Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Moje krásná otrokyně - III. část

Moje krásná otrokyně - III. část

Soutěžní povídka v soutěži Zamilovaný červen.

Konec. :-D Naše povídka se blíží ke konci, takže doufám, že jste si ji užili. :-D Když tak napiště do komentů...

Co udělá bitva se Sulpicií a Vladimirem? A co bude mít se Sulpicií Aro? Vše se dnes dozvíte!

„Ona není normální člověk,“ vyvrátil jsem jeho myšlenku. „Je jiná. Je krásnější než kdokoli, koho jsem kdy potkal nebo viděl, ať už z řad upírů nebo lidí, a to i ze vzhledové stránky, i z té povahové. Není tak marnivá jako ostatní a není tak podlézavá. I když je žena, nebojí se říct, co si myslí, nedělá rozdíly mezi lidmi, a když se směje, celá září, jasněji než slunce.“ Usmál jsem se a podíval se na Stefana.

„Ty ji asi vážně miluješ,“ řekl po chvíli, v jeho tváři byl výraz, který se to snažil pochopit, ale bylo to obtížné. Přikývl jsem.

„Cože?“ zírala na mě vyděšeně Sulpicia. „Jaká bitva? A kdo jsou Volturiovi?“

„Jsou to ti, kvůli kterým jsme tu,“ řekl jsem tiše a naléhavě se jí díval do očí. „Chtějí, abychom žili v utajení. Ale spíš myslím, že chtějí vládnout světu jako my.“

„A vy se bráníte,“ konstatovala Sulpicia opatrně.

„A oni se to rozhodli řešit,“ dořekl jsem.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Sulpicia a zahleděla se směrem k městu. Ozval se další pronikavý výkřik, větší než předtím, i Sulpicia ho musela slyšet, a ve městě něco rudě zazářilo – oheň?

„Musím to říct Draculovi,“ řekl jsem a postavil se k odchodu. Sulpicia mě ale chytila za ruku, aby mě zdržela.

„Ale co mám dělat já?“ zeptala se s odvážným výrazem. „Jak můžu pomoct?“

Dřepnul jsem si a chytil ji jemně za bradu. Hleděl jsem jí do očí naléhavým pohledem, snažil jsem se její myšlenky číst i ovlivňovat.

„Ty mi pomůžeš pouze tak,“ řekl jsem tichým, sametovým hlasem, „že se někde pořádně schováš a budeš na sebe dávat pozor.“

„To už se neuvidíme?“ šeptla bezradně. V mé hrudi něco vzplanulo, něco, co jsem nedokázal identifikovat. Bylo to jako oheň, který mě spaloval zevnitř, ale nebylo to tak strašné jako pálení, které mě měnilo v upíra. Tenhle oheň byl příjemný – hřál mé mrtvé srdce. Chvíli mi trvalo uvědomit si, proč to tak je. Myšlenka na to, že mě už neuvidí, jí způsobovala bolest.

„Ještě za tebou přijdu, ale musíš se schovat někde blíž města,“ dával jsem jí instrukce. „Volturiovi půjdou směrem sem a já musím naše obránce dovést sem.“ Sulpicia kývla.

„Ale jak mě pak najdeš?“ zeptala se zmateně. „A jak oni nenajdou mě?“ Moc dlouho jsem se nerozmýšlel. Rychle jsem si sundal plášť a přehodil ho přes Sulpicii.

„Můj pach zamaskuje tvůj,“ zamumlal jsem, spíš pro sebe než pro ni. „Dávej na sebe pozor.“

Nečekal jsem na odpověď a zmizel jsem. Pro ni jsem zmizel. S těžkým srdcem jsem se postavil a rozběhl se k hradu, tou největší rychlostí, kterou jsem v sobě dokázal najít. Pomalu jsem měl pocit, že mě něco začne bolet. Chtěl jsem se k hradu dostat co nejrychleji a pak, co nejrychleji, se zase vrátit k Sulpicii.

Během minuty a půl jsem byl u hradu. Vtrhl jsem dovnitř a ani se neobtěžoval zavřít dveře. Prostě jsem přiběhl za Draculou a spustil:

„Začíná to. Volturiovi. Mají vojsko. A likvidují Bukovinu.“

„Tak brzo?“ zeptal se Dracula a postavil se. „Já zaběhnu pro ostatní z Guvernale – už by měli být na cestě domů. Ty svolej obránce a řekni jim, kam mají jít. Dorazím se všemi během chvilky.“ Kývl jsem a vyběhl nahoru. Za Valerií.

„Co se děje, Vladimire?“ usmála se svůdně Valeria. „Už jsi zpět?“

„Teď ne, Valerie,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ženeme se do války. Teď mi pomoz svolat všechny, kteří mohou bojovat. Všechny. Všechny, kteří nám můžou pomoci v bitvě s Volturiovými.“

Valerii se zablesklo v očích, v její tváři se mihla velmi malá, téměř nepatrná starost. Poslušně odběhla, aby svolala ostatní. I já běhal po hradě a hledal všechny, kteří mohli aspoň nějakým způsobem pomoci. Družky, obránce i malé upíří poskoky. Když jsem prohledal každý milimetr hradu, abych zjistil, že už na hradě vážně není nikdo, kdo by mohl pomoci, dal jsem jim instrukce, kudy běžet a kde zastavit. Kladl jsem důraz na to, že musí počkat na mýtině. Já zatím zkontroluji situaci ve městě.

Zase jsem zrychlil na maximum. Chtěl jsem být se Sulpicií co nejdříve. A proto jsem na mýtinku dorazil první.

Ve městě se pořád bojovalo. Nadechl jsem se a běžel za jedinou vůní – za vůní mého pláště. Ve vzduchu byly cítit nejrůznější upíří pachy, mísící se rozličnými vůněmi lidské krve, avšak nejdominantnějším pachem byl pach spáleného masa, ať už lidského nebo upířího.

Lidé stále křičeli, naříkali, někteří se dokonce i měnili. Já si toho ale nevšímal. Prodíral jsem se za tím jediným pachem, nic jiného jsem nevnímal. Vyhýbal jsem se upírům, aby se na mě nevrhli, jen jsem se čas od času ujišťoval, jestli se na mě někdo nežene. Ale všichni měli moc práce. Povětšinou to byli novorození, moc zaměstnáni krví.

Moje pachová stopa končila v jedné vzdálenější části města, kde žila chudina. Tady to bylo spáleným masem cítit nejvíce, ale po mém pachu tu jako by nebylo ani stopy. Hledal jsem její tlukot srdce, ale bylo tu tolik křiku a bijících srdcí, že se mi to nedařilo.

„Sulpicie?“ zeptal jsem se tiše. Za mnou se něco pohnulo. Obrátil jsem se a přikrčil se do ochranné pozice. Ale nebyl to žádný novorozený, jak jsem si myslel. Byla to ona.

Sulpicia se na mě vyděšeně dívala, choulila se do mého kabátu a vylézala z nějakého nízkého příbytku z několika klacíků a sena. Oddechl jsem si a vydal se lidským tempem k ní.

I ona se mi vydala vstříc a vběhla mi do náruče. Zabořil jsem jí hlavu do vlasů a jen jsem tiše vdechoval její vůni. Sulpicia po vteřině tiše vzlykla a já ucítil, jak se skrz tenkou látku, kterou jsem na sobě měl, prodírají její slzy.

„Sulpicie?“ oslovil jsem ji a neochotně se odtáhnul. Jemně jsem třímal její obličej v rukou a díval se jí zpříma do očí. „Teď mě pozorně poslouchej.“

Sulpicia na mě hleděla, v očích se jí leskly slzy. Přerývavě dýchala a čas od času vzlykla. Zaváhal jsem. Jediné, co jsem si přál, bylo utéct. Odejít někam pryč, hodně, hodně daleko se Sulpicií. Nechtěl jsem tam jít. Vždyť tam mají tolik novorozených!

„Je možné,“ začal jsem, mluvilo se mi velmi těžce, „že až tam půjdu… No, je zkrátka možné, že se už pak nevrátím…“

„Ne,“ zarazila mě. „O tomhle nesmíš přemýšlet.“

„Musím tak přemýšlet,“ nesouhlasil jsem s ní a pohladil ji palcem po tváři. „Pokud se mi něco tam stane, musím mít jistotu, že ty budeš v pořádku. Počkáš tady. A jestli se sem nevrátím, až bude po všem… musíš mi slíbit… že se vrátíš domů, odkud jsi přišla… Prosím tě o to.“

„Tak tam nechoď!“ prosila a taky vzala můj obličej do dlaní. Hlas se jí lámal, po tváři jí kanuly slzy. „Zůstaň. Utečeme. Spolu. Vždyť ty tam jít nechceš. Já to vím. Pojď se mnou. Prosím…“

„Já tam musím,“ řekl jsem se smutnou tváří. „Je to moje vina. Kdybych dával větší pozor, mohli jsme to vědět dřív. Ale já je neposlouchal dost. Nevšiml jsem si, že tady tvoří armádu.“

„Neobviňuj se,“ řekla. Vzlykla a po tváři se jí valily další slzy. Jemně jsem jí je setřel palcem. „Já nemám důvod žít, a ty to víš. Žila jsem pro pomstu, nenáviděla jsem upíry, protože mi zabili rodinu. A pak, když jsem potkala tebe, najednou můj život zase dával smysl. Už to nebyla ta zběsilá a šílená honba za pomstou. Ty jsi jediný, kdo mi ještě zbyl. Ztratila jsem toho hodně. Matku, otce, sestry, bratra, přátele… Ty jsi jediný, kdo mi zbyl. Ty jsi jediný, který mě dokáže přimět zase žít. A jestli přijdu i o tebe, nebudu mít už další důvod žít.“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nezabiješ se. To nesmíš. Jsi moc mladá.“

„Víš, že tě stejně neposlechnu,“ řekla klidným, odhodlaným hlasem.

„Pořád jsi přece moje otrokyně,“ hledal jsem způsob, jak ji přimět žít beze mě. To nebylo dobré. Tedy, bylo to dobré. Bylo to něco úžasného, ten pocit, že ke mně cítí Sulpicia to stejné, co já k ní. Ale nebylo to dobré pro ni. Bylo to pro ni moc nebezpečné. „A já ti přikazuji, abys přežila. Aby ses vrátila domů a žila dál svůj život. Abys na mě zapomněla, pokud to nepřežiju.“

„Pokud zemřeš, už tvá otrokyně nebudu,“ vyvrátila má slova. „Já bez tebe nebudu žít.“

„Ale slib mi, že počkáš,“ řekl jsem. Hlas se mi lámal, jako kdybych byl člověk. Nemohl jsem ronit slzy. Ale právě teď jsem plakal bez nich.

„Počkám na tebe,“ slíbila. Nebylo třeba víc dodávat. Naše tváře se pomalu k sobě blížily, jako už tolikrát předtím. Z blízké vzdálenosti se ale ozval výkřik, proto jsem ji chytil okolo pasu a přitáhl ji až příliš rychlým pohybem k sobě. Naše těla se dotýkala, Sulpicia byla o několik centimetrů menší než já. Sklonil jsem hlavu a jemně se dotknul svými rty těch jejích.

Sulpicia mi polibek dychtivě oplácela, její ruce se mi zapletly do vlasů, zatímco ty mé ji jen jemně hladily po zádech. Byl to polibek plný bolesti z odloučení, ale zároveň to byl polibek plný optimismu, protože jsme věřili, že se znovu uvidíme. Po chvíli jsem si opřel čelo o její a jen zrychleně dýchal. Sulpicia polkla a pak se na mě podívala těma svýma zářivě modrýma očima plnýma bolesti. Nedokázal jsem se na tu bolest dívat, tak jsem se radši obrátil a chystal se vrátit na mýtinu. Jen co jsem ale vyšel z té čtvrti, někdo mě uchopil za paži a táhnul mě stranou. Chtěl jsem se bránit, ale když jsem si uvědomil, že to je Stefan, nechal jsem ho, aby mě někam odtáhnul. Odtáhnul mě do podobné čtvrti jako ta, ve které je Sulpicia.

„Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?“ spustil na mě.

Stefan byl jediný, koho jsem měl z Guvernale rád. Měl tmavě hnědé vlasy, a ačkoli byl o stupeň níže než já, byl mi nejblíže. Také tak moc neprahnul po moci, prostě si užíval toho, co mu toto spojenectví umožňuje. Stejně jako já. Ale byl vlastně nejmladší z členů Guvernale.

„Co mělo znamenat co?“ zeptal jsem se, mírně napjatý. Co slyšel?

„Kdo byla ta žena?“ ptal se naštvaně.

„Sulpicia,“ odpověděl jsem. „Moje služka.“

„Služka,“ opakoval Stefan ironicky. „A tak proč jsi ji líbal? A co měla být ta scéna předtím?“

„Proč jsi poslouchal?“ povzdechl jsem si. Slyšel všechno.

„Řekli mi, že to jdeš sem zkontrolovat,“ líčil Stefan. „Tak jsem si řekl, že ti půjdu pomoct. Ale ty se tam zahazuješ s nějakým člověkem?!“

„Takhle. Už. O. Sulpicii. Nemluv.“ Vyslovoval jsem každé slovo jako větu. Dával jsem na ně velký důraz, aby bylo jasné, že zabiju každého, kdo Sulpicii třeba jen zkřiví její inkoustový vlas.

„Snad ses nezamiloval,“ zažertoval Stefan a krátce se zasmál. Když jsem ale neměnil výraz, smích ho přešel.

„Dumnezule,“ zvážněl Stefan. „Ty ses vážně zamiloval? Do člověka?“

„Ona není normální člověk,“ vyvrátil jsem jeho myšlenku. „Je jiná. Je krásnější než kdokoli, koho jsem kdy potkal nebo viděl, ať už z řad upírů nebo lidí, a to i ze vzhledové stránky, i z té povahové. Není tak marnivá jako ostatní a není tak podlézavá. I když je žena, nebojí se říct, co si myslí, nedělá rozdíly mezi lidmi, a když se směje, celá září, jasněji než slunce.“ Usmál jsem se a podíval se na Stefana.

„Ty ji asi vážně miluješ,“ řekl po chvíli, v jeho tváři byl výraz, který se to snažil pochopit, ale bylo to obtížné. Přikývl jsem. „Ale co chceš dělat?“

„Půjdu do této bitvy,“ řekl jsem rozhodně. „A pak odejdu se Sulpicií.“

„Hrdličky,“ zamumlal Stefan ironicky. Ale já si toho tónu nevšímal.

„Víš, že se k nám můžete přidat,“ upozornil jsem ho. „Myslím s Agathou.“

„A k čemu by to vedlo?“ odfrkl si. „Byli bychom slabí, nikdo by se nás až tak nebál. Byli bychom zranitelní.“

„Ale byli bychom šťastní,“ namítl jsem.

„Nemluv tady o štěstí,“ zavrtěl hlavou s kyselým výrazem. „Já jsem šťastný teď.“

„Dobře,“ pokrčil jsem rameny. Ale najednou jsem uslyšel výkřik. Byl to Dracula, který křičel Do boje.

Událo se to tak rychle…

A přitom tak pomalu…

Já a Stefan jsme se rozběhli směrem k mýtině, kde se bitva odehrávala, úplně prázdným městem.

Boj už byl v plném proudu. Všiml jsem si, že jsme si vedli docela dobře, zřejmě kvůli nevzdělanosti novorozených. Stefan se přidal ke své družce, aby jí pomohl v boji. Já jsem se podíval na Valerii.

Chovala se velmi divoce – trhala, škrábala, kousala a těla házela na hořící hranice. Podíval jsem se i po ostatních – zdálo se, že se jim daří docela dobře. Jak jsem si ale všiml, Aro tam nebyl. Zbabělec, raději utekl.

Přidal jsem se k jednomu z mých přátel – Deziderovi. Kvůli své výbušné, nepříliš chytré povaze mu to šlo nejhůř, novorození se chovali stejně jako on. Ale i tak to zvládal dobře.

Když jsem odtrhl hlavu asi třetímu novorozenému, někdo vykřikl:

„Další! Už přicházejí!“ Podíval jsem se směrem k lesu a vážně. Bylo tam dalších minimálně dvacet upírů, ale už nebyli novorození. Tohle byli starší, zkušenější upíři. A ti se s nemilosrdným úšklebkem blížili k nám. Za nimi stáli Aro, Marcus a ještě jeden s bílými vlasy (nejspíš ten pověstný Caius), všichni měli na rtech vítězný úsměv. A tehdy mi to došlo.

Samozřejmě. Mají teď silnější armádu. Vytrénovanou, plnou chytrých upírů. Moje sebevědomí pokleslo – mohl jsem jen doufat, že vyhraje naše fyzická síla proti jejich rozumu. Jinak to být ani nemůže.

To, co se dělo dál, bylo až moc divné…

Dezider zavrčel. Podíval jsem se, s kým opět bojuje, abych mu pomohl, ale on běžel proti mně. S děsivým úšklebkem se na mě vrhal a já mu jen tak tak stačil uniknout.

„Co to děláš, frate?“ zeptal jsem se naštvaně. Tohle si ten idiot vypije…

„Nesmíte jim ublížit,“ vrčel. „Volturiovi musí vyhrát!“ A znovu se proti mně rozběhl.

Uskočil jsem a rozhlédl se kolem. A překvapilo mě, že Dezider nebyl jediný.

Stefan zběsile bojoval s dalším z naší skupiny a Agatha útočila na Anastasiu, Draculovu družku. Dracula ležel na zemi bez hlavy – mrtvý. Podíval jsem se ještě jednou na Ara, jeho vítězný úsměv byl o hodně širší. Byl o krok dopředu před námi. Zřejmě dokázal zařídit, abychom někteří bojovali proti sobě. A pak jen stačilo poslat zkušenou armádu, aby nás dorazila. Navíc jsem si všiml malé, hnědovlasé dívky, která se krčila za ním…

Někde za mnou Dezider opět zařval a rozběhl se. Já se rychle otočil, právě včas, abych mu utrhl hlavu. Tohle nebylo dobré.

Byl to podraz. Nic jiného, než prachobyčejná zrada. Aro věděl, že na tohle nebudeme připraveni. Věděl, že až na sebe budeme útočit, zpanikaříme a nebudeme dávat pozor na ostatní. Takže asi nebyl tak hloupý, jak jsem si myslel. Byl až děsivě geniální.

Ale já tady nechtěl umřít. Já měl jiné plány. Chtěl jsem odejít, pryč od tohohle všeho, možná do Athén, se Sulpicií… Já jsem tu nechtěl zemřít. Nemohl jsem. Na to jsem byl až moc sobecký.

Rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že mají všichni nějakou práci. Pak jsem se hbitě proplétal mezi nimi a běžel do lesa, abych se v něm ztratil. Byl jsem napjatý, měl jsem strach, že si mě někdo všimne. Proběhl jsem okolo Draculova ochablého těla, nějaká žena na něho zrovna házela hořící pochodeň…

Ještě tak sto kroků…

Proběhl jsem kolem Valerie, která se snažila bojovat se Sofií, aspoň tuším. Tu ženu jsem vídal s Deziderem… Valeria si mě ale nevšímala…

Ještě asi tak padesát kroků…

Proběhl jsem okolo Stefana, který házel louč na nějaké tělo a chystal se útočit na jednoho z nově příchozích Volturiových. I on měl spoustu práce…

Ještě pětadvacet kroků…

Proběhl jsem okolo Agathy, která likvidovala další tři členy našeho klanu, a to docela úspěšně.

Ještě kousek…

Tady už nikdo nebojoval. Jen tu plápolala hranice, spálené upíří maso bylo odporný zážitek pro můj nos…

Už jen krůček…

Oddechl jsem si. Už jsem byl u kraje lesa. Já jsem to zvládl! Teď stačilo jen utéct, ztratit se v temnotě, najít Sulpicii a pak… Ale tohle nadšení bylo zbytečné.

Někdo mě chytil za paži a otočil mě.

„Ahoj,“ usmála se Agatha děsivě. „Kampak asi jdeš, Vladimire?“ Pak se mi vrhla po krku a víc jsem o sobě nevěděl.

To byl konec…

Naprostý konec…

Už žádná budoucnost se Sulpicií. Už žádné zvědavé otázky. Žádné společné plány… Tohle byla smrt.

Nebo jsem si to aspoň myslel.

„Vladimire?“ slyšel jsem povědomý, ale zároveň neznámý hlas. Zněl dutě, jako kdyby na mě někdo volal z velké dáli. „Miere! Vladimire, slyšíš mě? No tak! Probuď se!“ Copak jsem spal? Upíři nemohou spát. Tak proč se mám probudit?

„Valerie?“ řekl jsem, můj hlas byl lehce zastřený.

„Miere!“ zaradovala se Valerie, její hlas byl opět o něco jasnější než můj zastřený hlas…. „Otevři oči!“ Poslechl jsem ji a odlepil víčka.

Byli jsme někde hluboko v lese a nebyli jsme tam sami. Byl tam s námi Stefan a v pozadí ještě několik upírů, někteří z ochránců a někteří z Guvernale, viděl jsem tam i dvě družky.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se Stefana, svůj hlas jsem už slyšel jasně a zřetelně.

„Agatha ti odtrhla hlavu,“ řekl posmutněle a kysele zároveň. „Valeria ji zabila dřív, než tě stačila spálit. Když jsem vás viděl, odběhl jsem za vámi a utíkali jsme hlouběji do lesa. Za chvíli se přidali ostatní, co se chtěli zachránit.“

„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal jsem se.

„Slunce je už vysoko na obloze,“ odpověděla Valeria.

„Celou noc jsem byl mimo?“ zeptal jsem se vyděšeně. A co Sulpicia?

„Ano,“ povzdechla si Valeria. „Nikdy jsem nic takového neviděla. Zprvu se tvoje hlava nepojila, a když se připojila, neprobral ses…“

„Musím jít,“ postavil jsem se k odchodu.

„Miere, počkej,“ zdržovala mě Valeria, tak jsem se na ni otočil. Tohle chození okolo horké kaše musí přestat.

„Valerie,“ řekl jsem uspěchaným tónem. „Jsi vážně vytrvalá, ale mezi námi prostě nikdy nic nebude. Být tebou, asi bych si hledal jiného druha. Nikdy moje družka nebudeš.“ Ani jsem nečekal na její reakci a utekl.

Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl, k té čtvrti, kde jsem se se Sulpicií viděl naposled. Při tom jsem běžel prázdným, zničeným městem. Z domů byl prach, z některých domů bohatších lidí zbyla jen kamenná konstrukce. Nikde nebylo ani vidu, ani slechu po bijícím srdci, po živém člověku, což nebyla předzvěst ničeho dobrého. 

Protože ani v té čtvrti nic nebylo.

Nic. Jen jeden kabát. Nasáklý mou a její vůní…

Sulpicia byla pryč. Já jsem nepřišel, když bitva skončila. A ona si myslela, že jsem mrtvý, takže se taky zabila…

To se nemělo stát…

Vyčerpaně jsem klesl na kolena a vzal tlustý kabát do rukou. Nebylo to tak dávno, co jsem jí ho dával, aby se zachránila. A teď je pryč.

Někdo mi položil ruku na rameno. Stefan.

„Je mi to líto, Vladimire,“ řekl a v jeho hlase byla vážně známka soucitu. Malá, ale přesto tam byla. On přece taky ztratil družku – i když jeho city k Agathě se nedají srovnávat s mými k Sulpicii. „Ale ty se přes to přeneseš. Já vím, že ano.“

Ale já věděl, že se přes to nepřenesu…

 

Hrad v Karpatech, Rumunsko, 2030

 

Znovu jsem si povzdechl, stále hledíc nepřítomně na krajinu venku. Nemělo smysl víc vzpomínat na to, co se dělo dál. Kvůli Volturiovým jsem přišel o Sulpicii, byla to jejich vina! Kdyby na nás Aro neušil takovou boudu, mohl jsem teď být tady s ní. Takže jsem se po příští tisíciletí a půl, nebo jak dlouho to bylo, účastnil každé bitvy s nimi. Samozřejmě, ta čarodějná dvojčata jsou prostě…

Povzdechl jsem si, zčásti naštvaně, ale hlavně smutně. Ona tu není. Už nikdy nebude.

Stefan si odkašlal, aby získal mou pozornost. Ani jsem si nevšiml, kdy se v tom pokoji objevil…

„Vlastně ani nechápu, proč se tak trápíš,“ zamumlal. „Tak je mrtvá. No a co. Najdeš si jinou.“

„Proč jsme tady?“ zeptal jsem se, ale znělo to spíš jako věta. „Tos mi udělal naschvál? Chceš mě zničit?“ Stefan zvedl dlaně na znamení míru.

„Samozřejmě že ne,“ bránil se. „Jen jsem myslel, že doma se ti bude líp na to zapomínat…“

„Doma!“ odfrkl jsem si ironicky. „Dobře víš, že tohle už dávno není můj domov! Můj domov je tam, kde je ona.“

„Volturiovi za to jednou zaplatí,“ slíbil mi. „Jednou určitě. Ale nesmíš se tím tak trýznit!“

Jak jsem se mohl netrýznit?! Vždyť jsem viděl toho vegetariána! Jistě, bylo to něco trochu jiného, ale přec! Když jsem viděl, jak se na ni dívá, viděl jsem sebe, jak jsem zamilovaně hleděl na Sulpicii. A když vidím ji… Bellu… Vidím mou malou a křehkou Sulpicii, která se odvážně snažila udělat vše, aby mi pomohla, která mě asi taky milovala… Ačkoli mi to do očí nikdy neřekla.

A jak jsem se mohl netrýznit?

Najednou se o patro níž ozval zvuk. Bylo to krátké zadunění s ozvěnou, jak někdo proskočil oknem dovnitř, jak jeho nohy dopadly na podlahu a jak se ten zvuk odrazil od stěn…

Samozřejmě – to bude určitě Jane. Našli nás. A stejně, jako každých několik staletí, nás přišli potrestat.

Podívali jsme se se Stefanem na sebe s odvážným a mučitelským výrazem. Proti Jane nemáme, bohužel, žádnou šanci.

Seběhli jsme dolů, k místnosti, odkud se zvuk ozval – těžké, dřevěné dveře byly zavřené. Přešel jsem k nim a věnoval Stefanovi poslední pohled. Pak jsem rezignovaně otevřel dveře a připravil se na ten strašný oheň, který mě čekal…

Ale nic takového se nedělo. Uvnitř totiž nebyla malá Jane, ale někdo naprosto, naprosto jiný.

Bylo to jako zázrak. Ztuhnul jsem a zíral na to nádherné stvoření, oblečené v nějakých krátkých džínech a až příliš dlouhém tričku. Nezmohl jsem se na víc, než jedno jediné slovo:

„Sulpicie?“ Emoce, které v tom jediném slově byly, se snad ani nedají vyjádřit. Bylo v něm tolik lásky, tolik překvapení, úlevy a napětí, že to až bolelo.

Sulpicia se napjatě usmála a vydechla. Byla to ona, a přitom to ona nebyla. Její pleť byla bledší než předtím, stejně jako moje, a její srdce nebilo. Její oči už nebyly tak průzračně modré, ale tmavě, karmínově červené. Její rysy byly o něco ostřejší a rty bledší. Ale stále to byla ona. Moje Sulpicia… Moje malá otrokyně…

„Oh,“ vydechl Stefan, když mi nakoukl přes rameno do místnosti. „Salut.“

„Sulpicie,“ odhodlal jsem se a vešel za ní do místnosti. Objal jsem ji a ona mi zabořila hlavu do hrudi. Jen jsme přerývavě dýchali a byli spolu. Pak jsem se od ní odtáhnul, ale stále jsem ji držel za ruku.

„Jak?“ zeptal jsem se se šťastným úsměvem. Nemohl jsem být šťastnější než teď.

„Čekala jsem tam, ale ty jsi nepřišel,“ vyprávěla Sulpicia. „Byla jsem rozhodnuta se zabít, když tam přišel ten divný upír… Řekl, že se jmenuje Aro Volturi, takže jsem viděla příležitost, jak se zabít. Byl ke mně milý, ptal se mě, odkud jsem, ale já jsem mu jen plivla do obličeje. A on se po mně vrhnul… Ale nezabil mě. Začala jsem se měnit – příšerně to pálilo. Po chvíli jsem se probudila, jako upír. Zavřeli mě do nějakého sklepení, byla tam jen Athenodora a Corin. Athenodora mi řekla všechno o Arovi – jak čte myšlenky, co dělá a tak. A taky, že Corin šíří jakousi nakažlivou spokojenost, proto jsem se jí vyhýbala, jak to jen šlo… Řekla mi všechno – o válce, o zradě… Neměla jsem jinou možnost, než prostě jen dál žít ve Volteře a odmítat Ara…

Ale pak jsem slyšela Ara, jak se zmínil o Rumunech – Vladimirovi a Stefanovi… Začala jsem doufat, byla tu možnost, že nejsi mrtvý… Takže jsem začala spřádat plány, jak utéct. Nakonec jsem na to přišla.

Proměnila jsem recepční, která u nás zrovna pracovala… Řekla jsem jí, že potřebuju, aby šla ven a počkala tam na mě, a ona souhlasila. Když se mi podařilo uniknout, vážně tam byla. Odtrhla jsem jí hlavu, vyměnila si s ní oblečení a zapálila ji. Pak jsem zmizela…“ Sulpicia se odmlčela.

Moje averze k Arovi opět vzrostla. Jak mohl? Věznil Sulpicii ve vlastním domě a…

Vydechl jsem. Důležité bylo, že Sulpicia teď byla tady, se mnou.

„Došlo mi, že budete tady,“ řekla a přitiskla se ke mně. Já ji jemně hladil po zádech a spokojeně se při tom usmíval. Stefan nás pobaveně pozoroval.

„Takže,“ usmál se a sklonil hlavu. „Mám to brát tak, že z nás je najednou trojčlenná smečka?“

„Asi ano,“ řekl jsem, stále s tím spokojeným úsměvem, má nálada se odrážela v mém hlase. Už to nebyl ten mdlý, nemocný hlas. Byl to šťastný a zamilovaný hlas. Najednou jsem to byl zase já.

Já a Sulpicia jsme jako dvoudílné puzzle. Dva dílky, sám o sobě každý tvoří nějaký obraz… Ale pouze když jsou ty dílky spolu, ten obraz dává smysl. Když Sulpicia zmizela, velká část mě zůstala s ní, stejně jako velká část jí zůstala se mnou. A až teď, když jsme se znovu shledali, jsme oba opět kompletní…

Sulpicia se na mě podívala a natáhla se, aby mě mohla políbit…


<< The END >>

Doufám, že se povídka líbila všem, kteří sem zabloudili a přečetli si ji. :-) Doufám, že se mi aspoň trošku, trošilínku povedla, dávala jsem si na ní fakt záležet... Takže doufám, že mi napíšete do komentů, jak jste tuhle povídku vnímali, protože to jsou právě vaše komentáře, názory a připomínky, které mě posouvají dál. Děkuji za to, že jste si na mě a Moji malou otrokyni udělaly čas. ;-)

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Moje krásná otrokyně - III. část:

 1
30.06.2014 [17:09]

LiviaCullenPôvodne som chcela napísať komentár hneď ako som to dočítala ale nemala som vôbec čas, som vlastne rada že som si to aj stihla prečítať. Ale teraz keď nám už aj vyšli výsledky tak to bude lepšie.

V prvom rade ti chcem veľmi pogratulovať k piatemu miestu. Úprimne, čakala som že to dopadne lepšie ale aj piate miesto je krása no nie?? Rozhodne si zaslúžila lepšie miesto ale tak mi tomu nepomôžeme.

Veľmi pekne ti chcem poďakovať za to že si poviedku ukončila šťastne a nie naopak. toto je veľmi pekný koniec a som tomu veľmi vďačná, takto to je ideálny koniec. Všetci sú šťastný a spokojný a to je krásne a perfektné. Takto som si to predstavovala..

Pekne si to mala celý čas premyslené, úplne od začiatku a naozaj sa mi páči tvoja originalita a som rada že si si nevybrala stereotypné páry ako sú E+B alebo ale Bella a ktokoľvek s Volturioucov. Toto je naozaj nádherná poviedka o krásnom netradičnom páre a je vidno že karpaty máš v malíčku a ako som sa dozvedela z tejto poviedky tak aj tvoja tvorba je už o milión percent lepšia.

Veľmi pekne ti chcem poďakovať za možnosť prečítať si túto poviedku a dúfam, že sa budem môcť tešíť na ďalšiu možnosť prečítať si ďalšiu tvoju tvorbu.

2. :D
26.06.2014 [15:00]

Áááááááááaaah. . . Emoticon To bylo krásné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon .
Myslím, že vím o další adeptce na výhru Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26.06.2014 [12:12]

NicoleVVVPovídka se ti moc povedla. Děj byl promyšlený od začátku až do konce. Každý díl jsem přečetla jedním dechem a nedočkavě jsem se těšila na další. Líbilo se mi netradiční zasazení děje, volba hlavních postav a to, že povídka byla psána z pohledu Rumunů. Vladimír a Sulpicie - velmi zajímavá dvojice. A když ještě k tomu přidáš Ara a tvé geniální vyvrcholení děje...
Prostě nádhera - smekám, tleskám a doufám ve víc takových povídek. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!