Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Love in the Mud

18.06.2010 (19:00) • Ellescifi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2091×

„No tak!“ žadonil jsem snad posté. „Jen na chvilku. Jsi o moc hezčí než to zvíře.“

„Víš moc dobře, že jakmile je ve hře bláto, jdu od toho,“ odsekla nepříjemně.

Vzdychl jsem. Měla pravdu, tohle jsem věděl. Jakmile na sobě měla něco oblíbeného a měla čerstvě upravené vlasy, vlezla do bláta jenom v nejnutnějších případech.

Přesto jsem teď neodolal pokušení ji zkusit přemluvit. Takový malinkatý zápas v bahně by nebyl od věci.

„Jsem ráda, že sis předtím aspoň sundal tu novou košili a kalhoty,“ řekla po chvíli o něco smířlivěji.

Seděla na velkém padlém kmeni s jednou nohou ležérně přehozenou přes druhou. Na nohou vysoké jehlové podpatky a na sobě bílý kabát, který jí končil v půli stehen, v pase převázaný páskem, který zdůrazňoval její štíhlost. Neuvěřitelně jí to slušelo. Ani jsem se nedivil, že se jí nechtělo ke mně do bláta. S jemným úsměvem sledovala, jak zápasím s malým medvědem.

„Já celkem taky,“ odpověděl jsem. „Nechtěl bych tu pak běhat bez oblečení. Ne, že by mi na tom nějak záleželo, ale lidi by si mohli začít příliš všímat.“

„To nejspíš jo. Stejně už jsme tady moc dlouho. Začíná to být příliš nápadné, že se tady neustále potloukáme bez zásob, stanu, náhradního oblečení a peněz. Pamatuješ si, co se stalo, když jsi chtěl tomu Švédovi předvést, že se dokážeš opít?“ zeptala se a zvedla blonďaté obočí.

„No jasně,“ zařehtal jsem se. „Ale myslím, že mi to celkem uvěřil, ne?“

„Uvěřil?“ žasla nad mojí reakcí. „Nedá se říct, že by si něco pamatoval, nalil jsi do něj víc panáků, než normální člověk může přežít.“

„Ale v tom rybníku se mu určitě líbilo,“ stál jsem si se smíchem na svém. „A musíš uznat, že když jsem tam skočil za ním, muselo to vypadat docela obětavě.“

Teď si vzdychla pro změnu ona. „Víckrát to nedělej. Nepotřebujeme, aby nás znova vyhodili z krycího hotelu, že ne?“

„Tak kvůli tomu jsme tentokrát ani žádné krycí představení nezahráli?“ vyvalil jsem oči a zastavil ruku, takže medvěd měl čas mi hrábnout tlapou do vlasů. Zamatlal mi je a navíc rozcuchal. Usoudil jsem, že už by to stačilo a bez dalšího praní jsem mu rychle zlomil krk, aby netrpěl.

„Pojď se napít, Rose,“ pobídl jsem ji.

„Pomoz mi,“ požádala a stoupla si. „Nechci si umazat ten kabát. Líbí se mi.“

Přikývl jsem. Zvedl jsem medvěda z bahna a odhodil ho na čistší trávu pár desítek metrů před sebe. Začal se kutálet a pěkně se o trávu očistil.

Rose víc nezaváhala a rychlostí blesku se k němu přesunula. Opatrně, ale zároveň čistě a účelně ho chytila a začala z něj vysávat krev. Měla už úplně černé oči, na rozdíl ode mě. Já už jsem za sebou jednoho vypitého medvěda měl, tenhle měl být speciálně pro ni.

Po pár minutách se zvedla od mrtvoly zvířete a znechuceně si prohlížela svoje zakrvavené a zablácené ruce. „Sakra,“ zaklela. „Ušpinila jsem se.“

Rychle jsem k ní přiběhl a přejel pohledem její hnědočervené rukávy, které byly ještě před chvilkou smetanově bílé.

„No… asi si budeš muset koupit nový kabát,“ usoudil jsem bez úsměvu. Netušil jsem, jaká bude její reakce, a tak jsem se radši ani neusmál. Nechtěl jsem ji ještě víc naštvat.

„Hádám, že máš pravdu,“ zabručela a bez dalších dohadů ho ze sebe servala. Ještě než ho zahodila do křoví, které lemovalo celou louku, na které jsme se právě nacházeli, si do něj ale utřela ruce.

„To by bylo. Teď už musíme pryč.“

„Já ti říkal, že si máme vzít víc peněz, když už jsi nechtěla do lesů tahat kreditky,“ řekl jsem Rose jemně.

Zpražila mě pohledem, za který by se nestyděl ani vrah. „Bude vyloženě nenápadné, až oba poběžíme v pěti stupních jenom v košilích s krátkým rukávem, že jo?“

„Pokud nás ti lidé už nikdy neuvidí, tak to bude fuk. Jenom už se sem nemůžeme vrátit, asi tak… padesát let,“ ušklíbl jsem se. „Lidi si už teď začínají povídat.“

„Skvělý. Stejně jsem si říkala, že už mě to tady nebaví,“ řekla po chvilce Rose. „Tak kam teď?“

„Co takhle domů, když jsme bez peněz?“ navrhl jsem opatrně.

„Na severním pólu ti peníze na nic moc nebudou,“ usmála se spiklenecky a udělala malý krok ke mně.

„No jasně, měl jsem to tušit,“ zasmál jsem se vesele. „Ty si nikdy nenecháš ujít příležitost se tam podívat, co, Rosie?“

„Neříkej mi Rosie,“ ohradila se. „Ale jo, ráda bych se tam zase podívala. Nebyla jsem tam už víc než sedm let!“

Během toho, jak mluvila, se ke mně pořád blížila, ale zastavila se dva kroky ode mě, s pohledem upřeným na moje zablácené tělo. Znal jsem ji dost dlouho na to, abych věděl, jaké teď má dilema. Čistota nebo já. Řešila to poměrně často, protože já jsem rád zápasil se zvířaty, což se bez trochy špíny většinou nepovede, a ona zase ráda zůstávala s čistými vlasy.

Sledoval jsem ji s jemným úsměvem a pozoroval, jak se rozhodně. Nikdy jsem nevěděl, jaké její rozhodnutí bude, protože to záleželo na její momentální náladě. Většinou mi podlehla, ale hodněkrát zvítězila i její touha po tom, zůstat krásná a nezapatlaná.

„Neviděl jsi tady někde nějakou vodu?“ zeptala se po pár dlouhých vteřinách nejistě.

„Ani ne.“

„V tom případě si musíme dát pozor na to zatracené oblečení. Kam sis dal tu košili?“

Ukázal jsem rukou na velkou jedli.

„Dobře,“ řekla a rychle k ní doběhla. Podívala se na svoje ruce, usoudila, že jsou už dost otřené, a rychle ze sebe sundala i svou košili, stejně jako dlouhé kalhoty a pověsila to všechno vedle mého oblečení. Potom se otočila zpátky ke mně a usmála se. Celá operace netrvala víc než patnáct vteřin, ale mně to připadalo jako hodiny.

„Nevadí ti, že budeš mít špinavé vlasy?“ zasmál jsem se.

„Kašlu na ně,“ odbyla mě a přitiskla se ke mně. Už na sobě neměla nic, co by mohla ušpinit, takže jí asi bylo jedno, že jsem celý od bláta.

Pomalu a jemně mě políbila, ale mně to nestačilo. Vložil jsem do toho polibku všechnu energii, co jsem měl. Rose neváhala a napodobila mě. Kdyby nás teď tady někdo viděl, jak se oba nazí, v počasí, které normálním lidem připadá dost studené, líbáme v blátě, nejspíš by zavolal psychiatra.

„Víš ty co?“ zeptal jsem se po chvilce.

„Co?“

„Jsem rád, že sis vybrala mě,“ řekl jsem rychle a znovu ji políbil, takže už neměla šanci na to zareagovat.

Hladil jsem ji po celém těle, včetně vlasů, které se teď daly nazvat jakýmikoliv, jen ne čistými. Dokonalost jejího těla mě i po těch několika desítkách let nepřestala překvapovat a pokaždé, když jsem ji viděl bez šatů, jsem odolával pokušení chytit ji do náruče a nikdy už nepustit. Kousek ode mě poodstoupila, takže jsem měl možnost si ji asi pomilionté prohlédnout. Byla celá od bláta, ale to na její kráse vůbec nic neubíralo. Dlouhé štíhlé sněhobílé nohy vedly snad až do nebe, její ploché břicho by nadzvedlo úplně každého a její prsa by jí záviděla každá Miss Universe. Taky jsem na to musel myslet pokaždé, když Alice tu soutěž sledovala a komentovala každé šaty, které na sobě uchazečky měly.

Rosalie na mě skočila jako kočka a povalila mě do trávy pod námi. Já jsem seděl přímo na zemi, zatímco Rose si sedla na mě a obtočila mi svoje ruce kolem krku. Nohama mě objala kolem pasu a pevně je do sebe zaklesla, takže u mě byla tak blízko, jak to jen šlo. Kroutila se mi v náručí, ale nedovolila mi, abych něco dělal i já. I když vzdychala hlasitěji než já, nevěřím tomu, že si to užívala víc.

Nechával jsem otevřené oči, abych se na ni mohl celou dobu dívat. Stejně tak si počínala Rose, která vždycky zavřela oči až ke konci, aby si to mohla lépe vychutnat.

Viděl jsem, že jí klesla oční víčka, a tak jsem oči také zavřel a znovu ji políbil.

„No,“ řekla po chvilce, když jsme se oba vzpamatovali a ona se prohlédla, „hádám, že teď by se mi trochu vody hodilo.“

„No nevím, mně se celkem líbí, jak jsi celá od bláta,“ usmál jsem se a projel jí zablácené vlasy.

Myslel jsem to upřímně, ale nevypadala, že by ji to těšilo. Celkem jsem chápal, že se jí takhle nechce do oblečení.

„Víš co? Přece jen mám dojem, že tady kousek je řeka,“ řekl jsem s úsměvem.

Podívala se na mě s naprosto nevěřícným pohledem. „To mi říkáš dost brzo. I když asi chápu proč,“ dodala potom.

„Tohle mi neměj za zlé, Rose,“ omlouval jsem se s kajícným pohledem a přistoupil jsem k ní, abych ji mohl pohladit po tváři. „Prostě jsem ti neodolal.“

Vtiskla mi jemný polibek, než odpověděla. „To chápu. Jsem na tom stejně, Emmette. Proč bych se jinak nechala takhle ušpinit?“ mávla rukou výmluvně ke svému tělu.

„Tak pojď, vykoupeme se, ať můžeme běžet dál,“ pobídl jsem ji a doběhl pro naše oblečení.

Popadl jsem ji za ruku a přímo středem hustého lesa, jenž začínal několik desítek metrů od nás, jsme se vydali k řece, kterou jsem zaslechl cestou sem.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Love in the Mud: