Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska, kterou nezníčí ani smrt a ani odloučení

26.06.2009 (12:26) • Lina • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 22151×

Pohled Edwarda:

Bella je mrtvá, co jsem to udělal, kdybych neodešel mohlo to být dobré, nikdy by ani nepomyslela na skok z útesu, ale já musel, musel jsem jí ochránit přede mnou, před tím čím jsem, chtěl jsem jen, aby žila krásná LIDSKÝ život, zapomněla na mě, našli jsi lásku a měla děti, já bych to ustál, nebránil bych jí ve štěstí a až by dožila svůj krásný LIDSKÝ život, šel bych za ní co nejrychleji.

Ale Bella je prostě Bella, nedokázala zapomenou a teď je mrtvá, ani jsem jí nestačil říct jak jí miluji, že jsem si ty slova tam v lese vymyslel, že jsem jen sprostě lhal a tak zmařil naší lásku a zpečetil si osud v utrpení, ale ne já už v této věčnosti bez cíle, jediného záchytného bodu a lásky nebudu, pojedu do Volltery a ukončím svojí existenci na tomto světě.

Půjdu  za Bellou do nebe a budu jí prosit od odpuštění, nebo do pekel, kde bych se smažil v těch plamenech, které by mi připomínali jak jsem hnusný a to jak jsem zranil a zabil osobu, kterou jsem miloval, kterou jsem obdivoval za její nesobeckost, za její krásnou povahu.

To já jí zabil, zabil jsem v ní tu jiskru života, to je má vina a já s ní budu žít věčně jak v nebi tak v pekle, ale vždy si jsi budu pořád dokola říkat, že jsem blbec, který opustil lásku svého neskonale dlouhého věčného života, který teď ukončím.

Běžel jsem lesem a hnal jsem se co nejrychleji na letiště, kde bych nastoupil do letadla a konečně jel vstříc svému konci, svému osvobození a doufajíc, že se již brzy setkám s tou, kterou neskonale miluji a kterou už nikdy neopustím až jí znovu spatřím.

Běžel jsem lesem, tou přírodou, kterou jsem obdivoval, ale teď to pro mě nemá žádnou cenu, bez ní nemá cenu vůbec nic, nemá cenu žít, nemá cenu kochat se přírodou, nemá cenu naprosto nic.

Náhle se mi vybavili ty krásné vzpomínky na ní, jak sedíme na naší louce v obětí a užíváme si každou strávenou chvilku spolu, jak jsem jí vyprávěl svůj příběh, kde jsem odhalil poprvé své city, které taky opětovala a tím mě učinila tím nejšťastnějším člověkem/upírem na světě. Vybavili se mi ty překrásné vzpomínky na její neskonalou krásu, na její krásné, hluboké oči, které mě vždy rentgenovali, kterým jsem nebyl schopen lhát, vzpomněl jsem si jak se vždy začervenala, když jsem jí věnoval lichotku na kterou nebyla zvykla, jak se vždy tak roztomile zlobila, jak vždy zakopávala a jí vždy rád zachránil, vzpomínal jsem jaký magnet na nehody byla a já jí tam nechal tak bezbrannou a tak zranitelnou a samotnou, nechal jsem jí zemřít a to si budu vyčítat celou svojí existenci, ale také i po tom co zemřu.

A až se konečně dostanu za ní, za svojí láskou, za svojí Bellou, možná budu smířený se svojí existencí, protože mi dala to jediné na čem záleží, dala mi lásku, kterou jsem sice ztratil, ale vždy na ní budu myslet a nikdy nezapomenu, protože ta láska mého života, byla slunce, byla vše na čem mi záleželo, byla tou jedinou a stále je.

Po čase mého dlouhého běhu, při které jsem si vybavoval Bellu, se přede mnou začal řídnout les a rýsovat se pěšina.

Ani jsem se nenadál a byl jsem na nějakém parkoviště, kde bylo zaparkované neskonale mnoho aut stačilo si jen vybrat a jet na letiště a co nejdříve se dostat za svým cílem, za svojí smrtí.

Výběrem auta jsem se nějak nezabýval, vybral jsem jedno s černými skly a už jsem v něm seděl a hledal letiště, ale nevěděl jsem kde, nevěděl jsem ani v jakém státě se právě nacházím.

Projížděl jsem na dálnici neuvěřitelnou rychlostí a už jsem se nemohl dočkat smrti až zase uvidím svou vyvolenou, svou lásku.

Podle mapy, kterou jsem našel v autě jsem snadno našel cestu na nejbližší letiště. Zaparkoval jsem, co nejblíže letiště a už jsem se hnal do haly, kde jsem se koupil letenky do Volltery, toho města, které mi pomůže, které mě zachrání.

Měl jsem štěstí, letadlo do Volltery odlétalo za necelých deset minut, což znamená, že jsem přelétl letiště  tou nejrychlejší lidskou chůzí jaké jsem byl schopen a za pár minut už jsem seděl v letadle, kde mě čekala osmihodinová cesta, která mě dovede za mým cílem, za mou záchranou.

V letadle jsem se usadil k okénku a čekal až odlétneme do Volltery, to čekaní na start mě donutilo myslet na mou lásku, myslet na tu chvíli, kdy jsem jí opustil. Na tu chvíli, kdy jsem tak sprostě lhal a vymýšlel. Ale mělo to být pro její ochranu, na ochranu přede mnou, před tím čím jsem a před čím jsou členové mé rodiny, chtěl jsem jí chránit, jsem jí dát normální život, ale nevyšlo to, je mi to líto, mrzí mě to, ale čas už nevrátím, už jí nezachráním, už jí neuvidím, už jí nezahlédnu ani koutkem oka, pro mě už je pozdě už pro mě má existence skončila, už skončila, protože bez ní nemá smysl a ani moje rodina mě nezastaví.

Tenkrát v tom lese jsem jí řekla, že jí nemiluji a ona tomu uvěřila, i když jsem jí tisíckrát řekl, že jí miluji, že jí nikdy neopustím, že je pro mě tou jedinou, že jí zbožňuji a že je pro mě to nejdůležitější na světě, i přesto všechno uvěřila, uvěřila, že už jí nemiluji, že už jí nechci a že mi na ní už nezáleží. Nechala mě jít, protože si myslela, že jí nemiluji, viděl jsem jak jí to bolí, jak mě nechce nechat jít, jak touží, abych řekl, že jsem si dělal srandu, ale já jsem zůstal chladný a opustil jsem jí a i svou rodinou jsem odvezl, nemohla se s nimi rozloučit a to jí ranilo ještě víc, jsem netvor, zničil jsem jí život, ale i přesto jsem pořád doufal, že mě miluje, že na mě nezapomněla, pořád jsem doufal v to, že na mě čeká, ale už ne, už nečeká, už tu totiž není a já už jí nikdy neřeknu jak strašně jsem lhal, jak jsem jí milovala a jak jí stále miluji, už jí neřeknu, že je to moje slunce, které mě změnilo, které mě navždy přesvědčilo, že ve mě ještě něco lidského zůstala a to je láska k ní, kterou ani smrt nezpřetrhá. Pořád tu bude ta láska, kterou jsem jí dával, ale i  ta kterou jsem potlačoval a ta, kterou jsem odvezl pryč od ní, ta láska, která mi nakázala, abych jí opustil, abych jí nechal žít normálním lidským životem, ta láska, která mi říkala, že je to pro ní dobré, ta láska, která mi řekla, že já sice nezapomenu, ale ona ano, že bude žít krásný život, ale jak moc jsem se spletl, jak moc jsem jí musel ublížit, kdy skončila svůj život, jak moc jsem jí ranil.

Těmito myšlenkami jsem se zabýval, celých osm hodin letu, neustále jsem se obviňoval s toho jak hloupý a naivní jsem byl, jak jsem si myslel, že na mě zapomene, jak jsem byl bláhový, ona mě milovala a já jí opustil, zranil jsem jí a řekl jsem jí, že jí nechci, že jí nemiluji. To já můžu za její smrt, můžu za to, že jsem jí tak zranil, že jsem jí opustil a nechal jí tam nechráněnou, nechal jsem jí tam samotnou, aby se trápila, neměl jsem to dělat a teď to vím.

Ani jsem se nenadál a už jsme přistávali na letišti na letišti, blízko Volltery. Co nejrychleji jsem vystoupil a běžel jsem celou letištní halou, co nejrychleji jsem mohla, ale tak abych nás neprozradil.

V hlavě se mi začal rýsovat můj plán, nejdříve zajdu za Arem a požádám ho o smrt, pokud odmítne zabít takový talent, jak on říká, tak prozradím tajemství upírů na veřejnosti, například vyjdu na slunce na náměstí plné lidí a počkám si na smrt, která přijde jistě brzy.

A ani Alice mě nezastaví, nestačí do Volltery přijet dostatečně brzy a nedokáže mě zastavit, tím jsem si naprosto jist, už nic mě nezastaví, abych nešel za svojí láskou tam kde budeme navždy spolu, alespoň doufám.

Z letiště jsem vyrazil co nejrychleji do města, abych se co nejdříve dostal do Volltery a tím za Arem a jeho bratry, kteří rozhodnou o mém osudu, který skončí vždy stejně, vždy to bude smrt, buď to půjde po dobrém, nebo po zlém, stejně to vždy skončí.

Do Volltery jsem dorazil za necelou hodinu nejrychlejší běhu v mém životě, když jsem dorazil do města, byla noc.

Prošel jsem bránou, kde mě hned zastavil Felix, řekl jsem mu jen jestli mě zavede k Aro, n souhlasil, nic víc a nic míň jme si neřekli, moc jsme se neznali a určitě o něm nemůžu říct, že je to můj přítel, je to jen jeden ze stovky slepě poslušných upírů, kteří poslouchají rozkazy a kterým je všechno jedno, až na to jestli splnili Arovy příkazy.

Vešel jsem do velké zlatem zdobené haly dříve by to na mě udělalo dojem, ale dneska, už na ničem nezáleží, tak nač dojem. Přešli jsme halu a mířili jsme do výtahu, který nás zavezl do salonku, kde mě nechal Felix, prý abych počkal než mě Aro příjme.

Při mém čekaní jsem se chtěl vyhnou slepému vzpomínání a bolesti, tak jsem se raději zabavil jinými věcmi a to je například prohlížení salonů, bylo tu hodně dřevěných lavic, které byli zdobeni červeným saténem, u recepce stála pohledná lidská dívka, z její mysli jsem vyčetl, že se chce stát stejným monstrem jako jsem já a všichni na tomto hradě, ale bylo mi to jedno.

Asi po půlhodinovém čekaní. Mě Aro konečně přijal.

Vstoupil jsem do velké místnosti o velikosti válce, kde byli uprostřed posazeny tři masivní trůny, jeden pro Ara, jeden pro Cause a ten poslední pro Marcuse, byli to trůny pro tři nejsilnější, nejstarší a nejmocnější upíry po světě, kteří udržovali lidi v nevědomosti naší existenci.

Klek jsem před prostřední trůn, kde seděl Aro. Aro okamžitě řekl ať se zvednu, že jsem pro něj dobrým přítelem, ale bylo to hlavně kvůli Carlislovi.

„Proč si přišel drahý Edwarde, rozmyslel jsi si mojí nabídku a chceš se přidat k mojí gardě?"zeptal se nadšeně a už si v hlavě představoval mě v tom jejich černém plášti vyšívaném zlatem.

„Ne, přišel jsem vás požádat o smrt, chci, abyste mě zabili" řekl jsem s klidem v hlasem a s kamennou masko na tváři. Aro vypadal jako vytesaný s kamene a nemohl uvěřit vlastním uším, v hlavě si pořád dokola přehrával mojí poslední větu, ale i když si jí řekl po sté, nedokázal pochopit proč a co tohle vůbec znamená a tak se rozhod to zjisti, stačilo jediné gesto ruky a já mu jí podal. Před očima mi proběhl můj život. Nejdříve má přeměna, pak život s rodinou,  pak přišla na řadu moje Bella, tou se v mojí mysli zabýval nejdéle, zkoumal každou mojí myšlenkou, která mi proběhla v hlavě, když jsem s ní byl, pak narazil na to jak jí opouštím a potom telefonát Rosalie o její smrti. Pak můj plán, to na něj bylo až příliš, protože hned odtál ruku a chvíli se zabýval svými myšlenkami, které jsem nevnímal a jen poslušně čekal jak se rozhodne.

„Drahý Edwarde, i když vím jakou bolest zažíváš, i když vím že máš náhradní plán, tak i přesto jsem se rozhodl tě nezabít, jsi pro mě až příliš drahocenný, nezabiji, někoho tak talentovaného kvůli jednomu zmařenému lidskému životu, promiň" řekl Aro a myslel to vážně, ale v jeho mysli jsem našel i myšlenku, která říkala, že když se jen pokusím o prozrazení, že mu nezbude nic jiného než mě zničit, chtěl si tuto myšlenku nechat pro sebe, ale nepovedlo se mu to, Takže mi zbyla ještě šance, stačí si počkat do dvanácti odpoledne kdy je na náměstí nejvíce lidí a můj plán vyjde.

Aro mě nechal vyprovodit za bránu se slovy budu tě sledovat, nechal mě jen tak jít a uskutečnit můj plán, který mi vyjde a já konečně budu tam kde mám být, budu s Bellou.

Běžel jsem co nejrychleji na náměstí, které bylo teď liduprázdné a hledal to nejlepší místo po pár minutách přemýšlení jsem ho našel, jednalo se o jednu uličku u hodil, která byla celý den ve stínu, takže mi bude do odpoledne úkrytem a pak konečně proradím naší existenci a přijde smrt, která mi bude vysvobozením.

Sedl jsem si do uličky a začal jsem se utápět ve své bolesti ze ztráty, které byli tak silné, že jsem okolí vůbec nevnímal a tak jsem se malinko lekl, když jsem slyšel hodiny odbíjet dvanáctou.

Jen jsem se bez přemýšlení zvedl a pomalu vycházel s uličky a při tom jsem si sundával košil, aby na slunci lidé viděli lépe jak se třpytím. Když jsem vycházel s té uličky slyšel jsem křik známého hlasu, ale nemohl jsem si vybavit koho, moje smysli byli totiž tolik otupělé bolestí, že jsem přestal vnímat úplně vše.

Pomalu jsem vyšel na slunce a čekal na smrt, když v tom do mě narazilo něco teplého a voňavého. Rychle jsem otevřel oči a viděl jsem jí před sebou, viděl jsem anděla, viděl jsme totiž Bellu, která do mě strkala, abych zalezl do stínu, jediné co mě napadlo říct bylo jen „Smrt ti vzala med dechu, ale na tvojí krásu nemá" i když byla mrtvá, byla pořád to nejkrásnější stvoření ne světě, pořád ty samé hnědé oči, ve kterých jsem se topil, pořád ta samá krásná vůně, byla to pořád ta samá krásná a neodolatelná Bella.

„Já nejsem mrtvá, ale brzo budeme když nezalezeš do toho stínu" řekla a mě to najednou došlo, Bella je živá a přišla mě zachránit, nestačila ani mrknou a už jsme byli ve stínu a já se stal tím nejšťastnější upírem pod sluncem, ona žije a snaží se mě zachránit, pořád mě po tom všem miluje.

Po tom co do mě vrazila a tím mě zachránila se stalo ještě hodně věcí a ještě mnoho zlého, ale já byl šťastný a svojí lásku jsem už nikdy neopustil, vše jsem jí vysvětli a byli jsme už spolu až dokonce své věčnosti.

                                          Pro vás napsala Lin  

Autor: Lina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, kterou nezníčí ani smrt a ani odloučení: