Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Mé tajemství II

02.12.2010 (08:30) • Paes • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2461×

Janina matka:

Když mi moje holčička oznámila, že je těhotná, málem mi to zlomilo srdce. Samozřejmě jsme pochopili, kdo ji tak zneužil. Ten cizinec s očima démona, kdo jiný. Věděla jsem, co se stane a i kdybych se snažila tomu zabránit, tak bych nic nezmohla. Nemůžu se vzpouzet manželově vůli. Když se ten malý narodil, udivilo mě, že je člověk. Přece měl být démon, a protože manžel vyhodil mé jediné dítě z domu, rozhodla jsem si ho nechat.

V skrytu srdce jsem vždy doufala, že se Jasmine vrátí, ale pokud byla ještě živá, tak nás určitě z hloubi duše nenáviděla. Malému jsme dali jméno John Swan, aby naše jméno nezaniklo. Chlapec věděl, že nejsme jeho praví rodiče, ale nikdy mu to nevadilo. Asi si nikdy neodpustím, co jsem svojí dceři provedla. Určitě by byla dobrá máma.

Jane:

Věděla jsem, že ten den přijde, ale musel přijít právě teď? Nebyla jsem na to připravená. Ale mohlo mi to dojít, že se to stane. Už když mě Caius nutil si vzít Demetriho. Ne, že bych ho neměla ráda, ale miluji Ara. On byl pro mě vždy první a tak to i bude.

Když jsem konečně svolila se svatbou, chtěl nám Aro požehnat. Lámalo mi srdce, že mi moje láska má povolit jiného. Vešli jsme do hlavního sálu a Demetri se šťastně naparoval. Nejradši bych utekla, abych byla od něho co nejdál. Když jsem ho uviděla, myslela jsem, že mi to utrhne srdce. Tvářil se smutně, jako by tušil, kdo jsem. První šel Demetri. Aro ho chytil za ruku a požehnal mu. Když jsem měla přijít na řadu já, značně jsem znervózněla. Věděla jsem, že pokud mě chytne za ruku, uvidí vše, co jsem zažila. Jenom jsem doufala, že to neudělá.

„Tak, Jane, jsi už tu mezi námi dlouho a jsem šťastný, že si tě někdo získal,“ řekl a chytl mě za ruku. To co se stalo, bylo velmi rychlé. Mně proběhl můj život před očima a viděla jsem, jak se mu rozšířili oči poznáním. Rychle mi ruku pustil a odstoupil ode mě.

„Doufám, že budete šťastni,“ řekl a propaloval mě pohledem. Aniž by něco Demetri tušil, chytil mě za ruku a odváděl si mě ze sálu. Cítila jsem v zádech jeho pohled a nevěděla, co udělat. Když jsem se konečně zbavila Demetriho, šla jsem do svého pokoje přemýšlet, co se mnou teď bude. Nevím, co Aro udělá nebo neudělá. Nedokázala jsem se v tom vyznat.

Otevřela jsem dveře a uviděla, že na mé posteli sedí Aro. Jeho pohled byl zmučený, až jsem mu chtěla skočit kolem krku a utěšit ho.

„Co si přejete, pane?“ Snažila jsem se být zdvořilá.

„Nech si toho pana. Jak? Proč jsi mi nic neřekla?“ zeptal se mě s takovou něhou. Kdybych mohla, asi bych začala plakat. Mé tak dlouho potlačované city se draly na povrch.

„Já – já jsem neměla co říct. Nevěděla jsem, co ke mně chováte za city,“ řekla jsem s kamennou tváří.

„My měli dítě. Ty jsi ho porodila a neměla jsi mi co říct?! Vždyť, co jsem se tě nahledal a byl jsem šílený, že jsem tě ztratil,“ vysypal to ze sebe. Byla jsem v sedmém nebi. On mě hledal? Takže jsem pro něho nebyla jen bezvýznamná holka.

„Mohl bys to klidně zapřít a navíc to dítě bylo člověk. I kdybych našla odvahu, tak bych nemohla riskovat, že se mu něco stane.“ Sice jsem si ho nikdy nemohla pochovat, ale vždy jsem ho milovala.

„To je pravda. Ale proč si chceš vzít Demetriho? Já jsem viděl, že mě miluješ.“ Tak teď jsem v háji. Jak mu to mám jen vysvětlit?

„Je mi to líto, ale Caius už byl neodbytný, což bys mohl vědět. A nikdy jsem nevěřila, že se dozvíš pravdu,“ odpověděla jsem mu.

„Zeptám se tě jen na jednu věc. Chceš si ho vzít?“

„Popravdě nechci. Mám ho ráda, ale tebe miluju,“ odpověděla jsem a doufala, že se mi nevysměje.

„Dobře. Řeknu mu to sám, ale svatbu nezrušíme,“ řekl a mně se rozšířily oči šokem. Takže mě nechá si vzít toho, koho nemiluji.

„Tak jsem to nemyslel. Ale měl bych se tě zeptat. Vezmeš si mě?“ řekl a klečel přede mnou na koleni. Ten na koho jsem tak dlouho čekala a komu jsem sloužila, tu přede mnou klečí a žádá mě o ruku.

„Ano,“ vydechla jsem a byla konečně šťastná. Demetri byl zklamaný, ale neodvážil se Arovi něco říct. Já jsem se nemohla dočkat, až konečně nastane ten den. Marcus a Caius nebyli proti svatbě, a tak mohly přípravy začít.

Konečně nastal ten den. Můj svatební den. Caiova manželka mi pomohla s přípravami. Mé šaty byly dokonalé. Vršek byl korzet bez ramínek a sukně byla dlouhá až na zem. Vlasy jsem měla sčesané do drdolu a v něm jsem měla daný závoj, který mi ukrýval tvář. Konečně už jsem byla hotová a obřad mohl začít. K oltáři mě odváděl Alec, sice nebyl můj pokrevní příbuzný, ale já ho milovala, jako by byl můj bratr. Odevzdal mě u oltáře Arovi. Oddával nás Marcus. Z obřadu si moc nepamatuju, protože celou dobu jsem se dívala na Ara. Byl pro mě středem vesmíru a já věděla, že už tomu jinak nebude. Vždy byl a vždy bude mojí jedinou láskou. Po obřadě jsme jeli na líbánky do Paříže, kam jsem vždy chtěla.

Můj život by se vám mohl zdát jako pohádka. Ale vždy v mém srdci bude velká díra, kterou nikdo nezacelí. Svého syna už nikdy neuvidím, protože je už dávno mrtvý. Díky Arovi, který měl velký vliv, jsme našli jeho hrob, který mě utvrdil v tom, že to byl opravdu jen člověk.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Mé tajemství II: