Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Merry Christmas?!

50/50


Merry Christmas?!Tato jednodílná povídka vznikla za spolupráce s Jannou. Děj se odehrává někdy za Stmíváním. Nemusím říkat, že nás komentáře hrozně potěší. Takže přejeme Veselé Vánoce! ;) Lareth a Janna.

Plně se soustředím na jedinou věc. Ještě jednou obmotat, zatočit a už jenom udělat mašličku. A je to. Na hromádku položím poslední balíček. Kriticky si prohlížím neúhledně zabalené dárky. Tady je krev? Zdvihnu Edwardův dárek ve stříbrném papíru, ze kterého zvolna odkapává krev. Ale kde se bere?

Kap. Kap.

Rudá kapička krve dopadá na moji bledou ruku. Snažím se zahnat hučení v hlavě, ale to mi na ruku dopadne několik dalších kapek za sebou. Najednou zaslechnu tiché temné zavrčení. Balíček mi vyletí z ruky a dopadne ohlušující ránou na podlahu. Pomalu zakloním hlavu. Najednou mi v žilách jakoby ztuhne krev. Cítím, jak se mi z tváří vytrácí i poslední zbytky barvy. Srdce mi buší jako splašené. V hlavě se mi honí milion myšlenek. S ladností přede mě seskočí postava v černém rouchu. Téměř celou tvář má skrytou ve stínu, ale nemohu přehlédnout pramínek krve stékající z pravého koutku mezi rty, po bradě. Zálibně zvedne ruku a setře krev, aby si prst olízla. Podle rtů a prstů bych postavu tipla na ženu. Napadá mě jediná osoba.

V hlavě se mi promítne okamžik, kdy mě honil její přítel a ona mu pomáhala. Vybavím si přesně ty rusé vlasy. Výraz šelmy.

Silou mě uhodí přes tvář. Přelétnu pokoj, cítím bolest v obličeji a rána mě pálí. Z poličky nade mnou na mě vypadne několik knih.

Victoria ke mně přistoupí a chytí mě pod krkem. Místností se rozezní pianová skladba, která mi ohlašuje příchozí hovor. Moje ukolébavka oznamuje volání nejdražší osoby, kterou znám. Victoria pouze pohne očima, ale najednou propukne v řehot, jímž se otřásá celé její tělo.

„Jak jednoduché by bylo tě zabít,“ zašeptá a přejede mi nehtem po žíle na krku. „Jak jednoduché by bylo tě zmrzačit,“ řekne a začne mi mačkat žebra. Místností se ozývá bolestný křik patřící mně. Její smích se podobá cinkání zvonečků. „Jak jednoduché by bylo tě vysát do poslední kapky krve,“ olízne si ret. Nehet mi zaryje hluboko do kůže na paži. V očích se jí zračí chtíč, žízeň, ale i vzdor. Ona mě nechce zabít. Alespoň ne teď. Přesto si prst olízne.

„Až se příště ukážu, zemře další z tvých blízkých. Jeden po druhém. Poté přijdeš na řadu ty, drahoušku,“ zapěje. S těmi slovy vyskočí z okna.

Ona… Ona někoho zabila.

Přes bolest pulzující v tváři, na hrudníku a v paži, se odplazím ke dveřím. Bolestivě se natáhnu po klice a otevřu. Plazím se chodbou ke schodům. Vyděšeně mrknu na hodiny. Je pět. Po tváři mi steče slza.

„Tati?“ zavzlykám. Nikdo se neozývá. „Tati… ozvi se, prosím…“ Tvář skryji do dlaní. Snažím se co nejrychleji dostat se dolů. Stačí mi jediný pohled do obývacího pokoje. Stromeček, který jsme včera s tátou ozdobili, je převrácený. Ozdoby jsou zakutálené až u mě. Vidím šmouhu krve rozmazanou na zdi. Odplazím se do kuchyně, v níž leží v kaluži krve tělo. Můj táta. Slzy se mi hrnou po tváři. Dolezu až k němu. Tátovy oči jsou otevřené, kalné. Rozpřáhnu kolem něj ruce.

„Tati… Ne! Prosím…“ vzlykám. „Tati…“ šeptám. „Neumírej.“ V mé duši se právě udělala dlouhá jizva. Bolí to. Tak moc to bolí. Už nikdy ho neuvidím přicházet z práce. Nikdy mu nebudu moct uvařit večeři. Už nikdy ho neobejmu. Nezahlédnu úsměv, který mu rozvlní vrásky kolem očí. Nezadržitelně vzlykám. V náručí téměř držím svého mrtvého tátu. To nemůže být pravda. Vybavím si poslední chvíli, kdy jsem ho viděla. Bylo tomu včera. Přivezl mi z města růži. Když jsem se zeptala, za co jsem ji dostala, odpověděl: „Za to, že tě mám, srdíčko.“ Přitom mě objal. Jak jsem to mohla dopustit. Najednou si připadám vysílená. Vidím jen černo.

*** 

V domě, který vypadá jako každý jiný, se v několika minutách odehrála tragédie. Když nahlédneme do malé kuchyňky, uvidíme dvě nehybná těla. Jedno je opravdu mrtvé a druhému stačí jen krok. Muž zemřel rukou upírky. Charlie byl otec Isabelly, která ho objímala jako dítě. Oba leželi ve velké kaluži krve.

***

Běžím, co mi má rychlost dovolí. Alice měla vizi. Viděla změť divných záblesků. Bella a Charlie zahaleni rusou barvou. A poté černo. Snažila se zahlédnout další budoucnost, ale stále viděla jen temnotu, která obklopovala i moji mysl.

Dům vypadá v pořádku. Slyším slabý, téměř neslyšitelný tlukot srdce. Okamžitě poznám to Bellino. Tváří mi přelétne bolest. Ihned vyrazím dveře a vydám se za tlukotem. Do nosu mě uhodí pach Victorie. Obraz, jež uvidím v kuchyni, mi podrazí nohy. Nemůžu se nechat ovládnout smutkem a steskem. Musím jednat. Charlieho už nemůžu zachránit. Popadnu do náručí Bellu a už běžím. Z kapsy vytáhnu mobil a ihned vytáčím číslo Carlisleova mobilu.

„Připrav si lékařské vybavení. Za dvě minuty jsem u vás.“ Těch sto dvacet vteřin je jako věčnost. Když Bellino srdce jedno tempo vynechá, ztrácím nervy. Už se připravuji na neodkladnou resuscitaci. Ani nedorazím ke dveřím a už se z nich vynoří Carlisle, Emmett, Alice a Esme.

***

 Nemůžu dodechnout. Cítím nesnesitelnou bolest v hrudi, která mě nutí při každém nádechu zaúpět. Jako by mi mezi žebra někdo vrazil dýku. Mé tělo lepí. Celé je pokryto podivnou kapalinou, která páchne jako sůl a rez. Nedokážu otevřít oči, abych se podívala, jestli je to opravdu krev. Hlava je jako v ohni. Před očima mi plynou nesmyslné obrazy. Sen? Noční můra?

To nemůže být pravda. Charlie je přece živý. Viktorie tu není. Několik měsíců jakoby se po ni slehla zem.

Nebo? Co se stalo? A kde to teď jsem? Slyším nějaké nezřetelné zvuky. Nedokážu je rozeznat, všechny mi splývají dohromady jako jeden monotónní hlas. Jen šum, co nic neznamená.

Pomalu jsem zatřepala očními víčky. Nade mnou se sklánělo několik obličejů v nejasné mlze. Slyším křik, cítím, jak někdo třese s mým tělem. Volají mě. Ale já je nevnímám. Před očima mám červeň jejích vlasů a červeň krve mého otce. Zabila ho. Až teď mi to dochází. Neuvidím ho. Už nežije. Kvůli mně! Takže… já jsem ho tedy zabila?

Silně zakřičím.

***

 Snažil jsem se ji vzbudit, šeptal její jméno, ona mě ale nevnímala. Po chvíli konečně otevřela oči. Lekl jsem se. V očích měla prázdno, jako by její zorničky zahalila neprostupná mlha. Byla vzhůru, ale přitom nevěděla o ničem kolem ní. Jako by byla v transu, hypnóze. Ze všech sil jsem si zrovna teď přál vědět na co myslí.

Místo jejích myšlenek mě vyrušovali ty ostatních. Přeřvávali se navzájem. Byly chaotické, nervózní, lítostivé, plné strachu.

Jaktože se Victoria objevila tak najednou?

Chudák Bella.

Chudák Charlie.

To se nemělo stát.

Co se teď bude dít?

Měl jsem chuť zakřičet „Stop!“, ale ničemu by to nepomohlo. Za své myšlenky nemůžou. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl, jen abych se uklidnil, když najednou Bella nelidsky zaječela.

Vzpřímila se na posteli, její jekot byl jako smrtící siréna. Několik sekund neustávala, ale pak, až její hlas otupěl, se něco změnilo. Její oči konečně prozřely. Začala nervózně tikat mezi každou postavou v místnosti.

 

„Edwarde?“ tiše vzlykla. Objal jsem jí.

„Neboj se, Belli, já tě ochráním,“ sliboval jsem.

Odtáhla se ode mě a zuřivě mi pohlédla do očí. „Já se nebojím o sebe Edwarde! Ona… řekla mi, že… že zabije mé blízké! Ty musíme ochránit, Edwarde, rozumíš?“

Proč musí být vždycky tak altruistická?

„Ne…“ zašeptala najednou.

„Co se děje, lásko?“ strachoval jsem se.

„Moje nohy… nemůžu s nimi pohnout,“ nedokázala ze sebe vypravit. Svým pohledem neustále propalovala svá chodidla, jako by je tak chtěla donutit k pohybu.

„Zřejmě… zřejmě máš narušenou páteř, jak ti ji Victoria zmáčkla… některý z nervů se skřípl a zablokoval tak cestu impulzům z mozku do nohou…“ vysvětlovat Carlisle.

„Cože?“ křičela. „To už nikdy nebudu chodit?! To mi chceš říct?!“ Nikdy jsem ji takhle hysterickou neviděl.

„Belli, bude to v pořádku, já se o tebe postarám… no tak, Bellinko…“ snažil jsem se ji uklidnit. Ovšem ona moji paži odstrčila a šlehla po mě zuřivým pohledem.

„Jdi pryč,“ vydrala ze sebe. S nepochopením jsem na ni hleděl. „Jděte pryč! Všichni!“ rozplakala se. Snažil jsem se ji obejmout, utěšit ji, ale ona to rázně odmítla. Všichni začali pomalu odcházet. Nechtěl jsem jít. Hleděl jsem ji do očí, těch prázdných studní, z kterých se ztratil všechen cit.

Ale nezbylo mi nic jiného. Nechal jsem svou lásku ve vzlykách a mořem slz ležet bezvládně na pohovce, zatímco jsem se vytratil zadním vchodem myslíc na to, že kdybych přišel o něco dřív, nic by se nestalo…

***

 Podívala jsem se asi posté na své nohy a pouhým pohledem jsem se je snažila donutit k pohybu, nepatrnému zachvění. Ovšem stále zůstávaly bezvládně ležet. Do očí mi opět vnikly slzy.

Od té… nehody jsem se ještě nepodívala do zrcadla, ale nejsem slepá, abych neviděla soucitné pohledy ostatních. Chodí okolo mne po špičkách. Snaží se mi splnit všechna přání. Až na jediné.

„Bello, proč to říkáš?“ zakřičel Edward z plných plic.

Už nejméně po desáté jsem mu řekla jediná: „Zabij mě, Edwarde!“ Pokaždé reaguje stejně. Zbledne ještě více, pokud je to možné. Jeho ruce se začnou chvět a hlas mu vyskočí do výše. Křičí, rozbíjí věci, utíká z místnosti nebo jen bez hnutí sedí s tváří v dlaních.

Po hmatu cítím, že se mi přes tvář i rty táhne tlustý škrábanec. Nenáviděla jsem všechno okolo sebe. Prostě jsem si chtěla jen lehnout a zemřít…

***

 Hlavou mi prolétají myšlenky, slova, obrázky… Vybavuji si Carlisleova slova: „Zítra je poslední rozloučení…,“ řekl dnes Edwardovi. Stále vídám Charlieho tvář. Na každém rohu.

Stále jsem zírala na jedinou věc. Klepaly se mi ruce. Edward stál opodál. Byl zvyklý na mé chladné chování. Nedokázala jsem identifikovat jedinou emoci v jeho tváři, když jsem si se slzami v očích prohlížela kolečkové křeslo.

„J-já nemůžu…“ zavzlykala jsem. Zakryla jsem si tvář v dlaních.

„Bellinko, měla by ses zítra rozloučit s tátou,“ šeptal mi Edward a hladil mě po vlasech. „Vyřešíme to… Pomůžu ti až budeš chtít, ano?“ Jen jsem přikývla. Po dlouhých hodinách jsem si dodala odvahu.

„Edwarde?“ zašeptala jsem. Vteřinová ručka hodin ani nestačila přeskočit na další odrážku a byl u mne. „Pomoz mi, prosím…“ Vzal mě do náručí a jako porcelánovou panenku mě posadil do vozíku.

Poté jsem se rozplakala.

***

 Jako každé ráno, i toto je pro mne utrpení. Cítím stálou bolest na hrudníku. Jizva na duši se stále více rozevírá. Mám pocit, že mi praskne srdce. Obě ruce obmotám kolem trupu, abych se nerozpadla.

Ode dveří ozve zaklepání. Do místnosti váhavě vejde Edward.

„Bellinko? Je všechno v pořádku?“ zeptá se starostlivě. Krev v žilách mi začíná vřít. Cítím, jak ve mně bublá vztek, který se chce dostat ven.

„Nic není v pořádku, sakra!“ zakřičím bezmocně. Do očí se mi tlačí slzy. Edward se mě pokusí obejmout okolo ramen. Vytrhnu se mu a přejedu k oknu, kde se zadívám k lesu. Snažím se urovnat si myšlenky. Na židli těsně vedle mě je hromádka černého oblečení. To mě rozesmutní ještě víc.

„Bell, tohle mě ničí…“ zaúpí. „Nechci, abys byla nešťastná.“

„A jak si myslíš, že se budu cítit. Měla bych snad skákat radostí? Je mi na umření,“ zaječím. Nenávidím se za to, že jsem na něj taková. Vím, že mu křivdím, ale v tuhle chvíli se neumím ovládnout. A ani nechci. V jeho tváři se zračí bolest. „Nekoukej tak. Nemůžu se tvářit, že se nic nestalo. Před týdnem mi zemřel táta, zabila ho kvůli mně! Měla jsem zemřít s ním! Podívej se na mě! Vždyť je ze mě mrzák. Chci umřít, Edwarde!“ vzlykám. „Umřít…“ Můj hlas se zadrhne v dalším vzlyku. V krku se mi udělal knedlík.

*** 

Stojím obklopena tolika lidmi, a přitom většinu z nich ani neznám. Počkat, že stojím? Ne, trčím jako mrzák v kolečkovém křesle a jsem ze všech stran sežehována lítostivými pohledy, o které absolutně nestojím.

Všichni jsou tu naočkovaní tou pitomou historkou – prý to byla autonehoda. Jela jsem s Charliem v autě a on sjel ze silnice rovnou do příkopu. Auto se převrátilo, Charlieho zabilo, mě přiskříplo páteř. O případné důkazy se Cullenovi dostatečně postarali.

Každou chvílí jsem upadala do podivného transu, při kterém mi myslí putovala Victoriina slova. „Až se příště ukážu, zemře další z tvých blízkých. Jeden po druhém…“ Starostlivě jsem pohlédla do tváře mého nejbližšího a přemýšlela, jestli mu může ublížit.

Všechno kvůli mě, jen já je ohrozila. Ať už se to týkalo lidí jako Renée, Phil nebo Angela, nebo upírů jako jsou Cullenovi, nemohla jsem si být ničím jistá. Je to přece Victoria, ta dokáže nemožné…

Knězova nudná slova mě rozhodně nedokázala přinutit k pozornosti. Jsou to jen řeči; prázdné tlachy, které mi Charlieho stejně nevrátí…

 

Dívala jsem se na jámu, do které vložili jeho rakev. Já bych tam měla ležet. Já bych měla být mrtvá, ne on. Proč si musela vzít jeho? Proč nezabila mě? Chce mě zničit… Dostat na samé dno, pak teprve zabít… Jak já ji nenávidím! Mám chuť křičet „Vem si mě! Pojď! Tady jsem! Nech ostatní na pokoji a zabij mě!“

Nejsem člověk. Jsem zrůda. Člověk by nemohl dopustit něco takového. To, že mu zabíjí jeho blízké. Kdo bude další? Angela, Renée nebo snad Edward? Po zádech mi přeběhl mráz.

Ne, kvůli mně už nikdo další neumře. Vzdám se dobrovolně.

A jestli mě nezabije, udělám to sama.

Znepokojeně jsem se rozhlédla kolem sebe a snažila se poznat aspoň některé z těch neznámých tváří. Přišlo mi, jak kdyby tu snad bylo celé Forks. Jen od vidění jsem znala všechny ty policisty, Charlieho kolegy z práce. A přes můj údiv tu bylo i silné zastoupení z rezervace v čele s Billym. Nedokázala jsem nic pořádného vyčíst v jeho skelným starých očí, jen jediné – on věděl, že tohle nebyla žádná autonehoda.

 

Postupně jsem přejížděla každou tvář uspořádanou kolem zatím nedokončeného hrobu, kterému ještě chyběl náhrobek, který přibude až později. Někde v tom davu se zachvěl kousíček rusé barvy. Několikrát jsem zmateně zamrkala a snažila se najít to, co upoutalo moji pozornost. Jen bezděčně jsem přejela očima po tvářích přítomných upírů a vlkodlaků, protože ti by přece poznali, kdyby tu byla Victoria; cítili by ji.

Nikde ani známka znepokojení, ovšem já si byla jistá tím, co jsem viděla. Takové vlasy nemá nikdo jiný. Hledala jsem ji svým pohledem, ale marně. Nikde jsem ji nezahlédla. Několik minut jsem zase poslouchala unylý proslov kněze, když mi před očima zase mihla ohnivá barva.

 

Tentokrát jsem ji nemusela hledat. Objevila se přímo přede mnou. Nemohla jsem dýchat, jak jsem byla vyděšená a rozčileně jsem hleděla na tváře mých věčných ochránců, jenže ti jako by ji neviděli. Sledovali pohřeb. Jaktože ji nevidí? Copak je nějak omámila? Má dar? Victoria se ke mně přibližovala. Nemohla jsem uprchnout, můj vozík pevně svíral Edward, který stál za mnou. Nedokázala jsem nic říct, chtěla jsem křičet, ale z mého hrdla nevycházel žádný hlas.

 

Upírka s vražedným výrazem ve tváři se ke mně přibližovala stále víc a víc. Najednou všechno zmizelo. Všude kolem mě bylo černo a byla jsem tu jen já a ona. Ležela jsem bezmocně na zemi, nemohla jsem se pohnout. Sklonila se přímo nade mě a sladce jako na tříleté dítě šeptala: „Zabiji je! Zabiji je všechny! Postarám se o to, aby byl tvůj život peklo…“

Prásk. Velká rána v mé hlavě mě probrala z transu.

Rozčileně jsem se koukala kolem sebe. Všechno bylo v pořádku. Tedy myslím to, že jsem byla na pohřbu a Victoria nikde. Jen se mi to zdálo. Byla to jen halucinace… Přesto jsem z hlavy nedokázala vymazat ty odporná slova… Zabiji je všechny…

Musím něco vymyslet. A to urychleně.

 

Když jsem hleděla do zarmoucených a uplakaných tváří rodiny, přátel, nemohla jsem přemoct chuť zemřít. Navěky odejít z tohoto hnusného světa, který pro mě už není. Zavinila jsem smrt blízkého člověka, jež pro mě znamenal tolik, že to neumím ani vyslovit. Druhá část mé osobnosti se chtěla jen schovat v Edwardově náručí a zůstat tam, dokud se vše neurovná a všichni budou zase neskonale šťastní. Další část si bláhově myslela, že to všechno, co se stalo v posledních náročných dnech, byl jen sen, ze kterého brzy procitnu; probudím se spocená a uplakaná, ale v hloubi duše šťastná. Ovšem to všechno byla hnusná pravda.

Hlasitě jsem vzlykla. Edward stojící za mým vozíkem, mi pro podporu stiskl rameno. Jako by říkal: „Buď silná pro svoji matku, pro Charlieho přátele.“ Ale já nemohla být silná. Vždyť jsem pouhý slabý člověk, jež nemá vůbec žádnou moc. Zmrzačený člověk.

Vnitřní boj v mé hlavě neustával. Ta halucinace mě dostala už na samé dno. Zavraždění mých blízkých by znamenalo propadnout se pod dno únosnosti. Má duše by se musela zatratit.

Moc dobře jsem věděla, co bude stát na náhrobku, ale nemohla jsem odejít; lépe řečeno odjet, dokud na mohylu nepostaví kameninový plát. Jako by se mohlo ještě vše vrátit; zlepšit. Na hrudi se mi obejvil tlak. Můj dech se změlčil a změnil se v lapání.

Charlie je pryč! Už nic mi ho nevrátí.
Zaječela jsem.

*** 

Kdyby někdo v mém případě použil slovní spojení bílá jako duch, nebyl by od pravdy daleko. Moje tvář byla až průsvitná. Ze rtů se vytratila všechna červeň. Poslední dobou jsem byla apatická. Jídlo do mě museli cpát nitrožilně, protože jsem nemohla pozřít ani sousto. Ani už nevím, jaký je to pocit, usmát se. Všechno se mi zdálo zničené, roztříhané na kousky.

Čas utíká jako roztávají sněhové vločky na cestě prošlapané lidmi… Ovšem v nějakých případech se táhne jako podzimní vítr…

Spánek pro mě představoval nevýslovná muka. Každé zamhouření oka mě stálo několik hodin bdění. Když jsem usnula bolestnou únavou vídala jsem rusou barvu všude kolem sebe.

 

Nech je žít. Vezmi si mě.

Tebe si vezmu také… Ale až poté, co budeš sama žebrat o smrt.

Už teď o ní prosím.

Ale ne upřímně. Až se budeš smažit v nevýslovných mukách, zbavím tě břemene.

Já potřebuji zemřít.

Avšak já tě potřebuji vidět na kolenou. Zemřeš. Brzy. Stejně jako všichni ostatní.

 

Tenhle dialog se noc od noci rozvíjí.

 

Budeš trpět, mrcho. To tys ho zabila.

To já ne. To on se zabil.

 

Každé ráno pro mě bylo horší a horší…

*** 

Rychle otočím klíčem v koupelně. Můj tep se zvolna zrychluje. Přejedu k umyvadlu, kde si opláchnu obličej studenou vodou. Zavřu oči a vybavím si všechny úžasné okamžiky.

Vidím maminku, jak se jí v očích odráží západ slunce. Táta mě učí rybařit. S Jacobem hrajeme na schovávanou. Edward mi řekl: „Miluji Tě.“ Našla jsem milion nádherných okamžiků. A přes to všechno nemůžu žít. Potřebuji se zbavit těch nejhorších. Jsou přesně dva. Vezmu žiletku a přiložím ji k zápěstí. Už je jen milimetr od průsvitné kůže, když v tom se ozvou hlasy za dveřmi.

„Bello, okamžitě toho nech. Otevři!“ Alice. Rychle si žiletku dám do podprsenky a začnu si na obličej patlat avokádovou pleťovou masku. Nevzrušeně dojdu ke dveřím a odemknu. Dovnitř vpadne Alice s Edwardem za zády. Alice mě prohledá a probodává mě pohledem. Edward se tváří jako by právě prodělal infarkt. Zjistí, že u sebe nic nemám. Chvíli se mi zahledí do tváře. Nezřetelně si mumlá. Když za nimi scházím dolů, hlavou mi prolétne bolest a já upadám do tmy…

Zamžikám v náhlém skomírajícím světle. Ležím na zemi, když se nadzvednu, točí se mi hlava. Teprve po chvíli poznám, co mělo znamenat to světlo. Jsem v lese.

Kousek ode mě stojí přivázaný Edward. On není při vědomí. Všude pod ním je dřevo.

„Edwarde…“ šeptám bezmocně. Chci se k němu doplazit, ale mou pozornost upoutají další hranice. Je jich přesně sedm.

Teprve teď si všimnu osoby ležící na zemi. Nad ní je na větvi pověšený pytlík s čirou tekutinou. Hadička z něj vede do paže mé matky. V obličeji je bledá, rty má bezkrevné. Vedle ní je Angela, která se otřásá v bolestných křečích. Na noze má krvácející střelnou ránu. Na stoličce za Angelou stojí Jacob. Okolo krku má obvázanou smyčku. Ruce za zády má spoutané. Přes ústa má roubík. Ale je při vědomí. Na mě se lítostivě upírají jeho tmavé oči. Phil stojí v oprátce. Nad ním je veliký, ostrý nůž gilotiny.

Cítím, že mi po tvářích kanou slzy. Ona je chce všechny zabít. Jen kvůli mně…

„Nech je, prosím,“ šeptám zničeně. Přede mnou stojí přesýpací hodiny se vzkazem.

 

Rozhodni se, parazite. Máš šanci zachránit jedinou bytost. Až vyprší čas, všichni do jednoho zemřou. Nezapomeň chci jedno jméno… V.

P.S.: Nemysli si, že má tvá matka obyčejnou kapačku. Každá kapička jedu jí zabíjí tisíc mozkových buněk.

 

Koukám z jednoho na druhého. Chci se dostat k mamince a vytrhnout jí jehlu ze žíly, ale neviditelná síla mě odráží zpět. Zkouším to znovu a znovu. Čas neúprosně běží. Angela lapá po dechu. Za hranicemi vidím dva upíry. Jeden z nich upírá zrak přímo na mne, druhý se plně soustředí na Cullenovi. Proto spí.

„Udělám cokoliv chceš, prosím… Ale tohle nemůžu…“

Už zbývá malinko písku. Vzpomenu si na scénu v koupelně. Z podprsenky vytáhnu žiletku. Vidím jednoho z upírů, jak polyká. Jejich oči jsou černé. Mají hlad. Co chvíli střílí pohledem k Angele. Zbývá jediná šance, jak je všechny zachránit. Moje krev jim voní! Opřu se o kmen stromu.

Ostrou hranu žiletky přiložím k zápěstí. Naposledy se podívám na všechny. V Jacobových očích čtu bolest, strach, nesouhlas. Musím je zachránit. Musím.

A poté říznu. A ještě jednou. Vidím oba upíry, kteří jsou ihned u mne. Cullenovi se probouzí, přetrhávají lana. Pomáhají ostatním. Až na Edwarda. Ten běží ke mně. Ale je pozdě. Upíři se mi lačně zahryznou do hrdla. Sají a sají. Ječím. Ze mě se vytrácí život. Edwardovy rysy slábnou a s nimi i mé vědomí.

„Miluji tě,“ šeptám z posledních sil. Zachránila jsem je. Žijí. Dokázala jsem to. Čas vypršel, ale pro mne…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Merry Christmas?!:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!