Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska přes chat

Láska přes chatPo internetu jsou jako nejlepší přátelé. Neřekli si sice svá jména, bydliště ani nic podobného, ale báječně si rozumí. Ve skutečném životě se sice znají - dokonce chodí na stejnou školu - ale naprosto se ignorují. A přitom mají oba pocit, že jim v reálném životě nikdo nerozumí. Ale vzájemně mají k sobě pochopení a neodsuzují se. A tak se rozhodnou se setkat...

„Hej, slečno! Vnímáte mě?“

Párkrát jsem zamrkala a zaostřila svůj pohled na muže, který na mě zběsile mával. Bylo pro mě těžké soustředit se na práci – nebo spíše na brigádu. Pracovala jsem v obchůdku s outdoorovými věcmi jako jsou batohy, boty, sedáky, karabiny… Těmto věcem jsem téměř nerozuměla. Nebyla jsem žádný sportovec, takže bych mnohem radši pracovala například v knihkupectví. Jenže když bydlíte v tak malém městečku, jako je třeba Forks, jste rádi, když seženete vůbec nějakou brigádu.

„Promiňte, ptal jste se na něco?“ dotázala jsem toho muže.

„Chtěl bych se podívat po nějakých expreskách…“

„Moment,“ přerušila jsem ho rychle. Copak já vůbec tuším, co je to expreska? Šla jsem do kanceláře a naštěstí jsem cestou potkala Mikea. Svého spolužáka a také syna vedoucího obchodu.

„Bello? Děje se něco?“ oslovil mě Mike.

„Ne. Jen nějaký muž si chce koupit expresku,“ snažila jsem se o ležérní tón.

„A proč mu jí neprodáš?“

„Protože ani nevím, co to je!“ přiznala jsem se.

Mike už si to mířil za pokladnu a vytáhl dvě karabiny spojené dohromady provazem.

„Jak můžeš pracovat u nás a nevědět co je to expreska? Je to jedna z nejzákladnějších horolezeckých potřeb.“

„Nejsem žádný horolezec. Vždyť já nechodím ani na túry!“

„Asi bys u nás neměla pracovat, Bello,“ poznamenal Mike.

Vyrazil mi tím dech. Jasně, práce mě tady nebavila. Ale chtěla jsem tu dělat. Nikde ve Forks nic jiného sehnat nešlo a já jsem potřebovala peníze. Na školu. Na můj náklaďáček. Na všechno! A můj otec Charlie nepatřil mezi ty, kteří dávají svým dětem každou chvilku nějaké peníze.

Jakmile ten muž odešel i s expreskou z obchodu, Mike se na mě podíval.

„Pojď za mnou do kanceláře,“ řekl.

 

„Ahoj, Bello!“ přivítal mě doma můj otec Charlie. „Jak bylo v práci a ve škole? Já se měl dobře. Jenom tady kolem bloudí nějaký vrah. Samozřejmě ne ve Forks. V Port Angeles. Jel bych jim tam na pomoc, jenže…“

A tak žvatlal dál. Charlie byl policista. A vždycky byl velmi upovídaný. Nejspíš si ani nevšiml, že mi předtím položil nějakou otázku. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla jsem se nečekat, až dovypráví detaily z vraždy.

„Ve škole bylo fajn. A v práci? V práci jsem dostala padáka,“ řekla jsem suše.

„Cože?“ vyhrkl překvapeně. „Promluvím s paní Newtonovou.“

„Ne. To je v pohodě,“ vzdychla jsem.

„To není v pohodě! Ty teď nemáš kde pracovat,“ připomněl mi.

„Tati,“ vzdychla jsem, „já vůbec nerozumím outdoorovým věcem. Ani nevím co je expreska!“

„Co je expreska?“

„To právě nevím!“

„To je přece jedno! Myslíš, že já rozumím zlodějům a vrahům?“ dotázal se.

„Cože?“

„Ne. Nerozumím jim,“ vykřikl cholericky. „Nechápu je. Proč vraždí lidi? Proč kradou? Proč si nevydělávají tak jako já?“

„Tati!“ zakřičela jsem. „To je něco jiného!“

„Není! Práce jako práce. Teda pokud nejsi…“

„Prostě už tam dělat nechci!“ přerušila jsem ho. „Díky za nabídku, ale prosím, hlavně nevolej paní Newtonové.“

„Proč?“

Neodpověděla jsem. Nabrala jsem si na talíř pizzu a vyběhla jsem na horu do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Chtělo se mi brečet. Dneska jsem zkazila písemku z matiky a fyziky… Dneska jsem se ztrapnila v práci… Dneska jsem dostala padáka… Dneska jsem se pohádala s Charliem… Příšerný den. 

A zítra si určitě ve škole budou ze mě utahovat, že se neudržím ani na brigádě. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi nikdo nerozumí, nikdo mě nemá rád, že nikam nepatřím… A tak jsem zapnula počítač.

Najela jsem na chat, na kterém jsem si psala s kamarádem. S kamarádem, kterého jsem v životě neviděla. Ani jsem nevěděla, jak se jmenuje. Jen jeho přezdívku - Ed42.

´Ahoj, tak co, jak ses dneska měl?´ napsala jsem.

´Blbě. Nedokážu to vysvětlit, prostě… je mi divně. Co ty? Jaký jsi měla den? Jak si přežila práci?´

´Blbě,´ zopakovala jsem. A pak jsem to na něj vybalila. Napsala jsem mu všechno. Jak se cítím mizerně, jak jsem se pohádala s tátou, co se dělo ve škole, co se dělo v práci. Nezalhala jsem jediný slovo. Byla jsem krutě upřímná. Napsala jsem mu dokonce, že jsem měla k večeři pizzu – popřál mi dobrou chuť a oznámil mi, že on stále drží svou zvláštní dietu.

´A co ty?´ zeptala jsem se ho, když jsem skončila.

´Nedělal jsem ni zvláštního. Prostě jsem šel do školy, tam jsem se jako obvykle nudil při hodinách. Pohádal jsem se z jedním učitelem. Pravdu jsem měl já, takže mě teď nenávidí za to, že jsem do ponížil. Když jsem přijel domů, pohádal jsem se se sestrou. Věděla jsi vůbec, že mám sestru? Je strašně namyšlená a občas dokáže pěkně znechutit chuť k jídlu. No a pak nás máma udobřovala. Ani jsem jí nemohl vysvětlit, proč se vůbec hádáme. No a teď, už asi hodinu sedím u počítače a čekám, až mi napíšeš ty. Jediný člověk na planetě, který mě pochopí.´

´Promiň, žes´ musel tak dlouho čekat. Jsem moc ráda, že jsem ti mohla napsat hned po tom, co jsem se s tátou pohádala. Už je mi lépe.´

´ Ve svém profilu máš napsáno, že pocházíš kousek od Port Angeles.´

´No… Kousek to není, ale dojet se tam dá v pohodě. Proč?´

´Já bydlím kousínek odtamtaď. Možná...bychom se...mohli sejít!?´

´Jo… To bychom mohli. Ale nevíme o sobě nic konkrétního…´

´… a tak by to mohlo zůstat až do našeho…´

´… setkání,´ doplnila jsem.

´V sobotu?´

´V sobotu. V 17 hodin?´

´V 17 hodin. V mexické restauraci?´

´Tak jo,´ souhlasila jsem.

´Už se těším. Zatím ahoj,´ rozloučil se.

´Ahoj. Taky se těším.´

Byla jsem s toho dost nervózní.

 

´Tak jak ses měl dneska?´ zeptala jsem se o den později Ed42.

´Celý den jsem myšlenkami mimo a myslím na tebe,´ přiznal. Usmála jsem se do počítače. Tohle mi nikdo nikdy neřekl.

´Taky jsem na tebe myslela,´ napsala jsem. ´Ale bohužel jsem nebyla tak mimo, abych neslyšela klepy o mě.´

´Nic si z toho nedělej,´ poradil jednoduše.

´Tobě se to řekne.´

´Já vím.´

Odpověděla jsem usměvavým smajlíkem.

´K tomu zítřku,´ začal. ´Platí to?´

´Jo. Těším se na tebe. Ale jsem z toho nervózní,´ vyklopila jsem jako vždy celou pravdu.

´Já taky. Co když jsi nějaká bláznivá rockerka? Co když seš vychrtlá modelka?´

´To se dozvíš zítra, Ed42.´

´Jo. Budu tam, Sunny.´

 

Vyplula jsem počítač, na rtech stále úsměv. Zítra ho uvidím. Zítra s ním promluvím.

„Bello?“ zavolal na mě Charlie ze zdola.

S povzdychem jsem sešla do přízemí. Nejspíše další „tajná“ historka z jeho práce.

„Co se děje?“

„Volal jsem paní Newtonové,“ chlubil se. „Berou tě zpátky!“

„Tati!“ zařvala jsem naštvaně.

Vlastně mě to nepřekvapovalo. V tomhle byl Charlie nemožný. Vysloveně jsem ho prosila, aby něco nedělal a on to stejně udělal (většinou ještě horší). Takový trapas. Ve škole to od Mikea a ostatních hezky schytám. A paní Newtonová taky nebude nadšená. Jenže Charlie nebyl ten, kterému se říkalo ne – dostal všechno, co chtěl. Vždycky. A dělal, co se mu zachtělo. I kdyby ho celý městečko Forks prosilo o to, aby to nedělal.

„Co je?“

„Říkala jsem ti přece, že tam nechci dělat. Nerozumím tomu.“

Usmál se, ale mě se ten úsměv vůbec nelíbil. Dalo se z něj lehce vyčíst, že pro mě udělal ještě něco. A já měla takové tušení, že se mi to vůbec nebude líbit.

„Paní Newtonová říkala, že ti domluví doučování u svých nejčastějších zákazníků!“ oslavoval.

Samozřejmě, že se mi to nelíbilo! Jsem hrozně nešikovná a nemotorná. Navíc nemám vytrvalost ani duševní odhodlání zkoušet jakýkoliv z outdoorových sportů. A jak jsem znala paní Newtonovou, tohle bude ten typ doučování. Budu lézt po skalách a půjdu na dlouhé túry. Taky budu muset slaňovat. Jen to ne!

„To jsem nechtěla tati,“ řekla jsem odevzdaně. "Jdu spát dobrou noc.“

Bála jsem se, že se mi bude zdát o tom, jak padám ze skály. Naštěstí ale ne. Zdálo se mi o tom, že už zítra potkám muže svých snů.

 

Bylo 16:59. Stála jsem přede dveřmi mexické restaurace a klepala se strachy. V mysli mi vířily stále stejné otázky: Jak vypadá? Jaký je? Kdo to je? Budeme si rozumět? Snažila jsem se nějak zklidnit svůj dech, ale marně. Nakonec jsem už dále nemohla odkládat. Naposledy jsem se zhluboka nadechla a vešla dovnitř.

Měla jsem na sobě džíny, šedočerné triko a přesto světle šedou mikinu. Nebylo nijak nápadné, jenže já jsem prostě nesnášela šaty a momentálně jsem našla zálibu v šedých a hnědých věcech. Svoje dlouhé vlasy jsem si dala do drdolu. To jsem normálně nedělala. Buď byly rozpuštěné, nebo jen obyčejný culík. Jenže drdol dodal šedému oblečení eleganci, i když jsem cítila, jak mi z něj nějaké vlasy vypadávají. Ale nechala jsem to být. Nehty jsem si nalakovala na černo a namalovala jsem se - jako obvykle jen tužka a řasenka.

Číšnice mi oznámila, že můj "doprovod" dorazil před pár minutami.

Nasměrovala mě k nedalekému stolu. Stůl v rohu byl ohrazen dřevěnou přepážkou. On byl ke mně zády. Znovu jsem se nadechla a šla k němu. Když jsem byla už přímo u stolu, konečně vzhlédl. Pod náhlým návalem překvapení a zklamání jsem málem upadla.

„Edwarde?“ oslovila jsem svého spolužáka ze školy. Neznali jsme se nijak dobře. Znala jsem pouze jeho jméno, stejně jako zbytek školy, ale přesto, že jsme seděli každý den na biologii vedle sebe, nemluvili jsme spolu.

„Ty jsi-.“ Soustředil se.

„Bella,“ vzdychla jsem a odevzdaně klesla na židli naproti němu.

„Jasně, Bella. Jo. Sedíme vedle sebe na biologii. Bella…“

„Swanová,“ ušklíbla jsem se.

„Jasně. Dcera policejního ředitele.“

„Jo,“ kývla jsem.

Byla jsem naštvaná hned z několika důvodů. Za prvé - že si ani nepamatuje mé jméno. Za druhé - že jsem jela kvůli němu takovou dálku. Za třetí - že je na mě protivný. A za čtvrté - že je tak krásný, až mě to rozptyluje. Měl hezké plné rty, a i když jsem nechtěla, stejně jsem si pomyslela, že musí skvěle líbat. Jeho oči byly zlato hnědé a já musela odolávat pokušení se v nich utápět. A pak jeho tělo – dokonalé.

„Co teď?“ zeptal se po chvilce mlčení.

„Teď? Já nevím,“ povzdychla jsem si. Zdržuji ho.

„Pozval jsem tě na večeři, takže ti jí zaplatím a pak se asi… rozejdeme,“ oznámil mi. Žádné otázky.

„Já vlastně už jedla, takže… Jestli mě omluvíš, půjdu hned,“ nabídla jsem.

„Dobře, tak… se uvidíme ve škole. Ahoj,“ řekl a zmizel. S povzdychem jsem vstala a zamířila také ke dveřím. Když jsem vyšla ven, viděla jsem, jak už ve svém stříbrném Volvu odjíždí pryč. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavovala. Neuvědomila jsem si, že brečím, dokud mi slza nestekla po krku. Nechala jsem svůj náklaďáček bez povšimnutí a zamířila pěšky směrem do centra.

Byla blbost se scházet. Po internetu nám to klapalo dokonale. Vždycky mě pochopil, utěšil a byl upřímný. Navzájem jsme si upřímně popisovali svůj život. Už nikdy to takové nebude. Začala jsem nahlas vzlykat, ale bylo mi to jedno. „Hloupá, hloupá,“ nadávala jsem si v duchu. Komu se teď svěřím?

Pršelo a já měla na sobě stále jen šedou mikinu. Ani jsem se neobtěžovala si nandat kapuci. Když jsem najednou za sebou zaslechla kroky. Nevšímala jsem si toho a šla dál.

Někdo mě vzal za kapuci a trhli za ní tak silně, až jsem si sedla do louže na zemi. Zpočátku jsem myslela, že je to Edward Cullen. Šel z něj občas strach a u něj bylo klidně možné, aby vyváděl takovéto šílenosti. Ne však u člověka, kterého jsem znala z internetové seznamky. Byla jsem si jistá, že to, co předváděl dneska, byl jen jakýsi ochranný obal.

A skutečně to nebyl on. Nade mnou se nakláněl cizí člověk s dýkou v ruce. Nemohla jsem si pomoc a vykřikla jsem. Bodl mě do břicha. V břiše se jsem cítila jen nehoráznou bolest.

"Mlč!" zašeptal zlověstně. 

Vedle nás zastavilo auto. Podle výrazu, který se objevil na tváři toho muže, to bylo tak domluveno. A teď mě někam odvezou.

Ztratila jsem rozum. Křičela jsem a mlátila sebou jako šílená, alespoň do té doby, než ke mně dolehla narůstající bolest z břicha. Pak jsem jenom křičela. A z auta vystoupil Edward Cullen. 

Zavřela jsem oči. Byla jsem si skoro jistá, že teď to skončí. Ozvala se rána, ale mě nic nebolelo. Když jsem se konečně odhodlala otevřít oči, Edward právě vrazil druhou ránu do břicha toho muže. A pak černou tmu ozářilo asi 6 policejních aut. A najednou jsem si vzpomněla, co říkal Charlie o vrahovi v Port Angeles.  

Světla aut mě tak oslepila, že jsem si ani nevšimla, že si Edward sedl přímo vedle mě.

„Promiň, že jsem tě tam tak odpálkoval,“ omluvil se. „To jsem neměl. Jenže jsem si to uvědomil až 10 kilometrů od Port Angeles. Promiň, že jsem nestihl přijet dřív.“

„A co teď?“ zeptala jsem se zmateně.

„Teď pojedeš do nemocnice.“

„Auu,“ uvědomila jsem si. Jen se pousmál. „Ale tak jsem to nemyslela. Co s námi?“

Všimla jsem si, že při slově „s námi“ ztuhl.

„Co vlastně chceš?“ zeptal se mě opatrně.

Nemusela jsem se dlouho rozmýšlet: „Abychom si psali tak jako dřív a zapomněli na to, že se známe.“

„Souhlasím,“ usmál se a mě zahřálo u srdce.

„A vlastně,“ usmála jsem se, „možná bys na mě taky mohl ve škole občas promluvit.“

„Tak jo,“ souhlasil.

Usmívala jsem se, ještě když jsem nastupovala do sanitky. Neztratila jsem ho. Možná u něj mám naději i na normální kamarádství.


 Doufám, že se Vám to alespoň trošičku líbilo a že zanecháte nějaký komentář :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska přes chat:

 1
4. BabčaS.
01.08.2018 [18:52]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Shay
13.10.2012 [8:40]

ShayAhoj,
je mi líto, ale článek ti vracím, jelikož v něm máš pořád hodně chyb:

+ těžké, nikoli težké,
+ karabiny…, nikoli karabiny,… (oprav si to, prosím, všude!),
+ spojené, nikoli spolené,
+ túra, nikoli tůra,
+ svým, nikoli s vým,
+ nějaké, nikoli nejaké,
+ čárky (!!),
+ nevím, nikoli nevim,
+ nevydělávají, nikoli nevidělávají,
+ není, nikoli neni,
+ napsala jsem, nikoli napsala jem,
+ velká/malá písmena,
+ s/z a se/ze,
+ že jsi, nikoli žes,
+ mezery (!!),
+ odtamtud, nikoli odtamtaď,
+ bychom, nikoli by sme (!!),
+ číslovky vypisuj slovem,
+ přímá řeč, zasílám koncept:
Pokud za přímou řečí nenásleduje věta uvozovací (řekl, vykřikl, zeptal se, odpověděl, pozdravil, vyděsil se, souhlasil…), nesmí přímá řeč končit čárkou.
1) Po přímé řeči následuje činnost, kterou udělal někdo jiný:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Přikývl.
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ Otočil se a vyčkával.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ Jen přikývla.
2) Událost se stala až poté, co osoba domluvila, popř. popisuje své pocity:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Popadla jsem kufr a vydala se vstříc novému životu.
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Chtělo se mi plakat, ale nedala jsem na sobě nic znát.

Pokud věta uvozovací následuje, nesmí přímá řeč končit tečkou. Zde je více možností.
1) Může končit vykřičníkem nebo otazníkem:
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ žádala jsem, než stihnul odejít.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ vykřikla jsem.
2) V ostatních případech musí končit čárkou:
„Alice, za pět minut nastoupím do letadla. Nezabráníš mi v tom,“ řekla jsem odhodlaně.

Pokud mezi jednu přímou řeč vložíme větu, může to být napsáno dvěma způsoby.
1) „Pojď,“ řekla, „uvařím ti kafe."
2) „Pojď,“ řekla. „Uvařím ti kafe."


+ skloňování,
+ shoda přísudku s podmětem,
+ mě/mně,
+ jsi/si,
+ vypnula jsem počítač, nikoli vyplula jsem počítač,
+ nadšená, nikoli natšená,
+ nedělal, nikoli nědělal,
+ nerozumím, nikoli nerozumým,
+ oslovování (!),
+ uvozovky,
+ přede dveřmi, nikoli dveřmy,
+ vypadá, nikoli vypádá,
+ buď, nikoli buť,
+ nehty, nikoli nechty,
+ oznámila, nikoli oznávila,
+ před pár minuty, nikoli minutama,
+ biologie, nikoli bioologie,
+ neuvědomila, nikoli něvědomila,
+ upřímně, nikoli upřímě,
+ kapuci, nikoli kapucu,
+ sedla, nikoli sedna,
+ zdvojené "n",
+ slovosled,
+ ztratila, nikoli stratila,
+ o, nikoli ho,
+ vzpomněla, nikoli vzpoměla,
+ s námi, nikoli náma,
+ vlastně, nikoli vlasně,
+ zanecháte, nikoli zaneecháte,
+ atd.

Pokud si s gramatikou nevíš rady, navštiv Pomoc autorům a najdi si korektora!

Až budeš mít vše opravené, zaškrtni "Článek je hotov", dřív ne!
Děkuji. Emoticon

2. Shay
26.09.2012 [21:54]

ShayJe mi líto, ale článek ti musím vrátit, jelikož jsi v něm měla stále velké množství chyb:
+ čárky (!!),
+ ji/jí,
+ interpunkce,
+ mezery,
+ překlepy,
+ na horu => nahoru (Ona nešla na horu (př.: Sněžka), ale nahoru - o patro výš.),
+ shoda přísudku s podmětem,
+ atd.
Až si vše opravíš, zaškrtni "Článek je hotov". Děkuji. Emoticon

24.09.2012 [18:22]

eMCullenAhoj, článek ti vracím k opravě a prosím o přejmenování povídky, jelikož se tu dílo se stejným názvem už vyskytuje.
Také se oprav následující chyby:
+ čárky
+ ji/jí
+ překlepy
+ číslovky vypisuj slovem
+ koncovky podstatných jmen

Až si vše opravíš, znovu zašktni "článek je hotov", děkuji.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!