Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Keep breathing

Život není jen Černobílý... by Rosabella Larrin Cullen


Keep breathingPřináším Vám novou jednorázovku, která mě napadla večer při poslouchání mé oblíbené kapely. Jejich skladba mě inspirovala a podle ní jsem to taky napsala. Je to o našich známých Cullenech. Jaké by to bylo po rozbřesku v jejich životě? Nezačali by se nudit? A co by dělali? S jejich povahou je to skoro jasné, pomáhali ostatním, ale jak taková pomoc může skončit?

Keep breathing


Slunce se odráželo na pokožce dvou nádherných bytostí, ležících vedle sebe na malé louce. Jiskřivé odlesky vrhaly prasátka na okolní stromy. Krásná dívka se usmála na chlapce s bronzovými vlasy. Prstem, kterým ji doteď hladil na holém bříšku, jí přejel po rtech a sklonil se, aby ji mohl políbit. Idylku přerušilo pípání mobilního telefonu. Chlapec se po něm nadlidskou rychlostí natáhl. Podíval se na displej a vyskočil na nohy.

 

„Promiň, lásko, ale Jazz volá. Musíme jít,“ omlouval se kajícně s pohledem upřeným do jejích zlatých očí. Viditelně posmutněla.

 

„Opravdu musíš? Znovu?“ ptala se sklíčeně. Klekl si vedle ní a vzal jí bradu mezi prsty.

 

„Víš, že ne, ale máme tu možnost. Měli bychom pomáhat, když můžeme. Navrch, většina z nás má co odčinit,“ zašeptal už sklesle. Vrhla se mu kolem krku.

 

„Edwarde, nemůžeš si to přece vyčítat celý život. Ty jsi dobrý, popíráš svou podstatu spolu s námi. Stejně tak je dobrý i Emmett a Jasper. Jen vy to pořád nevidíte,“ vzdychla mu do krku.

 

„Lásko, nic se nám nestane. Tak jako vždy,“ zasmál se tiše, protože věděl, že se o něj bojí. Odtáhl ji a podíval se jí do očí. „Miluji tě, slibuji, že se vrátím,“ řekl a vstal. Věnoval své krásce poslední zářivý úsměv a zmizel mezi stromy. Dívka si povzdechla a znovu se položila do trávy na místo, kde předtím ležel její anděl.

 

(hudba povinná)

„Ahoj, Jazzi,“ pozdravil Edward, „tak co tentokrát?“ zeptal se, ale nečekal odpověď. Vyčetl to oslovenému přímo z mysli. „Evakuace továrny a blízkého okolí? Kolik je času? To není moc, musíme spěchat. Kde je Emmett?“ zeptal se, ale to už hledaný sbíhal ze schodů. Za ním se hnala nádherná blondýnka.

 

„Emmette, už zase?“ zanaříkala tiše a tvářila se smutně. Stejně se tvářila i opodál stojící drobná, černovlasá dívka. Vypadala jako malý elfík, kterému někdo utrhl křídla. To ona, řekla Jazzovi, co se má stát. Věděla, že můžou pomoci spoustě nevinných lidí a to jediné ji donutilo mu to říct. Bála se o něj, stejně jako ostatní.

 

„Budeš opatrný, viď?“ šeptla směrem ke krásnému, i když jizvami posetému, blonďákovi. Rozevřel náruč a ona do ní přímo vletěla.

 

„Samozřejmě, Alice, má lásko,“ šeptl jí do vlasů. Edward už měl přistavené auto a mával na ně. Naposledy políbil malou vílu do vlasů a nasedl. Emmett se právě loučil s blonďatou bohyní, poněkud vášnivějším polibkem.

 

„Emmette!“ ozvalo se z auta dvojitě. Odtrhl se od ní.

 

„Neboj, Rosinko, já se ti vrátím a pak můžeme pokračovat,“ s úsměvem na ni mrknul a zmizel v autě. Motor zaburácel a auto zmizelo mezi stromy. Ještě dlouho stály dvě dívky před domem a dívaly se na cestu.

 

Auto se blížilo k továrně obvyklou rychlostí. Museli zůstat nenápadní. Zaparkovali v úzké uličce a vystoupili. Z kufru vytáhli hasičské obleky a navlékli se do nich. Byl to jediný způsob, jak se vmísit mezi pomáhající. Trvalo jim to pouze sekundu. Doběhli na místo, kde velitel hasičů koordinoval pomoc a evakuaci. Edward se zastavil.

 

„Bože, je to horší než jsem si myslel. Hrozí výbuch, musíme spěchat!“ Okamžitě vběhli do prostor továrny. Mohli chodit tam, kam si to ostatní nedovolili, s jejich rychlostí a silou jim to šlo skvěle. Jediné, co je zpomalovalo, byli lidé, které zachraňovali. Museli se kvůli nim pohybovat pouze lidskou rychlostí. Přesto vbíhali na nejrizikovější místa a pomáhali tam, kde už nikdo nedoufal.

Jedna z částí továrny se zřítila. Emmett se tam okamžitě rozběhl a Edward s Jazzem ho následovali. Z trosek se ozývalo bolestné sténání a nářek uvězněných. Emmett chytil do rukou traverzu a odhodil ji stranou. Kusy betonu, které nešly kvůli místu odhodit, drtili rukama jako hrady z písku. Konečně se dostávali ke zraněným, lidskou rychlostí a nepostřehnutelnými gesty je dostávali ven. Pomalu je pak odnášeli záchranářům. Pracovali rychle a pronikali stále dál a dál do trosek. Emmett s Jazzem se právě vraceli se zraněnými, když se ozvala ohromná rána a země se zatřásla. Záblesk výbuchu ozářil vše v nejbližším okolí děsivou žlutou září. Tlaková vlna všechno a všechny srazila k zemi. Chránili zraněné svými těly, aby se jim nestalo více než dosud, ale pak jim došlo, co se stalo.

 

„Edward!“ uniklo Emmettovými rty to osudové slovo. Oba se otočili a viděli zbytky továrny topící se v plamenech. „Ne,“ šeptnuly dvoje kamenné rty. Okamžitě se tam chtěli rozběhnout, ale několikery ruce je zachytily. Odmítaly je pustit dál a pomoci jejich bratru. Nemohli se jim vytrhnout, pokud jich nechtěli ublížit a prozradit tak, co doopravdy jsou. Tím by ovšem ohrozili celou rodinu.

 

„Edwarde!“ křičel Jasper zasažený emocemi nejen svými, ale i svého bratra. Oba věděli, že jediné, co nemohl jejich bratr přežít, bylo tolik ohně. Stačilo by i málo, aby ho to zničilo a on se teď nacházel přímo v pekle.

 

„Néé!“ zařval vedle něj Emmett a padl na kolena. Zoufalství, které je zaplavilo, se nedalo vypovědět. Ostatní je konečně pustili, ale oni se nehýbali. Věděli, že teď už nic nezmůžou. Nezachrání svého bratra, nepomůžou mu, neuvidí ho. Nevzlykali. Nemohli. Šok, který je zaplavil, jim nic nedovolil. Okolo se strhl shon a všichni se snažili pomoci těm několika šťastně zachráněným. Všechno se pomalu odsouvalo, jen plameny se stále zvětšovaly. Hasiči konečně zasáhli a snažili se plameny utišit. To už ovšem bratři neviděli. Pomalým krokem došli k autu, do kterého nastoupili a vydali se k domovu, který už nikdy nebude takový jako dřív.

 

Ticho, které celou cestu vládlo, bylo o to tíživější, že věděli, co je na konci čeká. Musí zničit další životy, tou hroznou zprávou, kterou nesou. Ne jen jeden nebo dva. Zničí tím všechny i ty, které tolik milují. Pomalu vjížděli na lesní cestu. Štěrk jim křupal pod koly. Zastavili, ale nevystoupili. Jasper zoufale stisknul volant a ten se rozpadl. Emmett na to ani nereagoval. Slyšel dveře domu, které se otevřely a pět párů nohou vycházejících ven. Vystoupil, pomalu, bolestně. Nevěděli, jak vypadají, ale několikero zalapání po dechu jim prozradilo, že ne dobře. Kolem dvou bratrů se obmotali paže jejich milovaných žen, přesto jedna stále stála na schodech a dívala se na ně očima vyplašené srny. Oba se vymotali z paží svých krásek a dívali se na Bellu. V jejích očích se střídal strach, očekávání a hrůza. Nikdo nic neříkal, jen se dívali. Pak se jí v očích objevilo hrůzné pochopení.

 

„Ed…“ zlomil se jí hlas v nepoložené otázce. Jejich tváře se zkřivily bolestí, kterou cítili a ještě horší, kterou musí způsobit. Jasper jen zakroutil hlavou.

 

„Je mi to líto…“ šeptal neslyšně. Někdo zalapal po dechu. Vzlyky otřásaly tělem malé ženy, schovávající se v pažích otce rodu. Bella čekala, nehýbala se, nemluvila… Pak došla poznání.

 

„Néééé!“ zakřičela a padla do prachu cesty. Chtěli jí pomoci, ale nevěděli jak. Nevěděli, co to je přijít o svoji polovinu, o půl srdce, o půl duše. Vzlyky trhající tělem nádherné upírky je ničily. Alice s Rose se objímaly a vzlykaly. Bratři pořád stáli před Bellou se skloněnými hlavami, jako andělé z pekla. Otec se snažil utěšit matku, která přišla o své dítě. Jeho tvář zkřivená bolestí a tiché vzlyky, které mu unikaly mezi kamennými rty, byly však znakem jeho vlastního utrpení. Bella se najednou zvedla a utíkala. Utíkala, jako by doufala, že ji krutá pravda nedožene. Slíbil jí to. Slíbil, že se vrátí, že ji nikdy neopustí. Co teď řekne jeho dceři? Že se její otec nevrátí? Že už ji nikdy neobejme? Že je mrtvý? Dopadla do trávy a s křikem k nespravedlivým nebesům bila do všeho v okolí. Stromy, skály i trsy trávy od ní odlétávaly, jak se její neutuchající zloba přenášela do činů. Plazila se, křičela a plakala, ale nic nepomohlo. Nic jí nemohlo vrátit její srdce.

 

„Proč?“ ozývalo se ztichlým lesem, který jako by vnímal její žal a podřídil se tomu. Doklopýtala až na místo jejich dnešního rozloučení. Slunce se stále stejně odráželo od její pokožky, ale už to nebylo krásné. Už to bylo otravné a zbytečné. Jak teď nesnášela svoji krásu, svůj život, tu věčnost, kterou má prožít bez něho. Bez jeho úsměvu, bez humoru, bez doteků, beze všeho. Její tělo se otřásalo drásavými vzlyky, ale slzy stále netekly. Nic jí nemohlo pomoci, nic na světě. Ani představa její dcery, jí nedodávala sílu k životu. Výkřiky beznaděje křižovaly les. Čas utíkal, vzlyky nemizely, strach se stupňoval. Slunce klesalo k západu a les hořel rudými odlesky slunce. Ona neviděla, neviděla postavu, která se vynořila z lesního porostu, která k ní pomalu kráčela. Její vzlyky přehlušily všechny zvuky. I jeho tiché kročeje nežnou květenou. Ruka, kterou jí pokládal na rameno. Prsty, jež jí přejely po šíji. Vzhlédla a myslela si, že sní. Pokřivený úsměv jí ovšem ukázal, že je to skutečnost. Zalapala po dechu a vrhla se mu kolem krku.

 

„Ty žiješ!“ vzlykala mu do krku.

 

„Ano, má lásko, vždyť jsem to slíbil,“ šeptal něžně. Malou mýtinku v lese zaplavila vlna jejich štěstí a lásky.

 

 


 Doufám, že se Vám to líbilo. Měla jsem o ní trochu jinou představu. Lepší. Ale nějak jsem jí nedokázala převést na papír a tak vzniklo tohle. Doufám, že mi k tomu napíšete, nějaký Váš názor. Ať už dobrý nebo špatný, cením si všech. :)

 


 

Shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Keep breathing:

 1
1. :D
14.09.2013 [13:55]

super povídka, jen si tam mohla udělat i reakce rodiny na to že žije Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!