“ zašklebil se.

„Ne proč?“ znovu jsem vyhrkla.

„Je z problémové rodiny, pořád utíká, máma ji bije, táta taky, děti šikanují,“ říkal a kroutil očima. Já vrčela.

„Tak ještě že ji naše Rose zachránila,“ zasmál se Edward. Jacob po mě švihl pohledem.

„Zachránila?“

„Tak nějak,“ řekla jsem.

„Nestyď se Rose, jen mu ji ukaž,“pobídl mě Edward a já na něj zavrčela.

Vytáhla jsem maličkou před sebe, dosud jsem jí schovávala za záda. Ruku jsem měla v její puse, takže mě kousala do ruky. Nehodlala jsem ruku uvolnit. Křičela by. Hodně hlasitě. Její malé tělíčko se svíjelo v bolestech. Jacob se začal třást a tak jsem jí schovala.

„Co kdybys nás zavedl za Renesmé?“ zeptal se ledabyle Edward.

„Má práci, možná večer,“ sykl a ztratil se v lese.

Edward se zářivě usmál a pustil se za ním. Taky jsem se za nimi rozběhla. Kličkovali jsme přes hustý les, až jsme se zastavili znovu u školky. Sedli jsme si na pařez a Jacob nám vyprávěl o Renesmé. Teda, Edwardovi. Mě ignoroval. Po třech hodinách se zvedl a někde utekl.

Ve dveřích od školky se zaleskla hnědozrzavá barva dlouhých, prstýnkových vlasů. Naše malá Renesmé. Soňa se mi zavrťěla v náručí a zabodla do mě rudá kukadla.

„Mám hlad," zašveholila a upřela oči na Renesmé.

shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Moje tajné přání:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!