Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kudy z nudy

20.10.2011 (16:00) • Hanetka • FanFiction jednodílné • komentováno 20× • zobrazeno 3530×

Byla tma a sychravo, nasáklá mračna se válela na nočním nebi a jen občas se mezerou mezi roztrhanými cáry mraků prodral měsíční paprsek, aby na pár chvilek ozářil temné sloupoví mokrých kmenů. Černým lesem, vonícím deštěm a navlhlým dřevem, běžela dívka. Prolétala se mezi stromy, přeskakovala výmoly a pařezy, povalené kmeny i trsy kapradí, obratně se vyhýbala trčícím větvím a trnitému houští. Jako by ve tmě viděla. Mezi větvemi jen chvilkami probleskla bledá zář měsíce a bezvýsledně se snažila dosáhnout až do temnoty mezi hustými stromy.

Dívka se na chvilku zarazila, ohlédla se a marně se zrakem snažila proniknout tmou. Naklonila hlavu a jako by něco poslouchala. Něčí kroky v lesním tichu? Možná taky něčí běh? Snažila se před někým utéct? Zahoukal sýček, v křoví zašelestila myš nebo možná rejsek, jinak byl slyšet jen šum dešťových kapek, dopadajících do jehličí a na lesklé listy. Nervózně si skousla ret, zatnula pěsti a znovu se rozběhla, přeskočila potůček schovaný mezi trsy kapradí a na druhé straně rokle zamířila po svahu nahoru.

Sjela jí noha po mokré větvi a dívka zakolísala. Jen nespadnout! Ne teď, když už mu téměř unikla! Honem rozhodila ruce, získala na okamžik ztracenou rovnováhu a ulehčeně si oddechla. Na okraji rokle se zastavila a prudce nabrala dech. Napínala uši a snažila se zaslechnout, jestli se ty kroky neblíží. Okolním tichem se nesl jen šelest deště a větve, rozechvívané slabým větrem, jí do vlasů střásaly další kapky. Teď! Trhla sebou a otočila hlavu. Nezapraskala větvička pod něčí nohou?

Znovu se rozběhla. Někdo ji pronásledoval, snažil se ji dostihnout, ona se hnala nočním tichem v hustém lese, z cárů mraků nad hlavou jí drobně mžilo na hlavu, džíny měla až po kolena mokré, urousané z namoklého podrostu, bundu by mohla ždímat a vlasy... mokré vlasy se jí v pramíncích lepily na čelo, kroutily se na bundě a máčely už tak dost provlhlá záda.

Prudce změnila směr a vydala se doleva; zdálo se, jako by tu kdysi vedla cestička, teď už léta nepoužívaná. Cesta vedla do kopce a dívka trochu zpomalila, ale přesto se snažila udržet tempo. Nesmí ji dostihnout! Nenechá se chytit!

Pod nohou jí uhnul vyviklaný kámen  a podvrtla si kotník, ale stihla to vybalancovat a neupadla. Zhluboka si oddechla. To by jí tak ještě scházelo! Znovu se na chvilku zastavila a pak vylekaně otočila hlavu. Z dálky zaslechla, jak se sype a kutálí něčí nohou uvolněný štěrk. Už je skoro tady! Honem dál... Jestli to ještě dokáže.

Znovu se pustila do běhu a snažila se ještě zrychlit. Kdyby alespoň nepršelo! Krajina kolem se začala měnit, stromy prořídly a z mraků znovu vykoukl stříbrný odlesk měsíce. Za kalhoty ji začaly chytat prstíčky maliníku – prodírala se trnitým houštím a v duchu si začala přát, aby byla zůstala v tom hustém lese. Louka zarostlá maliním byla jak obrovská past. Kalhoty bude mít na cáry, ale to je fuk, hlavně aby se nenechala chytit... A on se blíží. Teď už mu neuteče.

I když už je na louce.

Prodrala se malinovými a ostružinovými šlahouny k okraji palouku a schovala se pod větvemi vysokého smrku, do rukou popadla tlustou větev z vyvráceného stromu a postavila se do pozice baseballového odpalu. Nedá se lacino!

Když už mu nedokázala utéct, alespoň svoji kůži prodá draho.

***

Běžel lesem jako šelma na lovu a těšil se, až dostihne svou kořist. Vzrušení z lovu rozechvívalo každou buňku jeho štíhlého, rychlého těla, už jen ten samotný běh mu dodával skoro extatické uspokojení. A co teprve ten bonus! Ta sladká odměna, která na něj čeká, až ji vystopuje, dožene a chytí...

Zvrátil hlavu do záklonu a nasál vzduch. Navlhlý vánek k němu donesl lesní pachy – borová a jedlová vůně jehličí, mokrý mech, zetlelé dříví i čistá svěží vůně vody z ledově křišťálového potůčku, který protékal nedalekou roklí, to vše se mísilo s nasládlou vůní myši, krčící se s bušícím srdíčkem vlevo pod tou velkou hromadou klestí, a nahořkle slaným pachem velkého výra, sedícím o pár metrů výš. A tenhle závan... to je ona! Sladká, omamná vůně, která ho zbavovala rozvahy a sebeovládání, po které toužil každým svým atomem, po které žíznil až na prach vyprahlý... Dnes bude jeho, pomyslel si s uspokojením a znovu zavětřil.

Zavrčel nedočkavostí a rozběhl se temným lesem jako blesk. Hadími elegantními pohyby se proplétal podrostem, vlnil se, svaly mu jen hrály, celé tělo pracovalo v tak dokonalém souzvuku, že by u náhodného pozorovatele vzbudil obdiv nad lehkou elegancí šelmy, ale také pudový strach z dokonalého predátora. Na pár sekund mezerou v mracích probleskl paprsek měsíce a odrazil se zábleskem od zářivé běle zubů, lesknoucích se ve spokojeném a dychtivém úsměvu. Ještě pár metrů, pár kroků... malou chvíli a zvítězí.

Nemůže mu utíkat věčně. Nakonec zpomalí a zastaví se, jemu ještě nikdy nikdo nedokázal utéct. Vždycky svou vyhlédnutou kořist dostal. Na světě nebylo lepšího lovce, rychlejšího běžce, vytrvalejšího stopaře. A tahle stopa ho lákala tou nejkrásnější vůní... jedinečnou, neopakovatelnou a nenapodobitelnou. Dnes v noci bude jeho. Nemohl se dočkat.

Okolní les byl temný a černý, měsíc skoro nesvítil a pod větvemi, ztěžklými deště, byla neprostupná temnota. Jemu to ale nevadilo. Pro svoje pronásledování nepotřeboval zrak, čich mu dokonale stačil. Ta vůně, sladká vůně utíkající ženy, ta omamná vůně se mu nosem vpalovala do mozku jako zářící linka, která ho vedla lesem i poslepu.

„Neutečeš,“ bručel si za běhu pod nos, „kdyby ti narostla křídla a ty ses vznesla jako pták, kdybys plavala pod vodou nebo se zavrtala pod zem, všude tě najdu. Vždycky. Jsi moje. Budeš moje!“

Vítr mu zafoukal do zad, z opačného směru, a její pach se najednou ztratil. Lovec se zastavil a zavětřil, pak nespokojeně potřásl hlavou, naklonil ji a poslouchal. Uši mu ohlušovalo šumění deště, které šelestilo v jehličí a listí nad ním, a stékající kapky dopadaly všude kolem něj do vysoké trávy. Teď! Někde o pár set metrů výš uslyšel zaškobrtnutí a zvuk převaleného kamene. Vystřelil jako šíp a spíš instinktem než svými smysly našel mezi stromy už téměř zarostlou pěšinu. Pod nohou se mu sesypal štěrk a lovec zpomalil. Teď už nemusí spěchat. Už ví, kam ho ta pěšina zavede. Kořist mu neunikne... odsud ne.

Jeho nohy našly známou trasu a další závan vlhkého větru mu znovu omámil smysly tou vůní. Tou jedinou, po které toužil už tak dlouho... tou jedinou, která mu mohla přinést uspokojení. Proplétal se mezi většími kameny na cestě a vyhlížel světlejší místo před sebou. Měla by tam být louka. Kdysi tam byla. Dál postupoval cílevědomě a rychle, ale opatrně. Ona nesmí vědět, jak už je blízko. Nesmí vědět, že ji má na dosah. Že už je skoro v jeho moci.

Vítězství už má na dosah ruky.

Na volné prostranství palouku se nevrhnul bezhlavě, přestože ho tam vedl její pach. Postupoval po okraji, kolem hranice vzrostlých smrků, přikrčený a krytý nízkým podrostem, a snažil se prohlédnout tmu před sebou. Ona určitě nestojí uprostřed louky. Bude někde tady, schovaná pod větvemi stromů, bude se krčit a přát si, aby ji nenašel.

Ale on ji najde.

A potom...

Mraky nad jeho hlavou se zase na malou chvilku protrhly a okraj louky ozářil měsíc. A on jen v poslední chvíli stihl zaregistrovat pohyb a bleskově uhnout stranou před letící větví. Uskočil, silným švihem uchopil improvizovaný obušek, který mu hvízdl kolem nosu, vytrhl ho z rukou, které se už už rozmachovaly k dalšímu úderu, a odhodil ho stranou.

Rychle popadl dívku za jednu ruku, bleskově se stočil  za strom za jejími zády a hmátl po druhé ruce. Než se stihla vzpamatovat, stál před ní, výsměšně se na ni díval, pobavený koutek zvednutý vzhůru v ironickém úšklebku, a ona zjistila, že má ruce svázané za stromem vlastním šátkem. Vztekle na něho zírala a její oči metaly blesky.

Šerem se mihlo její koleno a on jen tak tak stihl uskočit. Sakra, skoro se trefila! Postavil se o kousek dál, aby na něj nedosáhla, založil si ruce na prsou a zavrtěl hlavou.

„Ts, ts, ts, děvenko... praštit mě větví a teď co... budeme kopat?“ Ironicky se jí vysmíval a v jeho hlase bylo znát podrážděné pobavení. „Ale moc platné ti to nebude...“ uchechtl se.

Mračila se na něj. Ve tmě a světle měsíce se její oči blýskaly čistou černí, ale on si pamatoval, že bývaly hnědé. Jako čokoláda. Teď se v nich zrcadlily ty jeho, taky černé. Černé žízní, vzrušením z lovu a možná i z něčeho jiného... Byla krásná. I s těmi mokrými vlasy, zplihle visícími podél obličeje, i s kapkami deště, které se jí na řasách třpytily jako slzy a blýskalo se v nich světlo hvězd, i v té mokré bundě a ucouraných džínech vypadala jako... královna. A voněla božsky. Nasál tu vůni do plných plic, a kdyby jeho oči ještě černé nebyly, v tuhle chvíli by ztmavly určitě. Do nejhlubší, půlnoční černi, hladově vášnivé. Ta dívka je vše, po čem kdy toužil. A je v jeho moci. Může si s ní dělat, co bude chtít.

Přistoupil k ní a vztáhl ruku, aby se dotkl její tváře, ale prudce stočila hlavu na stranu a uhnula. Zároveň se znovu pokusila ho kopnout, ale včas uhnul a pak už jí nedal příležitost; jednou rukou ji chytil za bradu a násilím stočil hlavu zpět, druhou se opřel o kmen stromu, přitiskl se k ní celým tělem a nohy jí zablokoval těmi svými.

„Nech toho,“ zavrčel jí do ucha, „mám ti snad svázat i nohy?“

Dívka se zazmítala, jak se snažila uvolnit z jeho svalnatého objetí, ale docílila tím pravého opaku. Jen si víc uvědomil to její nádherné tělo přitisknuté ke svému a zjistil, že to jeho na to začíná reagovat. Nos se mu v tom postavení ocitl blízko jejího ucha a z jamky pod ním mu do něj zavanul znovu zblízka její pach. Skoro se zalkl touhou. A vtiskl tam své rty.

Strnula. Na jemné kůži pod uchem ucítila jeho studené rty a po zádech jí přeběhl mráz. Cukla sebou a znovu uhnula hlavou na stranu, ale tím mu jen víc odhalila krk, který jí teď začal vášnivě líbat, vtahoval mezi rty její kůži, ochutnával ji a vrněl slastí. Znovu se zazmítala a on zavrčel a zaťal jí do kůže zuby. Zatím jen lehce... neproťal ji. Zatím.

„Pusť mě,“ zaprosila a on, se rty pořád ještě na jejím krku, jen zavrtěl hlavou. „Prosím,“ přidala a teprve teď zvedl hlavu a zadíval se jí do očí.

„A čím by ses chtěla vykoupit?“ zeptal se ironicky a v dívce se zvedla naděje, že přece jen ještě neprohrála.

„Nevím... co bys chtěl?“

Chvíli se na ni neproniknutelně díval a zdálo se, že to zvažuje. A pak znovu zavrtěl hlavou. „Ne. To, co mám, mi úplně stačí,“ zašklebil se na ni a znovu k ní přiblížil rty. Ale tentokrát jí je přitiskl na ústa.

Zaútočil na ně, jako když se dobývá hrad. Násilím jí rozevřel rty a vnikl dovnitř jazykem, chladným a hbitým jako had. Zasténala a kousla ho; ucukl a rozzlobeně si otřel rty.

„Tak ty chceš kousat? No uvidíme, jak vzpurná dokážeš být,“ zavrčel, popadl rukama klopy její bundy a škubl. Zip povolil a do jehličí u jejich nohou zapršel déšť stříbřitých zoubků, vytržených z látky. Šokovaně vyjekla, ale on nečekal, jestli se vzpamatuje, popadl jednou rukou výstřih jejího trička a trhl dolů – cár bílé bavlny mu zůstal v prstech a na holé kůži ji zastudil chlad.

„Vida,“ zaculil se potěšeně a při pohledu na nahé prsy se vítězně ušklíbl. „Tady někdo nenosí spodní prádlo,“ komentoval absenci podprsenky. „Možná nejsi tak úplně nepřístupná, co?“ Chtěl jí prstem zvednout bradu, ale jen tak tak ucukl před cvaknutím zubů. Zamračil se.

„Už jednou jsem ti říkal, že kousat se nebude,“ zavrčel rozzlobeně a znovu jí vtiskl polibek, hrubě a vášnivě, jako by ji chtěl potrestat. Ruka mu vyjela po nahé kůži jejího břicha až k prsu, vzal ho do dlaně a tvrdě stiskl. Když zasténala, spokojeně se uchechtl a znovu ji políbil; a tentokrát pro něj rty pootevřela sama a pozvala ho dál. Vpíjel se do ní, rukou hnětl její ňadro, koleno vsunul mezi její nohy a pocítil vítězství, když je rozevřela a přitiskla se k němu klínem.

Cítil, jak v něm vzrušení stoupá jako horský příval; valilo se mu tělem jako tsunami a všechny jeho smysly obestřela a zajala jen ona – její hladká hedvábná kůže, oblá plnost jejích ňader, sladké hlubiny jejích úst a sametový měkký jazyk, a ta vůně, ta vůně, kterou by poznal mezi tisíci jinými na světě, ta vůně, pro kterou byl ochotný vraždit, a při prvním setkání kdysi dávno málem zabil i ji...

„Ach, lásko,“ zasténal mezi polibky, a v tu chvíli omráčeně seděl na mokrém jehličí, točila se mu hlava a zíral na svou naštvanou ženu, která si strhávala z rukou zbytky šátku a halila se do roztrhané bundy.

„Zase jsi to zkazil, Edwarde,“ zlobila se. „Oběť přece nemůžeš oslovovat lásko. Tohle je na nic,“ zklamaně si povzdechla a Edward poraženě pokrčil rameny.

„Nemůžu za to, že tě miluju. Jsi jediné, co chci, jediné, po čem toužím, a ty to dobře víš, Bello.“

„Jenže je to pořád stejné!“ zavyla zoufale a opřela se čelem o strom, ke kterému byla ještě před chvilkou přivázaná. Naoko.

„Když jsem kdysi chtěla, abys mě přeměnil, nikdy v životě by mě nenapadlo, že věčnost bude taková nuda!“ postěžovala si.

„Tak to zítra zkusíme znovu,“ navrhl jí, aby si ji trochu usmířil.

Zadívala se na něj skepticky. To nevyjde. On jí prostě ublížit nedokáže, i když je to jenom jako. A z toho, jak je pořád pozorný, jemný a dokonalý, jak s ní vždycky a ve všem souhlasí, se jí už skoro dělalo zle. Kdyby se s ním alespoň někdy mohla pohádat a pak se usmiřovat... náhle ji něco napadlo.

„Tak jo,“ souhlasila s nadějí. „Ale tentokrát znásilním já tebe!“