Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Mami, neumírej

30.07.2011 (15:00) • nikilutz • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 1854×

Hrála jsem si s mojí dcerkou a Rosalií na schovávanou v baldachýnu mraků a mrazivém počasí. Nám to počasí nevadilo, nebyla nám zima, když zazvonil telefon. Běžela jsem ho dovnitř zvednout a Renesmé mě zapikala…

„Tady Bella Cullenová,” ozvala jsem se hrdým, okouzlujícím hlasem.

„Bello, musíš okamžitě přijet, tvoje matka měla ošklivou autonehodu, je v kritickém stavu a Phil to nepřežil!” vyhrkl na mne z druhé strany k smrti vystrašený Charlie...

Dostala jsem nehorázný strach, jaký jsem nikdy nezažila. Snad jen tehdy, když Volturiovi chtěli zabít mou dceru. Nevím, jak se mi to mohlo stát, vždyť jsem přeci upírka, ale cítila jsem, jak mi naskakuje husí kůže, motá se mi hlava a podlamují kolena. Sesunula jsem se k bílé podlaze a nebyla schopná jediného kloudného slova...

„Bello, Bello, co se stalo? Je ti něco? Mluv!″ křičela Rosalie a skláněla se nade mnou. Její světlé vlasy mne polechtaly na obličeji. Za chvíli přiběhla i Renesmé a při pohledu do mé tváře se rozbrečela srdcervoucím pláčem.

„Maminko,″ kníkla. Rose jí popadla do náruče a ihned jí utěšovala...

„Emmette? Emmette, lásko, odveď prosím malinkou dovnitř,″ řekla Rosalie. Jednou rukou podávala Emmettovi Nessi a druhou už vytáčela Alicino číslo.

„Co se stalo Renesmé? Nenechali tě vyhrát?″ tázal se se smíchem Emm a popadl svou neteřinku do jedné ruky jako hadrovou panenku.

„Lásko, teď ne,″ špitla Rosalie a nenápadně poukázala bradou na mne. Emmett se přestal smát a okamžitě odnesl naše vzlykající zlatíčko dovnitř...

„Alice a Carlisle už jsou u tvé maminky, ale máme prý okamžitě přijet.″

„A Edward?″ vzlykla jsem akorát, když dorazila Esmé. Věděla jsem, že je s Jasprem na lovu, ale stejně bych na něj měla počkat.

„Ten teď není důležitý, Bello, pojď, odvezu tě k ní, potřebuje tě,″ řekla Esmé mateřsky a ukázala Rosalii, aby šla dovnitř za Renesmé, která se teď smála Emmetovým vtípkům.

Myslela jsem si, že jedeme snad věčnost, přitom jsme zastavily u nemocnice ve Forks. Vystoupila jsem a lidským krokem ji následovala až na pooperační pokoj s intenzivní péčí. Carlisle stál přede dveřmi a chytil mne do náruče, když se otevřely dveře pokoje.

„Bello, je na tom moc špatně, bojím se, že to nepřežije,″ zašeptal Carlisle a pevně mne objal.

Slzy z očí nekanuly, ale můj pláč byl přesto usedavý. Zakryla jsem si pusu rukou a přestala dýchat, neviděla jsem svou maminku od mé svatby a teď tady leží polomrtvá, nevnímá svět okolo sebe a dýchají za ní přístroje. Byl to nejhrůznější pohled, takový bych nepřála nikomu na světě. Celé mé tělo se třáslo strachy o tuto jedinečnou lidskou bytost. O bytost, jež mi dala život, lásku a domov...

„Mami,″ vydechla jsem s pláčem a šla jsem ji chytit za ruku.

Prolétlo mi hlavou celé mé dětství, všechny ty šťastné chvíle s mojí milovanou maminkou, všechny její hloupé nápady, společné výlety. A hlavně ten den, kdy jsem si myslela, že jí unesl James. Ten den, kdy jsem za ní chtěla dát vlastní život. Jenže celý incident s Jamesem je oproti tomuto okamžiku jen hračka. Tehdy by to šlo, život za život, jenže dnes? Vím, že má maminka umře, celý pokoj je nasáklý její krví a Carlisle se nikdy nemýlí...

Věděla jsem, že někdy, jednou, za několik desítek let, zemře, ale až zestárne. Kdo by si pomyslel, že to bude tak brzy, tak náhle a bez rozloučení? Nikdo!

„Nedovolím, abys mne opustila, mami!″ rozkřikla jsem se na ni tiše.

„Bello, už musíme jít,″ šeptla Esmé a hladila mne po vlasech. Nevšimla jsem si, že mne celou tu dobu drží za ruku.

„Jak se to stalo?″ žádala jsem vysvětlení. Otočila jsem se na Carlislea.

„Chtěla tě překvapit, jenže měla letní gumy a dostala smyk. V zatáčce u útesů prorazila svodidla a spadla s autem dolů do moře. Alice to viděla ve své vizi, byla blízko a vytáhla ji ven, Phil to nepřežil, a tak přivezla jen ji. Dělal jsem, co jsem mohl, ale...″

„Stačí,″ špitla jsem. Zavřela jsem oči a odhodlávala se k něčemu, co by mne ani ve snu nikdy nenapadlo.

„Carlisle? Můžu jí přeměnit? Přežila by to?″

„A ty to chceš?″ tázal se Carlisle a já poznala v jeho otázce, že naděje by tu byla.

„Nechci, aby umřela. Už jsem se rozhodla.″

Přistoupil k mému boku a odpojil kapačky.

„Pošlu sem někoho, aby zapsal čas smrti. Chvíli bez přístrojů to vydrží, není na tom hůř, než jsi byla ty, nebo má Esmé. Počkejte v márnici, přivezu ji.″

Myslím si, že Renée to nebude vadit a přijme tento život jako já. A až pozná svou vnučku, uvidí sama sebe jako skvělou babičku. S Esmé si budou rozumět. A ostatní členové rodiny? Ti to, doufám, nějak přijmou. Renée stejně nevydrží dlouho na jednom, obzvlášť ve Forks ne, takže se bude často stěhovat. Už ji vidím, jak bude s Renesmé objevovat nový život, vždyť jsou si tak podobné...

Autor: nikilutz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Mami, neumírej :