Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska na první pohled

15.03.2011 (17:15) • nikilutz • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1526×

Vylezla jsem ze sprchy, ne, že bych ji potřebovala, ale chtěla jsem se chovat alespoň trochu lidsky a sprchování mi alespoň krátilo mou samotu. Nasoukala jsem se do nového oblečení a potichu se vykradla dveřmi ven.

Cestou jsem zaslechla, jak si Carlisle s Esmé šeptají něžná slůvka, dveře od jejich pokoje byly zavřené. Nesnášela jsem to, byla jsem tak sama a s Edwardem jsem být nechtěla, Carlislea sice mrzí, když vidí, že se k sobě nechováme jako on s Esmé, ale já Edwarda nikdy nebudu chtít a on mne taky ne, tak co na tom sejde? Nejspíš zůstanu do konce věčnosti sama, zatímco on si jistě najde tu pravou. Edward doma nebyl, lovil.

Dveře jsem jen přivřela, nechtěla jsem, aby věděli, že odcházím bez dovolení, ale já si prostě musela pročistit hlavu a měla jsem hlad. Rozběhla jsem se na sever, měla jsem namířeno do hor. Jen co jsem překročila hranice Alabamy, začala jsem lovit. Cestou jsem spatřila ceduli, jež vítala ve státě Tennessee. Nevěnovala jsem jí pozornost, ale zastavila jsem se na okraji silnice. Právě projíždělo auto, vypadalo úplně stejně jako to, jež jsem viděla onu osudnou noc ve státě New York, tam v mém bývalém domově, v Rochestru. Zlost ovládla mé tělo při této nemilosrdné vzpomínce, vyrazila jsem prudce vpřed, míjela jsem stromy a nedýchala. Zastavila jsem se až v horách, nevím, jak se jmenovaly, bylo mi to jedno, zhluboka jsem nasála vzduch do zamrzlých plic a rozpoznávala různé pachy zvěře. Nic nebylo lákavé, ale mé hrdlo toužilo po krvi. Popoběhla jsem dál a znovu se nadechla, vůně byla najednou tak lákavá, až se zdálo, že mi v krku vzplál oheň. Běžela jsem za tím neodolatelným aromatem, mísil se ještě s něčím jiným, ne tak lákavým.

Když jsem doběhla na místo, odkud se vůně mého budoucího jídla šířila, ztuhla jsem strachy. To, co tak přenádherně vonělo, nebylo zvíře, i když to tam bylo také, byla to krev muže, jenž umíral. Byl tak nádherný, vypadal jako Veřin syn Henry, měl černé kudrnaté vlasy, a tak něžné dolíčky ve tvářích. Dostala jsem strach, bála jsem se o něj, neváhala jsem a nepřemýšlela. Skočila jsem mezi něj a obrovitého medvěda, který se mu chystal zasadit poslední, smrtelnou ránu. Mrštila jsem medvěda jednou rukou pryč a zlomila mu vaz. Hned jsem vypila všechnu jeho krev, potřebovala jsem být hodně silná. Chystala jsem se udělat něco, co jsem si přísahala, že nikdy neudělám, ale já musela. Nevím, co se to se mnou dělo, ale prostě jsem toho neznámého, přenádherného muže musela před smrtí zachránit, jenže sama jsem si netroufala ho přeměnit. Vzala jsem ho do náruče, běžela míle a míle. Modlila se za jeho život, bála se o něj, nepřežila bych, kdyby zemřel. Jeho krev tak lákavá, pálila a mučila mou mysl, ale já přesto odolala. Vběhla jsem do domu a křičela:

„Carlisle! Pojď dolů!”

Seběhl dolů po schodech a zíral na mé zkrvavené oblečení, nechápal, proč držím polomrtvého v náručí.

„Kdo je to Rosalie?” ptal se

„Nevím, ale zachraň ho pro mě. Prosím!” žádala jsem ve vzlycích.

Carlisel neváhal, neřekl nic a hned si ho ode mne vzal, položil ho na jídelní stůl, nadechl se, vypadal, jako by se v duchu modlil a pak se mu zakousl do krku. Trvalo to snad věčnost, umírala jsem strachy.

„Carlisle.” Posadila jsem se k hlavě neznámého a hladila jej po vlasech, věděla jsem, jak moc teď trpí.

„Bude v pořádku!” prohlásil Carlisle.

Vyptával se na vše okolo měnícího se muže, nevědomky jsem odpovídala. Měla jsem oči jen pro něj. Když přišla domů Esmé s Edwardem, nestačili se divit, ale Carlisle jim vše vysvětlil. Já jsem nebyla schopna slova. Uvnitř mého těla se odehrával boj. Z jedné strany jsem si nadávala za to, že jsem udělala, co jsem si přísahala, že nikdy neudělám. Já sama přece život upíra ze srdce nenávidím, zkazil mi všechny mé sny. A teď jsem to provedla muži, který tu leží, kvůli mé rozmarnosti už druhý den v mučících plamenech jedu. Bála jsem se, že mne bude nenávidět a proklínat za to, že jsem z něj nechala udělat nesmrtelného upíra. Ale já bych bez něj nechtěla žít dál. Na to jsem moc sobecká a nechci procházet věčností sama.

Carlisle ho přenesl do mého pokoje a já byla po celou dobu jeho přeměny u něj, nechtěla jsem se od něj hnout, chtěla jsem být u toho, až otevře oči. A to se také stalo.

„Anděl?” vydechl.

„Kdo jsi?” Dívala jsem se mu do rudých očí.

„Emmett, Emmett McCarty,” říkal hlasem, jenž mně přitahoval.

„Jmenuji se Rosalie Lillian Haleová a musím ti toho hodně vysvětlit. Carlisle? Přijď jsem, prosím, on už se probudil.”

Carlisle otevřel dveře, posadil se vedle mne a společně jsme Emmettovi vysvětlili, čím se právě stal. Pozorně nás poslouchal, sem tam něco prohodil a pořád na mne s údivem zíral, nevadilo mi to, ale lichotilo. Zamilovala jsem se do Emmetta.

Když mu Carlisle vyložil vše, co ví o upířím světě, Emmett prohlásil:

„Ale pokud jste vy, Carlisle a Rosalie, můj anděli, upíři. Jak hrozné by to mohlo být?” říkal a usmíval se.

Carlisle se pousmál, sjel nás dva zajímavým pohledem a poté se vytratil z místnosti. Nechal nás o samotě a my si jeden druhého pečlivě prohlíželi. Začal mi vyprávět o svém životě a já mu poté vyložila ten svůj. Zuřil, když zjistil, co mi provedli, slíbil mi, že mne bude navždy chránit. Poté jsme se vydali společně lovit. Zabil hned dva medvědy a jednoho mi věnoval. Byl plný vtípků a nejrůznějších legrácek.

„Prosím, slečno, vaše večeře.”

„Děkuji, pane.”

Trávili jsme společně každou sekundu, ve dne i v noci, plni lásky jeden k druhému. Esmé měla radost a Carlisle byl spokojen, že jsem si Emmetta našla. Edward se s tím srovnal.

Asi po roce společného tlachání, flirtování, něžných chvil a slůvek, měla Esmé strašnou chuť si se mnou povídat. Jen nerada jsem opustila Emmetta, ten si ode mne ukradl dlouhý, vášnivý polibek, než mne pustil. Povídala jsem si s ní o všem možném a hlavně o mém Emmettovi, jak moc ho miluji a ona zase jak moc zbožňuje Carlisla.

„Rosie,” volal Emmett, „můžeš nahoru, prosím?”

Omluvila jsem se Esmé, a když jsem od ní odcházela, obrovitánsky se usmívala. Vyběhla jsem nahoru a otevřela velké, bílé dveře mé, a teď i Emmettovy, ložnice. Všude ležely rudé, voňavé růže. Zapálené svíčky blikotaly a jejich světlo ve mně budilo romantickou náladu. Uprostřed pokoje klečel Emmett, držel veliký puget lilií a usmíval se od ucha k uchu.

„Rosalie Lillian Haleová, lásko mého věčného života, mého srdce, můj anděli. Klečím tady před tebou na kolenou, v duchu se modlím, abys byla jen mou, chtěla se mnou trávit věčnost a dovolila mi, abych tě nosil na rukou. Miluji tě od první chvíle, co jsem otevřel oči do nového světa a jsem ti nesmírně vděčný za to, že jsi mne zachránila, a že mne miluješ. Moc bych si přál, být tebe hoden. Rosie, dovolíš mi, stát se tvým manželem?” říkal s láskou a otevřel krabičku s prstýnkem.

Celou sekundu a půl jsem na něj zírala s otevřenou pusou. Věděla jsem odpověď, jen jsem jí nějak neuměla vyslovit. Hrozně moc Emmetta miluji a vážím si jeho lásky ke mně. Byl tak sladký, když tu tak klečel a čekal na mou odpověď.

„Ano,” odpověděla jsem dojatě.

„Řekla ano!” vykřikl a zdola se ozval potlesk.

Vrhl se ke mně, popadl mne do náručí, zářil štěstím a dlouze jsme se líbali. Pak mne posadil na postel, znovu si klekl a se slovy, miluji tě a moc ti děkuji, žes řekla ano, mi navlékl ten nejkrásnější prsten, jaký jsem kdy viděla, a věnoval mi tu přenádhernou kytici bílých lilií. Společně jsme se oddávali této chvíli…

Autor: nikilutz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na první pohled: