Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Křehké srdce labutě

25.08.2012 (16:00) • Veubella • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1875×

Byl krásný, slunečný den. Obvykle hned po tom, co mi skončí přednáška, jdu domů, ale dneska mě něco táhlo k jezeru. Nebránil jsem se tomu a dál se už podobnými myšlenkami nezabýval. Prostě jsem šel, kam mě nohy vedly, a užíval si opravdu krásného počasí.

Za chvíli jsem už mezi stromy zahlédl třpytivou hladinu jezera. Nezaváhal jsem ani okamžik a vydal se blíž k vodě.

Naskytl se mi fantastický pohled – obrovské, temně modré jezero, obklopené mladými zelenajícími se stromky a bílé plachetnice, do kterých narážejí drobné vlnky.

Ne, že bych u jezera nikdy nebyl – byl, ale už to nějaký ten pátek bylo. Vysoká škola, kterou jsem navštěvoval, nebyla zrovna nejjednodušší a já skoro každou volnou chvíli věnoval učení. Teď, při pohledu na jezero, který mi bral dech, jsem doopravdy zalitoval, že pořád sedím nad knížkami…

Znovu jsem se zahleděl na průzračnou hladinu a po dlážděném chodníku došel až úplně k vodě.

Najednou jsem uviděl bílý záblesk. Pár metrů ode mě něco bylo – něco, co mě neuvěřitelně přitahovalo…

Udělal jsem několik váhavých kroků tím směrem a konečně dokázal rozpoznat, co jsem to vlastně předtím uviděl. Byla to labuť…

Vzápětí jsem shledal, že není sama. Labuť seděla na břehu a vedle ní se skláněla drobná dívka. Viděl jsem ji jenom zezadu, takže jsem pouze zahlédl její tmavě hnědé, až skoro černé vlasy, které jí ve vlnách spadaly do půl zad. Svým tělem zakrývala skoro celou labuť a v tom postoji bylo něco ochranitelského. Můj šestý smysl mi napovídal, že asi něco nebude v pořádku.

Nevěděl jsem, proč jsem to udělal – přeci mi to mohlo být úplně ukradené, ale rozešel jsem se k dívce – pomalu – možná proto, abych ji nevyděsil…

Musela uslyšet mé kroky, protože se okamžitě s trhnutím otočila a začala si mě nedůvěřivě prohlížet. Zarazil jsem se a nemohl odpoutat pohled od jejích tmavých očí, které mě pohlcovaly. Přišlo mi, jako by se celý svět na okamžik zastavil a společně se mnou obdivoval tuto dívku.

Možná bych se už navždy vpíjel do jejích očí, kdyby se nervózně neošila a nestřelila pohledem k labuti. Udělal jsem to samé. Neuniklo mi, že je trochu divné, že labuť dívku nechá, aby byla tak blízko ní – to se moc často nestávalo.

Dívka se na mě znovu otočila a všimla si mého zmateného výrazu.

„Je zraněná…,“ řekla tak potichu, že jsem ji skoro ani nezaslechl. Její hlas byl jako nejnádhernější melodie a já v tu chvíli toužil poslouchat ho už po zbytek svého života.

Nevím, co to do mě najednou vjelo, ale udělal jsem těch pár kroků, které mě od dívky s labutí dělily, a klekl si vedle dívky. Pohledem jsem opět zalétl k labuti.

Měla pravdu – předtím jsem si nevšiml, že labuť nesedí, ale leží. Vypadalo to, že má něco s nohou.

Najednou mě ovládla touha dotknout se jejího bílého peří. Nebo možná dívčiny ruky, kterou labuti položila na křídlo… Pomalu a nejistě jsem natáhl ruku a pohladil labuť po hřbetě, přičemž jsem pohladil i dívčinu ruku. Cítil jsem, jak mnou projel záchvěv podobný elektrickému proudu a srdce se mi ještě víc rozbušilo.

Dívka ke mně nechápavě vzhlédla. Bože… Naše obličeje dělilo jen několik centimetrů… Kdybych se teď trochu nahnul…

Místo toho jsem se na dívku jen usmál a natáhl k ní ruku. „Jsem Jasper.“

Dívka mi úsměv nevinně oplatila. „Alice… Jmenuju se Alice.“

Na tváři se mi zase objevil ten úsměv. Byl jsem naprosto vyvedený z míry těmi pocity, které jsem pocítil v tu chvíli, kdy Alice sevřela mou ruku a lehce s ní potřásla.

Znejistěn svými pocity, možná až moc rychle, jsem se Alici vyprostil a rychle vstal. Na její tváři se mihl výraz podobný zklamání. Polkl jsem a snažil se myslet racionálně – což upřímně řečeno – mi v tuto chvíli šlo dost ztěžka.

„Zavolám pomoc…,“ řekl jsem nahlas a vytáhl telefon. Přitom jsem přemýšlel, kam zavolat. Policii? Hasiče? To asi těžko… Nakonec jsem vytočil záchrannou stanici – číslo na ni jsem znal, protože jsem asi před půl rokem pomáhal své obtloustlé sousedce odchytit mývala, který se jí nějakým záhadným způsobem dostal do bytu…

Na druhé straně se hned ozval milý ženský hlas: „Co si přejete?“

Co nejstručněji jsem vylíčil situaci a také přesně popsal místo, kde se nacházíme. Žena mi sdělila, že sem co nejdříve někoho pošle.

Ukončil jsem hovor a obrátil se na Alici. „Brzo pro ni někdo přijede…“

Alice pohladila labuť po hřbetě a sladce se usmála. Byla tak nádherná…

Nastalo napjaté ticho. Alice se skoro mateřským pohledem pozorovala labuť a já nepřestával žasnout nad její krásou. Došlo mi, že tohle je ta chvíle.

Odkašlal jsem si a Alice ke mně zalétla lehce zmateným pohledem.

„Možná… bychom tady měli počkat… než přijedou…,“ navrhl jsem nejistě a napjatě čekal na její reakci.

Na malý okamžik jsem v jejích očích zahlédl potěšený záblesk. Usmála se. „Počkáme…“

Šťastně jsem jí úsměv oplatil a vnitřnosti se mi sevřely naprosto neznámým pocitem.

Pak Alice svou pozornost obrátila zpátky na labuť a začala ji tichými slovy uklidňovat. Já na ni znovu pohlédl a v tu chvíli mi došlo, že je stejně raněná jako ta labuť – ne-li víc… Její srdce bylo zlomené a já si uvědomil, že chci být ten, kdo ho zase slepí dohromady…

Klekl jsem si vedle ní a vděčně se zadíval na labuť. V duchu jsem jí děkoval, protože možná právě díky ní jsem poznal dívku svého srdce…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Křehké srdce labutě: