Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Malovaný džbánek

19.11.2011 (20:00) • klarusha • FanFiction jednodílné • komentováno 15× • zobrazeno 3590×

Chodila jsem po louce a sbírala květiny. V jednu chvíli jsem však uviděla něco malého a lesklého. Byl to nějaký džbánek. S podivnou předtuchou jsem se vydala k němu, když najednou…

Crrr… Klepla jsem po budíku, který si radostně řinčel, a s kyselým výrazem jsem vstala z postele. Nenáviděla jsem časné vstávání a neskutečně jsem se těšila, až skončím vysokou a budu si moct najít práci, do které nebudu muset brzo vstávat.

Přeběhla jsem do kuchyně, kde jsem našla vzkaz od své spolubydlící a zároveň nejlepší kamarádky Kate, že dnes musela do školy dřív. Nijak jsem se nad tím nepozastavovala, protože ona problémy se vstáváním neměla a často chodila do školy časně ráno.

Radši jsem si nalila kávu ze džbánku, který byl také na stole. Byla to taková moje tradice. Když jsem byla malá, dala mi ho babička se slovy: „Alice, dobře ho opatruj. Jednou, až budeš větší, ti přinese štěstí.“ A od té doby z něj každé ráno piju čaj nebo kávu.

Zatímco jsem si vychutnávala kávu, vrátila jsem se myšlenkami zpět k tomu podivnému snu. Už podruhé se mi zdála úplně stejná situace. Louka a džbánek. Neměla jsem čas déle nad tím přemýšlet, ale po celou cestu do školy mě neopouštěl divný pocit. Cítila jsem, že dnešek je něčím výjimečný. Pak jsem ale během přednášek divné pocity vypustila z hlavy a soustředila se na výuku.

„Ahoj, Kate!“ zavolala jsem, když jsem večer dorazila domů.

„Ahoj, Alice,“ odpověděla. „Kde jsi byla tak dlouho?“

„Na nákupech…“ vysvětlila jsem. „Vzala bych tě s sebou, ale vím, že je moc nemusíš.“

„Jasně. Kam jsi dnes ráno dala ten džbánek s kávou?“ zeptala se mě. „Chtěla jsem si teď do něj udělat kávu, ale na svém obvyklém místě není…“

„Jak by tam mohl nebýt?“ podivila jsem se. „Dávala jsem ho tam.“

„Vážně tam není…“ nesouhlasila se mnou. „Pojď se podívat.“

Vešla jsem do kuchyně a podívala se na polici. Džbánek tam nebyl.

„Hm, divné… Asi jsem ho dala někam jinam. Později se po něm podívám,“ řekla jsem a přesunula se k počítači. Musela jsem napsat esej. Pohádky ve všedním životě. Tomu říkám výborné téma. O čem mám psát? Vždyť pohádky neexistují… Začala jsem surfovat po internetu a vypisovat si nějaké zajímavé úryvky, ale jak z toho skloubit něco smysluplného jsem nevěděla.

Šla jsem po louce, když jsem najednou uviděla něco malého a lesklého. Malovaný džbánek. Vykročila jsem k němu, avšak najednou se z okolního lesa vynořila puma a vydala se ke mně.

S trhnutím jsem se probudila a podívala se kolem sebe. Seděla jsem před počítačem a esej ještě neměla hotovou. Usnula jsem… Rozhodla jsem se, že to dopíšu zítra nebo přes víkend a šla do postele.

Ráno jsem se jako vždy probudila s kyselým výrazem a na včerejší sen jsem si ani nevzpomněla. Připomněla mi jej ale káva, která byla v nějakém normálním džbánu. Večer budu muset najít můj malovaný džbánek a udělat něco s těmi podivnými sny.

Den ve škole proběhl normálně a domů jsem se vrátila poměrně brzy, a tak jsem toho využila a dala se do hledání džbánku. Ať jsem ale hledala kdekoliv, nemohla jsem ho najít. Nebyl v kuchyni, v mém pokoji a ani v pokoji Kate. Dokonce jsem zašla k sousedům, ale ani tam nebyl.

Už jsem začínala být zoufalá.

Měla jsem džbánek ráda a připomínal mi mou babičku, kterou jsem měla taky ráda. Byla to úžasná osoba, která mi v mnohém byla bližší než rodiče. A tak jsem se rozhodla. Zítra je sobota, takže hned brzo ráno vyrazím za babičkou, která bydlí na vsi. Ona už mi snad poradí. A nejenom se džbánkem, ale i se sny. Na to byla moje babička nejlepší.

Tak jsem i udělala. Ráno jsem vstala nezvykle brzy a po rychlé snídani jsem nasedla do auta. Cesta byla dlouhá, ale aspoň jsem měla čas si všechno promyslet. Dnes se mi zase zdálo o louce, džbánku a pumě. Už mě to začínalo mírně děsit. Snad mi babička pomůže. Konečně jsem dorazila k jejímu domku, který stál na kraji malebné vesničky, a po dlouhém vítání jsem babičce začala vyprávět o všem, co se stalo za posledních pár dnů.

„To je skutečně velmi zajímavé, holčičko,“ řekla babička, když jsem skončila své vyprávění. „Dej mi trochu času, abych si to mohla promyslet, a skoč mi zatím do lesa na borůvky, prosím.“

Přikývla jsem a vydala se na cestu. Nepochybovala jsem, že babička najde vysvětlení mých problémů.

Šla jsem lesem a hledala borůvky, když jsem zahlédla nějakou louku. Vešla jsem na ni a zarazila se. Byla to nádherná louka plná květin. Byla úplně stejná jako louka v mých snech. Začala jsem přemýšlet, jak je to možné. Nikdy dřív jsem tady nebyla. Vydala jsem se ke kraji louky, když jsem uviděla nějaký záblesk v trávě. Váhavě jsem vykročila tím směrem, a čím víc jsem se blížila, tím víc mi bylo jasné, co leží v trávě.

Malovaný džbánek.

Byla jsem v ještě větším šoku. Pak jsem si vzpomněla na to, co pak následovalo v mém snu. Na pumu. A v tu chvíli se z lesa vynořila velká puma. Zděšeně jsem vyjekla a začala couvat, zatímco ona se blížila ke mně. Už byla na dosah ruky a chystala se skočit. Vtom se ale přímo přede mnou objevil neznámý mladý muž. Postavil se proti pumě a chystal se bojovat.

„Ne!“ vykřikla jsem zděšeně. Vždyť člověk proti pumě nemá žádnou šanci.

Ale bylo pozdě. Puma se chystala bojovat a muž taky. V jeho postoji bylo něco divného. Krčil se jako nějaká šelma a z jeho hrudi se ozývalo vrčení. Co to má znamenat?

A pak se do sebe pustili. Doslova jsem se modlila, aby se stal zázrak a ten muž to přežil. A zázrak se skutečně stal. Nevěděla jsem, jak je to možné, ale muž měl očividnou přesilu. Po chvíli už ležela puma mrtvá na zemi a muž přiskočil ke mně.

„Nestalo se ti nic?“ zeptal se, když byl při mně. Já jen zakroutila hlavou a z očí mi vytryskly slzy. Strach na mě úplně dolehl teprve teď. Mladý muž, vlastně kluk v mém věku, mě beze slova objal a snažil se mě uklidnit. Když mi došly slzy, vzala jsem džbánek a v doprovodu kluka se vydala domů. Nijak mi nevadilo to, co jsem viděla před chvílí. Kluka jsem se vůbec nebála. Dokonce by se dalo říct, že se mi začínal líbit, ale to mohlo být tou spoustou emocí, jakými jsem prošla.

Doma se babička na nic nevyptávala, jen mě hned dala do postele a já pod tíhou událostí okamžitě usnula. Když jsem se probudila, slunce ještě svítilo. Nedávné zážitky už mě tak moc neděsily, ale musela jsem si o nich promluvit s babičkou. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem vešla do kuchyně a tam při stole seděli babička a ten kluk a vesele si o něčem vyprávěli.

„Už je ti lépe?“ zeptala se mě babička. „Měla jsi ohromné štěstí, že šel Jasper kolem. Je to hajný…“

„Díky moc, Jaspere,“ poděkovala jsem a usmála se na něj. On mi úsměv oplatil.

„Jdu nakrmit slepice,“ řekla babička a vstala. „Za chvíli jsem zpátky.“ Sedla jsem si ke stolu a pustila se s Jasperem do řeči.

„Jak jsi to udělal?“ zeptala jsem se.

„A co?“ Hrál nevinného.

„Jak jsi dokázal holýma rukama zabít pumu?“ nevzdávala jsem to.

„Neměl bych ti to říkat,“ zamračil se.

„Prosím. Já to nikomu neřeknu.“

Pohlédl mi do očí a já se začala utápět v tekutém zlatě. Tak zvláštní oči jsem nikdy neviděla. Bylo mi jasné, že není obyčejný. Začala jsem tušit, že k němu cítím něco víc než jen obrovský vděk za záchranu života. A měla jsem takový zajímavý pocit, že on ke mně taky něco cítil.

„Dobře. Řeknu ti to. Ale nesmíš to nikdy nikomu říct,“ podlehl mým prosbám a já jen šťastně přikývla.

„Není to nic příjemného,“ upozornil mě. „Možná se mě začneš bát a dokonce mě možná začneš nenávidět.“

„Jaspere, už teď vím, že tebe nikdy nebudu moct nenávidět,“ řekla jsem a pohlédla mu do očí.

„Jsem upír,“ vydechl tiše a mně se na chvíli zastavilo srdce. Se strachem jsem na něho pohlédla, ale když jsem znova uviděla ty zlaté oči plné lásky, uvědomila jsem si, že mi nikdy neublíží.

„Nevadí mi to,“ řekla jsem tiše, přišla k němu a políbila ho.

Nikdy jsem na pohádky nevěřila, ale před nedávnem jsem musela uvěřit v jednu. Tu o mně, Jasperovi a džbánku. Některé věci, které se tehdy staly, byly prostě jako z pohádky. Díky kouzelnému džbánku jsem si našla svého prince - upíra. Od té doby minuly dva roky. Zjistila jsem, že i moje kamarádka Kate je upír a že byla už dávno dohodnutá s Jasperem a měla mě hlídat. Ten jen čekal na správnou příležitost, aby se se mnou mohl seznámit. A navíc čekal, až trochu vyrostu. A myslím, že i babička v tom všem měla prsty. Nikdy se mi z ní sice nepodařilo dostat přiznání, ale myslím, že ona věděla o Jasperovi a Kate a věděla i, že se to všechno stane. Když jsem byla malá, dala mi džbánek, aby mi přinesl štěstí. A když jsem vyrostla, skutečně mi ho přinesl. Dostala jsem to největší štěstí, jaké existuje. Lásku.

Tahle povídka je celkem krátká, protože jsem ji psala jako slohovku do českého jazyka. Doufám, že se vám aspoň trochu líbila a že zanecháte nějaký komentář.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Malovaný džbánek: