Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Loving two but can´t decide 1/ 2

29.11.2009 (16:40) • Lexi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1943×

Nevím tak úplně, o čem je text, ale mě tu tahle parta a píseň sedla :)

Rachel:
Opět jsem prosila, avšak i teď jsem věděla, že nic nezmůžu. 
„Prosím, nech mě.“
Jen se uchechtnul a dále ze mě strhával oblečení. Už jsem ani neměla sílu prosit, vzdala jsem to. Nečekala jsem, že se vrátí do mého života zrovna takhle. 
„Když se nebudeš bránit, nebude to tak hrozné,“ ušklíbl se a… 

Když to konečně skončilo, jediné, co jsem vnímala, byl jeho smích, zněl mi všude v hlavě. Nedokázala jsem ho dostat pryč.
„Hej?“ zakřičel překvapený hlas. Zprva jsem myslela, že se vrátil a já jen přivřela oči a čekala, co se stane teď.
Nestalo se nic. Slyšela jsem jen tiché protestování motoru auta. Cítila jsem, že mě někdo zabalil do deky, tedy někdo mě s ní přikryl a chytil do náruče.
Otevřela jsem oči a spatřila mého zachránce. Jeho olivový obličej lemovaly hnědé, možná až zlaté vlasy. 
Snažil se pousmát se na mě, ale nešlo mu to. Obličej se mu zkřivil do grimasy, kterou jsem mohla nazvat jedině bolestnou. V té chvíli jako bych zapomněla na to, co se mi stalo…

Ještě jsem nebyla probuzená, ale slyšela jsem nějaké hlasy. Byly tak potiché, že jsem nevěděla, o čem jednaly. Zamrkala jsem a ozářilo mě jasně bílé světlo. Rychle jsem oči zase zavřela a snažila se posadit.

„Nevstávej,“ nakázal mi přívětivý hlas. Neuposlechla jsem ho a pomalu se posouvala na posteli vzhůru. Když jsem ucítila roh postele, otevřela jsem oči znovu. Tentokrát žádné světlo nesvítilo, byla naprostá tma.

Zamžourala jsem a snažila se přemluvit své oči, aby si na tmu zvykly. Neposlechly, přesně, jak jsem si myslela. 
Jediné, co jsem v tuto chvíli dokázala jasně rozeznat, byly karmínově červené oči, ze kterých přímo vyzařovala: „Pozor, nebezpečí!“

Já se však neodtrhla, jak bych od sebe normálně čekala. Postupně, když si mé oči už na tmu začaly zvykat, jsem uviděla obličej, který rozhodně nemohl být lidský. Měl podivně olivovou barvu a kolem se vlnily světle hnědé vlasy, spíše barvy slámy.

Pak mě něco zaskočilo. Zděšeně jsem se na něj podívala a došlo mi, co chce.

„Ne, prosím, neubližuj mi,“ zaprosila jsem. Věděla jsem, že je to marné. Stalo se to jednou, stane se to podruhé. Upírovi se člověk neubrání…

„Neboj se, už se ti nic nestane,“ zašeptal a naklonil se ke mně. Snažila jsem se odtáhnout se od něj, ale chytil mě za ramena. Už jsem nemohla ani prosit. Přivřela jsem oči a čekala, co udělá.

Jen na mě zíral, nedělal nic. Vzhlédla jsem a podívala se na něj. Neusmíval se, ani se nemračil.

„Proč na mě tak zíráš?“ zamumlala jsem po chvíli umanutě.

„Nezírám,“ odsekl, pustil mě a posadil se vedle mě na postel. Podívala jsem se na podlahu a snažila se ho nevnímat, ale často jsem zpod řas vykoukla.

„Proč se díváš teď ty na mě?“ zeptal se se smíchem. Zamračila jsem se a vyplázla na něj jazyk, načež zamumlal něco, ve stylu „Aby ti neupadl, dámo.“

Věnovala jsem mu kyselý pohled a pak si uvědomila, že jsem mu ani nepoděkovala. Však, zasloužil si to?

Ano.

„Díky,“ pípla jsem tiše.

„Za co?“

Zavrtěla jsem hlavou. To je vážně tak moc natvrdlý nebo chce, abych to řekla nahlas?

„Jestli tohle měl být vtip, no tak haha.“

„Mimochodem, nejspíš bych se měl představit. Totiž, jsem Demetri,“ usmál se. Bože, neodolatelný úsměv, pomyslela jsem si.

Nenápadně jsem natáhla ruku. „Rachel.“

O půl roku později:

Seděla jsem na posteli, když mi do pokoje vpadl Demetri. Páni, potřetí za hodinu. To neví, co je to soukromí?

„Co to bude tentokrát?“ uchechtla jsem se jeho péči. Kdyby byl holka, z fleku bych mu mohla říkat mami.

„Jo, jasně. Jsi opět vtipná,“ zamumlal a svým způsobem tak–a–teď–mě–budeš-poslouchat pokračoval, „nicméně si musíme vážně promluvit.“

Protočila jsem oči. Tohle jsem čekala. Každý den se se mnou vehementně snažil navázat konverzaci, ale já jsem každý den říkala, že nemám čas. Teď moc dobře věděl, že čas mám.

Vzdychla jsem. „Tak spusť,“ vyzvala jsem ho němým artikulováním.

„Dostala jsi se do věku, kdy,“ byla jsem si jistá, že se mu zlomil hlas, ale nic jsem raději neřekla, „se začínáš dívat i po opačném pohlaví.“ řekl. Načež jsme vyprskla smíchy. A tím opravdu myslím "vyprskla". Víte, jak párky takzvaně praskají smíchy? Teď jsem si připadala jako ten nebohý párek.

„Co je?“ zamračil se.

Snažila jsem se potlačit smích. Nejhorší na tom ale bylo, že měl pravdu. Jenže nepotřebuju. Na co? Jeden mě znásilnil, bůhví, co mi udělá další.

„Zrovna ty se se mnou chceš bavit o sexu!“ Opět jsem vyprskla smíchy. Demetri a sexuální výchova. Nepředstavitelné. Zdvořilý upír. Co to do něj vjelo?

„Co je na tom k smíchu?“ zeptal se podrážděně. Věnovala jsem mu nenávistný pohled.

„Ty moc dobře víš, jaký mám na to názor. Navíc, o tomhle tématu bych se raději bavila i s Arem,“ řekla jsem narovinu. Bylo mi jedno, jak moc bude naštvaný, on mi vždy odpustí.

„Fajn, jak chceš,“ odsekl, vstal a pomalu odcházel. Nicméně dveře nezavřel. „Následujte mě, mladá dámo, jdeme za Arem.“ Oprvdu doufám, že to nemyslel vážně. 

Vyprávěl mi, že když mě tady před půl rokem přinesl, nikdo mě tady nechtěl. Demetri si nebyl sám jistý, že abych zde zůstala, že to byla dobrá věc. Člověk byl přítěží pro všechny. Každý den jsem se bála – a vlastně, stále bojím – o vlastní život. Ne, že by mi na životě nějak extra záleželo, ale Demetri… Nechtěla jsem ho tu nechat. Připadal mi strašně sám. Přestože to na něj tak trochu zkoušela Heidi, odmítl ji. Ona pak přilezla za Felixem a ten jí – na rozdíl od Demetriho – nepohrdnul, ba naopak, přijal ji všema deseti.

Ale zpátky k Demetrimu. On tak trochu bojoval sám za dva, a překvapivě vyhrával. I když, jak pro koho. Arovi musel zaručit, že se mi nic nestane, že nebudu dělat blbosti – ovšem, kdo kdy neudělal nějakou blbost, že -, a že mě nejpozději do dvaceti přemění na upíra. Já o to ani tak nestála, ale Aro je Aro. A Demetri mu bude vždycky věrně běhat za zadkem kvůli Chelsea.

Já jsem rozdělila Volturiovy na dvě části, na ty, co mnou pohrdají a na ty, kdo mi věří. Za mou rodinu se dali nazvat Felix, Heidi, Alec, Jane, Santiago a samozřejmě Demetri.

Zbytek mě jednoduše ignoroval. Aro se mě chtěl zbavit, Marcusovi to bylo – světe, div se – naprosto jedno, Caius mě nenáviděl víc než kohokoli kdy potkal, manželky jsem v životě ani neviděla, s Chelsea, Aftonem a Corinem jsem v životě neprohodila ani slovo a Renata… Renata byla ukradená mě, protože ona stála o pozornost Demetriho, ten jí však – světe, zase se div - ignoroval. Jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že na mě žárlí. Díky Bohu, že s Demetrim nic nemám, asi by mě uškrtila. Až teď jsem si uvědomila, kolik ženských vlastně o Demetriho stojí...

Ale vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Když jsem otevřela, vřele jsem doufala, že to opravdu není Aro. To by nedopadlo dobře.

Nebyl. Ve dveřích stál Felix, usmívajíc se, hleděl mi do obličeje. Docela mě to rozhodilo. Pokaždé, když mě viděl, se na mě díval takhle.

„Posílá tě Demetri, nebo jdeš ‘jenom tak‘ kolem?“ zeptala jsem se. Opravdu jsem hořela touhou to vědět – ironie.

„Tak trochu oboje,“ přiznal a usmál se.

„Fajn, tak sobě přiznej, že tě ignoruju a Demetrimu řekni, že jestli si chce promluvit, ať se mě neptá a vybalí to.“ Měla jsem v plánu zavřít mu dveře před nosem, ale odrazil je, což mi celkem zkřivilo ruku do nepřirozené polohy. Mně však nic nebylo, jen to trochu bolelo. Felix byl u mě, jak jinak, ve vteřině. Upíří rychlost mě tak trochu unavovala.

„Omlouvám se.“ Něžně mi chytil ruku a snažil se s ní pohnout. Zarazil ho můj obličej, zkřivený do úšklebku.

„Bolí tě to hodně?“ zeptal se starostlivě.

„To se všichni v mém okolí zbláznili?!“ kvíkla jsem. Unavovala mě neustálá péče. Nejdřív Demetri a teď Felix?

„Co? Co jsem udělal blbě teď?“ vyčítavě se na mě podíval.

„Staráte se o mě, jako bych byla desetiletá!“

„Ne. Možná máš pravdu v tom, že se o tebe staráme, ale to proto, že nikdo nechce, aby se ti už cokoliv stalo,“ zdůvodnil to. Protočila jsem oči v sloup, zase další výchovné kecy. Já jsem možná puberťák, ale poznám, jak se kdo o mě stará. A tohle nebylo ani normální.

Přidušeně jsem zavrčela. Felix se ke mně naklonil a chytil mi obličej pevně do dlaní. Sklopila jsem oči, protože jsem tušila, co chce udělat. Jenže... já nechtěla. Ještě ne. Do doby, než budu upír, se chci hlídat. Pak už nebudu mít nic z mé lidskosti, pak... Pak je mi to jedno.

Poté mě pustil, protože viděl, že nehodlám spolupracovat. Povzdychl si, přesto se na mě pořád díval. Pohledy jsem mu opatrně oplácela vykukováním zpod řas.

„Takže…?“ zamumlala jsem.

Zamračeně se na mě podíval, pak povytáhl jedno obočí. Vypadal božsky.

Rychle jsem však přivřela oči. Ne, nemůžu být zamilovaná. Nechci být zamilovaná. Nemůžu a nechci milovat Felixe…

„Takže co?“ vytrhnul mě z myšlenek Felixův hluboký hlas.

Zamračila jsem se, protože jsem zapomněla, na co jsem se ho chtěla zeptat. Tomu se říká štěstí. Nebo taky lidská blbost.

Felix se na mě zkoumavě podíval. Zavrtěla jsem hlavou a sklopila oči.

Chvíli jsme tam tak spolu seděli. Odhodlala jsem se hlavu zvednout a podívat se Felixovi do očí. Vypadal zklamaně.

Nechtěla jsem, aby vypadal nebo byl zklamaný. Tohle si kvůli mě nezasloužil. Ne, když je to oboustranné, jen z mé strany ostýchavější. Nemůžu mu dovolit, aby byl na mě naštvaný. Já sama bych to neunesla.

„Měl bych….“ Ani to nedořekl a odešel. Cítila jsem, že mi po tváři stekla slza.

Nevím jak, nevím proč, stál přede mnou Demetri. Skrz přivřené oči se na mě podíval, sklonil se na úroveň mých ramen a objal mě. Neměla jsem sílu obejmout ho taky.

„Demetri, řekni mi, že jsem neudělala blbost,“ zavzlykala jsem. Položila jsem mu hlavu na rameno a konečně ho kolem krku objala.

Něžně mě pohladil po zádech a políbil těsně za ucho. Tohle nebylo rodičovské. A už vůbec ne přátelské. Já však nic neudělala. Nechala jsem si to líbit…

„Demetri, tohle bychom neměli a ty to víš. Aro..“

„Aro ať si trhne,“ zamumlal se smíchem a opět mě políbil.

Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do karmínových očí. „Tohle Arovi asi stačit nebude,“ pousmála jsem se.

Pohladila jsem ho po tváři a když tvrdě přitisknul mé rty na jeho, nebránila jsem se. Neměla jsem takové zábrany jako s Felixem. Pomalu mi začal sundávat tričko. 

Demetri:
Opatrně jsem Rachel začal sundávat triko, stále ji líbajíc. Přitáhnul jsem si ji blíž k sobě a posadil na klín. Ze rtů jsem sklouznul ke krku a něžně jsem jí líbal. Slastně zavzdychala, zvedla mi hlavu a opět mě začala líbit. Moje touha po Rachel byla obrovská, nedokázal jsem se zastavit, přestože jsem věděl, že dělám špatnou věc. Šíleně špatnou.

Jenže, co mi udělá Aro? Nic, zabít mě nemůže. Můj dar je možná i lepší než ten jeho. Rachel budu bránit vlastním tělem, nic se jí nestane. Nic už nikdy.

Felix Rachel nikdy neublíží. Ví, že kdyby zabil ji, musel by zabít mě. Ani ne tak proto, že bych jí bránil. Proto, že bych bez Rachel žít nechtěl a nemohl. Jane a Alec jsou na pomyslné straně Rachel. Své dary nepoužijí ani na mě, natož na Rachel. V nejlepším to skončí tak, že budeme psanci. Budeme utíkat. Proč ne? Co by se mohlo stát? Z Rachel se jednou nebo později musí stát upír. Moje touha po její krvi je až moc silná. A ublížit jí nechci. Přeměna je bolestivá, to ano, ale nechci, aby nebyla připravená na tak obrovskou bolest. 

Nikdo:
Rachel si opatrně přitáhla jeho rty ke svým a začala ho vášnivě, nespoutaně líbat. Cítila obrovskou vlnu touhy. Už teď měla na těle modřiny Demetriho ruk, Rachel to však nevadilo. Momentálně jí bylo všechno jedno. Jen Demetri ne.

Demetri se opět sklonil k jejímu krku, teď však na opačnou stranu a znovu ji políbil. Rachel se prohnula v zádech a potichu, nekontrolovatelně zasténala. Pokryl její hrdlo polibky a poslouchal její zrychlený tep, krev, která mu zpívala. Opatrně jí sundal kalhoty a Rachel pak už nevěděla o světě…

Demetri:
Celý večer, když Rachel spala, jsem přemýšlel, co doopravdy budeme dělat. Měl jsem nutkání vzít ji, stále spící, do náruče a utíkat co nejdál. Někam, kde by na nás nepřišli. Udělám to, až se vrátím.

Oblíkal jsem se co nerychleji, aby, až příjde čas jít za Arem a na lov, mě nehledali tady. Jestliže tady zůstane pouze Gianna, je Rachel v bezpečí. Nesmí tady zůstat nikdo, koho by její krev mohla zlákat. Nikdo.

Doslova jsem z pokoje vyletěl a šel za Arem. Žádné kázání, nic nepřišlo. Již teď jsem odpočítával minuty, kdy se budu moct vrátit. Nehodlám lovit den, půl dne ani šest hodin. Ba ani hodinu ne. Chci co nejrychleji za Rachel. Už ji nechci nechávat samotnou. Nikdy víc.

Musel jsem se pokusit své myšlenky utnout, Aro se na mě celou dobu ostražitě díval. Kdyby viděl všechny mé myšlenky za včerejšek, nevím, co by dělal, ale určitě by mě nechválil.

O hodinu později:

Vstoupil jsem tradičně do hradu, avšak necítil jsem přitažlivou vůni Rachel. Vztekle jsem běžel do jejího pokoje a při pohledu na postel bych nejraději brečel, kdybych mohl. Na posteli ležel dopis. Mohl jsem ho číst z dálky, já však přišel blíže. Uchopil jsem zmačkaný mokrý papír do dlaní a začal číst;

Drahý Demetri, 
čekala jsem, že to dopadne takto. Jen ne, že mě necháš samotnou jen tak. Pokud si toto někdy přečteš, vzpomeň si na ustrašenou dívku, kterou jsi zachránil, když chtěla umřít, kterou jsi přijal za svou, když ji ostatní odmítali. Miloval jsi mne a já Tebe, avšak vím, že toužíš více po mé krvi než po mně samotné.

Prosím Tě, nehledej mne. Očekávám za rok delegaci Volturiových u svých domovních dveří s úmyslem zabít mě. Vím, že Ara poslechneš, budeš mne muset zabít. To je však to jediné, co můžeš udělat.

Má láska k Tobě přerostla mez mezi mým vztahem s Felixem. Miluji vás, ale pokud nemohu mít oba dva, nechci ani jednoho. Nechci jednoho z vás upřednostňovat, ani jeden si nezasloužíte být ten druhý.

Slib mi, že za rok, až se setkáme, když mě přijdeš zabít, že to uděláš a nebudeš váhat. Slib mi, že mě hledat nebudeš. Slib mi, že na mě zapomeneš. Ty jsi mne nezasloužíš.

S láskou, Tvá Rachel.

Podíval jsem se na promočený papír od jejích slz, které padaly, když brečela, které padaly, když tak usilovně škrábala pár slov na papír. Věděl jsem, že poslední slib nedodržím. Nemohu zapomenout.

Ne, nesmím a nechci. Vím, že zemře. Vím, že ji za rok již neuvidím. Stalo se to u těch červů Cullenů, stane se to i teď.

Neuvidím ji už, když v sobě má mého potomka, když má v sobě zrůdu. Nepřežije a já vím, že za rok ji už neuvidím. Neuvidím ji už nikdy…

Autor: Lexi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Loving two but can´t decide 1/ 2: